8 Tdo 1301/2014 — Nejvyšší soud

8 Tdo 1301/2014 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Datum rozhodnutí:12. 11. 2014 Spisová značka:8 Tdo 1301/2014 ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:8.TDO.1301.2014.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Zanedbání povinné výživy Dotčené předpisy:§ 196 odst. 1 tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:7. 1. 2015 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 8 Tdo 1301/2014-20 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 11. 2014 o dovolání obviněného Ing. M. H., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. 7 To 124/2014, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 15 T 25/2013, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného Ing. M. H. o d m í t á . O d ů v o d n ě n í: Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 13. 1. 2014, sp. zn. 15 T 25/2013, uznal obviněného Ing. M. H. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že „v době od dubna 2010, do října 2012 včetně, v P., ani jinde, úmyslně řádně neplnil svou vyživovací povinnost ke své nezletilé dceři, k rukám matky Mgr. Š. R. H., bytem P., N. s výjimkou, kdy v roce 2010 uhradil v měsíci červnu částku ve výši 3.000,- Kč, červenci částku ve výši 1.000,- Kč, září částku 3.000,- Kč, říjnu částku ve výši 1.000,- Kč a prosinci částku ve výši 1.000,- Kč, v roce 2011 uhradil v měsících lednu až dubnu částku vždy ve výši 1.000,- Kč, červnu částku ve výši 2.000,- Kč, červenci až prosinci částku vždy ve výši 1.000,- Kč, a v roce 2012 v měsících lednu až říjnu vždy ve výši 1.000,- Kč, ač mu vyživovací povinnost vyplývá přímo ze zákona a navíc mu byla stanovena rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 15. 2. 2011, sp. zn. 10 P 12/2009/3454, v právní moci dne 14. 1. 2013, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. 39 Co 63/2012, ve výši 6.000,- Kč měsíčně, s účinností od 1. 4. 2010, splatných vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky, přičemž dne 31. 10. 2013 uhradil dlužné výživné ve výši 44.000,- Kč a na výživném tak dluží celkovou částku ve výši 111.000,- Kč, ačkoliv věděl, že v jeho výdělečných schopnostech po celé zažalované období bylo přispívat na výživu nezletilé dcery částkou ve výši 6.000,- Kč“. Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku a uložil mu podle stejného ustanovení trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 18 měsíců, když podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku obviněnému rovněž uložil přiměřenou povinnost, aby během zkušební doby podle svých sil uhradil dlužné výživné a řádně hradil běžné výživné. Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. 7 To 124/2014 tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl. Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájkyně JUDr. Jitky Kučerové podal proti němu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolatel v úvodu svého podání podrobně popsal skutečnosti, které podle něj vyplynuly z dokazování u soudu prvého stupně, a navázal tím, že při jejich rekapitulaci lze celkem snadno dovodit, že roky 2010 až 2012 byly pro něho mimořádně kritické – rozvod manželství, odsouzení v trestní věci, v důsledku toho ztráta zaměstnání a zastavení podnikatelské činnosti, dluhy z podnikání; do toho navázal nový partnerský vztah a narodily se mu 2 děti. I v této situaci platil po celou inkriminovanou dobu výživné pro nezletilou dceru, byť v podstatně nižší míře, než bylo stanoveno opatrovnickým soudem. Snažil se výživné plnit, a když zjistil, že situaci nezvládá, podal návrh na jeho snížení. Za této situace, byť se do ní dostal částečně i svým vlastním zaviněním, nelze podle dovolatele dospět k závěru, že by mu soud prokázal, že výživné neplatil úmyslně, dokonce prý vůbec nebyla naplněna subjektivní stránka přečinu zanedbání povinné výživy, neboť se nemohlo jednat ani o nedbalostní jednání. Své vyživovací povinnosti si byl vědom a snažil se ji, byť v omezené míře, plnit. Nalézací soud se nezabýval jeho faktickou možností získat přiměřené zaměstnání s obdobnou výší příjmů jako je průměrná výše pracujících v podobném oboru, provedené důkazy hodnotil velmi rozdílným způsobem, a to zásadně v jeho neprospěch (např. výpověď svědkyně Š. R. hodnotil jako věrohodnou, ačkoliv se v její výpovědi vyskytla řada rozporů; naproti tomu jeho výpověď vyhodnotil jako účelovou, ačkoliv všechna jeho tvrzení byla podložena listinnými důkazy). Soud prý nehodnotil výdaje jeho čtyřčlenné rodiny, které nejsou tvořeny jen výdaji na bydlení. Jestliže si soud obstaral podklady pro stanovení jeho hypotetického příjmu, pak měl stejným způsobem postupovat při stanovení výdajů jeho rodiny. Pak by měl podklady pro úvahu, v jaké výši byl schopen platit výživné. To však soud neučinil, naopak mechanicky převzal závěry opatrovnického soudu o výši výživného. Nevzal také v úvahu kriteria pro určení výše výživného podle kriteria dobrých mravů ve smyslu § 96 odst. 2 zákona o rodině a nezohlednil ani skutečnost, že se snažil dlužné výživné před vynesením rozsudku obstarat, což se mu podařilo jen částečně. Dovolatel zopakoval, že soud prvého stupně nevyřešil správně předběžnou otázku posouzení a určení výše výživného nezávisle na civilním soudním rozhodnutí, nevzal v potaz veškerá kriteria. Úprava výživného a veškerá kriteria obsažená v zákoně o rodině musí být při posuzování, zda byl tento přečin spáchán, zohledněna, to však soud neučinil, a soud druhého stupně toto pochybení nenapravil. Podle obviněného je jeho trestní stíhání v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe, když ve věci probíhá exekuční řízení podle jiného právního předpisu. Odsouzení je kontraproduktivní, když opětovný záznam v jeho trestním rejstříku výrazně omezuje jeho možnosti na trhu práce i v podnikání. Z prostředků, které má k dispozici, nelze trestními prostředky vymoci více, než se již děje v rámci exekučního řízení. V závěru svého podání dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení i jemu předcházející rozsudek a současně zrušil všechna další rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nimž došlo zrušením, pozbyla svého podkladu. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265m tr. ř. jej zprostil obžaloby, eventuálně aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že k dovolací argumentaci obviněného je nutné především uvést, že s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Je nutno vycházet ze skutkových závěrů, popsaných ve výroku o vině rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 a dále rozvedených v odůvodnění tohoto rozhodnutí, resp. i v odůvodnění usnesení odvolacího soudu. Bylo totiž provedeno dostatečně široké dokazování, na jehož podkladě bylo možné zjistit situaci jednak stran všech kritérií ve smyslu obviněným zmiňovaného § 96 odst. 1 zákona o rodině, tedy jak pokud jde o odůvodněné potřeby nezletilé, tak i pokud jde o schopnosti, možnosti a majetkové poměry obviněného, a jednak stran dalších okolností potřebných pro aplikaci trestněprávní normy. Podle státního zástupce byla v návaznosti na to v rámci předběžné otázky konstatována povinnost obviněného přispívat na výživu nezletilé v posuzovanou dobu, a to včetně finančního vyjádření ve výši 6.000,- Kč. Přitom nebylo možno přehlédnout, že shodný závěr byl učiněn i soudem činným v civilním řízení. Jinak řečeno, byl učiněn jednoznačný závěr, že obviněnému svědčila povinnost podílet se na výživě nezletilé (byla to jeho dcera), což byl schopen činit v rozsahu 6.000,- Kč měsíčně, avšak tak nečinil, resp. hradil pouze nižší nepravidelné platby. To následně značí, že jednal ve smyslu znaků skutkové podstaty přečinu zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku. Popsaného stavu věci si přitom byl zcela zjevně vědom, tudíž musel být s porušením zájmu chráněného trestním zákonem nejméně srozuměn, což znamená, že jeho zavinění je nutné hodnotit jako alespoň nepřímý úmysl podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Pokud obviněný odkázal