8 Tdo 307/2023 – Nejvyšší soud

8 Tdo 307/2023-726 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 4. 2023 o dovolání obviněného M. Ch., nar. XY, trvale bytem XY, fakticky bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ‒ pobočky ve Zlíně ze dne 20. 9. 2022, sp. zn. 6 To 164/2022, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 17 T 36/2017, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. Ch. odmítá. Odůvodnění: I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 28. 12. 2021, sp. zn. 17 T 36/2017, byl obviněný M. Ch. (dále „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že od přesně nezjištěné doby přibližně od roku 2013 do 31. 10. 2016 v místě svého bydliště v rodinném domě v obci XY, bez povolení přechovával 1 ks samopalu vzor 58, č. 27553, ráže 7,62 mm a 1 ks samopalu výrobní značky PPŠ-41 Špagin, ráže 7,62 mm, rok výroby 1951, bez výrobního čísla, schopných střelby jednotlivými ranami i dávkami, přičemž jako držitel zbrojního průkazu věděl, že se podle § 4 písm. a) bod 2 zákona č. 119/2002 Sb., o zbraních a střelivu (dále „zákon č. 119/2002 Sb.“), jedná v obou případech o zakázanou zbraň kategorie A, jejíž nabývání do vlastnictví, držení nebo nošení je podle § 9 odst. 1 zákona č. 119/2002 Sb., na stejném místě přechovával bez povolení 1 ks tlumiče hluku výstřelu pro palnou zbraň o průměru 35 mm a délky 31 cm, černé barvy, a 1 ks tlumiče hluku výstřelu pro palnou zbraň o průměru 50 mm a délky 22 cm, na kterém je po celé délce navlečena guma černé barvy, přičemž jako držitel zbrojního průkazu věděl, že se podle § 4 písm. c) bod 1 zákona č. 119/2002 Sb. jedná v obou případech o zakázaný doplněk zbraně kategorie A, jehož nabývání do vlastnictví, držení nebo nošení je podle § 9 odst. 1 téhož zákona zakázáno, a tamtéž bez povolení přechovával celkem 28 ks nábojů ráže 7,62 x 39 mm a 1 ks náboje nezjištěné ráže a značky, pravděpodobně náboj 762 x 54 R, klasifikovaných jako vojenská munice, přičemž jako držitel zbrojního průkazu věděl, že se podle § 4 odst. b) bod 4 zákona č. 119/2002 Sb. jedná o zakázanou munici kategorie A, jejíž nabývání do vlastnictví, držení nebo nošení je podle § 9 odst. 1 zákona č. 119/2002 Sb., o zbraních a střelivu, zakázáno, přičemž výše uvedené věci si opatřil blíže nezjištěným způsobem v přesně nezjištěné předchozí době pravděpodobně v letech 2013 a 2014 a předmětného dne 6. 9. 2016 žádal svého spolupracovníka M. K., nar. XY, aby tyto věci někde uschoval, neboť zbraně ani tlumiče nejsou drženy legálně, a tento je ponechal v garáži domu a obrátil se na Policii České republiky a všechny věci zde dne 31. 10. 2016 byly nalezeny při prováděné domovní prohlídce. 2. Za uvedený přečin byl obviněný odsouzen podle § 279 odst. 3 tr. zákoníku za užití § 67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výši 100.000 Kč, ve výměře 100 denních sazeb po 1.000 Kč. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen rovněž trest propadnutí věcí výslovně uvedených ve výroku o trestu. 3. Krajský soud v Brně ‒ pobočka ve Zlíně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20. 9. 2022, sp. zn. 6 To 164/2022, z podnětu odvolání obviněného rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině znovu rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle § 279 odst. 3 tr. zákoníku za užití § 67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výši 100.000 Kč, ve výměře 100 denních sazeb po 1.000 Kč, a dále podle § 70 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku k trestu propadnutí věcí ve výroku o trestu rozsudku odvolacího soudu popsaných. II. Z dovolání obviněného 4. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání opřené o důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. neboť, že přestože jsou rozhodná skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně v rozporu s obsahem provedených důkazů, odvolací soud tomuto postupu nedůvodně přisvědčil, čímž bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené články 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále „Listina“) a 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále „Úmluva“) a nebyla dodržena ani zásada presumpce neviny. Uvedené nedostatky spočívají v tom, že se odvolací soud dostatečně nevypořádal s jeho argumentací uplatněnou v odvolání, a to zejména ohledně vad v hodnocení věrohodnosti výpovědí svědků M. K. a D. D. Poukázal na předchozí rozhodnutí odvolacího soudu, jímž zrušil zprošťující rozsudek, a v něm uvedenou podstatu výtek v návaznosti na závěry o vině v následném druhém odsuzujícím rozhodnutí soudu prvního stupně. Tento postup obviněný označil za zjevně tendenční a neodpovídající řádnému zjištění skutkovému stavu v návaznosti na provedené dokazování. 5. Způsob hodnocení rozporů ve výpovědích svědků M. K. a D. D. a celkovou jejich nevěrohodnost obviněný srovnával se situací „tvrzení proti tvrzení“, protože se nebylo možné spolehlivě přiklonit jen k jedné verzi skutkového děje. Soudy nebraly do úvahy výpovědi podporující verzi skutkového děje popisovaného obhajobou. Naznačil, v čem spatřuje rozdíly ve výpovědích jmenovaných svědků, které soud ve svém prvním zprošťujícím rozsudku považoval za nevěrohodné (viz rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 17 T 36/2017, č. l. 525 a násl.), protože podle něj byly osamoceny a v rozporu s výpověďmi dalších svědků. Odvolací soud tento názor vytknul jako nesprávný pro nedostatečné odůvodnění závěru o této nevěrohodnosti usvědčujících výpovědí. Pochybnosti podle obviněného vzbuzuje právě to, že druhý odsuzující rozsudek byl vydán na základě týchž výpovědí, jejichž obsah se nezměnil, což neodpovídá právní úpravě ani judikaturou a právní teorií zakotvené zásadě, podle níž těžiště dokazování leží zásadně před soudem prvního stupně. Zatímco při prvním hodnocení důkazů pro svůj zprošťující rozsudek soud vycházel z bezprostředního vyslechnutí jmenovaných svědků, a mohl tedy zohlednit i způsob podání jejich výpovědí, při vydání druhého odsuzujícího rozsudku již z důvodu časového odstupu nemohl mít ústní projev výpovědi v paměti, a tento rozměr posouzení důkazů proto zcela chybí, navíc změnu v hodnocení důkazů soud prvního stupně žádným způsobem nevysvětlil. Tím došlo k porušení práva obviněného na soudní ochranu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. IV. ÚS 1367/18). Podle obviněného odvolací soud nedůvodně vytýkal soudu prvního stupně ve zrušujícím rozhodnutí, že uvedené výpovědi nehodnotil, ačkoli nalézací soud uvedl, že výpovědi jsou nevěrohodné, což však je podle obviněného již třeba považovat za jejich hodnocení. 6. Nevěrohodnost svědků M. K. a D. D. podle obviněného spočívá v jejich osobnosti, vztahu, jaký k němu měli, a prokázané motivaci. Skutkový stav, jak byl přijat okresním i odvolacím soudem nemůže obstát z důvodu jeho nelogičnosti, nekonzistentnosti a zjevného rozporu s ostatními svědeckými výpověďmi. Soudy měly brát do úvahy, že M. K. byl v minulosti celkem 10x soudně trestán především za majetkovou trestnou činnost a D. D. byl odsouzen pro zločin podvodu. Se svědkem M. K. měl obviněný nevyřízené finanční závazky, přičemž u obou těchto svědků je zřejmá i opakovaná snaha zdiskreditovat obviněného (např. trestní oznámení podané M. K. na obviněného pro údajnou objednávku vraždy na Slovensku). Z uvedených důvodů je zjištěný skutkový děj nelogický a nepravděpodobný. Smysl nedává závěr, že se měl obrátit na M. K. s D. D. s žádostí o schování nelegálně držených zbraní z důvodu, že se obává vyšetřování ohledně smrti pana Ž., neboť ten zemřel utonutím v době, kdy byl obviněný na zcela jiném místě, tudíž není dána spojitost s vyšetřováním pro předmětné střelné zbraně. Pokud by skutkový děj opravdu probíhal tak, jak jej popisují jmenovaní svědci, postrádá logiku jejich postup v souvislosti s podáním trestního oznámení (měli slíbit, že zbraně ukryjí, prozatím je schovali u něj v garáži, věc si pak rozmysleli a rozhodli se podat trestní oznámení, což učinili přes své známé a jejich kontakty, zbraně nafotili, obviněného se báli). Nesrovnalosti spatřuje také v popisu procesu focení zbraní, na nichž se nenašly žádné otisky ani vlákna. Dovolatel zpochybnil svoji motivaci k uchovávání předmětných zbraní nelegálně, když vlastnil 27 legálně držených zbraní, byl to jeho koníček, přičemž nelegálním držením zbraní by přišel o zbrojní průkaz. Zpochybnil věrohodnost svědků i s ohledem na to, že nebyli soudem vyslechnuti ve stejný den, protože se M. K. k hlavnímu líčení nejprve nedostavil s omluvou zdravotních problémů, a proto byl vyslechnut při jiném hlavním líčení než svědek D. D., což jim umožnilo případně své výpovědi konzultovat a sjednotit. 7. S ohledem na uvedené obviněný tvrdí, že M. K. a D. D. schovali v je