8 Tdo 247/2010 — Nejvyšší soud

8 Tdo 247/2010 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:265b/1g Datum rozhodnutí:18. 3. 2010 Spisová značka:8 Tdo 247/2010 ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.247.2010.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Dotčené předpisy:§ 213 tr. zák. § 4 tr. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:22. 7. 2010 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 8 Tdo 247/2010 U S N E S E N Í Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 18. března 2010 dovolání nejvyšší státní zástupkyně, které podala v neprospěch obviněného J.H., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 10. 2009, sp. zn. 23 To 624/2009, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 32 T 144/2008, a rozhodl t a k t o : Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 10. 2009, sp. zn. 23 To 624/2009, z r u š u j e . Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se současně z r u š u j í také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Českých Budějovicích p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 7. 2009, sp. zn. 32 T 144/2008, byl obviněný J. H. uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1, 3 tr. zák. a odsouzen podle § 213 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody na osmnáct měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním směřujícím proti všem jeho výrokům. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 10. 2009, sp. zn. 23 To 624/2009, byl z podnětu tohoto odvolání rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. v celém rozsahu zrušen. Podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl pro skutek spočívající v tom, že od 19. 3. 2005 do 2. 7. 2008 ve V., okr. Č. K., v T. n. V., okr. Č. B., případně jinde řádně neplnil vyživovací povinnost vůči své nezletilé dceři, ač rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 2. 2003, č. j. 22 P 146/2002-35, který nabyl právní moci dne 26. 3. 2003, byl povinen přispívat na její výživu částkou 800,- Kč měsíčně vždy do každého 5. dne běžného měsíce předem k rukám matky J. H., když nouze hrozící nezletilé v důsledku neplacení výživného byla v době od 19. 3. 2005 do 31. 12. 2006 odvrácena vyplácením příspěvku na výživu v plné výši Městským úřadem Týn nad Vltavou, takže za uvedené období dluží matce dcery částku 14.400,- Kč a Městskému úřadu Týn nad Vltavou částku 16.800,- Kč, jímž měl spáchat trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1, 3 tr. zák., podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby, neboť žalovaný skutek není trestným činem. Proti rozsudku odvolacího soudu podala nejvyšší stání zástupkyně v zákonné lhůtě v neprospěch obviněného dovolání. Odkázala v něm na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítla, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolatelka nejprve rekapitulovala dosavadní průběh řízení a uvedla, že v daném případě se oprávněná nezletilá ocitla v situaci, kdy jí hrozil stav nouze v důsledku neplacení výživného a matka nezletilé byla k odvrácení této nouze odkázána na vyplácení příspěvku na výživu v plné výši, poskytovaného za obviněného Městským úřadem v Týně nad Vltavou. Konstatovala, že obviněnému byla stanovena povinnost hradit výživné soudním rozhodnutím, což obviněný věděl, znal i rozsah stanovené vyživovací povinnosti a způsob placení výživného. Nelze tedy pochybovat o tom, že si obviněný své vyživovací povinnosti musel být vědom. Jestliže přesto výživné neplatil, je podle ní dán nejméně nepřímý úmysl ve smyslu § 4 písm. b) tr. zák. Připustil-li odvolací soud splnění vyživovací povinnosti složením určité větší peněžní částky předem na delší časové období, není takový postup v souladu se zákonem o rodině. Měla za to, že v posuzované trestní věci nejsou dány podmínky pro to, aby byl akceptován postup obviněného, neboť zcela zřejmě nemohl hradit náklady výživného, které vzniknou v budoucnu. Dovoletelka odkázala na znění ustanovení § 94 odst. 2 a § 97 odst. 2 zákona o rodině a dovozovala, že jednorázové vypořádání výživného na nezletilé dítě není možné. Plnění výživného zpravidla probíhá v pravidelných opakujících se částkách; celková výše výživného na několik let dopředu by se obtížně určovala, protože je třeba vždy přihlížet k měnícím se majetkovým poměrům povinného a měnícím se odůvodněným potřebám oprávněného nezletilého. Výplatu výživného předem na delší období zákon o rodině připouští pouze jako výjimku, a to za přesně stanovených podmínek, přičemž touto výjimkou jsou tzv. případy hodné zvláštního zřetele, kdy u výživného pro dítě může soud rozhodnout o povinnosti složit peněžní částku pro výživné splatné v budoucnosti. Připustila však, že v trestním řízení by za určitých podmínek bylo možné přijmout a tolerovat i podobnou výplatu výživného předem, byť by byla formálně v rozporu se zákonem o rodině. Základní podmínkou akceptování takového postupu z hlediska trestní odpovědnosti je ale jeho transparentnost. Muselo by být jednoznačné, že k výplatě výživného předem na delší období došlo na základě dohody obou rodičů, že peníze byly vyplaceny z majetku, který bezpochyby náleží pouze tomu z rodičů, který je povinen výživné vyplácet, a že účelem výplaty peněz byla dle dohody rodičů úhrada výživného za následující období. Uvedené skutečnosti by bylo možné hodnotit z hlediska případné absence materiálního znaku trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 213 tr. zák. V daném případě však nebyla bezpečně prokázána existence dohody o úhradě příspěvku na výživu nezletilé uzavřená předem mezi bývalými manželi, a nebylo ani bez nejmenších pochybností zjištěno, že účelem výplaty peněz byla podle dohody rodičů úhrada výživného na nezletilou za následující období do budoucna, stejně jako původ majetku, ze kterého bylo plněno matce nezletilé. Nejvyšší státní zástupkyně považovala za prokázané, že J. H. nebyla částka 165.000,- Kč vyplacena jako výživné, ale jako podíl z finanční částky získané převodem společného bytu, což potvrdil i svědek - zástupce obviněného Mgr. J. O. Krajský soud podle jejího názoru nesprávně akceptoval obhajobu obviněného stran nedostatku subjektivní stránky, pokud uvěřil, že obviněný jako osoba práva neznalá údajně jednal v mylné představě, že pokud byl družstevní byt pořízen pouze za jeho peníze, náležel pouze jemu, stejně jako peněžní částka získaná jeho „převodem“, a pokud se o tuto částku dělil s J. H., činil tak v domnění, že jí polovinu výtěžku z převodu bytu přenechává z titulu výživného. Aby odvolací soud mohl tuto obhajobu akceptovat, musel akceptovat i další tvrzení obviněného, že totiž družstevní byt v T. n. V. byl pořízen za peníze získané prodejem jiného blíže neurčeného bytu v Č. B., který získal obviněný do svého vlastnictví dědictvím po matce. Toto tvrzení ale prověřeno nebylo, zejména z toho hlediska, zda družstevní byt v T. n. V. nebyl opatřen jen jako náhradní byt za uvolnění nájemního bytu v Č. B., jak by tomu svědčila část výpovědi svědkyně J. H. Dovolatelka připomněla, že trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák. může být spáchán i z nedbalosti. Obviněný je proto za neplnění vyživovací povinnosti trestně odpovědný i tehdy, pokud se nepřiměřeně okolnostem domníval, že svou vyživovací povinnost splnil, aniž by si tento předpoklad řádně ověřil. Obviněný si byl vědom, resp. musel být vědom své zákonné vyživovací povinnosti k nezletilé dceři, a to nejen s ohledem na rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 22 P 146/2002, ale i na skutečnost, že ještě v první polovině roku 2004 bylo řádně sráženo výživné z jeho odměn za práci ve výkonu trestu odnětí svobody. V této souvislosti poukázala na rozpor mezi tvrzením obviněného, že výplatou částky 165.000,- Kč koncem roku 2003 považoval svou vyživovací povinnost vůči dceři za splněnou až do její dospělosti, a skutečností, že si nadále nechával strhávat výživné z odměny za práci ve výkonu trestu odnětí svobody. Dodala, že odvolací soud neměl důvod zpochybňovat věrohodnost svědkyně J. H. poukazem na to, že žádala o příspěvek na výživu pro svou dceru v době, kdy ještě musela mít peníze z částky 65.000,- Kč, která jí zůstala po zaplacení nového bytu. Měla za to, že užití peněz v krátké době po jejich obdržení k