8 Tdo 1202/2013 — Nejvyšší soud

8 Tdo 1202/2013 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. § 265b odst.1 písm. l) tr.ř. Datum rozhodnutí:15. 1. 2014 Spisová značka:8 Tdo 1202/2013 ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:8.TDO.1202.2013.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Příčinná souvislost Dotčené předpisy:§ 143 odst. 1,2 tr. zákoníku § 148 odst. 1 tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:3. 3. 2014 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 8 Tdo 1202/2013-23 U S N E S E N Í Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 15. ledna 2014 dovolání obviněné JUDr. G. P., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2013, sp. zn. 5 To 175/2013, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 9 T 174/2012, a rozhodl t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné JUDr. G. P. o d m í t á . O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. 9 T 174/2012, byla obviněná JUDr. G. P. uznána vinnou přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku. Za uvedené přečiny byla odsouzena podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku, § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, přičemž podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků; podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněné uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu tří a půl roku. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost nahradit poškozené VZP ČR, se sídlem Praha, Orlická 2020/4, škodu ve výši 805.832,- Kč a poškozenému K. D. škodu ve výši 17.692,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený K. D. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněná uvedených přečinů dopustila tím, že dne 28. 4. 2012 ve 12.20 hodin v B. jako řidička vlastního osobního automobilu Honda Civic, při jízdě po ulici J. ve směru od ulice B. na světelně řízené křižovatce s ulicí V. v rámci odbočování doleva, v důsledku nerespektování ustanovení § 21 odst. 5 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, nedala přednost v jízdě protijedoucímu vozidlu Fiat Punto, řízenému K. D., a vjela mu přímo do jeho jízdní dráhy, v důsledku čehož došlo k prudkému nárazu přední části vozidla Fiat do pravého boku vozidla Honda, v důsledku čehož spolujezdkyně sedící ve vozidle Honda na předním sedadle A. B., utrpěla polytrauma jako poranění vícero pro život důležitých orgánů, zejména zakrvácení do mozkových obalů, do dutiny břišní a do zadobřišnicového prostoru, poranění sleziny, ledviny, zlomení pánve a dlouhých kostí dolních končetin a další poranění, v důsledku čehož dne 30. 4. 2012 v nemocnici zemřela, další spolujezdkyně nezletilá utrpěla zlomeninu pravého klíčku a podvrtnutí C páteře, což si vyžádalo léčení s citelných omezením obvyklého způsobu života po dobu 3 týdnů, přičemž se dle ošetřujícího lékaře jedná o zranění lehké, a dále řidič vozidla Fiat K. D., utrpěl oděrku na ruce a pohmoždění žeber od bezpečnostního pásu, což si vyžádalo pouze prvotní lékařské ošetření bez nutnosti vystavení pracovní neschopnosti. Označený rozsudek soudu prvního stupně napadla obviněná v celém rozsahu odvoláním, které bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2013, sp. zn. 5 To 175/2013, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto. Proti usnesení odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím své obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i všem na něj navazujícím výrokům. Odkázala na dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. a namítla, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že bylo rozhodnuto o zamítnutí jejího řádného opravného prostředku proti rozsudku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, a že usnesení odvolacího soudu bylo vydáno v rozporu s čl. 36, 37 a 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Z obsahu dovolání se podává, že obviněná své námitky zaměřila na dvě hlavní oblasti. První skupinou námitek brojí proti údajnému pochybení odvolacího soudu, který se podle jejího názoru náležitě nevypořádal s jednotlivými odvolacími důvody (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08, ze dne 20. 2. 2004, sp. zn. IV. ÚS 219/03) a při svém rozhodnutí nezohlednil zásady trestního řízení, jež jsou imanentní právu na spravedlivý proces, tj. zásadu presumpce neviny, pravidla in dubio pro reo a rovnosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 226/06). Obviněná odvolacímu soudu konkrétně vytýká, že ačkoliv proti sobě v trestním řízení stála dvě tvrzení, tvrzení obviněné a poškozeného, přičemž každé z nich bylo podporováno znaleckým posudkem, a ačkoliv při veřejném zasedání na tuto skutečnost upozorňoval rovněž státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně, který z toho důvodu odvolacímu soudu navrhoval odvolání obviněné vyhovět, odvolací soud se přiklonil k tvrzení poškozeného s odůvodněním, které obviněná nepovažuje za relevantní. Odvolací soud totiž v této souvislosti konstatoval, že pokud by se nehodový děj odehrál tak, jak uvádí obviněná a znalec Ing. Vladimír Chládek, měl poškozený jako řidič druhého vozidla dostatek času, aby i z uvedené rychlosti stačil výrazně zpomalit či se vozidlu obviněné vyhnout. Vzhledem k tomu, že tak poškozený neučinil, nabízí se podle odvolacího soudu dvě varianty vysvětlující počínání poškozeného, které vyplývají z normální logiky – buď poškozený neměl přirozený pud sebezáchovy, nebo neměl dostatek času na reakci. Jelikož odvolací soud neměl důvod předpokládat, že poškozený postrádá jeden ze základních lidských pudů, dospěl k závěru, že platí varianta druhá. Chce-li však odvolací soud argumentovat otázkou pudovosti jednání, musí podle obviněné disponovat odborným psychologickým posouzením, neboť v opačném případě se dopouští spekulací; nemluvě o tom, že výše naznačené úvahy založené na tzv. normální logice zcela opomíjí možnost, že se poškozený nevěnoval náležitě řízení a nedával pozor, anebo že nejel takovou rychlostí, jakou uvádí, resp. že jel rychlostí vyšší. Existovaly-li dvě protichůdné verze průběhu dopravní nehody a každá z nich byla podporována znaleckým posudkem (což připustil i odvolací soud), měl soud prvního stupně či soud odvolací vyslovit nevinu obviněné, popřípadě měl nařídit vypracování revizního znaleckého posudku. Podle názoru obviněné má Nejvyšší soud s ohledem na konzistentní rozhodovací praxi Ústavního soudu povinnost zkoumat důvodnost dovolání nejen z důvodů explicitně vypočtených v ustanovení § 265b tr. ř., nýbrž i z hlediska naplnění obsahu Listiny (čl. 36-40) a Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (čl. 6 a 7), přičemž takovéto přezkoumání je potom nutno podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/05). Druhá oblast obviněnou uplatněných námitek se vztahuje k teorii příčinné souvislosti. Obviněná se domnívá, že soudy nižších stupňů měly povinnost zabývat se otázkou míry účasti poškozeného na dopravní nehodě. Zejména se měly zabývat tím, zda by k dopravní nehodě vůbec došlo, pokud by poškozený plnil své povinnosti plynoucí z ustanovení § 4 a § 5 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 361/2000 Sb.“), popřípadě se měly zabývat úvahou, zda poškozený svým způsobem jízdy neporušil některé z konkrétních pravidel silničního provozu ve smyslu ustanovení § 11 až § 60 zákona č. 361/2000 Sb., a to např. § 18 vztahující se k rychlosti jízdy. Jelikož má obviněná za to, že zmíněná hmotně právní otázka, tj. otázka míry účasti poškozeného na dopravní nehodě, byla soudy řešena nesprávně, byl podle jejího názoru naplněn dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2013, sp. zn. 5 To 175/2013, zrušil a aby současně také zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby Krajskému soudu v Brně přikázal věc znovu projednat a rozhodnout. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání předeslal, že z te