8 Tdo 192/2021 — Nejvyšší soud

8 Tdo 192/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Datum rozhodnutí:31. 3. 2021 Spisová značka:8 Tdo 192/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:8.TDO.192.2021.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Krajní nouze Nutná obrana Zadržení osoby Dotčené předpisy:§ 28, 29 tr. zák. § 76 odst. 2 tr. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:21. 6. 2021 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 8 Tdo 192/2021-334 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 3. 2021 o dovolání obviněného M. P., nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2020, sp. zn. 7 To 279/2020, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 3 T 7/2019, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. P. odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 21. 5. 2020, sp. zn. 3 T 7/2019, byl obviněný M. P. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 1 tr. zákoníku, za který byl odsouzen podle § 67 odst. 3 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výši deseti denních sazeb po 1 000 Kč, tj. celkem 10 000 Kč, podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, mu byl uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání tří týdnů. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost uhradit poškozeným AAAAA (pseudonym), nar. XY, a BBBBB (pseudonym), nar. XY, částku ve výši 73 892 Kč. 2. Proti označenému rozsudku podal obviněný odvolání, z jehož podnětu Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 9. 2020, sp. zn. 7 To 279/2020, rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o náhradě škody a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost nahradit poškozeným AAAAA, nar. XY, a BBBBB, nar. XY, k rukám jejich matky I. F., nar. XY, škodu ve výši 73 782 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. poškozené se zbytkem nároku na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak ponechal napadený uvedený rozsudek nedotčen. 3. Podle tzv. skutkové věty výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu se obviněný přečinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 1 tr. zákoníku dopustil tím, že dne 24. 9. 2018 v době od 12:48 hodin do 12:50 hodin v XY, XY č. XY, poté, co poškozený A. V., narozený XY, při odchodu z provozovny Mobil Agency po neuznané reklamaci úmyslně prudce bouchl dveřmi, v důsledku čehož popraskala jejich skleněná výplň, a z místa se snažil odejít, obviněný vyběhl z prodejny, poškozeného zachytil za pravou ruku, ve snaze mu v odchodu zabránit až do příjezdu policie, přičemž v průběhu potyčky poškozeného chytil za malíček pravé ruky, který mu páčil, a tím mu způsobil zlomeninu horního konce prvního článku 5. prstu pravé ruky s výrazným vybočením části prstu pod zlomeninou zevně k malíkové straně ruky a vzhůru směrem ke hřbetu ruky, kdy na poranění lze ze soudně lékařského hlediska pohlížet jako na ublížení na zdraví. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2020, sp. zn. 7 To 279/2020, podal obviněný M. P. prostřednictvím obhájce dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože se soudy neřídily ustanoveními § 2 odst. 5, 6 tr. ř., § 38 odst. 1, 2, § 39 odst. 1 tr. zákoníku, a s odkazem na judikaturu Ústavního soudu tvrdil, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. 5. Obviněný soudům vytkl, že se nezabývaly celou řadou důkazů svědčících v jeho prospěch a tyto při úvahách o vině či trestu vůbec nehodnotily, a tedy jeho nebyla vina bez jakýchkoliv pochybností prokázána, protože žádný důkaz nepotvrzuje, že páčil malíček poškozeného A. V., jehož výpověď byla prokazatelně lživá, a nemůže sloužit jako podklad pro závěr o jeho vině. Podle odvolacího soudu je jediným relevantním důkazem znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, se specializací znalce na zjištění mechanismu vzniku zranění, a nedůvodně odmítl znalecký posudek předložený obhajobou (odvětví ortopedie a traumatologie) a v rámci svých úvah předestřel tři varianty skutkového děje, přičemž v případě prvních dvou, které odpovídají obhajobě, hledal pouze argumenty, proč k nim nemohlo dojít, a přiklonil se ke třetí alternativě odpovídající verzi obžaloby. Podle obviněného soudy vyhodnotily všechny okolnosti, nelze z provedených důkazů bez porušení zásady presumpce neviny a principu in dubio pro reo učinit závěr, že je pachatelem skutku, že to byl právě on, kdo se dopustil přečinu podle § 146a odst. 1 tr. zákoníku. Existence výše naznačených pochybností vyvrací možnost logicky propojeného řetězce nepřímých důkazů. 6. Námitky obviněného směřovaly i proti tomu, že se soudy dostatečně nevypořádaly s existencí okolností vylučujících protiprávnost, a to nutnou obranou podle § 29 tr. zákoníku, resp. možnou aplikací § 28 tr. zákoníku o krajní nouzi, protože obviněný odvracel nebezpečí hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem, když se snažil zajistit pachatele přečinů poškození cizí věci a výtržnictví do doby příjezdu přivolané Policie České republiky. V opačném případě by dovolatel musel nechat poškozeného utéct z místa činu, pravděpodobně by nebyl ztotožněn a nebylo by vůči němu možné vyvodit právní důsledky za jeho protiprávní jednání. Napadené rozhodnutí je tak v přímém rozporu s předcházením a zamezením trestné činnosti jako základním účelem trestního řízení, jímž je i výchova občanů. 7. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2020, sp. zn. 7 To 279/2020, zrušil a věc Městskému soudu v Praze přikázal k novému projednání a rozhodnutí. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené skutečnosti a důkazy podle § 265h odst. 3 tr. ř. odložil výkon uloženého trestu. Popsané zásadní chyby napadeného rozhodnutí i předcházejícího řízení by podle názoru obviněného měly vést ke zrušení rozhodnutí. 8. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále „státní zástupkyně“) ve vyjádření k dovolání poukázala na shodnost námitek v dovolání s obhajobou obviněným uplatňovanou od počátku trestního řízení, s níž se jimi soudy zabývaly. Odkázala na správný názor odvolacího soudu, který odmítl tvrzení obviněného, že neexistoval důkaz o tom, že zranění poškozenému způsobil. Základem byl pro závěr o vině obviněného, při nepřesvědčivosti kamerového záznamu, znalecký posudek z odvětví soudního lékařství, podle něhož byla zjištěna povaha zranění. Důvodně proto odvolací soud dovodil, že poškozený při odchodu z prodejny vzal rukou za kliku dveří, dveře otevřel směrem dovnitř a otevřenými dveřmi musel vyjít z obchodu. Nepřisvědčil výpovědi obviněného, že poškozený vzal dveře za rám a silně s nimi bouchl. Podle odvolacího soudu, pokud poškozený držel pravou rukou dveře za rám a silně bouchal dveřmi směrem ven z obchodu, nemohlo při tom dojít k úderu hranou dveří do oblasti čtvrtého meziprstí pravé ruky, když jak obviněný, tak svědek M. P. popsali intenzivní ránu, při které prasklo sklo. Podle odvolacího soudu silný úder hrany dveří do rámu dveří nemohl být zbrzděn nárazem dveří nejprve do oblasti čtvrtého meziprstí pravé ruky poškozeného. Stejně tak je logicky vyloučeno, aby si poškozený přivřel prst při prudkém zavírání do dveří, a přesto se ozvala silná rána a v důsledku nárazu rámu dveří do futer prasklo sklo. Jestliže jsou první dva mechanismy vzniku zranění logicky vyloučeny, zbývá jen jeden možný mechanismus, a to ten uvedený ve výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu. Za této situace nemůže být verze skutkového děje obsažená ve výpovědi obviněného pravdivá a nalézací soud nepochybil, když výpověď obviněného hodnotil jako nevěrohodnou a účelovou. Právní kvalifikace jednání obviněného je tak zcela přiléhavá. 9. Státní zástupkyně uzavřela, že meritorní rozhodnutí v posuzované věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod dovolání naplněn nebyl. Navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné. III. Přípustnost dovolání 10. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněného M. P. je podle § 265a, odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, že je podala včas (§ 265e odst. 1 tr. ř.) oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. c) tr. ř.] a že splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr.