8 Tdo 1182/2025 — Nejvyšší soud

8 Tdo 1182/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. e) tr.ř. § 265b odst.1 písm. g) tr.ř. § 265b odst.1 písm. h) tr.ř. Datum rozhodnutí:28. 1. 2026 Spisová značka:8 Tdo 1182/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:8.TDO.1182.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Dovolání Řízení o dovolání Prohlášení viny Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 206c odst. 1,4 tr. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:18. 2. 2026 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí IV.ÚS 580/26 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 8 Tdo 1182/2025-860 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 1. 2026 o dovolání obviněné S. L., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2025, sp. zn. 9 To 297/2025, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 46 T 33/2025, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání obviněné S. L. odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 7. 2025, sp. zn. 46 T 33/2025, byla obviněná S. L. (dále též jen „obviněná“ nebo také „dovolatelka“) shledána vinnou zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, za což byla podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce 30 měsíců. Dále jí byl podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1, 2, 3, 5 tr. zákoníku uložen peněžitý trest v počtu 25 denních sazeb po 1 000 Kč, tedy v celkové výši 25 000 Kč. 2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podala státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 v neprospěch obviněné odvolání směřující proti výroku o trestu. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 9. 2025, sp. zn. 9 To 297/2025, podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. v napadeném rozsudku zrušil celý výrok o trestu a při nezměněném výroku o vině zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněná byla podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce 5 let. Dále jí byl podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1, 2, 3, 5 tr. zákoníku uložen peněžitý trest v počtu 25 denních sazeb po 1 000 Kč, tedy v celkové výši 25 000 Kč. 3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněná zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku dopustila tím, že dne 30. 6. 2024 na pobočce České pošty, s. p., v Praze XY XY, XY, legalizovala podpis poškozené E. N., vědoma si špatného duševního stavu poškozené, trvale bytem XY, XY, u které se prokazatelně minimálně od února 2022 začala projevovat závažná duševní porucha, v důsledku které měla zhoršený úsudek, zapomínala, měla výpadky paměti a přestávala se orientovat v čase i místě, a přiměla ji k podpisu darovací smlouvy ze dne 30. 6. 2024, na základě které došlo k převodu vlastnických práv k bytové jednotce č. XY a spoluvlastnického podílu id. 473/9766 k celku na společných částech domu XY a pozemku č. parc. XY, zapsaných v katastru nemovitostí u KÚ pro hl. m. Prahu, katastrální pracoviště Praha, na LV XY a XY, pro katastrální území XY, na její osobu, přestože byla informována o zdravotním stavu poškozené, které byla diagnostikována demence u Alzheimerovy choroby, kdy takto konala v době, kdy se u poškozené již projevovala smíšená demence těžkého stupně, v důsledku které nebyla schopna dostatečně adekvátně projevit svou vůli, rozhodovat se ve věcech podstatnějšího charakteru, rozhodovat o svém majetku a byla zvýšeně ovlivnitelná, čehož obviněná využila ke svému obohacení, a svým jednáním způsobila poškozené E. N. škodu ve výši 5 200 000 Kč. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2025, sp. zn. 9 To 297/2025, podala obviněná Sandra Loudinová prostřednictvím obhájce dovolání, v němž odkázala na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. e), g), h) tr. ř. Namítla, že nebyl dán souhlas poškozené s trestním stíháním, že byl vadně použit institut prohlášení viny nahrazující dokazování, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a že řízení je zatíženo podstatným porušením ústavně zaručených práv obviněné. 5. Dovolatelka nejprve popsala svůj vztah s poškozenou a zdůraznila, že se jednalo o přirozený, dlouhodobý a intenzivní rodinný vztah, který trval od jejího dětství. Dále rozváděla, kdo by byl dědicem poškozené v případě jejího úmrtí, neexistovala-li by závěť, jejíž existenci obviněná nemá možnost prověřit. Podle dovolatelky je otázka dědice otázkou relevantní, přesto se jí soudy nezabývaly. Konstatovala, že trestní řízení nebylo zahájeno z podnětu poškozené ani z vlastního podnětu orgánů činných v trestním řízení, ale na základě oznámení příbuzného, který se zjevně domníval, že by on mohl v budoucnu nabýt majetek poškozené. Tento navíc začal nakládat s majetkem poškozené poté, co se jí zbavil tím, že ji umístil do zařízení, čemuž se poškozená snažila vždy vyhnout. Za zásadní pak považovala, že poškozená má na bankovních účtech značnou finanční hotovost, bylo tak možno její péči zajistit v domácím prostředí. Tyto skutečnosti podle dovolatelky nebyly v odůvodnění napadených rozhodnutí vůbec reflektovány, přestože mají zásadní význam pro posouzení subjektivní stránky i pro otázku motivace třetích osob a určení reálné výše údajné škody. 6. Další námitky dovolatelky směřovaly proti souhlasu poškozené s trestním stíháním, který podle jejího názoru nemohl být platně dán, pokud zároveň měly soudy za to, že poškozená v době podpisu darovací smlouvy nedisponovala takovou úrovní rozpoznávacích a volních schopností, aby byla schopna porozumět obsahu právního úkonu a jeho právním následkům. Podle obviněné je vyloučeno, aby o několik měsíců později byla schopna učinit kvalifikovaný právní úkon spočívající v udělení souhlasu se zahájením trestního stíhání obviněné či jiné procesní úkony obdobného významu (např. souhlas k nahlížení do zdravotnické dokumentace). Podle dovolatelky byl souhlas poškozené s trestním stíháním obviněné nutný. Obviněná je s ohledem na vztah s poškozenou, když je její praneteří a o poškozenou pečovala a udržovala s ní pravidelný osobní kontakt od útlého věku, příbuznou osobou podřaditelnou pod osoby uvedené v § 100 odst. 2 tr. ř. Pokud je tedy dovozováno deliktní jednání obviněné, mělo by státní zastupitelství zahájit úkony ve vztahu k policistům, kteří akceptovali podpisy poškozené. Uzavřela však, že ze znaleckého posudku z oboru psychiatrie vyplývá, že obviněná si v době podpisu daných listin nemohla být vědoma jejich významu ani procesních důsledků, tudíž nemohl být dán ani souhlas podle § 163 odst. 1 tr. ř. a trestní stíhání proti obviněné bylo vedeno nepřípustně. 7. Vadně byl podle dovolatelky použit institut prohlášení viny nahrazující dokazování, když poučení obviněné o významu a důsledcích institutu prohlášení viny, včetně samotného prohlášení, trvalo pouhých 95 vteřin. Soud prvního stupně přitom podle obviněné měl mít vážné pochybnosti o platném a kvalifikovaném souhlasu poškozené s trestním stíháním obviněné, tedy i o procesní přípustnosti trestního stíhání. Přesto nepostupoval přezkoumatelným a právně korektním způsobem, když nejprve umožnil obviněné učinit prohlášení viny a teprve následně změnil popis skutku. Obviněná tak prohlásila vinu ke skutku v odlišném znění, než které bylo později vtěleno do výroku rozsudku. Dále vytkla, že soud při poučování obviněné uvedl, že prohlášení viny je „samozřejmě“ významnou polehčující okolností, čímž navodil dojem, že institut prohlášení viny představuje automatický prostředek ke zmírnění trestu oproti návrhu, a dokonce i dolní hranice trestní sazby. Ve skutečnosti však soud prvního stupně trest nikterak nesnížil, a naopak v odvolacím řízení jí byla z podnětu odvolání státní zástupkyně stanovena zkušební doba v maximální délce. Obviněná přitom již neměla možnost se proti takovému postupu bránit, neboť se v důsledku dřívějšího prohlášení viny vzdala možnosti argumentovat skutkově a právně proti závěrům obžaloby. Podle dovolatelky je takový postup v rozporu s požadavky vymezenými judikaturou Ústavního soudu na poučení obviněné týkající se následků prohlášení o vině, které by mělo obsahovat i poučení o tom, že v případě prohlášení viny může soud postupovat podle § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, bude-l