8 Tdo 1081/2024 – Nejvyšší soud

8 Tdo 1081/2024-3998 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 1. 2025 o dovolání, které podal obviněný D. K. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 7. 2024, č. j. 7 To 48/2024-3840, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 62 T 2/2024, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá. Odůvodnění: 1. Obviněný D. K. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel”) byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 28. 3. 2024, č. j. 62 T 2/2024-3564, uznán vinným jednak zvlášť závažným zločinem vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. i), j) tr. zákoníku (jednání pod bodem I. výroku rozsudku), jednak přečinem nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku (jednání pod bodem II. výroku rozsudku). Za tyto trestné činy (jednání popsaná ve výrocích citovaného rozsudku) byl podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku a § 54 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému výjimečnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 25 (dvaceti pěti) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest propadnutí věci - specifikovaných ve výroku uvedeného rozsudku. 2. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 28. 3. 2024, č. j. 62 T 2/2024-3564, napadli obvinění [spolu s obviněným byla za jednání pod bodem I. rozsudku odsouzena (stejnou právní kvalifikací) i obviněná N. B. , ta však dovolání ve věci nepodala] a státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové (ten pouze v neprospěch obviněného do výroku o trestu) odvoláními. Z podnětu odvolání obviněných Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 7. 2024, č. j. 7 To 48/2024-3840, podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d), odst. 2 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 28. 3. 2024, č. j. 62 T 2/2024-3564, u obou obviněných částečně zrušil, a to ve výroku o vině pod bodem I. 1. a ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsané ve výroku citovaného rozsudku) odsoudil obviněného podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku a § 54 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku k úhrnnému výjimečnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 25 (dvaceti pěti) let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku mu dále uložil trest propadnutí věci specifikovaných ve výroku uvedeného rozsudku [obviněnou uznal vinnou přečinem nadržování podle § 366 odst. 1 tr. zákoníku a uložil jí trest odnětí svobody v trvání čtyř let se zařazením do věznice s ostrahou]. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen. Odvolání státního zástupce bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto. I. Dovolání a vyjádření k němu 3. Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. ř. Své poměrně rozsáhlé námitky zaměřil především na rekapitulaci učiněných skutkových zjištění, k nimž předestřel své závěry. Podle jeho názoru došlo k porušení práva na obhajobu, neboť skutkovým zjištěním nepředcházelo odpovídající dokazování mj. s argumentací, že v řízení před odvolacím soudem nebyl upozorněn na zamýšlenou změnu popisu skutku a změnu právní kvalifikace. Dále zdůraznil, že jediným přímým důkazem, kterým je ve své podstatě usvědčován, je výpověď N. B. (ve věci vystupovala jako spoluobviněná), která je nevěrohodná, se zcela objektivně existujícím zájmem na výsledku řízení, a to jeho odsouzení, o čemž bezpochyby svědčí i řada rozporů učiněných v její výpovědi, stejně jako skutečnost, že ve věci podala výpověď až s jistým časovým odstupem, kdy se měla možnost seznámit s doposud provedenými výsledky dokazování. Rovněž zpochybnil výsledky a závěry vyšetřovacího pokusu a proběhlé rekonstrukce, neboť simulované poměry podle něj neodpovídaly místu činu. Dále uvedl, že neměl žádný motiv k danému jednání oproti spoluobviněné. Uložený trest je podle něj nepřiměřeně přísný, neboť přestože odvolací soud redukoval jeho vinu, ponechal stejnou výši trestu jako soud prvního stupně. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 7. 2024, č. j. 7 To 48/2024-3840, stejně jako rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 28. 3. 2024, č. j. 62 T 2/2024-3564, a Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí, příp. aby zrušil pouze uvedený rozsudek Vrchního soudu v Praze. 4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten předně uvedl, že podané dovolání je doslovným opakováním obhajoby obviněného uplatněné v předchozích stadiích trestního řízení, s níž se oba soudy beze zbytku a správně vypořádaly. K dovolatelem zpochybňované úplnosti dokazování dále konstatoval, že dokazování není bezbřehé a jeho rozsah není určován přáními a požadavky obviněného či státního zástupce v tom smyslu, že by snad byl soud povinen provést každý důkaz, který některá ze stran trestního řízení navrhla. V posuzované věci je přitom zjevné, že pokud některá ze stran v průběhu trestního řízení vznesla požadavek na provedení nového důkazu, soudy takový návrh nepominuly a vyhodnotily ho z hlediska důležitosti a faktické nezbytnosti pro objasnění skutkového stavu věci, přičemž jeho neprovedení rovněž zdůvodnily. V tomto ohledu odkázal na argumenty odvolacího soudu uvedené v odstavcích 13 až 22 jeho rozsudku, s nimiž se beze zbytku ztotožnil. Státní zástupce se dále ztotožnil se závěry soudů o vině obviněného úmyslným usmrcením poškozené. Za zcela bezpředmětné a zavádějící označil dovolatelovy výhrady, že odvolací soud změnil popis skutku stran průběhu smrtících útoků, bez provedení odpovídajícího dokazování, přičemž skutek mu přičítaný formuloval v rámci odvolacího řízení v jeho neprospěch jinak, než soud prvého stupně a na tuto změnu ho předem neupozornil, čímž porušil právo na obhajobu a spravedlivý proces. V reakci na uvedené zdůraznil, že odvolací soud provedl znovu podstatný důkaz (výslech spoluobviněné N. B.), a proto měl zákonný podklad pro přehodnocení a úpravu skutkových zjištění a vyloučení podílu uvedené spoluobviněné na samotné vraždě. Rozsudkem odvolacího soudu pak podle názoru státního zástupce rozhodně ke zpřísnění dovolatelovy právní kvalifikace nedošlo, neboť odvolací soud naopak vyloučil zištný motiv vraždy – okolnost ve smyslu § 140 odst. 3 písm. j) tr. zákoníku. Za zpřísnění pak bez dalšího nelze považovat ani změnu, podle níž k usmrcení poškozené došlo samotným jednáním dovolatele bez účasti spoluobviněné. Státní zástupce se neztotožnil ani s námitkou obviněného, že měl být odvolacím soudem na změnu popisu skutku upozorněn předem, přičemž takový požadavek považuje za dané situace za absurdní, neboť spoluobviněná B. od počátku trestního řízení jakýkoli svůj podíl na usmrcení poškozené vylučovala, což dovolatel velmi dobře věděl. Rozsudek odvolacího soudu tudíž nemohl být rozhodnutím překvapivým. Vadou podřaditelnou pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak odsuzující rozsudek netrpí ani v části, v níž byl obviněný uznán vinným přečinem nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, neboť i v tomto případě skutková zjištění vyplývají z provedeného dokazování. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., podle státního zástupce obviněný ve vztahu ke zločinu vraždy žádnou námitku podřaditelnou pod uvedený dovolací důvod neuvedl, a to ani náznakem. S jistou mírou tolerance by podle jeho názoru bylo pod tento dovolací důvod možno podřadit pouze námitku, v jejímž rámci obviněný zpochybňuje právní kvalifikaci § 279 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, za podpory argumentu, že nebylo nijak specifikováno, zda právě množství zajištěných zbraní a střeliva naplnění objektivní stránky tohoto trestného činu spolehlivě prokazuje. Touto otázkou se však řádně oba soudy zabývaly, přičemž se s jejich úvahami ztotožnil. V rámci soudního řízení pak podle státního zástupce nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces ani zásady in dubio pro reo. Uplatněné námitky týkající se nepřiměřenosti uloženého trestu podle něj žádný dovolací důvod nenaplňují, přičemž trest byl uložen způsobem ústavně konformním s tím, že rozhodně nejde o trest nepřiměřený, extrémně přísný či dokonce nespravedlivý. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako