8 Tdo 1464/2012

8 Tdo 1464/2012-146

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. května 2013 o dovoláních obviněného Ing. R. K., a obviněného Ing. P. S., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2012, sp. zn. 9 To 75/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 40 T 6/2007, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. R. K. a obviněného Ing. P. S. o d m í t a j í .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 40 T 6/2007, byl obviněný Ing. R. K. uznán vinným organizátorstvím trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 10 odst. 1 písm. a) k § 255 odst. 1, 3 tr. zák., obviněný Ing. P. S. trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák., jichž se společně se spoluobviněným M. K. dopustili skutkem tam popsaným v bodě I.

Za tento čin spáchaný jednáním popsaným v bodě I. byli odsouzeni tak, že obviněnému R. K. byl za uvedené organizátorství trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku a za sbíhající se dva trestné činy zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 30. 1. 2006, sp. zn. 9 T 126/2005, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 8. 2006, sp. zn. 5 To 256/2006, a zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 8. 2006, sp. zn. 54 T 6/2002, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. 2 To 98/2007, uložen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 66 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí majetku a podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu v obchodních společnostech na dobu osmi let. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byly zrušeny výroky o trestech z rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 30. 1. 2006, sp. zn. 9 T 126/2005, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 8. 2006, sp. zn. 5 To 256/2006, a z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 8. 2006, sp. zn. 54 T 6/2002, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. 2 To 98/2007, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Obviněný P. S. byl za uvedený trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku odsouzen podle § 255 odst. 3 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let. Podle § 39a odst. 3 tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle § 49 odst. l tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu v obchodních společnostech na dobu pěti let a podle § 53 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. peněžitý trest ve výměře 1.000.000,- Kč. Podle § 54 odst. 3 tr. zák. mu byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody na šest měsíců.

Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu a o náhradě škody ohledně spoluobviněného M. K., který si dovolání nepodal.

Výrokem pod bodem II. byli obvinění R. K. a P. S. zproštěni podle § 226 písm. b) tr. ř. obžaloby státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze č. j. 2 VZV 1/2003-2931 pro skutek kvalifikovaný jako dílčí útok pokračujícího trestného činu účasti na zločinném spolčení podle § 163a odst. 1 alinea první a druhá tr. zák. a pokus trestného činu úvěrového podvodu podle § 8 odst. 1 k § 250b odst. 2, 5 tr. zák., spáchaného ve prospěch zločinného spolčení ve smyslu § 43 tr. zák., a jeho organizátorství ve smyslu § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák., kterých se měli dopustit tam popsaným jednáním.

Pod bodem III. byli obžaloby zproštěni spoluobvinění Z. K. a J. P., ohledně nichž dovolání podáno nebylo.

V odvolacím řízení Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 5. 2012, sp. zn. 9 To 75/2011, pod bodem I. z podnětu odvolání státní zástupkyně podaného v neprospěch obviněných R. K., P. S., M. K., a odvolání podaných obviněnými R. K. a P. S. rozhodl tak,

že podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e), f), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně ohledně obviněných R. K., P. S. a M. K. zrušil v celé odsuzující části a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak,

že obviněného R. K. uznal vinným organizátorstvím zvlášť závažného zločinu zpronevěry podle § 24 odst. 1 písm. a), § 206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, obviněného P. S. zvlášť závažným zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, jichž se dopustili tím, že

obviněný R. K. v první polovině roku 2002 vymyslel plán na ovládnutí společnosti Technology Leasing, a. s., se sídlem P., U K. (dále jen „společnost Technology“), a na zmocnění se disponibilní části jejích majetkových hodnot, konkrétně jejích finančních prostředků pocházejících z podnikatelských aktivit kumulovaných na jejích bankovních účtech, a to jejich vyvedením prostřednictvím dalších ovládaných obchodních společností s využitím leasingových operací s jednostranným tokem finančních prostředků – totiž s úhradou kupních cen za předstíraný nákup předmětů leasingu společností Technology, aniž by následně byly této společnosti hrazeny leasingové splátky za zpětný leasingový pronájem těchto předmětů. Následně se za účelem realizace tohoto plánu spojil s M. R., a buď sám, nebo jeho prostřednictvím vyhledal ty, kteří měli na základě jeho pokynů a instrukcí provádět jednotlivé kroky směřující k naplnění sledovaného záměru (mezi nimi i obviněné P. S. a M. K., zemřelého J. K. a M. K.), a v průběhu roku 2002 pak zorganizoval v několika etapách realizaci daného plánu, když

- nejdříve spolu s M. R. zosnoval nákup akcií společnosti Technology prostřednictvím Ing. J. F., a Ing. P. G., a její faktické ovládnutí, dne 24. 6. 2002 do představenstva této společnosti dosadil spoluobviněného P. S. a jeho prostřednictvím v součinnosti s M. R. svými pokyny a instrukcemi řídil vyvádění finančních prostředků z bankovních účtů společnosti Technology,

- obviněný P. S. pak v postavení jediného člena představenstva společnosti Technology v rozporu s povinností řádně spravovat majetek této společnosti – spočívající v povinnosti chovat se při jeho správě s péčí řádného hospodáře, vyplývající pro něj z § 135 odst. 2 obch. zák. ve spojení s § 194 odst. 5 obch. zák. – v zájmu naplnění uvedeného záměru vyvedl v průběhu měsíců července až listopadu roku 2002 volné disponibilní finanční prostředky společnosti Technology z její dispozice bez poskytnutí jakékoliv protihodnoty, a to tím způsobem, že navenek deklaroval financování nákupů předmětů leasingu společností Technology od společnosti EB Komodity, a. s., se sídlem Č., n. (dále jen „společnost Comodity“), a od společnosti ORIX, s. r. o., se sídlem v B., Ú. (dále jen „společnost ORIX“), a zpětný leasingový pronájem těchto předmětů těmto společnostem, aniž by tyto společnosti ve skutečnosti vlastnily a disponovaly s těmito předměty, vyvíjely jakoukoliv podnikatelskou činnost, měly nějaký použitelný kapitál a byly připraveny hradit navenek sjednané leasingové splátky, takže přitom ani nedocházelo k faktickým předávkám předmětů leasingu specifikovaných v uzavíraných kupních a leasingových smlouvách, které by korespondovaly platbám společnosti Technology společnostem Comodity a ORIX prezentovaným jako úhrady sjednaných kupních cen, a s vědomím těchto skutečností informoval M. R. a obviněného R. K. o volných finančních prostředcích společnosti Technology a o platbách z nich realizovaných ve prospěch společností Comodity a ORIX tak, aby mohly být průběžně v hotovosti vybírány z bankovních účtů těchto společností a podle předem připraveného plánu děleny mezi obviněného R. K. a ostatní osoby podílející se na realizaci tohoto plánu, a to v poměru 85 % pro obviněného R. K. a 15 % pro ostatní participující osoby,

- načež samotné výběry daných finančních prostředků takto vyvedených z majetku společnosti Technology uskutečnili s vědomím jejich původu a s vědomím toho, že za ně společnost Technology neobdrží žádné protiplnění, jednak blíže neztotožněná osoba vystupující pod jménem jednatele společnosti Comodity J. L., jednak jednatel společnosti ORIX obviněný M. K. v součinnosti s J. K. a obviněným M. K., kteří ho fakticky řídili, konkrétně

Odvolací soud obviněnému R. K. za toto organizátorství a za dva trestné činy zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 30. 1. 2006, sp. zn. 9 T 126/2005, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 8. 2006, sp. zn. 5 To 256/2006, a zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 8. 2006, sp. zn. 54 T 6/2002, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. 2 To 98/2007, uložil podle § 206 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu dále uložil peněžitý trest ve výměře 500 celých denních sazeb po 6.000,- Kč, celkem 3.000.000,- Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, obviněnému stanovil náhradní trest odnětí svobody na jeden rok a šest měsíců. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku obviněnému uložil rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu v obchodních společnostech, a to na dobu pěti let. Současně podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výroky o trestech z rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 30. 1. 2006, sp. zn. 9 T 126/2005, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 8. 2006, sp. zn. 5 To 256/2006, a z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 8. 2006, sp. zn. 54 T 6/2002, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. 2 To 98/2007, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.

Obviněnému P. S. uložil podle § 206 odst. 5 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu v obchodních společnostech na dobu pěti let.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému R. K. a P. S. povinnost zaplatit na náhradě škody částku 95.303.251,- Kč a to co do částky 26.979.445,- Kč s nimi i obviněnému M. K., a to všichni společně nerozdílně poškozené společnosti Amádeus Real, a. s., se sídlem P., s úrokem z prodlení 10,75% od 11. 11. 2008 do 31. 12. 2008, 9,25% od 1. 1. 2009 do 30. 6. 2009, 8,5% od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2009, 8% od 1. 1. 2010 do 30. 6. 2010 a 7,75% od 1. 7. 2010 do zaplacení. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla tato poškozená společnost odkázána na řízení ve všech občanskoprávních a podle § 229 odst. 3 tr. ř. per analogiam byla odkázána s nárokem na náhradu škody Česká spořitelna, a. s.

Odvolací soud rozhodl o vině a trestu obviněného M. K., který si dovolání nepodal.

Pod bodem II. odvolací soud zamítl podle § 256 tr. ř. odvolání státní zástupkyně podané v neprospěch obviněných Z. K. a J.P.

Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze jako soudu druhého stupně podali obvinění R. K. a P. S. dovolání.

Obviněný R. K. své dovolání podal prostřednictvím obhájce JUDr. Tomáše Sokola a opřel je o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), d), g) tr. ř.

Dovoláním podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. napadá rozsudek Vrchního soudu v Praze proto, že ač soudci senátu tohoto odvolacího soudu ve složení JUDr. Miroslav Pavrovský, JUDr. Jana Kantorová a JUDr. Petr Píša byli z projednávání jeho trestní věci vyloučeni, odvolací soud ve svém rozhodnutí ze dne 31. 1. 2010 rozhodl, že tomu tak není, a přitom se opřel o výklad ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř. v rozporu s judikaturou Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva. Obviněný se především neztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že vyloučení soudce z projednávaní a rozhodnutí přidělené věci lze jen výjimečně a ze skutečně závažných důvodů. Tento názor je podle obviněného výrazem toho, že tak je možné postupovat nikoliv, když podjatost pouze hrozí, ale když je již téměř jistota, že tomu tak je. V této souvislosti obviněný odkázal na judikaturu Ústavního soudu, s níž je uvedený názor v rozporu (sp. zn. III. ÚS 2523/2010 a I. ÚS 167/1994). Obviněný svůj závěr o podjatosti uvedeného senátu dovozuje z okolností a průběhu trestního řízení, a to zejména s poukazem na neshody, které se v rozhodnutích soudu prvního a druhého stupně projevovaly ve vztahu ke způsobu, jakým státní zástupkyně v tomto řízení přistupovala k plnění svých povinností jako zástupce veřejné žaloby, když při její nečinnosti soud prvního stupně trval na své roli nestranného arbitra, zatímco odvolací soud zaujal opačný přístup a ukládal soudu prvního stupně pokyny, aby suploval úlohu státního zástupce při prokazování viny obviněných. Odlišné postoje soudu prvního a druhého stupně i k procesním vadám, kvalitě a projednatelnosti obžaloby, hodnocení důkazů a právnímu posouzení věci se projevily v trojím zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem. V této souvislosti obviněný R. K. vytýká odvolacímu soudu, že aniž by sám provedl dokazování, v době, kdy ještě nerozhodoval o odvolání ve věci samé, dal soudu prvního stupně výslovný pokyn, že má obviněného uznat vinným trestným činem zpronevěry. K tomu obviněný uvedl konkrétní citace z nyní napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně, jimiž soud prvního stupně glosoval (vyjadřoval výhrady) proti požadavkům odvolacího soudu vyjádřeným v rozhodnutí ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 9 To 36/2010. Uvedeným způsobem vyjádřené pokyny dovolatel považoval za přímý příkaz k tomu, že jej má soud prvního stupně uznat vinným. Obviněný tuto situaci přirovnal k té, která byla řešena ve věci Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tvo 36/2003, kde vyjádřil při srovnatelné situaci, že bylo v rozporu s Protokolem č. 7 Úmluvy o lidských právech, když soud v předchozím řízení k věci vyjádřil tak jednoznačně právní názor, že by jinak správné skutkové zjištění mělo vést k odsouzení obviněných. Jednoznačně vyjádřený postoj odvolacího soudu k tomu, že má být obviněný shledán vinným, považuje dovolatel v rozporu i s dalšími rozhodnutími, např. usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 8 Tdo 853/2007, v němž bylo vyjádřeno, že „ani za situace, kdy není skutečný stav věci řádně zjištěn, odvolací soud může toliko upozornit soud prvního stupně, ve kterých směrech má být řízení doplněno nebo čím je třeba se znovu zabývat, zásadně však nesmí samotnému způsobu hodnocení důkazů nalézacím soudem udělovat jakékoliv zásadní pokyny…“. Dále poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 608/2006, z něhož kromě jiného vyplynulo, že „instanční cestou nelze vnutit nižšímu soudu vlastní hodnocení důkazů.“ Obviněný v této souvislosti s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 2014/2007 (rovněž i sp. zn. II. ÚS 336/2006) též zdůraznil, že soudu nepřísluší stavět se do pozice pomocníka veřejné žaloby usilujícího o odsouzení, neboť tím, kdo nese odpovědnost za to, aby soudu předložená trestní věc byla podložena procesně použitelnými důkazy potřebnými pro rozhodnutí o vině a trestu, je primárně státní zastupitelství.

Obviněný v souvislosti s těmito právními názory (též i s odkazem na výhrady vyjádřené soudem prvního stupně v napadeném rozhodnutí) k projednávané věci zdůraznil, že v průběhu jejího přezkoumávání byla zřejmá neúspěšnost státní zástupkyně při zastupování veřejné žaloby, v obžalobě užitá právní kvalifikace byla nesprávná a postup státního zastupitelství zcela netečný. Změna právní kvalifikace byla iniciována odvolacím soudem, což obviněný považuje v rozporu s názory vyjádřenými v nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 826/22007 a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1026/2004, podle nichž je třeba změnu právní kvalifikace provádět na základě iniciativy obžaloby. Pokud v projednávané věci soud prvního stupně ve svých rozhodnutích opakovaně při pasivitě státní zástupkyně tvrdil, že obviněné nehodlá uznat vinnými z trestného činu podvodu a pro jiné právní posouzení nejsou dostatečné důkazy, odvolací soud nedostál úloze nestranného arbitra a postupoval v rozporu i se zásadami obžalovací, rovnosti stran a kontradiktornosti. K této výhradě obviněný citoval části rozhodnutí Ústavního soudu, a to nálezu ze dne 14. 3. 2005 sp. zn. IV. ÚS 343/2004, a pléna Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 15/2001, které se vysvětlení uvedených zásad věnují. Navíc poukázal na některé pasáže z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (nyní přezkoumávaného), kde nalézací soud poukazoval na neschopnost státní zástupkyně prokázat vinu obviněného, a nebýt odvolacího soudu, tak by na základě usnesení soudu prvního stupně ze dne 11. 12. 2009, č. j. 40 T 6/2007-7665, byla věc vrácena státní zástupkyni k došetření.

Na základě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněný namítal porušení jeho práva na osobní účast u jednání před soudem tím, že bylo proti němu vedeno řízení proti uprchlému. Za nesprávné považoval (a to i s odkazem na výhrady soudu prvního stupně uvedené na straně 32 napadeného rozsudku), že byl vzat do vydávací vazby v JAR, a policejní orgán i přesto, že mu tato okolnost byla známa, na ní nereagoval, a pokračoval v řízení proti uprchlému, bez součinnosti obviněného pokračoval v úkonech směřujících k jeho postavení před soud, především k ukončení vyšetřování bez seznámení obviněného s trestním spisem a podání obžaloby, což je opět skutečnost, kterou soud prvního stupně považoval za nezákonnou, což odvolací soud nerespektoval, ač v judikatuře Nejvyššího soudu již bylo konstatováno, že když se obviněný v cizině nemůže svobodně rozhodovat o svém pobytu (např. z důvodu vazby), nelze dovodit, že se takovým pobytem v cizině vyhýbá trestnímu řízení a po tuto dobu nelze konat řízení proti uprchlému. V takovém případě totiž tato osoba podléhá režimu vydávacího řízení (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tz 79/2000 a též sp. zn. 6 Tdo 1426/2003). Podle obviněného nebyly v jeho případě splněny podmínky pro konání řízení proti uprchlému a soud o tom, že se takové řízení bude konat, nerozhodl v souladu s § 305 tr. ř. Obviněnému byla znemožněna účast na veřejném zasedání před odvolacím soudem, který nerespektoval ustanovení § 2 odst. 12 tr. ř., aby bylo přihlédnuto jen k důkazům, které při tomto jednání byly provedeny. Nelze přehlédnout ani to, že obviněný byl v květnu 2012 držen ve vazbě v JAR.

V další části dovolání obviněný R. K. vznesl argumenty vztahující se k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejprve shrnul v průběhu prováděného dokazování měnící se názory soudů na právní posouzení činu od trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 2, 5 tr. zák. použitého v obžalobě přes organizátorství trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák., § 255 odst. 1, 3 tr. zák. užité soudem prvního stupně, až k poslední právní kvalifikaci použité v napadeném rozsudku odvolacím soudem jako organizátorství zvlášť závažného zločinu zpronevěry podle § 24 odst. 1 písm. a), § 206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, které považoval za nesprávné. Obviněný na podporu jejího odmítnutí poukázal na argumentaci použitou soudem prvního stupně na straně 42, 47, 128 odůvodnění jeho rozsudku, jenž ji ve shodě s postojem obviněného též nepovažoval za dopadající na čin, pro který se toto řízení vede. Obviněný dále s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 669/2008, 3 Tdo 571/2009, 5 Tdo 870/2010, 5 Tdo 94/2006, 5 Tdo 1256/2007-I. a č. 14/2006 Sb. rozh. tr., setrval na názoru, že podle úpravy platné do 1. 7. 2006 nebylo možné ve smyslu § 89 odst. 13 tr. zák. za cizí věc považovat prostředky na účtech, vklady na vkladních účtech, ale toliko peníze v hotovosti. Tuto ustálenou soudní praxi však podle obviněného odvolací soud v nyní posuzované věci (ač jde o čin spáchaný v průběhu roku 2002) nerespektoval, a zcela nesprávně čin posoudil jako organizátorství ke zločinu zpronevěry podle § 24 odst. 1 písm. a), § 206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, když šlo o bezhotovostní převody peněz. Navíc se v daném případě nejednalo ani o žádné výběry v hotovosti z bankovního účtu společnosti Technology, nýbrž o bezhotovostní převody na účty třetích společností a následné dispozice s finančními prostředky na bankovních účtech těchto třetích společností. Obviněný připomenul, že pokud by Nejvyšší soud v nyní zkoumané věci učinil názor odlišný od rozvedených rozhodnutí, měl by věc postoupit velkému senátu Nejvyššího soudu. Obviněný se neztotožnil ani s názorem odvolacího soudu, že trestného činu zpronevěry se bylo možné dopustit tím, že část finančních prostředků byla ze společnosti Technology vyvedena prostřednictvím tří šeků, které byly vypsány třetí osobě. Obviněný považuje za nesprávnou především úvahu odvolacího soudu, že šeky, jakožto cenné papíry se od účinnosti novely trestního zákona pod č. 253/1997 Sb. účinné od 1. 1. 1998 považují za věc. Obviněný v této souvislosti vyslovil opačný názor, že ani vypsání šeků třetí osobě a jejich následné vyplacení nenaplňuje zákonné znaky trestného činu zpronevěry, a to zejména proto, že se u šeků nejedná o věc, která by byla společností Technology obviněnému P. S. svěřena.

Obviněný ze svého tvrzení, že nebylo možné čin kladený mu za vinu posoudit jako zpronevěru, vychází i pro další výhrady spočívající v tom, že odvolací soud nesprávně na jeho čin aplikoval ustanovení o časové působnosti z trestního zákona a trestního zákoníku (§ 2 odst. 1 tr. zákoníku) a použil trestní zákoník č. 40/2009 Sb. s argumentem, že je pro obviněného příznivější právní kvalifikace podle § 206 tr. zákoníku, než je tomu u § 248 tr. zák. Takové srovnání obviněný odmítá právě proto, že o trestný čin zpronevěry vůbec jít nemůže. Navíc brojí i proti tomu, že odvolací soud použil oproti soudu prvního stupně přísnější právní kvalifikaci (trestný čin zpronevěry s vyšší trestní sazbou) než soud prvního stupně, který skutek kvalifikoval jako porušování povinnosti při správě cizího majetku. Obviněný na rozdíl od odvolacího soudu tvrdí, že jde o přísnější právní posouzení, protože je nutné pro určení, který zákon je pro obviněného příznivější, srovnávat trestní sazby trestného činu, jímž byl uznán vinným soudem prvního stupně (porušování při správě cizího majetku) a tím, který použil odvolací soud. Takto však odvolací soud podle obviněného uvažoval nesprávně, neboť srovnával trestní sazby trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. a § 206 tr. zákoníku. Obviněný vytýká i nesprávnost právní věty, protože odvolací soud ji v napadeném rozsudku formuloval způsobem neodpovídajícím ustanovení § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku § 206 tr. zákoníku, když užil „zosnovat a řídit jiného“, což nemá vztah k osobě, ale k trestnému činu.

V souvislosti s výhradami proti právní kvalifikaci obviněný poukázal i na nesrovnalosti ve vztahu k tomu, kdo byl ve věci poškozeným, resp., komu vznikla škoda, když v obžalobě byla za jediného poškozeného považována Česká spořitelna, a. s. a teprve až provedením důkazů v závěru hlavního líčení státní zástupkyně navrhla, aby jako další poškozený subjekt byla akceptována společnost Amádeus Real, a. s., jako právní nástupce společnosti Technology. Teprve v průběhu trestního řízení došlo k upozornění na změnu právní kvalifikace, a možnost posouzení činu jako zpronevěry. Obviněný k tomu vytýká, že bylo nesprávné, že k ustanovení poškozeného subjektu došlo až v průběhu řízení před soudem, a byl to soud, který však má být jen arbitrem sporu, ovšem takto nahrazoval činnost státního žalobce. Obviněný rovněž vyjádřil pochybnosti o tom, zda za daných okolností byla zachována totožnost skutku a vznesl s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 98/2006, výhrady proti usnesení o zahájení trestního stíhání, které neobsahovalo všechny náležitosti nezbytné pro popis skutku.

Ve vztahu k výroku o náhradě škody obviněný namítá nepřesné stanovení úroků z prodlení, a též i to, že v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (str. 38) absentuje hmotně právní posouzení otázky odpovědnosti za škodu, neboť v souladu s § 420 odst. 1 obč. zák. není vysvětleno, jakou konkrétní právní povinnost měl obviněný porušit, a tedy z jakých důvodů za vzniklou škodu odpovídá, a rovněž poukázal na nesrovnalost částky 95.303.251,- Kč, k jejíž úhradě byl zavázán, ač ve výroku o vině je uvedena suma 107.867.611,- Kč.

Výhrady obviněný vznesl i ve vztahu k výroku o trestu. Zaměřil je zejména proti tomu, že uložený trest dostatečně nerespektuje dobu, po niž se řízení vedlo, a v této v souvislosti zejména odkázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 603/2006 a sp. zn. I. ÚS 1305/2009.

Ze všech těchto důvodů Obviněný R. K. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2012, sp. zn. 9 To 75/2011, v plném rozsahu, a poté aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Obviněný P. S. dovolání podal prostřednictvím obhájce Mgr. Jaroslava Fialy s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž poukázal na dobu téměř deseti let, po níž celá věc trvala a byla podle něj provázena podivnými a nezákonnými změnami v právní kvalifikaci. Poukázal předně na napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, jemuž vytkl, že pokud vymezil skutek způsobem, jak je popsán v jeho výrokové části a posoudil ho jako trestný čin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, učinil tak na jiném skutkovém základě než jak byl tento čin uveden v obžalobě. Obviněný znovu popsal skutková zjištění prezentovaná v obžalobě a zmínil i původní právní kvalifikaci jako trestného činu zločinného spolčení podle § 163a odst. 1 tr. zák. a trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 2, odst. 5 tr. zák. dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu. V tomto směru zdůraznil, že Vrchní soud v Praze opakovaně neakceptoval požadavek Městského soudu v Praze, aby věc byla vrácena státnímu zástupci k došetření proto, že se nepodařilo rozlišit, které prostředky, jež měla společnost Technology k dispozici, pocházely z úvěrů České spořitelny, a. s. a které byly jejími vlastními prostředky. Nakonec však soud prvního stupně obviněného uznal vinným i přesto, že pro důkazní nouzi, kterou se nepodařilo ani v hlavním líčení odstranit, měl být zproštěn viny. Obviněný se zásadně bránil tomu, aby jeho čin byl kvalifikován jako zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, neboť znaky této skutkové podstaty nenaplnil. Poukázal na to, že soud prvního stupně skutek kvalifikoval jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku, s čímž se však odvolací soud nespokojil a použil jinou právní kvalifikaci, a to trestného činu zpronevěry podle § 206 odst. 1 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Vedle nesprávného právního posouzení došlo podle obviněného těmito postupy i k porušení zásad o totožnosti skutku, protože se osoba poškozeného a charakter vzniklé škody u trestného činu úvěrového podvodu, kdy je spáchána škoda věřiteli, tj. jinému subjektu, a trestného činu při porušování povinnosti při správě cizího majetku odlišují. Poukázal i na rozdíl ve formě jejich spáchání, neboť u úvěrového podvodu se jedná o uvedení v omyl nebo využití omylu, což je odlišné od zanedbání některé z činností při správě cizího majetku. Jestliže odvolací soud užil zcela jinou právní kvalifikaci jako trestného činu zpronevěry, nerespektoval základní pravidla pro totožnost skutku, protože z dikce skutkové podstaty podle § 206 tr. zákoníku plyne, že pachatel si musí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla věřena, přisvojit osobně, tedy pro sebe. V průběhu celého dokazování však nebylo doloženo, že by obviněný P. S. měl z uvedené činnosti jakýkoliv prospěch, naopak z nevěrohodné výpovědi svědka T. B. vyplynulo, že obviněný R. K. měl mít 85%.

Další výtky obviněný zaměřil proti postupu Vrchního soudu v Praze, který přesto, že doplnil dokazování, neprovedl všechny potřebné důkazy, především znovu se nepokusil vyslechnout Ing. J. F., jediného akcionáře společnosti Technology, jenž v přípravném řízení výpověď odmítl, avšak odstupem doby svůj postup, jak zjistila obhajoba, změnil, a byl ochoten vypovídat, což však odvolací soud nepovolil, ač se mohlo touto výpovědí prokázat, jak byl obviněný P. S. jako statutární orgán úkolován, event. mohly být objasněny i okolnosti rozhodné pro zjištění skutečné výše škody. Za vadné obviněný označil i to, že odvolací soud při veřejném zasedání dne 18. 4. 2012 ve věci sp. zn. 9 To 75/2011, vyloučil ze společného odvolacího řízení věc obviněného P. S. v situaci, kdy obhájce obviněného na podkladě doložené pracovní neschopnosti žádal o odročení veřejného zasedání a nařízené veřejné zasedání ohledně ostatních spoluobviněných konal. Následně však po provedení tohoto veřejného zasedání, jehož se obviněný P. S. nemohl zúčastnit, jeho věc znovu ke společné věci připojil. Podle obviněného tak byly porušeny principy vymezené nejenom v § 23 tr. ř., ale došlo i ke zjevnému oslabení pozice jeho obhajoby, neboť nemohl být svědkem reakcí a připomínek spoluobviněných. V tomto postupu obviněného nemohla být zdůrazněna zásada rychlosti, neboť prodleva ve veřejném zasedání by za daných okolností činila jen nemálo týdnů, což je nepodstatné v procesu vedeném téměř deset let.

Protože podle obviněného P. S. řízení i rozhodnutí odvolacího soudu trpí podstatnými vadami spočívajícími v nesprávném právním posouzení skutku, porušení zásady obžalovací a z ní vyplývající povinnost zachování totožnosti skutku a bylo zkráceno právo na spravedlivý proces v přiměřené lhůtě, obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil a podle § 265m tr. ř. obviněného zprostil obžaloby, a nebo aby věc vrátil státnímu zástupci k došetření pro objasnění a prokázání, že jde o úvěrový podvod nebo o jiný trestný čin, který by byl spatřován v řádně podané obžalobě.

K podaným dovoláním obou obviněných se podle § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství, který po stručném shrnutí obsahu napadených rozhodnutí a obou dovolání, ve vztahu k dovolání obviněného R. K. vyjádřil nesouhlas s výhradami podřazenými pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Uvedl, že k vyloučení soudce ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř. je nezbytné zjištění takových skutečností, které racionálně odůvodňují pochybnost o jeho nepodjatosti. V daném případě však takové skutečnosti zjištěny nebyly. Státní zástupce vysvětlil, že procesní úkony odvolacího soudu v řízení před soudem a mezitímní rozhodnutí, v nichž nalézací a odvolací soud opakovaně vyjadřovaly protikladné názory na právní posouzení věci, je třeba považovat pouze za projev odchylného právního názoru ve věci. Obviněným namítané stanovisko odvolacího soudu je dáno postojem nalézacího soudu, který zjevně rozhodoval v jeho prospěch, a to i za hranicí akceptovatelného výkladu zákona, a opakovaně jevil tendenci pokud možno se vyhnout meritornímu rozhodování o podané obžalobě v této věci, kdežto odvolací soud kontinuálně vyjadřoval stanoviska vyznívající pro obviněného méně příznivě. To však k pochybnostem o způsobilosti odvolacího soudu objektivně a spravedlivě rozhodnout nestačí. Státní zástupce s poukazem na argumentaci soudu druhého stupně, s níž se ztotožnil, neshledal výhrady obviněného o tom, že byl odvolací soud z rozhodování v této věci vyloučen a vyjádřil, že obviněný uvedený dovolací důvod svými námitkami nenaplnil.

Státní zástupce k důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., že řízení bylo nesprávně konáno jako proti uprchlému, odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 6 Tdo 1104/2009, kde obviněný vznesl obdobnou kritiku a v němž Nejvyšší soud uvedl, proč této výhradě obviněného nemohl přisvědčit. Protože v nyní projednávané trestní věci je procesní situace zcela identická, nespatřil důvodu se domnívat, že by Městský a Vrchní soud v Praze tím, že vedly proti dovolateli řízení jako proti uprchlému, narušily jeho zákonné právo být osobně přítomen projednání své trestní věci. Z námitek obviněného nadto není patrno, v jakém směru byla porušena jeho práva osobně se účastnit na soudním řízení, jelikož procesní ustanovení o řízení proti uprchlému nikterak neřeší možnost osobní účasti obviněného na jednání před soudem, a ani mu v osobní účasti na jednání nijak nebrání. Bylo proto pouze na vůli obviněného, zda se k soudu dostaví nebo nedostaví. Konání řízení proti uprchlému podle § 302 a násl. tr. ř. nelze mít za dostačující k naplnění tohoto dovolacího důvodu.

Ohledně námitek obviněného směřujících vůči právnímu posouzení skutku státní zástupce konstatoval, že obviněný očividně pomíjí skutečnost, že bezhotovostním převodem finančních prostředků z účtu společnosti Technology skutkový děj nebyl ukončen, ale následovaly hotovostní výběry těchto finančních prostředků, které vedly k jejich „zhmotnění“, jak na to správně poukazuje soud druhého stupně na str. 36 napadeného rozhodnutí, a jejich předání osobám, jež na ně neměly žádný právní nárok. Teprve tímto krokem byl naplněn znak „obohacení jiného“ podle subjektivní představy pachatelů, což je řádně zachyceno ve skutkové větě výroku o vině. K námitce ohledně částky 6.000.000,- Kč vyvedených z majetku poškozené společnosti Technology prostřednictvím šeků, o nichž dovolatel uvádí, že nešlo o prostředky, které by byly poškozenou firmou svěřeny obviněnému P. S., uvedl, že se tyto šeky týkaly finančních prostředků z majetku poškozené společnosti, jež byly obviněnému P. S. coby statutárnímu orgánu svěřeny, a v zásadě nezáleží na tom, jakou formou byly defraudovány (bezhotovostním převodem a bezprostředně následujícím výběrem v hotovosti nebo prostřednictvím šeků). Nedostatky v jazykové formulaci právní věty, jakož i proti rozsahu odůvodnění výroku o náhradě škody (viz § 265a odst. 4 tr. ř.) jsou námitkami irelevantními, stejně tak i výtky proti usnesení o zahájení trestního stíhání či některým skutečnostem, jež označuje za procesní vady. K tvrzení o nejasném určení úroku z prodlení ve výroku o náhradě škody poukázal na nařízení vlády č. 142/1994 Sb., podle něhož se úroky z prodlení stanoví jako roční, což je pro rozhodování trestních soudů v adhezním řízení závazné pravidlo, a proto není možné rozhodnout, jak obviněný požadoval.

Státní zástupce se neztotožnil s dovoláním obviněného R. K. ani pokud napadal výrok o trestu, protože soud dostatečně nezohlednil dobu uplynulou od spáchání trestného činu a délku trestního řízení, neboť tato námitka neodpovídá žádnému důvodu dovolání, když zdůraznil, že se na této délce řízení podílel i sám obviněný svým útěkem do ciziny. Ze zřetele není možno ztrácet ani skutečnost, že ve dvou nejzávažnějších věcech obviněný způsobil škodu v celkové výši přes 180 milionů Kč, přičemž soud druhého stupně okolnosti rozhodné pro ukládání trestu (například absence jakékoli polehčující okolnosti na straně obviněného) vysvětlil. Dovolání obviněného R. K. považoval za nedůvodné.

K dovolání obviněného P. S. státní zástupce uvedl, že požadavek na výslech svědka Ing. J. F. ani námitka, že nebyla zachována totožnost skutku, deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňují. Postupné změny právní kvalifikace skutku, obviněným napadané a označené za nezákonné, k nimž docházelo v průběhu trestního stíhání, stojí podle státního zástupce mimo procesní zákonitosti, především jsou v rozporu s volností soudu ve volbě právní kvalifikace zjištěného skutku ve smyslu § 220 odst. 3 tr. ř. Pokud soudy této možnosti využívaly, jednaly v souladu se zákonem, nikoli contra legem. K výhradě obviněného, že výsledky dokazování neosvědčily, že by měl ze skutku jakýkoli prospěch, odkázal na správný závěr odvolacího soudu k této otázce uvedený na str. 36 jeho rozhodnutí a upozornil i na chybnost právních úvah dovolatele, že skutková podstata trestného činu zpronevěry předpokládá, že hodnota zůstane v rukou toho, kdo si ji neoprávněně přisvojil. Ve skutečnosti zcela postačí i obohacení jiného, tj. třetí osoby, popřípadě pouhé zašantročení defraudované věci či hodnoty, aniž by se o ni kdokoli obohatil, protože pro naplnění znaků skutkové podstaty deliktu podle § 206 tr. zákoníku je rozhodující způsobení škody, nikoli obohacení pachatele nebo jiného subjektu. Znak „přisvojení“ v této skutkové podstatě totiž definuje objektivní stránku defraudačního deliktu, nikoli jeho následek.

Státní zástupce za mimo zákonem stanovené dovolací důvody považoval i námitku o vyloučení věci k samostatnému projednání, protože soud druhého stupně využil zákonných možností daných mu trestním řádem k tomu, aby podané opravné prostředky projednal co nejrychleji a s šetřením zájmů procesní ekonomie. Navíc jde o námitku ryze procesní povahy a nevyhovuje žádnému z důvodů upravených v § 265b tr. ř., stejně jako u výhrady proti nepřiměřené délce řízení, k níž názor vyjádřil u dovolání obviněného R. K.

S ohledem na uvedené státní zástupce shledal, že napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání, a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných R. K. a P. S. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. pro jejich zjevnou neopodstatněnost odmítl s tím, že zčásti byla podána z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř.

Když Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., byla podána osobami oprávněnými podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), se zřetelem na to, že dovolání je možné podat pouze z důvodů taxativně stanovených v § 265b tr. ř., zkoumal, zda označené důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), d), g) tr. ř., o něž opřel dovolání obviněný R. K., a § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož prostřednictvím podal dovolání obviněný P. S., lze považovat za důvody dovolání v těchto zákonných ustanoveních vymezené.

Nejvyšší soud konstatuje k námitkám obviněného R. K. uplatněným prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., že o něj je možné dovolání opřít, pokud ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Z uvedené dikce je patrné, že zákon možnost podat dovolání z tohoto důvodu spojuje s naplněním dvou podmínek, které musejí být dány současně. První z nich spočívá v tom, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, a jde o ni, když rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce (samosoudce, člen senátu nebo předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v § 30 tr. ř., aniž bylo rozhodnuto o jeho vyloučení podle § 31 tr. ř., týká se orgánu, který ve věci samé vydal dovoláním napadené rozhodnutí. Druhou z podmínek je, že uváděná okolnost nebyla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa anebo, že již byla dovolatelem před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.

Nejvyšší soud shledal, že druhé z citovaných hledisek bylo v posuzované věci splněno, neboť obviněný R. K. námitku podjatosti soudců Vrchního soudu v Praze JUDr. Miroslava Pavrovského, JUDr. Jany Kantorové a JUDr. Petra Píši poprvé uplatnil v rámci odvolání podaného proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně (č. l. 8273 až 8274). Vrchní soud v Praze se jí zabýval a v neveřejném zasedání usnesením ze dne 31. 1. 2010 sp. zn. 9 To 75/2011 rozhodl, že tito soudci nejsou v této trestní věci vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení podle § 30 odst. 1 tr. ř. (č. l. 8308 až 8310).

Z uvedeného plyne, že před podáním přezkoumávaného dovolání byly obdobné námitky obviněným uplatněny, uváděná okolnost mu byla známa a byla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Nejvyšší soud proto mohl zkoumat, zda v dovolání uváděné okolnosti mohly založit podjatost jmenovaných soudců odvolacího soudu.

Vyloučení soudců upravuje ustanovení § 30 tr. ř., jímž je realizována zásada nestrannosti soudního rozhodování, která je propojena se zásadou soudcovské nezávislosti [ve smyslu čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publikované pod č. 209/1992 Sb., ve znění č. 41/1996 Sb. a č. 243/1998 Sb.) a v čl. 36, 37, 38 Listiny základních práv a svobod (publikované pod č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů)] tak, že z vykonávání úkonů trestního řízení je vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení. Podle § 30 odst. 2 tr. ř. je soudce nebo přísedící dále vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, jestliže byl v projednávané věci činný jako státní zástupce, policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného. Po podání obžaloby nebo návrhu na schválení dohody o vině a trestu je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku nebo prohlídku jiných prostor a pozemků, vydal příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba nebo s níž byla sjednána dohoda o vině a trestu.

Námitka obviněného R. K. směřovala proti jmenovaným členům senátu odvolacího soudu v zásadě proto, že tento senát jednak vyslovil ve zrušovacím rozhodnutí závazný pokyn, jak má odvolací soud postupovat, a jednak nezákonně suploval povinnosti státní žalobkyně, která neplnila svou roli a věc řádně před podáním obžaloby neobjasnila a i v řízení před soudem zůstala nadále pasivní. Podjatost jmenovaných členů senátu obviněný spatřoval v tom, že v době, kdy ještě tento senát nerozhodoval o odvolání, ale pouze o rozhodnutí o vrácení věci státnímu zástupci k došetření, dal v usnesení ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 9 To 36/2010, soudu prvního stupně přímý pokyn, že má obviněné uznat vinnými, ač soud prvního stupně takový názor opakovaně odmítal. Dovolatel se v zásadě ztotožňoval s názory vyslovenými soudem prvního stupně, kdežto postupy odvolacího soudu považoval za nezákonné a prováděné v rozporu s pravidly spravedlivého procesu a zejména se zásadou soudcovské nezávislosti. Rovněž reagoval i na opakované neshodné přístupy a vzájemné invektivy, které se před meritorním rozhodnutím v odůvodněních postupně vydávaných usnesení soudů objevovaly a jimiž soudy vyjadřovaly svá kritická stanoviska týkající se názoru na otázku, zda jsou obvinění opodstatněně stavěni před soud, když se zejména soud prvního stupně bránil respektovat rozhodnutí nadřízeného stížnostního soudu. Je tedy zřejmé, že těžiště výhrad obviněného o tom, že odvolací soud nebyl při svém rozhodování nestranný, pramení mimo jiné i z neshod mezi senátem soudu prvního a druhého stupně, a proto je nutné z obsahu spisu pro přehlednost věci uvést alespoň ve stručnosti podstatné skutečnosti.

Obžaloba byla v této věci podána Městskému soudu v Praze dne 31. 12. 2007 (č. l. 6205) mimo jiné i na obviněného R. K. jako uprchlého podle § 302 tr. ř. V bodě I. byl obžalován pro účast na zločinném spolčení podle § 163a odst. 1 alinea první a druhá tr. zák., a v bodě II. pro trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 2, 5 tr. zák. dílem dokonaný, dílem ve stádiu pokusu spáchaný ve formě organizátorství podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. ve prospěch zločinného spolčení. Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. 12. 2007 č. j. 40 T 6/2007-6304 rozhodl, že se celá uvedená věc vrací podle § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř. státnímu zástupci k došetření. Za důvody pro takový postup v zásadě považoval skutečnost, že obviněný R. K. byl stíhán jako uprchlý podle § 302 a násl. tř. ř., ač pro to nebyly splněny zákonné podmínky, z čehož v zásadě dovozoval porušení práva na obhajobu a další procesní vady, vytýkal i nedostatky v popisu skutku. Vrchní soud z podnětu stížnosti státní zástupkyně usnesením ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. 9 To 13/2008 (č. l. 6474), ve vztahu k obviněnému R. K. a dalším obviněným (kromě obviněného J. K., ohledně jehož skutku trestní stíhání zastavil) uložil, aby soud prvního stupně jednal a rozhodl, a to s vysvětlením všech důvodů, pro které zjišťované vady neshledal důvodnými, a požadoval, aby soud prvního stupně obžalobu projednal a na podkladě provedeného dokazování aby eventuelně precizoval skutek či upravil právní kvalifikaci. Předseda senátu soudu Městského soudu v Praze po obdržení tohoto usnesení podal podnět ke stížnosti pro porušení zákona (č. l. 6491), který nebyl podle stanoviska Ministerstva spravedlnosti shledán důvodným (č. l. 6511), a proto věc bylo nutné meritorně rozhodnout. Soud prvního stupně nařídil hlavní líčení v rozmezí od 3. 11. 2008 do 23. 1. 2009, které bylo zahájeno dne 10. 11. 2008 a probíhalo ve dnech 11. a 12. 11. a 11. 12. 2008 a dne 12. 1. 2009, kdy bylo usnesením ze dne 12. 1. 2009, č. j. 40 T 6/2007-6708, rozhodnuto, že se věc podle § 221 odst. 1 tr. ř. vrací státnímu zástupci k došetření. Tento opětovný postup volil soud prvního stupně v zásadě proto, že státní zástupkyně v průběhu prováděného dokazování upřesnila předmět trestního stíhání a skutková zjištění tak, že již obviněným dále nekladla za vinu čerpání úvěrových prostředků poskytnutých Českou spořitelnou společnosti Technology, ale zneužití leasingových splátek od obchodních partnerů ještě dále profinacovaných, a navrhla, aby jako poškozený v trestním řízení dále vystupovala společnost Amádeus Real, a. s., jako právní nástupce společnosti Technology. Soud prvního stupně zejména požadoval, aby byly provedeny důkazy, které podle něj mohly vést k opodstatnění jiné právní kvalifikace. Vrchní soud v Praze jako stížnostní soud na základě stížnosti státního zástupce rozhodl usnesením ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 9 To 29/2009 (č. l. 6737), tak, že soudu prvního stupně uložil věc projednat a rozhodnout. Poukázal přitom na zcela nestandardní postup předsedy senátu soudu prvního stupně, který v rozporu s trestním řádem vedl namísto provádění důkazů dialog se státní zástupkyní, jakož i na kategorické závěry Městského soudu v Praze o nutnosti zproštění obviněných obžaloby za stavu, kdy nevyčerpal všechny nabízející se důkazy. Stížnostní soud rovněž konkretizoval, v čem spatřuje nedodržení podmínek pro postup podle § 221 tr. ř., a zejména s odkazem na obsah svého prvního rozhodnutí v této věci opět zdůraznil podstatu ustanovení § 220 odst. 3 tr. ř. a vyložil, na základě jakých dalších důvodů nebyly v této věci splněny podmínky pro postup, který soud prvního stupně (opětovně) zvolil. Na základě tohoto rozhodnutí Městský soud v Praze nařídil hlavní líčení, které konal v časovém rozmezí od 18. 8. 2009 do 11. 12. 2009, a následně (již potřetí) usnesením ze dne 11. 12. 2009, č. j. 40 T 6/2007-7665, rozhodl o vrácení věci státnímu zástupci k došetření podle § 221 odst. 1 tr. ř., a to v zásadě s argumentací, že se obvinění nemohli dopustit žalovaného jednání, protože se do podnikatelských aktivit pustili v době, kdy již všechny úvěry byly vyčerpány a použity. Obžaloby obviněné nezprostil proto, že hypoteticky by se mohlo jednat při změněném skutkovém zjištění a při zachování totožnosti skutku o trestné činy poškození věřitele, případně porušování povinnosti při správě cizího majetku v jednočinném souběhu se zločinným spolčením, na což také procesní strany upozornil. Přitom vytkl, že státní zástupkyně byla v předmětné trestní věci nečinná, nepředložila soudem požadované důkazy a nebyla schopná upřesnit skutky na základě odpovídající důkazní situace. Poukázal rovněž na změny ve výpovědích obviněných.

Vrchní soud v Praze při tomto již v pořadí třetím vrácení věci státní zástupkyni k došetření ke stížnosti státní zástupkyně v usnesení ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 9 To 36/2010 (č. l. 7743 až 7751), který opětovně zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze, odkázal na svá předchozí rozhodnutí, jimiž naznačoval soudu prvního stupně nutnost rozhodnout věc v hlavním líčení, a to s odkazem na konkrétní skutečnosti, kterými vytýkal nesprávnost požadavků na to, aby věc byla vrácena zpět do přípravného řízení. Stížnostní soud trval jako i v předešlých rozhodnutích na tom, že věc lze rozhodnout i při změněných skutkových okolnostech a při shledání, že došlo i ke změně v osobě poškozeného. Stížnostní soud s ohledem na stav, který v projednávané věci, zejména pokud šlo o postoje soudu prvního stupně, zdůraznil mimo jiné i své názory, jak lze věc posuzovat ve vztahu k právní kvalifikaci, kterou soud prvního stupně, jak tvrdil v přezkoumávaném usnesení, nemínil sám na podkladě provedeného dokazování akceptovat. Stížnostní soud tyto své úvahy konkretizoval na stranách 7 až 9 odůvodnění, kde mimo jiné vysvětlil i důvody, pro které se neztotožnil s názory soudu prvního stupně o tom, že věc nelze na podkladě provedeného dokazování právně posoudit a rozhodnout o vině obviněných. Z obsáhlého odůvodnění lze jen shrnout, že odvolací soud poukázal na rozpory a nepřezkoumatelnost hodnocení provedených důkazů a rozporuplnost soudem prvního stupně uváděných skutečností, že „nebylo prokázáno, že by simulované leasingové smlouvy a zamýšlené obchody s cennými papíry poškodily společnost Technology, na druhé straně připouští možnost jiné právní kvalifikace, přitom právě rozhodnutí o tom, zda šlo o simulované smlouvy, je zcela zásadní …“. Dále stížnostní soud rozvedl, že „vzhledem k tomu, že většina finančních prostředků byla následně po bezhotovostním převodu fyzicky z banky vybrána,…přicházela by v úvahu namísto trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 tr. zák. právní kvalifikace jednání obžalovaných jako trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. a účastenství podle § 10 odst. 1 písm. a), c) tr. zák. Pro rozhodnutí o žalovaném skutku v tomto směru má podle názoru Vrchního soudu v Praze Městský soud v Praze v již provedených důkazech dostatek podkladů.“ Vrchní soud však současně zdůraznil, že „pokud pokládá soud prvního stupně provedení dalších důkazů za nezbytné, připomíná § 2 odst. 5. tr. ř., který bude nutné respektovat a doplnit dokazování pouze v rozsahu nezbytném pro jeho rozhodnutí“. V dalším Vrchní soud rozvedl úvahy směřující k tomu, že věc lze i s ohledem na další okolnosti rozhodnout již v řízení před soudem, a pro takový postup s odkazem na konkrétní již provedené důkazy vyjádřil názor, že lze ve věci za tohoto stavu vydat meritorní rozhodnutí. Poté, co se věc vrátila soudu prvního stupně, vydal Městský soud v Praze dne 3. 1. 2011 rozsudek pod sp. zn. 40 T 6/2007 (viz shora), který byl napaden odvoláními, na jejichž základě vydal Vrchní soud v Praze nyní na podkladě dovolání přezkoumávaný rozsudek.

K takto učiněným zjištěním o průběhu řízení a o postojích senátu Vrchního soudu v Praze, který v pořadí třetím usnesením rozhodoval ve složení z předsedy JUDr. Miroslava Pavrovského a soudců JUDr. Jany Kantorové a JUDr. Petra Píši, jejichž podjatost je shora vymezeným způsobem napadána, je nutné zmínit, že nejde o skutečnosti opodstatňující vyloučení jmenovaných soudců podle § 30 odst. 2 tr. ř., ale ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř., tj. pro poměr k projednávané věci. O takový případ by však šlo jen, pokud by byl prokázán osobní vztah konkrétního soudce k určitým osobám zúčastněným na trestním řízení, nebo k věci samotné, anebo by byl výsledkem jeho osobního podílu na rozhodování v předchozích stádiích trestního řízení (přiměřeně srov. rozhodnutí č. 30/2007 Sb. rozh. tr. nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. 7 Tdo 630/2005, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2005, sešit 16, č. T 800).

Podstatou pro vyloučení soudce pro podjatost ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř. jsou pochybnosti o nestrannosti takového soudce, které musejí vyplývat z faktických a zřejmých okolností svědčících o jeho neobjektivním přístupu. Za podjatost soudce pro poměr k věci nemůže být považována každá skutečnost dovozovaná jen ze subjektivních názorů obviněného, ale jen pokud existují skutečné a konkrétní okolnosti svědčící pochybnosti o tom, že takový soudce právě pro tuto okolnost není schopen spravedlivě a nestranně rozhodovat (viz rozhodnutí č. 49/1995 Sb. rozh. tr.).

Za poměr k projednávané věci nelze považovat bez dalšího ani odlišný právní názor soudce ani poměr abstraktního rázu, který se promítá v právním názoru a z něj vycházejícího přístupu k projednávané věci, protože nejde o osobní poměr k věci samé, ale toliko o odlišný názor na právní posouzení skutku. Připuštění tohoto důvodu vyloučení soudce není možné ani v obecné rovině, neboť trestní řád v celé řadě ustanovení (§ 264 odst. 1, § 265s odst. 1, § 270 odst. 4, § 314h odst. 1 tr. ř.) přímo předpokládá, že ve věci bude rozhodovat i soudce, jehož právní názor je