8 Tdo 106/2007 — Nejvyšší soud

8 Tdo 106/2007 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:14. 2. 2007 Spisová značka:8 Tdo 106/2007 ECLI:ECLI:CZ:NS:2007:8.TDO.106.2007.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Kategorie rozhodnutí: Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 8 Tdo 106/2007 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. února 2007 o dovolání obviněného V. G., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2006, sp. zn. 67 To 305/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 3 T 33/2001, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. G. o d m í t á . O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 31. 3. 2006, sp. zn. 3 T 33/2001, byl obviněný V. G. uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1, 3 tr. zák. Za tento trestný čin byl podle § 213 odst. 3 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Tento rozsudek napadl odvoláním zaměřeným proti výroku o vině i trestu obhájce obviněného V. G., neboť proti obviněnému bylo vedeno řízení proti uprchlému. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10. 10. 2006, sp. zn. 67 To 305/2006, z jeho podnětu rozhodl tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného V. G. uznal vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák., jehož se podle popsaného skutkového zjištění dopustil tak, že „v době od ledna 2000 do ledna 2001 neplnil řádně svou vyživovací povinnost ke svým nezletilým synům P. G., ve výši 400,- Kč měsíčně a M. G., ve výši 600,- Kč měsíčně splatných do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky D. F., která mu byla stanovena rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 25. 2. 1997 pod sp. zn. P 3/97, čímž vydal své nezletilé děti do stavu finanční nouze, z níž matce dětí vypomáhal v době od srpna 2000 do ledna 2001 poskytováním zálohového výživného sociální odbor Obvodního úřadu, jemuž obviněný tuto zálohu 5. 2. 2001 vyrovnal, a tak mu na výživném vznikl dluh jen vůči matce oprávněných ve výši 7.000, Kč za období od ledna 2000 do července 2000“. Za tento trestný čin obviněnému uložil podle § 213 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců, jehož výkon podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Proti uvedenému rozsudku soudu druhého stupně podal obhájce uprchlého obviněného JUDr. E. B. dovolání zaměřené proti výroku o vině, a v důsledku toho i proti výroku o trestu, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný jím zejména vytkl, že neměl být uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák., protože nedostal ve smyslu § 214 tr. zák. potřebné informace o účinné lítosti. Odvolacímu soudu vytkl, že o jeho vině rozhodl i přesto, že na základě výzvy sociálního odboru OÚ, bez jakýchkoliv výhrad neprodleně uhradil dluh v částce 10.131,- Kč, která mu byla oficiálně oznámena jako dlužné výživné a měl v úmyslu zaplatit celý dluh na výživném, avšak neučinil tak proto, že nebyl náležitě kompetentním orgánu poučen. Kdyby obviněnému bylo poskytnuto řádné vysvětlení důsledků uhrazení dluhu na výživném, vyčíslenou částku by ve prospěch oprávněných dětí uhradil a trestnost trestného činu zanedbání povinné výživy by zanikla podle § 214 tr. zák. Jestliže mu však potřebné poučení nebylo dáno, soud výrok o vině založil na skutkových zjištěních, která zákonné znaky trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 213 tr. zák. nenaplňují. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil jak rozsudek Městského soudu v Praze, tak i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 a tomuto soudu aby přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. K předmětnému dovolání se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který konstatoval, že argumentace obviněného uplatněná v jeho dovolání odezněla již v odvolání podaném proti rozsudku soudu prvního stupně, a i když se k této námitce odvolací soud nevyjádřil, jde o námitky zjevně irelevantní, neboť se jimi dovolatel pokoušel přesunout odpovědnost obviněného za jeho protiprávní chování na údajné pochybení anonymního úředníka, a zcela pominul skutečnost, že znalost zákona je věcí každého občana. Obviněný měl možnost výživné doplatit po celou dobu od zahájení trestního stíhání až do 31. 3. 2006, kdy soud prvního stupně vyhlásil rozsudek, tedy v období pěti let a dvou měsíců. Ani přes tento dlouhý časový úsek nic v naznačovaném směru neučinil, a z dostupných spisových materiálů neplyne, že by např. matku svých dětí, jíž byl povinen výživné vyplácet, kontaktoval. Z těchto důvodů státní zástupce shledal, že napadené rozhodnutí netrpí žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání a navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. ř., § 304 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, a shledal, že pokud obviněný brojil proti nedostatečně posouzeným okolnostem významném pro zánik trestnosti činu podle § 214 tr. zák., namítal právní vady, což je v souladu s jím označeným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K výhradám, o něž obviněný své dovolání opřel, je vhodné zmínit, že trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného. Podle ustanovení § 214 tr. zák. zanikne trestnost zanedbání povinné výživy, jestliže trestný čin neměl trvale nepříznivých následků a pachatel svou povinnost dodatečně splnil dříve, než soud prvního stupně počal vyhlašovat rozsudek. Jedná se o zvláštní případ účinné lítosti mající přednost před obecnou úpravou podle ustanovení § 66 tr. zák., protože pro její uplatnění zákon stanoví příznivější podmínky, které musejí být splněny současně, a to, že čin neměl trvale nepříznivých následků a pachatel svou povinnost splnil. Splnit svou povinnost může pachatel v zásadě kdykoliv nejpozději do doby, než soud prvního stupně počne vyhlašovat rozsudek. Obviněný podle § 214 tr. zák. tak může uhradit dlužné částky i pod tlakem probíhajícího trestního stíhání a v jeho průběhu. Hlavním smyslem ustanovení § 214 tr. zák. je přimět povinnou osobu, aby plnila svou zákonnou povinnost zaopatřovat jiného a je tím akcentován zájem státu na zajištění řádných životních podmínek dětí, a tedy i na jejich správné výchově a výživě. Právě proto je kladen důraz na ochranu těchto zájmů nezletilých dětí, která má před potrestáním pachatele přednost. Z charakteru ustanovení § 214 tr. zák. proto plyne, že splnění vyživovací povinnosti je považováno za přednostnější než potrestání pachatele (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 11/1984 Sb. rozh. tr.) Proto, aby účinná lítost mohla být pachateli využívána a aby došlo k naplnění jejího smyslu, je nezbytné, aby byl obviněný o možnosti získat beztrestnost na základě účinné lítosti podle § 214 tr. zák. včas a řádně poučen, neboť hlavním smyslem je přimět povinnou osobu, aby plnila svou zákonnou povinnost vyživovat a zaopatřovat jiného. Pokud jde o tuto poučovací povinnost, z povahy institutu účinné lítosti je nepochybné, že je svěřena toliko orgánům činným v trestním řízení a soudům, neboť jen ony mají ze zákona možnost v rámci trestního řízení posoudit, zda stanovené zákonné podmínky byly splněny, a v důsledku toho rozhodnout o zániku trestnosti trestného činu podle § 213 tr. zák. Není proto možné se účinně dovolávat této povinnosti ze strany jiných orgánů, tedy např. příslušného státního orgánu, který poskytl příspěvek na vý