8 Tdo 1189/2025 – Nejvyšší soud

8 Tdo 1189/2025-3544 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 1. 2026 o dovolání, které podal obviněný V. K., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 9. 2025, č. j. 10 To 33/2025-3485, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 34/2024, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá. O d ů v o d n ě n í : 1. Obviněný V. K. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2024, č. j. 3 T 34/2024-3434, uznán vinným pokračujícím zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, účinného od 1. 10. 2020 (ad I. a II. výroku rozsudku). Za tento trestný čin (jednání popsané ve výrokové části citovaného rozsudku) byl podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. O nároku poškozené na náhradu škody bylo rozhodnuto podle 228 odst. 1 tr. ř. Týmž rozsudkem byl spoluobviněný Z. P. podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby a o náhradě škody ve vztahu k tomuto spoluobviněnému bylo rozhodnuto podle § 229 odst. 3 tr. ř. 2. Proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Praze podal obviněný a státní zástupce v neprospěch spoluobviněného Z. P. odvolání, která Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 2. 9. 2025, č. j. 10 To 33/2025-3485, podle § 256 tr. ř. zamítl. I. Dovolání a vyjádření k němu 3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti výše uvedenému usnesení Vrchního soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku předně poukázal na rozpory ve skutkových zjištěních, na hodnocení důkazů v jeho neprospěch a na neprovedené důkazy. V této souvislosti uvedl, že v řízení nebylo vyvráceno, že by nedocházelo ke zprostředkovatelské činnosti, kterou vykonávala společnost PRAGOMAGNUM Praha, spol. s r.o., plně v souladu s uzavřenými smlouvami na reklamu, obdobně nebylo vyvráceno tvrzení, že zákaznici společnosti VENDITORE Finance, s.r.o., požadovali reklamu na velkoplošných obrazovkách, což společnost PRAGOMAGNU Praha spol. s r.o., zajistila prostřednictvím společnosti TOP CZECH Partners Commercial s.r.o., a že vše bylo řádně smluvně zajištěno, fakticky realizováno a též řádně fakturováno. V této souvislosti obviněný také poukázal na to, že obdobnou činnost dříve provozovala společnost WOLF Invest LTD, jejíž činnost byla převedena na PRAGOMAGNUM Praha, spol. s r.o., ale k trestnímu stíhání společnosti WOLF Invest LTD a ani osob statutárního orgánu této společnosti nedošlo. Obviněný má také za to, že soudy obou stupňů postavily svá rozhodnutí na několika domněnkách a spekulacích, přičemž poukázal na některé ve věci provedené důkazy, na některé pasáže z odůvodnění rozhodnutí s tím, že soudy nehodnotily důkazy samostatně a ve vzájemných souvislostech, a že rozhodnutí soudů jsou nepřezkoumatelná. V rámci své argumentace stran skutkových zjištění, hodnocení důkazů a přezkoumatelnosti soudních rozhodnutí poukázal na originály faktur včetně příjmových dokladů, CD nosiče s videozáznamy reklamních spotů, [ne]věrohodnost svědka M. B., na jeho zapojení ve společnostech a na daňovou povinnost jednotlivých subjektů. Rovněž má za to, že soudy fakticky neřešily, kdo státu řádně neodvedl DPH, a nebyl vysvětlen ani samotný způsob určení škody a její výše. Podle obviněného byla také porušena zásada vyhledávací a zásada zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Vzhledem k výše uvedeným pochybením navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. 4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který se po stručném shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení a obsahu dovolání podrobně vyjádřil k přípustnosti námitek obviněného a jejich podřaditelnosti pod jím uplatněné dovolací důvody. Státní zástupce má za to, že dokazování realizované Krajským soudem v Praze bylo úplné a bezvadné, byly provedeny všechny klíčové důkazy pro ustálení skutkového stavu, přičemž uvedl, že není povinností obecného soudu akceptovat jakýkoli důkazní návrh. V této souvislosti uvedl, že pokud již některá ze stran v průběhu trestního řízení vznesla požadavek na provedení nového důkazu, soudy tento návrh neopomenuly a jeho připuštění či odmítnutí řádně odůvodnily. Ve vztahu k argumentaci obviněného uvedl, že pro závěr o vině obviněného je zcela bezpředmětné, jestli se ještě někdo další mohl předmětné trestné činnosti dopustit. Věrohodností osoby svědka B. se soudy řádně zabývaly a nebylo tak nutné v tomto směru doplňovat dokazování. Za bezpředmětný považuje také požadavek obviněného na další dokazování ohledně vypracování znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, pro určení výše škody, jelikož tento důkaz byl u hlavního líčení řádně proveden, když obviněný, zastoupený svým obhájcem, souhlasil s jeho čtením. Státní zástupce má také za to, že soudy neopomněly specifikovat ani důvody, pro které byly výpovědi J. K. a dovolatele označeny za lživé a data zachycená na CD nosičích za neodpovídající reálnému stavu, přičemž státní zástupce v této souvislosti v podrobnostech odkázal na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, přičemž současně navrhl, aby takto Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., případně aby podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. bylo v neveřejném zasedání učiněno i jiné než navrhované rozhodnutí. II. Přípustnost dovolání 5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. 6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř. 7. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí [provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod. 8. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestli