8 Tdo 1098/2024 – Nejvyšší soud

8 Tdo 1098/2024-621 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 1. 2025 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaného ve prospěch i neprospěch obviněného J. Č., a o dovolání obviněného J. Č., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 7. 2024, č. j. 3 To 15/2024-542, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 49 T 20/2023, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného a nejvyššího státního zástupce odmítají. Odůvodnění: 1. Obviněný J. Č. (dále zpravidla jen „obviněný“) byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 2. 2024, č. j. 49 T 20/2023-488, uznán vinným zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. c), d) tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsané ve výrokové části citovaného rozsudku) byl podle § 198 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou (2) let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří (3) let. Podle § 226 písm. a) tr. ř. byl obviněný týmž rozsudkem zproštěn obžaloby pro skutek kvalifikovaný jako zločin znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea druhá, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (popsaný ve výrokové části citovaného rozsudku), neboť nebylo prokázáno, že se tento skutek stal. O nárocích poškozených na náhradu nemajetkové újmy bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. 2. Proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem podal obviněný, státní zástupkyně a poškozené (zastoupené opatrovníkem) odvolání. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 7. 2024, č. j. 3 To 15/2024-542, podle § 258 odst. 1 písm. d), e), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání státní zástupkyně a obou poškozených zrušil ve výroku o uloženém trestu, výroku o náhradě nemajetkové újmy v penězích a ve výroku, kterým byl obviněný podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek uvedený pod bodem 1) obžaloby a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. c), d) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 2. 2024, č. j. 49 T 20/2023-488, odsoudil obviněného podle § 198 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let a 6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obviněného obžaloby pro skutek, kterým měl spáchat zločin znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea druhá, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. O nárocích poškozených na náhradu nemajetkové újmy bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. I. Dovolání a vyjádření k němu 3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti výše uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku uvedl, že se soudy nižších stupňů dostatečně nevypořádaly se skutečností, zda jeho jednání naplňovalo všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, kterým byl uznán vinným. V této souvislosti uvedl, že po celou dobu řízení poukazoval na to, že používal přiměřené výchovné metody a nelze tak hovořit o týrání, přičemž při posuzování takového jednání měla být vzata v úvahu i jeho četnost a intenzita, která byla minimální. Má rovněž za to, že se soudy nižších stupňů nedostatečně vypořádaly s věrohodností svědeckých výpovědí, když tyto nesprávně vyhodnotily v jeho neprospěch. Poukázal na to, že soudy ve svých rozsudcích pracují s faktem, že poškozené trpí syndromem týraného dítěte, přičemž podle obviněného pro takový závěr chybí analýzy, rozbory a způsob, jakým znalkyně k takovému závěru dospěla. Zmínil rovněž důkazy svědčící v jeho prospěch s tím, že soudy tyto důkazy bagatelizovaly a opomíjely. V této souvislosti také uvedl, že nalézací soud se nedostatečně vypořádal s jeho návrhy na doplnění dokazování, čímž bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Dále uvedl, že nesouhlasí se zprošťujícím výrokem odvolacího soudu, a že měl být zproštěn obžaloby podle § 226 písm. a) tr. ř., tedy že nebylo prokázáno, že se skutek stal (ve shodě s výrokem soudu prvního stupně). Vzhledem k výše uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. 4. K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství, která po stručném shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení a obsahu dovolání uvedla, že pokud jde o námitky obviněného stran skutkových zjištění soudů, tak tyto obviněný založil na své vlastní od soudů odlišné interpretaci výsledků dokazování. V této souvislosti uvedla, že soudy hodnotily provedené důkazy ve shodě s jejich obsahem a nedopustily se žádné deformace, přičemž také poukázala na jednotlivé ve věci provedené důkazy s tím, že skutková zjištění soudů z provedeného dokazování jednoznačně vyplývají. Dále poukázala na to, že se soud prvního stupně řádně zabýval i důkazními návrhy obviněného, přičemž je zamítl jako nadbytečné a odvolací soud provedl listinný důkaz předložený obviněným a zbylé návrhy zamítl rovněž jako nadbytečné. K námitkám stran naplnění znaků skutkové podstaty zločinu týrání svěřené osoby uvedla, že se ze strany obviněného v žádném ohledu nejednalo o výchovu rodičovské péče, ale o trýznivé a ponižující zacházení, kterým obviněný své děti trestal a týral nejen fyzicky, ale také psychicky. Ve vztahu k námitkám obviněného stran zprošťujícího výroku státní zástupkyně uvedla, že odůvodnění zprošťujícího výroku trpí určitými vnitřními rozpory, přičemž poukázala na odůvodnění dovolaní nejvyššího státního zástupce (viz níže) s tím, že s ohledem na to, že nebylo namístě vůbec rozhodovat zprošťujícím výrokem, jeví se námitky obviněného vůči zprošťujícímu výroku jako nevýznamné. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, přičemž současně navrhla, aby takto Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., případně aby podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. bylo v neveřejném zasedání učiněno i jiné než navrhované rozhodnutí. 5. Proti shora uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 7. 2024, č. j. 3 To 15/2024-542, podal dovolání také nejvyšší stání zástupce, a to ve prospěch i neprospěch obviněného. Po shrnutí dosavadního průběhu řízení uvedl, že nesouhlasí s postupem soudů nižších stupňů spočívající v posouzení jednání obviněného popsaného v obžalobě pod bodem 1) jako samostatného skutku, který není součástí skutku popsaného v obžalobě pod bodem 2), pro který byl obviněný odsouzen. Nejvyšší státní zástupce má za to, že obžaloba byla podána pro jeden skutek, jímž měl obviněný naplnit skutkovou podstatu dvou trestných činů v jednočinném souběhu, a nemohlo tak být o jednom z popsaných jednání rozhodnuto odsuzujícím výrokem a o druhém zprošťujícím. V této souvislosti poukázal na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, se kterými nesouhlasí, a obsáhle poukázal na právní teorii a praxi stran skutku, právní kvalifikace a na judikaturu Nejvyššího soudu. Nejvyšší státní zástupce také poukázal na určité vnitřní rozpory odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, který se neztotožnil se zprošťujícím důvodem nalézacího soudu, přestože se ztotožnil s jeho skutkovými zjištěními. Závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně vyjádřil souhlas, aby podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. bylo v neveřejném zasedání učiněno i jiné než navrhované rozhodnutí. II. Přípustnost dovolání 6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného i nejvyššího státního zástupce jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), b), h) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. (v případě nejvyššího státního zástupce), § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. (v případě obviněného, podaném prostřednictvím obhájce)], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. 7. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř. 8. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou