8 Tdo 1132/2012 — Nejvyšší soud

8 Tdo 1132/2012 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. § 265b odst.1 písm. l) tr.ř. Datum rozhodnutí:17. 10. 2012 Spisová značka:8 Tdo 1132/2012 ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:8.TDO.1132.2012.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Subjektivní stránka Výživné Vyživovací povinnost Dotčené předpisy:§ 213 odst. 1 tr. zák. § 196 odst. 1 tr. zákoníku § 85 předpisu č. 94/1963Sb. § 96 předpisu č. 94/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:6. 12. 2012 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 29.1.2013IV.ÚS 404/13JUDr. Vlasta Formánkováodmítnuto9.7.2013 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 8 Tdo 1132/2012-22 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. října 2012 o dovolání obviněného M. B., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 14 To 353/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 4 T 10/2011, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. B. o d m í t á . O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. 4 T 10/2011, byl obviněný M. B. uznán vinným v bodě 1) trestným činem zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák. a v bodě 2) přečinem zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle popsaných skutkových zjištění dopustil tím, že 1) v období od měsíce července 2003 do měsíce dubna 2005 včetně v P. ani jinde úmyslně neplnil zákonnou vyživovací povinnost vůči svému synovi, a v období od měsíce července 2003 do měsíce srpna 2005 včetně, neplnil zákonnou vyživovací povinnost vůči své dceři, která mu byla stanovena počínaje dnem 1. 6. 2002 u obou jeho dětí rozsudkem Okresního soudu Pardubice č. j. 19 P 313/2003-190 ze dne 31. 5. 2004, jenž nabyl právní moci dne 15. 3. 2005, ve výši 2.500,- Kč pro každé z jeho dětí měsíčně splatných vždy do každého desátého dne v měsíci předem k rukám jejich matky M. B., když za toto období dluží na výživném synovi částku 55.000,- Kč a dceři částku ve výši 65.000,- Kč, přičemž zákonnou vyživovací povinnost neplnil, i když v období od měsíce července 2003 do 14. 9. 2003 byl zaměstnán u obchodní společnosti Kaufland Česká republika, v. o. s., kde dosahoval měsíčního příjmu, který mu umožňoval výživné hradit, vyživovací povinnost však zaměstnavateli neoznámil, a navíc po celé období, kdy výživné nehradil, byl evidován jako osoba samostatně výdělečně činná, a nebyl evidován jako uchazeč o zaměstnání na příslušném úřadu práce, 2) v období od 13. října 2006 do měsíce prosince 2010 včetně v P. ani jinde úmyslně neplnil svoji zákonnou vyživovací povinnost vůči synovi, a v období od 13. října 2006 do měsíce srpna 2008 včetně, neplnil svoji zákonnou vyživovací povinnost vůči dceři, která mu byla stanovena u obou jeho dětí rozsudkem Okresního soudu Pardubice č. j. 19 P 313/2003-190 ze dne 31. 5. 2004, který nabyl právní moci dne 15. 3. 2005, ve výši 2.500,- Kč pro každé z jeho dětí měsíčně splatných vždy do každého desátého dne v měsíci předem, přičemž za toto období dluží na výživném synovi částku 126.532,- Kč a dceři částku ve výši 56.532,- Kč, přičemž zákonnou vyživovací povinnost neplnil, i když v období od 8. 4. 2008 do 30. 4. 2008 byl zaměstnán u personální agentury Unijob, s. r. o., se sídlem P., vyživovací povinnost však zaměstnavateli neoznámil, a navíc po celé období, kdy výživné nehradil, byl evidován jako osoba samostatně výdělečně činná, a nebyl evidován jako uchazeč o zaměstnání na příslušném úřadu práce, a od 17. 3. 2009 je jednatelem i jediným společníkem obchodní společnosti M.V.M., spol. s r. o., se sídlem P., S. Za tyto trestné činy byl obviněný podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho a půl roku nepodmíněně. Pro jeho výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích jako soud odvolací usnesením ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 14 To 353/2011, odvolání obviněného podané proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. Milana Růžičky z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. dovolání. Soudům obou stupňů vytýkal, že nebraly do úvahy, že rozsudky Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. 19 P 313/2003, a Okresního soudu v Trutnově sp. zn. 11 C 15/2007, nenabyly právní moci. Kdyby mu byl totiž první z nich doručen, podal by proti němu odvolání, neboť nedosahoval takových příjmů, které uvedený soud v době soudního jednání předpokládal, že může hradit. U druhého zpochybnil správnost výživného vyměřeného mimo příslušná ustanovení zákona o rodině. Když nebyla vyživovací povinnost řádně a v souladu s právními předpisy stanovena, nemohl obviněný svým jednáním naplnit skutkové podstaty trestných činů kladených mu za vinu. Soudům obviněný vytkl, že nepostupovaly v souladu se zásadou, že při rozhodování v trestním řízení nejsou vázány rozsudky soudů vydanými v civilním řízení, a proto byly povinny přezkoumat správnost výše v civilním řízení stanovené vyživovací povinnosti. Obviněný rovněž poukázal na to, že nebylo v jeho možnostech a schopnostech stanovené výživné hradit, protože neměl dostatečné příjmy. Vyživovací povinnost za období od července 2003 do 14. 9. 2003, nebyla ve vztahu k jejímu počátku řádně určena, neboť, když byl zaměstnán u společnosti Kaufland, měl výživné uhrazené, což však soudy nechtěly akceptovat. Navíc u této společnosti pracovní poměr rozvázal sám, avšak až po předchozích pracovních neschopnostech. Společnost Unijob, s. r. o., byla personální agenturou, která nebyla jeho přímým zaměstnavatelem a společnost M.V.M., spol. s r. o., jejímž je jednatelem a jediným společníkem, nevyvíjela žádnou činnost. V letech 2005 až 2006 byl jeho příjem minimální a vyživovací povinnosti proto neměl z čeho plnit. Obviněný rovněž brojil proti době ukončení jeho vyživovací povinnosti u skutku v bodě 2), protože vůči dceři skončila již vykonáním její maturitní zkoušky. Nebyl nikým informován o tom, že byla tato povinnost „obnovena“. Část svých námitek obviněný zaměřil také proti výroku o trestu, který v jeho případě je jen represí bez výchovného účinku, protože pobytem ve věznici se bude jeho dluh na výživném nadále zvyšovat a bude mu tak znemožněno dlužné i běžné výživné řádně uhradit. Závěrem zpochybnil zákonnost rozhodování o vazbě v řízení před soudem, neboť již při tomto úkonu měl mít obhájce. Okresní soud přitom současně nevyužil ani všech možností poskytovaných trestním řádem, jak mu sdělit termín konání hlavního líčení. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby dovolací soud v souladu s ustanovením § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí a také řízení mu předcházející, a soudu aby přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. K podanému dovolání se v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Uvedl, že uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají námitky založené na tvrzené neschopnosti výživné hradit, neboť posouzení schopnosti obviněného hradit výživné je závěrem skutkovým, nikoli právním. Za neopodstatněné považoval námitky, že rozsudky civilních soudů doposud nenabyly právní moci, neboť mu nebyly vůbec doručeny. V této souvislosti státní zástupce zdůraznil, že rozhodnutí soudů vyživovací povinnost nekonstituuje, ale tato vyplývá přímo ze zákona. Tuto zásadu soudy obou stupňů respektovaly a náležitě ji hodnotily. Zabývaly se pečlivě i trváním vyživovací povinnosti, a to k oběma dětem i se zřetelem na jejich přípravu na budoucí povolání. Nalézací soud důvodně dovodil, že určitá pracovní činnost obou dětí nebyla v dané době trvalou schopností se samostatně živit, když jejich pracovní aktivita byla motivována snahou získat finanční prostředky pro další studium. Při správném stanovení doby vymezující neplnění vyživovací povinnosti soudy správně vyhodnotily i subjektivní stránku jednání obviněného, a tudíž nemůže obstát ani námitka, že na jeho straně absentuje zavinění ve formě úmyslu. Jestliže obviněný podle výsledků provedeného dokazování zcela rezignoval na plnění své vyživovací povinnosti, o tuto se nijak nezajímal, musel si být vědom, že tato může trvat i po dosažení zletilosti oprávněných. Námitky proti výroku o trestu neodpovídají žádnému z uplatněných dovolacích důvodů, když obviněný ani dovolací dů