8 Tdo 1433/2015 — Nejvyšší soud

8 Tdo 1433/2015 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Datum rozhodnutí:16. 12. 2015 Spisová značka:8 Tdo 1433/2015 ECLI:ECLI:CZ:NS:2015:8.TDO.1433.2015.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Loupež Násilí Dotčené předpisy:§ 173 odst. 1 tr. zákoník Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:22. 3. 2016 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 8 Tdo 1433/2015-22 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. prosince 2015 o dovolání obviněného D. I. D. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 6 To 244/2015, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 6 T 63/2015, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. I. D. odmítá. Odůvodnění: Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. 6. 2015, sp. zn. 6 T 63/2015, byl obviněný D. I. D. uznán vinným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen trest vyhoštění z území České republiky ve výměře deseti let. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený M. H. odkázán s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Označený rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním směřujícím proti výroku o vině i trestu, které bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 6 To 244/2015, podle § 256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné. Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se obviněný zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku dopustil tím, že dne 28. 12. 2014 v době kolem 00:15 hodin v P. v ul. H., u vchodu, zezadu svedl na zem poškozeného M. H., v důsledku čehož mu způsobil drobnou odřeninu zápěstí pravé ruky, při tom poškozenému rozepnul bundu a následně i vnitřní kapsu bundy, ze které mu odcizil koženou peněženku černé barvy s logem "C", obsahující občanský průkaz, řidičský průkaz, kartu pojištěnce OZP, platební kartu banky Raiffeisenbank, platební kartu mBank – vše vydané na jméno poškozeného M. H., dále platební kartu ČSOB, členskou kartu Relax Days, členskou kartu Sun Solar Studio, zákaznickou kartu Euro Shell, zákaznickou kartu České pošty, členskou kartu Makro, vše vydané na jméno poškozeného M. H. a finanční hotovost ve výši 20.000 Kč, a následně z místa činu utekl pryč i s odcizenou peněženkou, která byla později nalezena bez finanční hotovosti a části karet v ul. N. P. v P. – H. náhodným kolemjdoucím. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, jež opřel o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a vytkl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Namítl, že se jednání popsaného ve výroku o vině nedopustil; měl za to, že nalézací soud rozhodl v příkrém rozporu se zásadou in dubio pro reo. U hlavního líčení vypověděl, že v noci z 27. na 28. 12. 2014 prohledával na Ch. popelnice. Soudy však k jeho výpovědi přistupovaly jako k a priori nepravdivé, což odporuje zásadám presumpce neviny. Poškozený M. H. jej neoznačil za útočníka, svědek P. pouze potvrdil, že rozhodné noci konzumoval alkohol. Z výpisů z telekomunikačního provozu se nepodává, že se skutek stal. Odborné vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví genetika, nemůže být usvědčujícím důkazem. Jedná se o nepřímý důkaz, na jehož podkladě nelze založit rozhodnutí o vině (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 8 Tdo 337/2013). Navíc s ohledem na jeho stručnost a absenci odůvodnění (podrobný popis postupů a metody vyhotovení) vylučuje jakýkoliv přezkum. Je v rozporu s právy obviněného, aby odborné vyjádření nedostálo podmínkám a požadavkům kladeným na znalecké posudky (§ 105 až § 111 tr. ř.). Dodal, že jeho DNA se na bundu poškozeného mohla dostat různými způsoby. Podle něj není ani vyloučeno, že odborné vyjádření je vadné a že vzorek DNA se na bundě poškozeného nenacházel. Setrval na svém přesvědčení, že má-li být nález jeho DNA na bundě poškozeného usvědčujícím důkazem, musí být vypracován znalecký posudek, z nějž bude vyplývat způsob, jakým byl prováděn odběr biologického materiálu, jakým byl tento množen a jak probíhalo statistické hodnocení. Je nezbytné, aby se s takovým posudkem seznámil a vyjádřil se k němu, aby znalec, který jej vypracoval, byl vyslechnut a aby mu při výslechu mohli s obhájcem klást otázky. Skutečnost, že vzorek jeho DNA, který byl odebrán z bundy poškozeného, již neexistuje, a provedení důkazu tak nelze zopakovat, nemůže jít k jeho tíži. I kdyby připustil, že se vytýkaného jednání dopustil, nemohl jím i tak spáchat zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Násilím, jehož se měl vůči poškozenému dopustit, má být „svedení zezadu na zem“. Není však zřejmé, co se svedením na zem rozumí. Ani z výroku o vině, ani z odůvodnění soudních rozhodnutí nevyplývá, že by poškozený kladl odpor, že by se odporu z důvodu vědomí fyzické převahy obviněného zdržel nebo že by obviněný uvedl poškozeného lstí do stavu bezbrannosti. Zdůraznil, že ne každý fyzický kontakt mezi osobami lze považovat za násilí. V řízení bylo prokázáno, že poškozený před napadením konzumoval alkohol. Byť nelze určit stupeň jeho opilosti, s ohledem na jeho výpověď a okolnosti případu je zjevné, že byl vyšší. Nebyl si jist, kolik lidí jej napadlo, útočníka nebyl schopen popsat, natož jej identifikovat, způsob napadení popsal jako svedení na zem, incident ohlásil až druhý den ráno a odmítl se podrobit testu na přítomnost alkoholu v krvi. Vzhledem k těmto skutečnostem, k tomu, že poškozený útok neoznačil za agresivní nebo surový, a rovněž s ohledem na gramatický a logický výklad „svedení poškozeného na zem“ je pravděpodobné, že obviněný zachytil poškozeného, jenž postrádal stabilitu, a šetrně jej usadil na trávník. Zabránil jeho nebezpečnému pádu na chodník a jednal ve prospěch jeho zdraví. Samotné vytažení peněženky z náprsní kapsy nezakládá trestní odpovědnost za zločin loupeže. Uzavřel, že se nedopustil násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a zprostil jej obžaloby. Neshledá-li důvod pro zproštění obžaloby, aby odvolacímu soudu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí. Nejvyšší státní zástupce se ke dni konání neveřejného zasedání Nejvyššího soudu k dovolání obviněného nevyjádřil. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že jej podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně so