8 Tdo 343/2024 — Nejvyšší soud

8 Tdo 343/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. § 265b odst.1 písm. h) tr.ř. Datum rozhodnutí:25. 4. 2024 Spisová značka:8 Tdo 343/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:8.TDO.343.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Poškození cizí věci Dotčené předpisy:§ 228 odst. 1 tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:1. 7. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 8 Tdo 343/2024-326 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 4. 2024 o dovolání obviněného J. M., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 23. 11. 2023, č. j. 10 To 193/2023-278, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 7 T 32/2023, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá. Odůvodnění: 1. Obviněný J. M. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel”) byl rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 7. 8. 2023, č. j. 7 T 32/2023-228, uznán vinným přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsané ve výroku citovaného rozsudku) byl podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 2 písm. b), § 68 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 30 (třiceti) denních sazeb, přičemž denní sazba byla určena podle § 68 odst. 2, 3 tr. zákoníku ve výši 600 (šest set) Kč. O povinnosti obviněného k náhradě škody poškozené bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. 2. Rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 7. 8. 2023, č. j. 7 T 32/2023-228, napadl obviněný odvoláním, které Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře usnesením ze dne 23. 11. 2023, č. j. 10 To 193/2023-278, podle § 256 tr. ř. zamítl. I. Dovolání a vyjádření k němu 3. Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. V úvodu podaného dovolání obviněný shrnul argumentaci soudů obou stupňů a dosavadní průběh řízení. V rámci uplatněných námitek dále uvedl, že hodnocení jeho jednání soudy je nesprávné především z důvodu, že poškozená zanechala vrak vozidla na jeho pozemku bez právního titulu (neoprávněně) a tento pozemek tak s nepoctivým záměrem užívala k jeho škodě. Soudy obou stupňů se v této souvislosti dostatečným způsobem nevypořádaly podle něj s jeho argumentací, že jednal s důvěrou v opuštění vraku vozidla ze strany poškozené, která svůj postoj změnila účelově ex post, a tudíž nelze v daném jednání shledat zavinění ve formě úmyslu. V této souvislosti poukázal na ustanovení § 1050 odst. 1 věta druhá o. z. a § 2296 odst. 2 o. z., která mu podle jeho názoru dávají právo s opuštěnými věcmi naložit podle vlastního uvážení (v intencích ustanovení dalších relevantních právních předpisů). Podle obviněného nebylo mezi ním a poškozenou jakéhokoliv sporu o tom, že vozidlo je na jeho pozemku zanecháno protiprávně (bez jakéhokoliv užívacího titulu) a tudíž setrvávají-li soudy obou stupňů na závěru, že poškozená měla být ještě tři čtvrtě roku po zániku užívacího práva k pozemku znovu písemně vyzvána k jeho vyklizení, postrádá takový požadavek věcného opodstatnění, neboť taková výzva by nebyla způsobilá na faktickém poměru mezi ním a poškozenou čehokoliv změnit. Dovolatel zdůraznil, že neměl v úmyslu poškozené způsobit škodu a nebyl si vědom, že by jí taková škoda mohla vůbec vzniknout. Jeho jednání předcházelo dlouhodobé protiprávní jednání poškozené a pokud by jednal za použití prostředků civilního práva (jak mu soudy doporučily), vedl by takový postup k průtahům řešení věci a nepřiměřenému navýšení škody, která mu vznikala. Oba soudy se tak rovněž nedostatečně vypořádaly s námitkou subsidiarity trestní represe, a to bez dostatečného zohlednění konkrétních okolností věci. Námitky uplatnil rovněž k výroku o náhradě škody, který považuje za nezákonný, neboť náhrada škody byla poškozené přiznána bez zohlednění jejího předchozího jednání a škody (případně bezdůvodného obohacení), kterou sama způsobila na majetku dovolatele. Podle obviněného znalec při svém výslechu u hlavního líčení uvedl spodní přípustnou hodnotu vraku ve výši 15 000 Kč, a tato částka musí mít podle dovolatele přednost před znaleckým posudkem v písemné formě. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud obě rozhodnutí zrušil a Krajskému soudu v Českých Budějovicích – pobočce v Táboře přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl. 4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státní zastupitelství. Ten předně uvedl, že dovolatel v dovolacím řízení nadále uplatňuje obhajobu a akcentuje stejné argumenty, jak již činil před soudy obou stupňů, přičemž ty se s těmito námitkami dostatečně vypořádaly. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. zákoníku uvedl, že jej naplňuje obviněným uplatněná námitka týkající se nenaplnění subjektivní stránky daného trestného činu ve formě úmyslu, námitka ohledně výše způsobené škody a námitka týkající se aplikace § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Pokud jde o námitku ve vztahu k nenaplnění subjektivní stránky trestného činu, k tomu státní zástupce uvedl, že obviněný nemohl objektivně vycházet z toho, že odstavené vozidlo je věc opuštěná, neboť dobře věděl, komu vozidlo náleží. V této souvislosti zpochybnil naplnění podmínek § 1050 odst. 1 o. z., a to z důvodu, že dovolatel nemohl ve svých úvahách vycházet z toho, že poškozená nevykonávala vlastnické právo k vozidlu po dobu 3 let, ani z toho, že předmětné vozidlo pro ni mělo jen nepatrnou hodnotu. Stejně tak nebyla splněna podmínka zanechání vozidla na místě veřejně přístupném. Podle státního zástupce nemůže obstát ani tvrzení obviněného, že s ohledem na § 2296 odst. 2 o. z. měl s věcí (vozidlem) právo naložit podle svého uvážení. Je tomu tak především z důvodu, že skutková zjištění nepotvrzují, že by se dovolatel s poškozenou dohodl na tom, že si věci ponechá. Naopak je zřejmé, že jejich komunikace byla rozvrácena. Obviněný tak byl v rámci svého jednání omezen ustanovením § 2296 odst. 1 o. z. a uzavřenou nájemní smlouvou, což však vědomě nerespektoval. Podle státního zástupce vozidlo nebylo opuštěné a neexistovaly žádné indicie, které by potvrzovaly, že tomu tak bylo. Obviněný neupozornil poškozenou na možnost prodeje (zpeněžení) vozidla, nesdělil jí lhůtu, v níž si měla věc vyzvednout, věc nezpeněžil, ani se o to nepokusil, přičemž nemohl ani provést vyúčtování a zvážit rozdělení výtěžku. Nic mu nebránilo v kontaktování poškozené, na niž znal kontakt a ani pro něj nebyla nedostupnou osobou. Dovolatel mohl postupovat v souladu s občanskoprávními předpisy a platnou nájemní smlouvou, v čemž mu nic nebránilo. Pokud jde o námitku týkající se výše způsobené škody, státní zástupce potvrdil, že znalec v hlavním líčení připustil číselné vyjádření hodnoty sešrotovaného vozidla v rozmezí 15 000 Kč – 30 000 Kč, toto vyjádření však uvedl až závěrem svého výslechu k doplňujícímu dotazu obhájce obviněného a až poté, co stvrdil závěry uvedené v písemném vyhotovení svého znaleckého posudku. I při výslechu tak znalec potvrdil hodnotu vozidla na náhradní díly ve výši 10 % z ceny 170 492 Kč, tj. 17 049 Kč, a pokud zmínil výše uvedené cenové rozpětí, stalo se tak v rámci jakési zaokrouhlené a zjednodušené formulace na konci výslechu, čímž nebylo negováno předchozí stvrzení písemného znaleckého posudku. Stejně tak je podle státního zástupce uvedena správně částka ve výroku o povinnosti k náhradě škody. Výrok o náhradě škody řeší výlučně náhradu majetkové újmy poškozené způsobené obviněným, který dal svévolně sešrotovat cizí věc a v tomto výroku nelze zohledňovat případné nároky uplatňované z jiných občanskoprávních vztahů. Ve vztahu k námitce týkající se neuplatnění zásady subsidiarity trestní represe státní zástupce odmítl, že by se s touto otázkou soudy vypořádaly nedostatečně či chybně. Jednání obviněného nebylo spontánní jednorázovou akcí vynucenou okolnostmi, nýbrž vykazovalo znaky do určité míry plánovaného a promyšleného postupu. Daný skutek a okolnosti, za nichž byl spáchán, nevykazují podle státního zástupce takové specifické znaky, ze kterých by bylo možné dovodit závěr, že ani z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům obdobného zaměření. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, když současně vyjádřil svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí ve smys