8 Tdo 136/2022

Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 17. 2. 2021, sp. zn. 3 T 74/2020, byla podle § 222 odst. 2 tr. ř. věc obviněné R. O., stíhané pro skutek popsaný ve výroku tohoto rozhodnutí, v němž byl podanou obžalobou spatřován přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, postoupena odboru dopravně správních činností Magistrátu hl. m. Prahy, neboť nejde o trestný čin, avšak zažalovaný skutek by mohl být jiným orgánem postoupen jako přestupek.

Proti tomuto usnesení soudu prvního stupně podala státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 stížnost. Z jejího podnětu bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2021, sp. zn. 9 To 118/2021, podle § 149 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadené usnesení zrušeno a soudu prvního stupně uloženo, aby o věci znovu jednal a rozhodl.

Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2021, sp. zn. 9 To 118/2021, podala obviněná R. O. (dále „obviněná“, popř. „dovolatelka“) prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání. Odkázala v něm na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítla, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

S ohledem na výsledek dovolacího řízení lze jen ve stručnosti shrnout, že obviněná ve svém podání vytkla zásah do práva na spravedlivý proces, a to z důvodu extrémního nesouladu právních závěrů soudu s učiněnými skutkovými zjištěními. Vyjádřila přesvědčení, že v řízení byl prokázán pouze následek jednání, které jí bylo kladeno za vinu, tj. zranění poškozené J. V. Tento následek však nelze bez důvodných pochybností připsat jejímu jednání. V této souvislosti pak dovolatelka v podrobnostech polemizovala se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož měla do poškozené svým vozidlem nacouvat, poukazovala přitom na nedostatek důkazů, rozpory ve výpovědi poškozené i porušení § 105 tr. ř. ze strany nalézacího soudu, který bez potřebných odborných znalostí zpochybnil některé ze závěrů znaleckého posudku z oboru dopravy. V další pasáži podaného dovolání obviněná namítala opomenutí aplikace zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. V daném ohledu připomínala zejména spoluzavinění poškozené J. V. a odkazovala též na vybranou judikaturu Nejvyššího soudu.

V závěru svého podání dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2021, sp. zn. 9 To 118/2021, ve spojení s usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 17. 2. 2021, sp. zn. 3 T 74/2020, jakož i další rozhodnutí obsahově navazující zrušil podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 10 věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k podanému dovolání citoval zákonné znění ustanovení § 265a odst. 1, 2 tr. ř. V návaznosti na to zdůraznil, že usnesení, které dovolatelka napadla, nepatří mezi rozhodnutí ve věci samé vyjmenovaná v § 265a odst. 2 tr. ř., proti kterým lze podat dovolání. Jelikož se v daném případě jedná o výčet taxativní, nelze považovat za rozhodnutí ve věci samé pro účely dovolání žádné jiné rozhodnutí, které do uvedeného okruhu nepatří. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. podané dovolání jako nepřípustné odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že není na základě ustanovení § 265a tr. ř. přípustné.

Nejprve je vhodné připomenout, že podle § 265a odst. 1 tr. ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Taxativní výčet rozhodnutí ve věci samé je uveden v § 265a odst. 2 tr. ř., podle kterého se rozhodnutím ve věci samé rozumí: a) rozsudek, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest, popřípadě ochranné opatření nebo bylo upuštěno od potrestání, b) rozsudek, jímž byl obviněný obžaloby zproštěn, c) usnesení o zastavení trestního stíhání, d) usnesení o postoupení věci jinému orgánu, e) usnesení, jímž bylo uloženo ochranné opatření, f) usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání, g) usnesení o schválení narovnání, nebo h) rozhodnutí, jímž byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku nebo usnesení uvedenému pod písmeny a) až g).

Jak již správně připomenul státní zástupce, výčet rozhodnutí, proti kterým lze podat dovolání je taxativní, a proto žádné jiné rozhodnutí, které nepatří do tohoto okruhu, nelze považovat za rozhodnutí ve věci samé pro účely dovolání (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3142). Jinak řečeno dovolání proti jiným než výše vyjmenovaným rozhodnutím nesplňují podmínky přípustnosti dovolání uvedené v § 265a odst. 1, 2 tr. ř. K tomu lze ještě doplnit, že dovoláním je možno napadat rozhodnutí soudu, jimiž se trestní stíhání meritorně končí a která po nabytí právní moci zpravidla představují překážku věci rozhodnuté.

Dovolatelka svým mimořádným opravným prostředkem napadla usnesení Městského soudu v Praze, jímž bylo podle § 149 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 a tomuto soudu bylo uloženo, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Pro doplnění lze zmínit, že zrušeným usnesením soudu prvního stupně byla trestní věc obviněné postoupena příslušnému správnímu orgánu k projednání jako možný přestupek. Podané dovolání tak sice směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve smyslu § 265a odst. 1 tř. ř., nebyla však splněna další podmínka zakotvená do téhož zákonného ustanovení vyžadující, aby dovolání směřovalo proti rozhodnutí ve věci samé. Je zřejmé, že napadené usnesení nelze podřadit pod žádné z rozhodnutí uvedených v § 265a odst. 2 tr. ř., což je pochopitelné, jelikož se nejedná o rozhodnutí, jímž by bylo meritorně skončeno trestní stíhání a představovalo překážku věci rozhodnuté. To znamená, že podané dovolání není v dané věci přípustné, a Nejvyššímu soudu tudíž nevznikla zákonná povinnost se jím nadále věcně zabývat. Na uvedené závěry nemá žádný vliv ani skutečnost, že v napadeném usnesení městský soud obviněnou nesprávně poučil o možnosti podat proti jeho rozhodnutí dovolání. Ve smyslu § 125 odst. 3 tr. ř. poučení o dovolání musí být obsaženo v každém rozhodnutí soudu ve věci samé učiněném v druhém stupni. Zcela zjevně je třeba tyto podmínky (tj. že musí jít o druhostupňové meritorní rozhodnutí) vykládat ve spojitosti s textem ustanovení § 265a tr. ř. Toto pochybení stížnostního soudu však z hlediska následujícího dovolacího řízení nemá žádné právní účinky (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2020, sp. zn. 11 Tdo 769/2002).

Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněné není přípustné. Proto je podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.