Nejvyšší soud 8 Tdo 437/2025 – Trestné činy veřejných činitelů

I. K.,

K. K., jsou vinni, že

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 20. 10. 2023, sp. zn. 29 T 9/2019, byl obviněný I. K. pod body I.–V. a VII.–IX. shledán vinným pokusem účastenství ve formě organizátorství na zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku k § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, obviněný K. K. byl pod body I.–IX. shledán vinným pokusem zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a obviněný J. R. byl pod bodem V. uznán vinným jednak zločinem podplacení podle § 332 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku, jednak účastenstvím ve formě pomoci na zločinu (správně přečinu) zneužití pravomoci úřední osoby podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

Za uvedené trestné činy byl obviněný I. K. odsouzen podle § 329 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let. Dále mu byl podle § 67 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve 182 denních sazbách ve výši 3 000 Kč, tedy v celkové výměře 346 000 Kč. Podle § 68 odst. 5 tr. zákoníku bylo rozhodnuto, že peněžitý trest bude zaplacen v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 30 000 Kč splatných vždy k 15. dni v měsíci, počínaje 15. dnem kalendářního měsíce následujícího po měsíci, kdy rozsudek nabude právní moci, přičemž poslední splátka bude ve výši 6 000 Kč. Výhoda splátek odpadá, jestliže obviněný nezaplatí dílčí splátku včas. Obviněný K. K. byl podle § 329 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Dále mu byl podle § 67 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve 365 denních sazbách ve výši 1 200 Kč, tedy v celkové výměře 438 000 Kč. Podle § 68 odst. 5 tr. zákoníku bylo rozhodnuto, že peněžitý trest bude zaplacen v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 15 000 Kč splatných vždy k 15. dni v měsíci, počínaje 15. dnem kalendářního měsíce následujícího po měsíci, kdy rozsudek nabude právní moci, přičemž poslední splátka bude ve výši 3 000 Kč. Výhoda splátek odpadá, jestliže obviněný nezaplatí dílčí splátku včas. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce či zaměstnání ve služebním, pracovním či jiném obdobném poměru u bezpečnostního sboru na dobu 5 let. Obviněný J. R. byl podle § 332 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let a 6 měsíců. Dále mu byl podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve 182 denních sazbách ve výši 1 000 Kč, tedy v celkové výměře 182 000 Kč. Podle § 68 odst. 5 tr. zákoníku bylo rozhodnuto, že peněžitý trest bude zaplacen v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 10 000 Kč splatných vždy k 15. dni v měsíci, počínaje 15. dnem kalendářního měsíce následujícího po měsíci, kdy rozsudek nabude právní moci, přičemž poslední splátka bude ve výši 2 000 Kč. Výhoda splátek odpadá, jestliže obviněný nezaplatí dílčí splátku včas.

Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obvinění J. R., I. K., K. K. a státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci. Všichni obvinění zaměřili svá odvolání proti všem výrokům, jež se jich týkaly, státní zástupce vrchního státního zastupitelství podal odvolání proti výroku o trestu v neprospěch obviněných I. K. a K. K. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 21. 10. 2024, sp. zn. 4 To 8/2024, podle § 258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek částečně zrušil, a to u obviněného I. K. ve výrocích o uloženém peněžitém trestu podle § 67 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a podle § 68 odst. 5 tr. zákoníku a u obviněného K. K. v celém výroku o trestu (výrok I.). Za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému I. K. uložil podle § 67 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku peněžitý trest ve 182 denních sazbách, kdy výše denní sazby činí 10 000 Kč, tedy v celkové výměře 1 820 000 Kč. Obviněnému K. K. uložil podle § 329 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 3 let a 6 měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku mu dále uložil peněžitý trest ve 365 denních sazbách, kdy výše denní sazby činí 600 Kč, tedy v celkové výměře 219 000 Kč. Podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce či zaměstnání ve služebním, pracovním či jiném obdobném poměru u bezpečnostního sboru na dobu 5 let (výrok II.). V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn (výrok III.) Odvolání obviněných I. K. , K. K. a J. R. byla zamítnuta (výrok IV.).

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obvinění označené trestné činnosti dopustili tím, že:

Pro úplnost lze doplnit, že soudy nižších stupňů nerozhodovaly ve věci obviněných poprvé. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 16. 7. 2021, sp. zn. 29 T 9/2019, byl obviněný I. K. uznán vinným účastenstvím ve formě pomoci na přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (v bodech I.–V.), obviněný K. K. přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (v bodech I.–V.) a obviněný J. R. zločinem podplacení podle § 332 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku (v bodě IV.). Za to byl odsouzen obviněný I. K. podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Podle § 67 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest v 30 denních sazbách ve výši 70 000 Kč, tedy v celkové výměře 2 100 000 Kč. Obviněný K. K. byl podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let. Dále mu byl podle § 67 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve 120 denních sazbách ve výši 1 200 Kč, tedy v celkové výměře 144 000 Kč. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce či zaměstnání ve služebním, pracovním či jiném obdobném poměru u bezpečnostního sboru na dobu 4 let. Obviněný J. R. byl podle § 332 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Dále mu byl podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve 180 denních sazbách ve výši 1 000 Kč, tedy v celkové výměře 180 000 Kč. Podle § 226 písm. b) tr. ř. byli obvinění I. K. a K. K. zproštěni obžaloby státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 2 VZV 6/2015, pro skutky odpovídající skutkům pod body VI., VII., VIII. a IX. podané obžaloby, jimiž měli spáchat obviněný I. K. účastenství ve formě organizátorství na zvlášť závažném zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku k § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, obviněný K. K. zvlášť závažný zločin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, neboť v žalobním návrhu označené skutky nejsou trestným činem. Dále bylo rozhodnuto o zproštění celé obžaloby státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 2 VZV 6/2015, pro skutek, jehož se měl dopustit obviněný R. P., neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Proti tomuto rozsudku podali odvolání státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a obvinění I. K., K. K. a J. R. Státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci odvolání zaměřil v neprospěch obviněných I. K., K. K. a J. R. do výroků o vině [pod body A) I. až IV.] a proti zprošťujícím výrokům v neprospěch obviněných I. K. a K. K. [pod body B) I. až V.]. Obvinění podali odvolání proti rozsudku v části, jíž byli uznáni vinnými a odsouzeni k trestu, a to v rozsahu, který se toho kterého obviněného týkal. Pro úplnost lze dodat, že státní zástupce podal odvolání i proti zprošťujícímu výroku v neprospěch obviněného R. P., to však vzal zpět a předseda senátu Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci usnesením ze dne 25. 1. 2022, sp. zn. 29 T 9/2019, podle § 250 odst. 4 tr. ř. vzal zpětvzetí odvolání státního zástupce na vědomí. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 2. 2023, sp. zn. 4 To 17/2022, byl podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce a obviněných I. K., K. K. a J. R. napadený rozsudek zrušen v celé odsuzující části (pod písmenem A) a ve výrocích pod písmenem B, jimiž byli obvinění I. K. a K. K. podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěni obžaloby (výrok I.). Podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla věc ve zrušené části vrácena soudu prvního stupně, aby učinil nové rozhodnutí (výrok II.). V dalším rozhodovaly soudy tak, jak bylo rekapitulováno v úvodu tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu.

Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 10. 2024, sp. zn. 4 To 8/2024, podali obvinění I. K., K. K. i J. R. prostřednictvím obhájců dovolání.

Obviněný I. K. v dovolání odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. a namítl, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů (nebo jsou založena na procesně nepoužitých důkazech) a že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

Nejprve zdůraznil, že skutková zjištění uvedená v popisu skutku ve výroku o vině musí být omezena tím, co bylo v základu žalováno ke konkrétním jednáním, a že pokud se odsuzující rozsudek týká více skutků a jejich popis ve výroku o vině je uveden návětím, mělo by takové návětí obsahovat jen skutečnost zevšeobecňující to, co bylo soudem zjištěno k oněm konkrétním skutkům, které tvoří základ projednávané věci. Tím spíše, že návětí z druhého rozsudku soudu prvního stupně potvrzeného odvolacím soudem je opět zakončeno slovy „když takto jednali přinejmenším v níže uvedených případech“ a pokračuje se popisem jednotlivých skutků. Konstatoval, že vycházeje z této premisy je nutno shledat zřetelné rozpory mezi návětím a popisem skutků pod body I. až V. a VII. až IX., které se týkají jeho osoby. Ke skutkům pod body I. až III., u nichž bylo uvedeno, že obviněný měl spoluobviněnému K. K. sdělovat svůj názor na průběh a pozadí těchto kauz, čímž jej měl motivovat ke sdělení dalších informací, poznamenal, že uvedené kauzy byly letitě medializovány, byly hojně mezi občany a představiteli města Olomouc diskutovány a K. K. sděloval ze svých znalostí možné pozadí a související skutečnosti, ke kterým jako policista neměl přístup či by je jinak nezískal. Skutkové tvrzení o motivaci považoval za spekulaci bez relevantního důkazu. Jednání popsané pod bodem V. podle dovolatele zcela vybočuje z celkového žalovaného a odsouzeného rámce, když tam není vyjádřeno nic o neoprávněném získávání informací z jeho strany. Pokud z odposlechnutého hovoru vyplývá, že v této kauze odkázal tehdejšího hejtmana J. R. na policistu K. K., činil tak při vědomí toho, že J. R. mimo výše uvedenou funkci stál rovněž v čele Regionální rady, která mohla být činností jiných osob krácena na evropských penězích, a proto mu podle jeho názoru příslušelo postavení osoby zastupující možného poškozeného s tomu odpovídajícími právy podle trestního řádu. U skutků pod body IV. až IX. v popisu skutku chybí cokoliv o jeho neoprávněném soustavném, pravidelném a cíleném zjišťování neveřejných informací, a i z odposlechnutých hovorů, na kterých je tento popis postaven. Z toho plyne, že kriminalizované informace nežádal, zčásti o dotčených řízeních či skutečnostech nevěděl a sdělil mu je K. K. sám bez jeho iniciace. Měl proto za to, že popis skutků za návětím neumožňuje zvolenou právní kvalifikaci označující jej za účastníka či dokonce organizátora trestné činnosti.

Za pochybení dále považoval, že žádný ze soudů nižších stupňů se nezabýval tím, zda soudy specifikované neoprávněné uniklé informace byly objektivně způsobilé ohrozit či zmařit účel trestního řízení. S tím, že nešlo o informace ohrožující či dokonce mařící účel trestního řízení, korespondují i hodnotící závěry prvého i nyní napadeného druhého rozsudku nalézacího soudu potvrzeného v otázce viny i soudem odvolacím, podle kterých nebylo zjištěno, že by došlo ke konkrétnímu ovlivnění některého úkonu, že by došlo ke zmaření určitého úkonu, zničení důkazů, nevyšetření některé trestné činnosti, odložení věci která neměla být odložena nebo že by byl nezákonně stíhán někdo, kdo stíhán být neměl, tedy souhrnně že by trestní řízení probíhalo jinak, než by podle zákona mělo. Dále vytkl, že odvolací soud ve svém rozhodnutí nerozlišoval v některých případech ani to, zda kriminalizované informace podané K. K. jsou pravdivé a lze na ně vztáhnout trestněprávní odpovědnost. Ku příkladu uvedl skutek pod bodem IX., v němž měl K. K. sdělit, že vydal svému podřízenému pokyn vyvodit trestněprávní důsledky vůči vedoucím představitelům samosprávy města XY a že je již policií vedeno šetření pro získaný poznatek proti starostovi tohoto města, ač již z prvého rozsudku nalézacího soudu plyne, že z příslušných policejních spisů nic takového zjištěno nebylo.

Ke skutkovým tvrzením souvisejícím se skutkem pod bodem III., podle nichž měl předat M. M. informaci, že u něj policie provedla finanční šetření ve vztahu k jeho penězům v bance a že si je může schovat, a podle nichž měl J. R. předat informaci, že policie hodlá provést na olomouckém magistrátu nebytovou prohlídku za účelem zajištění listin, uvedl, že K. K. mu prvně sdělil informaci o výsledku finančního šetření k M. M. v odposlechnutém hovoru ze dne 13. 3. 2015, aniž o to žádal či dříve o tom věděl, další dva měsíce tuto informaci nikomu nesdělil a učinil tak až poté, co ho o to požádal K. K. v situaci, kdy podle dalšího odposlechnutého hovoru ze dne 21. 5. 2015 sdělil, že tato kauza jde z jeho strany „do hajzlu“ a tedy že nejsou a nebudou dány zákonné podmínky pro případné zajištění peněz na náhradu škody, odvislé od obvinění konkrétní osoby. Dodal, že M. M. při výslechu před soudem uvedl, že peníze nechal tam, kde byly, a dále že v krátké době nato byla šetřená kauza pravomocně odložena a že ani zpětné prověření po zahájení trestního stíhání v této věci nezjistilo v konečném rozhodnutí o odložení žádná pochybení. Závěr o předání informace o chystané nebytové prohlídce na olomouckém magistrátu J. R. byl stavěn na odposlechnutém hovoru ze dne 26. 2. 2015, přičemž ani zde obviněný o žádnou informaci v tomto směru nežádal. Zdůraznil, že i podle prvního rozsudku soudu prvního stupně je tento hovor velice špatně slyšitelný, což potvrzuje i příslušný znalecký posudek z odvětví fonoskopie. Nebylo pak ani řečeno, o jaké listiny či další materiály by při nebytové prohlídce mělo jít, prohlídka nakonec provedena nebyla a policie posléze požádala jen o vydání materiálů podle vlastního výběru na místě. Konečně zdůraznil, že tato medializovaná kauza šetřená v dané době již několik let byla krátce na to pravomocně odložena, neboť nebyl zjištěn žádný trestný čin.

Jelikož skutkový stav neodpovídá důkazní situaci, nelze podle dovolatele za zákonnou a spravedlivou považovat ani zpřísněnou právní kvalifikaci užitou v druhém odsuzujícím rozsudku soudu prvního stupně z pokynu předchozího rozhodnutí odvolacího soudu spočívajícího v tom, že ve stadiu pokusu mohl způsobit (možnou) vážnou poruchu v činnosti orgánu státní správy podle § 329 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Skutková, resp. právní konstrukce umožňující tuto překvalifikaci byla odvolacím soudem a z jeho pokynu předtím nalézacím soudem založena na tom, že pokud sděloval K. K. své názory a pozadí šetřených kauz, nemohl vědět, zda se K. K. nechá ovlivnit těmito názory a nedojde tak k narušení činnosti státního orgánu, a dále na tom, že tím, že některé informace předal dál, ztratil nad jejich dalším užitím kontrolu a pro ten případ měl být srozuměn s uvedeným těžším následkem. Tato konstrukce je však podle jeho názoru zatížena spekulací. Poukázal na závěry soudů, podle nichž k reálné vážné poruše v činnosti orgánů státní správy nedošlo, nebylo zjištěno, že by získané informace skutečně použil ve svém podnikání či společenských vztazích, nikde pak není konkretizováno, jaké měly být jeho rady či názory, podle kterých pokud by K. K. postupoval, by došlo k ohrožení či zmaření zjištěného reálného pachatele reálného trestného činu.

Další námitky tento dovolatel zaměřil proti výroku o peněžitém trestu. Zdůraznil, že stanovení příjmů a majetku obviněného ve smyslu § 68 odst. 4 tr. zákoníku nemůže být založeno na libovůli bez alespoň základního ověření aktuálních a relevantních dalších údajů. Soud své rozhodnutí založil na výpovědi obviněného ze dne 14. 10. 2015 (poznámka Nejvyššího soudu: den 14. 10. 2025 je uveden zřejmě nesprávně), kde je na prvním listu protokolu v kolonce čistý příjem uvedeno 2 000 000 Kč měsíčně díky dluhopisům, což uvedl i I. L., a na finančním šetření předloženém státním zástupcem. Zdůraznil, že jeho výslech proběhl po patnácti hodinách od jeho zadržení v době od 22:40 do 0:50 hod. Jejich příjmy pak není možno vázat na spoluakcionářský podíl na určité společnosti, neboť z údajů z protokolu o jeho výslechu plyne odlišný zdroj – výnos z dluhopisů. Za podstatné pak považoval, že tento údaj se vztahuje k říjnu 2015 a nikoliv k datu posledního rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 21. 10. 2024. Jeho aktuální příjmy po téměř 10 letech nikdo nezjistil ani neověřil. V doplněném finančním šetření, o které se opírá navýšení peněžitého trestu, je uvedena toliko specifikace počtu obchodních společností, v kterých je v nějaké pozici, chybí však zjištění jmění jednotlivých společností, tedy aktiv po odečtu pasiv. Takový materiál podle jeho přesvědčení nemůže sloužit pro kvalifikovaný odhad majetkových poměrů obviněného; navýšení peněžitého trestu tak postrádá zákonný podklad.

Dovolatel I. K. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil oba napadené rozsudky a uložil soudu prvního stupně věc znovu projednat a rozhodnout.

Obviněný K. K. v dovolání odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h), m), i) tr. ř. Namítl, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, a ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech g) a h), a že byl uložen trest odnětí svobody příčící se zákonným a ústavním limitům. Napříč deklarovaným důvodům dovolání obviněný podle své kvalifikace rozdělil obsáhlé výtky na 6 skupin dovolacích námitek týkajících se: A) porušení mlčenlivosti policisty podle § 115 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, B) pokusu kvalifikované skutkové podstaty § 329 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, C) výroku o trestu: svévolné a současně velmi závažné tvrzení odvolacího soudu, že se měl dopustit trestné činnosti v podstatně větším rozsahu, než za který byl odsouzen (vymezením skutku v rozsudku), D) uložení nepodmíněného trestu v rozporu se zákonnými i ústavními limity, E) nepřezkoumatelných závěrů soudů o motivaci obviněného odvděčit se určitým osobám za svou služební či společenskou pozici a setrvat v klientelistických vazbách s nimi, F) protiústavního opomenutí klíčových důkazů bez relevantního odůvodnění.

Stejně jako v předcházejícím trestním řízení obviněný popřel, že by se dopustil trestné činnosti, která je mu dávána za vinu, především s odkazem na skutečnost, že pokud v nějakých případech vůbec došlo k jakémukoliv sdělení informací, pak tyto s ohledem na jejich charakter a okolnosti konkrétního trestního řízení nepodléhaly mlčenlivosti podle § 115 zákona č. 273/2008 Sb. o Policii České republiky, protože nesplňovaly obligatorní požadavek, že by se jednalo o informace, jejichž neutajení před nepovolanými osobami by mohlo ohrozit plnění působnosti daného sboru nebo by mohlo ohrozit oprávněné zájmy třetích osob. Popřel také to, že by jeho jednání směřovalo, tím méně bezprostředně, k jakékoliv poruše v činnosti KROK, natož tak vážné, a že by sdělené informace vůbec byly způsobilé takovou poruchu vyvolat.

Upozornil, že skutková věta, podle níž by celá aplikovaná kvalifikace podle § 329 odst. 1, 2 tr. zákoníku měla zůstat ve stadiu pokusu, zcela neodpovídá odůvodnění rozsudku, v němž je trestný čin podle základní skutkové podstaty považován za dokonaný v přímém úmyslu, přičemž ve stadiu pokusu v nepřímém úmyslu měla zůstat pouze kvalifikovaná skutková podstata, tedy nedokonán měl zůstat pouze tzv. těžší následek (část I. Skutek, právní kvalifikace).

Konkrétně pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. při respektu ke skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů vytkl zjevnou absenci naplnění následujících právních znaků. Jedná se o porušení mlčenlivosti policisty podle výše zmíněného ustanovení zákona o Policii České republiky, které má zakládat naplnění znaku vykonávání pravomoci způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu ve smyslu § 329 odst. 1 tr. zákoníku, a to především proto, že stávající skutková zjištění ve vztahu k informacím, které měly být obviněným neoprávněně sděleny osobám mimo policii, neumožňují právní závěr o naplnění znaku „skutečnosti, se kterými se seznámil při plnění úkolů policie nebo v souvislosti s nimi“ (pro neprověření jejich pravdivosti a skutečného původu z trestního spisu), a znaku „nutnosti utajení informace“ (srov. „vyžadují, aby zůstaly utajeny“), resp. „způsobilosti neutajení informace ohrozit služební cíle“ ve smyslu znění a výkladu ustanovení § 115 odst. 1 zákona o policii. Dále podle dovolatele absentoval pokus těžšího následku v podobě vážné poruchy v činnosti orgánu veřejné moci, kdy uvedený hrozící následek byl soudy pouze obecně konstatován vágní parafrází daného obligatorního právního znaku skutkové podstaty, aniž by soudy opatřily a v rozsudcích vyjádřily jakákoliv konkrétnější skutková zjištění, včetně vysvětlení, jak je možné, že k žádnému následku nedošlo, přestože měl bezprostředně hrozit. V tomto smyslu lze podle jeho názoru hovořit o judikatorním přesahu řešení této věci, neboť dosavadní judikatura neposkytla podrobnější vymezení pojmu vážné poruchy v činnosti orgánu veřejné moci.

Ve vztahu k výroku o trestu vytkl zcela svévolné tvrzení odvolacího soudu, že se měl obviněný dopustit trestné činnosti v podstatně větším rozsahu, než za který byl odsouzen, což se stalo klíčovým bodem odůvodnění, proč není na místě uložit jiný než nepodmíněný trest odnětí svobody. S ohledem na hrubé vady odůvodnění rozhodnutí vytkl uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody příčící se v konkrétním případě zákonným i ústavním limitům, přičemž z opatrnosti uplatnil i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. [část II Dovolací důvod podle písm. h) – nesprávné právní posouzení (shrnutí)].

V rámci podrobnějšího odůvodnění dovolacích námitek v další části podání (část XI. Nepodmíněný trest) dovolatel rozvedl, že trest považoval za nespravedlivý nejen samostatně, ale tím spíše ve spojení s ostatními uloženými tresty, a to i s ohledem na skutečnost, že uložení podmíněného trestu obviněnému bylo za dané právní kvalifikace vázáno buď na uložení trestu na samotné dolní hranici (3 roky), nebo na mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 6 tr. zákoníku. Změna (zpřísnění) výroku o trestu provedená odvolacím soudem neměla oporu v zákonné úpravě ukládání trestů, ani ve skutkovém stavu. Podle obviněného došlo v jeho neprospěch k závažnému porušení ustanovení § 38 odst. 2, § 39 odst. 1, 2, 7 písm. c) a § 58 odst. 6 tr. zákoníku. V rovině formálního odůvodnění nepodmíněného trestu došlo k závažnému porušení zákona, kdy odvolací soud evidentně některá ze zákona obligatorní kritéria ukládání trestu přes jejich zvýšený význam v projednávané věci vůbec nezmínil, a nutně tedy ani nemohl materiálně vyhodnotit. Předně podle § 39 odst. 2 tr. zákoníku je soud povinen (jako kritérium „povahy a závažnosti trestného činu“) hodnotit na straně pachatele „míru jeho zavinění a jeho pohnutku, záměr nebo cíl“. Soud v odůvodnění trestu, v kontextu zjištění o úplné absenci jakéhokoliv následku trestného činu, vůbec nezmínil, že obviněný měl k těžšímu následku (postihovanému vyšší trestní sazbou, jež vedla k nepodmíněnému potrestání, resp. je vůbec umožnila) směřovat podle vlastních zjištění soudů pouze v nepřímém úmyslu, tedy že tvrzenou vážnou poruchu v činnosti KROK, jež nenastala, obviněný způsobit v žádném případě přímo nechtěl. Nemělo to být jeho záměrem ani cílem. To je z hlediska úvah o spravedlivém trestu mimořádně zásadní moment, který zůstal zcela nezohledněn. Podle § 39 odst. 7 písm. c) tr. zákoníku je soud při trestání pokusu trestného činu povinen přihlédnout k tomu, „do jaké míry se jednání pachatele k dokonání trestného činu přiblížilo, jakož i k okolnostem a k důvodům, pro které k jeho dokonání nedošlo“. Soud sice formálně deklaroval, že tak učinil, nicméně pouze uvedenými slovy zákona, aniž by v daném směru uvedl jakoukoliv konkrétní skutečnost či jakékoliv skutečné hodnocení. Po procesní stránce jde přitom o okolnosti otevírající aplikaci ustanovení § 58 odst. 6 tr. zákoníku, které v odůvodnění rozsudku zůstalo zcela opomenuto. Připomněl nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 631/23, který nezákonné nepoužití § 58 tr. zákoníku a neuložení trestu pod dolní hranici trestní sazby stanovené trestním zákoníkem, ač pro takový postup (ve prospěch obviněného) byly splněny zákonné podmínky, hodnotí jako závažné procesní pochybení s možnou relevancí (nijak nevyloučenou nespornou „nenárokovostí“ mimořádného snížení) pro mimořádný opravný prostředek i ústavní stížnost. Dovolatel měl za to, že všechny okolnosti aktuální věci obviněného zjevně naplňují judikaturou zdůrazňovaná kritéria možného využití postupu podle § 58 tr. zákoníku. Naprosto zásadní, a přesto zcela opomenutou okolností, k níž mělo být podle 39 odst. 1 tr. zákoníku obligatorně přihlédnuto, je skutečnost, že obviněný byl za totožný skutek potrestán v řízení ve věcech služebního poměru, a to propuštěním ze služebního poměru. Ztráta nejen konkrétního zaměstnání (funkce), ale obecně celé profesní kariéry u Policie ČR, a to ztráta principiálně definitivní, má materiálně charakter velmi citelného trestu, svou závažností srovnatelného s tresty ukládaným v trestním řízení. Obviněný je přesvědčen, že daná okolnost zůstala řádně nezohledněna i v rámci zásady ne bis in idem. Další vůbec nezmíněnou materiálně polehčující okolností na straně obviněného je vedení zcela řádného života nejen před spácháním skutku (to zohledněno bylo), ale rovněž po celou dobu více než 9letého trestního řízení, což zásadně ovlivňuje úvahu, do jaké míry lze na obviněného působit výchovným trestem nespojeným s odnětím svobody. Řádně zohledněna nebyla ani zcela nepřiměřená celková délka trestního řízení. K vyhodnocení konkrétní zvolené sazby zdůraznil, že současně byl uložen peněžitý trest v 365 denních sazbách, čemuž odpovídá náhradní trest v trvání (dalších) 2 let. Takový trest se jeví spíše jako ze zákonných hledisek nepřijatelná demonstrativní odplata, motivovaná i tím, že orgány činné v trestním řízení neuspěly s prokázáním závažnější trestné činnosti, pro niž usilovaly o ještě přísnější nepodmíněné potrestání (srov. původní sazba 5-12 let za údajné přijetí úplatku).

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl zcela nepřezkoumatelné a s obsahem provedených důkazů hrubě rozporné závěry soudů obou stupňů o motivaci obviněného odvděčit se určitým osobám za svou služební či společenskou pozici a setrvat v klientelistických vazbách s nimi. Dodal, že tyto okolnosti mohou současně naplňovat i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve smyslu nesprávného právního posouzení skutku v rozsahu znaku úmyslného zavinění [část III. Dovolací důvod podle písm. g) – extrémní rozpor s obsahem důkazů (shrnutí)]. Konkrétně vytkl protiústavní opomenutí klíčových důkazů bez relevantního odůvodnění, a to obhajobou navrženého svědeckého výslechu bývalých policistů ÚOOZ (NCOZ) a externího disku s dalšími odposlechy. Navržení svědci písemně potvrdili, že se na trestním řízení podíleli policisté s aktivně nepřátelským vztahem k obviněnému, kteří do řízení předávali některé informace zkreslené či upravené tak, jak to vyhovovalo jejich osobním zájmům či potřebám, a že disponují dalšími závažnými poznatky o řízení, které mohou sdělit pouze v rámci řádné svědecké výpovědi. Rovněž mohli potvrdit do té doby neznámou identitu klíčového informátora využívaného J. K., který v souvislosti se svým konfliktním odchodem z ÚOOZ zničil podklady umožňující identifikaci informátora, jehož údajné poznatky zásadně ovlivnily přípravné řízení v aktuální věci [část IV. Dovolací důvod podle písm. g) – protiústavní opomenutí (shrnutí)].

Námitky dovolatele jsou pak co do jednotlivých bodů podrobně rozvedeny v dalších částech jeho dovolání (části V., VI., VII, VIII, IX, X.). Ve vztahu k závěru o zavinění [část XII. Subjektivní stránka (motivace obviněného, úmyslné zavinění)] zejména vyzdvihl, že soudy vycházely pouze z rozhovorů mezi obviněným a I. K., přičemž soudy hodnotily, co sděloval I. K. obviněnému K. K. ohledně jeho dosazení na danou pozici, což však podle dovolatele nedává smysl, když I. K. nemohl vyjadřovat pocity a motivaci dovolatele. Zároveň soudy z citace jejich rozhovoru vypustily ohrazení dovolatelem a jeho překvapení z tvrzení I. K. Opomněly i citaci konkrétních vyjádření, z nichž motivaci, resp. zavinění dovolatele dovozovaly. Argumentaci soudů pak považoval za nepřezkoumatelnou a nepodloženou, kdy důkazní podklad pro tvrzení o nelegitimní motivaci dovolatele zcela chybí.

Dovolatel K. K. navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně jemu předcházející podle § 265k odst. 1 tr. ř. v plném rozsahu zrušil a věc podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně k opětovnému projednání a rozhodnutí. Podle § 265o odst. 1 tr. ř. zároveň navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu odložil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání.

Obviněný J. R. v dovolání odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Namítl, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku (a dalším nesprávným hmotněprávním posouzením). Předmětný skutek při správném hodnocení důkazů není trestným činem podplacení podle § 332 tr. zákoníku a rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, když byly použity důkazy získané a provedené v rozporu se zákonem, čímž došlo k porušení práva na spravedlivý proces, a nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

Za nezákonné považoval prostorové, směrové a jiné cílené odposlechy, u nichž není ze spisu zřejmý způsob pořízení, tudíž je obtížné kontrolovat oprávněnost jejich pořízení. Měl za to, že tyto nebyly řádně povoleny příslušným orgánem a byla účelově obcházena věcná a místní příslušnost soudů. Pro nasazení odposlechů se záměrně uváděly nepravdivé či spekulativní důvody, které v době povolování neexistovaly. Zdůraznil, že podle judikatury i zásad ústavního pořádku jde o závažný zásah do práva na soukromí, který nelze provádět pouze se souhlasem státního zástupce, pokud jde o cílený odposlech konkrétní osoby (směrové mikrofony, lasery, „aktivace“ mobilních telefonů apod.). Konstatoval, že moderní technické možnosti a narůstající selektivní metody sledování zvyšují riziko obcházení kontrolních mechanismů (a faktického obejití povolení soudce). Soud se s touto námitkou dostatečně nevypořádal. Procesně vadným způsobem pak proběhlo i samotné provedení odposlechů jako důkazů. Namísto toho, aby obžaloba předem označila konkrétní pasáže nahrávek rozhovorů, z nichž dovozuje vinu, za důkaz uvedla v podstatě veškeré nahrávky jako celek. Následně pak došlo k praxi, že se formálně provedl důkaz pouhými nosiči (CD, DVD aj.), na nichž byly nahrávky uloženy, přičemž se po obhajobě požadovalo, aby sama určila konkrétní pasáže, které mají být přehrávány nebo rozporovány. Takový postup považoval za absurdní a v rozporu s trestními předpisy i základními zásadami trestního řízení, jelikož tíha dokazování byla nesprávně přenesena na obhajobu.

V napadených rozhodnutích tento obviněný shledal také vadu v porušení zásady in dubio pro reo a práva na spravedlivý proces, když tzv. hospodské řeči byly vyhodnoceny pouze v neprospěch dovolatele. Zdůraznil, že z rozhodnutí nevyplývá, že by dovolatel jakkoliv přesně určil osobu případného příjemce úplatku, ba ani poskytovatele, a není prokázáno, že by spoluobviněný K. K. takový úplatek přijal či měl v úmyslu jej přijmout, přičemž i jemu bylo a muselo být zřejmé, že jde pouze o bezvýznamné „hospodské žvanění“ pod vlivem alkoholu, čemuž nasvědčoval kontext celé komunikace, jak je zjevné i z rozhovorů ze dne 13. 8. 2015. Nejasné náznaky v podmiňovacím způsobu a obecnou „hospodskou“ mluvu o budoucím, velmi neurčitém jednání blíže neurčených osob nelze kvalifikovat jako dokonanou nabídku úplatku ve smyslu soudní judikatury. Uzavřel, že nebyly naplněny znaky skutkové podstaty zločinu podplacení, neboť není prokázáno, že by dovolatel reálně slíbil či dal úplatek „za určité jednání“ (v souvislosti s výkonem pravomoci úřední osoby), natož že by k takovému ovlivnění vyšetřování mohlo skutečně dojít. Záznamy z rozhovorů soud podle dovolatele vytrhával z kontextu, některé věty dezinterpretoval a opomenul všechny okolnosti (vliv alkoholu, nulovou přípravu a následnou neexistenci jakékoli navazující aktivity). Také konstatoval, že z důkazů vyplynulo, že dovolatel si při prvotním seznámení s K. K. jen hledal „společné téma“ vztahující se k funkci M K. K. i k jeho roli hejtmana, a nešťastně zvolil právě téma areálu XY bez dostatečných znalostí. Debatu o tomto projektu si však v podstatě „vymyslel“ vycházeje z nějakých útržků informací, protože chyběla reálná opora v konkrétních faktech, a proto používal pouze obecné fráze a vyjádření v podmiňovacím způsobu („mělo by se“, „kdyby se“ atp.), bez jakékoliv konkrétní představy či dohody a cíleného směřování. Nelze proto hovořit o reálné domluvě korupčního jednání; šlo o neformální a nepodloženou „hospodskou konverzaci“, zcela postrádající vážný úmysl cokoliv ovlivnit. Z provedených důkazů také vyplývá, že nikdo z účastníků rozhovoru, tím méně policista K. K., nepodnikl po 13. 8. 2015 žádné kroky směřující k ovlivnění vyšetřování. Výsledkem je extrémní nesoulad mezi tím, co bylo fakticky zjištěno, a právním závěrem o údajné trestné činnosti.

V rozporu se zásadou nullum crimen sine lege certa zůstal podle dovolatele popis znaků skutkové podstaty v příliš obecných formulacích. Veřejné mínění, mediální tlak a předchozí politická pozice dovolatele nemohou ovlivnit naplnění požadavků trestněprávní odpovědnosti. Navíc soud nedostatečně zohlednil jeho věk, zdravotní stav, zhoršenou možnost výdělku a důsledky dlouhotrvající medializované kauzy. Zdůraznil, že samotné trestní stíhání a soudní řízení pro něj znamenaly dramatické negativní důsledky v osobním i pracovním životě.

Dovolatel J. R. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí, in eventum aby rozhodl o zproštění obžaloby přímo v dovolacím řízení, uzná-li, že je to odůvodněno povahou zjištěných vad a skutkovým stavem, a to s odkazem na § 265m tr. ř.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání obviněných předně konstatoval, že obviněným K. K. uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. má opodstatnění ve skutečnosti, že došlo k zamítnutí jeho opravného prostředku proti rozhodnutí soudu prvního stupně, přičemž obvinění I. K. a J. R. citovaný dovolací důvod neuplatnili, byť by byl přiléhavý. Ke shodně uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozvedl jeho smysl i podmínky, kdy tento lze uplatnit, načež uzavřel, že ve věci nelze shledat žádný, natož extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Naopak konstatoval, že soudy v dané věci zjistily skutkový stav řádně a bez důvodných pochybností v souladu s příslušnými zásadami. K námitce absence podstatných důkazů připomněl, že soudy nejsou povinny vyhovět všem důkazním návrhům. Zdůraznil, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí je přitom možné jednoznačně dovodit, jaké úvahy vedly odvolací soud k zamítnutí důkazních návrhů s tím, že o proběhlém skutkovém ději již nepanovaly žádné pochybnosti. Za uvedené situace tudíž ani nelze hovořit o přítomnosti tzv. opomenutých důkazů, které by projednávanou věc zatížily tvrzenou nezákonností a nepřezkoumatelností.

K výtkám týkajícím se nezákonně získaných důkazů prostřednictvím sledování provedeného v rozporu se zákonem poznamenal, že sledováním osob a věcí se rozumí získávání poznatků o osobách a věcech prováděné utajovaným způsobem technickými nebo jinými prostředky (§ 158d odst. 1 tr. ř.). Jelikož v projednávané věci docházelo k operativní činnosti v kavárenském prostoru, kde se obvinění scházeli, je zřejmé, že nebyl dán předpoklad, že by mohlo dojít k zásahu „do nedotknutelnosti obydlí, do listovního tajemství nebo ke zjišťování obsahu jiných písemností a záznamů uchovávaných v soukromí“, který by vyžadoval postup a povolení soudce podle § 158d odst. 3 tr. ř. Za uvedené situace tudíž bylo dostačující povolení státního zástupce v režimu § 158d odst. 2 tr. ř. S otázkou konkurence potenciálně ohroženého práva na soukromí se zájmem na odhalování trestné činnosti se přesvědčivým způsobem vypořádal odvolací soud v bodě 94. odůvodnění napadeného rozhodnutí, s jehož výkladem se státní zástupce ztotožnil. Současně nepřisvědčil námitkám, že operativní činnost byla povolována na základě smyšlených a účelových informací. Ačkoli se některé z prvotních poznatků stran neoprávněného nakládání s informacemi ze strany policistů během následného prověřování nepotvrdily, uvedená skutečnost ještě bez dalšího nezakládá nezákonnost postupů vedoucích k zadokumentování následně shromažďovaných důkazů (dále srov. bod 604. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Námitky, že celý počátek trestního řízení byl čistě účelový, jsou podle státního zástupce negovány již prokázanou skutečností, že s neveřejnými informacemi z vybraných trestních řízení manipulováno bylo, a to právě obviněnými (srov. argumentaci odvolacího soudu v bodech 104. a 105. odůvodnění napadeného rozsudku). Pakliže bylo navíc prvotně dáno podezření ze spáchání trestného činu mj. osobami zařazenými u Generální inspekce bezpečnostních sborů Ostrava a ve věci byl činný státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, přičemž úkony přípravného řízení prováděl Okresní soud v Ostravě, zůstávají námitky stran věcně a místně nepříslušného soudu, jak je prezentoval obviněný J. R., zcela nepřiléhavé.

K námitkám obviněného J. R., že důkazní břemeno bylo požadavkem na označení konkrétních nahrávek k přehrání přenášeno na obhajobu, podotkl, že zákon nestanoví, aby již v podané obžalobě musely být konkretizovány pasáže nahrávek, jež mají být během hlavního líčení přehrávány. Soud prvního stupně se navíc v bodě 586. odůvodnění rozsudku vypořádal právě s přístupem k nosičům, na nichž jsou zaznamenány nahrávky, které nic relevantního pro projednávanou věc nepřináší, opak by byl nepraktický i z ekonomického hlediska. Obžaloba následně během dokazování označila konkrétní důkazy na podporu svých tvrzení stran spáchání trestného činu a obhajoba má naopak právo poukazovat na okruh důkazů, které verzi obžaloby vyvrací. Postupem, kdy se soud dotazuje obhajoby, zda a které konkrétní pasáže mají být na její návrh přehrány, není obviněným rozhodně upíráno právo na obhajobu či dokonce na spravedlivý proces právě stran přenášení důkazního břemene. Požadavek soudu nelze brát za neadekvátní a náhlý, neboť již od přípravného řízení měli obvinění a jejich obhájci právo nahlížet do spisu, pořizovat si jeho kopie, seznamovat se s jeho obsahem atd., a to i pokud se jednalo o důkazy, které byly předmětem projednání prvně teprve v rámci hlavního líčení. Za situace, kdy podle názoru státního zástupce není projednávaná věc v namítaném rozsahu zatížena porušením práva na obhajobu, resp. na spravedlivý proces, zůstávají námitky týkající se způsobu vedení dokazování čistě procesního charakteru a jako takové nespadají pod uplatněné dovolací důvody.

Dále státní zástupce konstatoval, že z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze obsahově relevantní námitky spatřovat zejména v namítané absenci objektivní, jakož i subjektivní stránky projednávaných skutkových podstat, tj. jednak zločinu podplacení podle § 332 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku, jednak zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, v různých formách účastenství. Přesto obvinění v mnoha ohledech i v těchto bodech převážně rozporovali učiněná skutková zjištění ze strany soudů prvního a druhého stupně. Soudy se těmito námitkami podrobně zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí se s nimi vypořádaly. Pokud jde o skutkovou podstatu zločinu podplacení podle § 332 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku, pak bylo prokázáno, že při interakci mezi K. K. a J. R. a sdělení informací ke kauze Jezdeckého areálu na XY, J. R. K. K. za jeho kroky v této kauze slíbil, že mu osoba jednající za příjemce dotace, za ušetření částky 30 milionů Kč, poskytne blíže neurčenou finanční odměnu (v podrobnostech srov. body 674. a násl., sumarizaci v bodě 729. a poté body 745. a násl. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Rozhodně se přitom nejednalo o tzv. hospodské řeči, jak se obviněný po celé trestní řízení snažil zlehčovat proběhlé jednání. Podle státního zástupce si lze jen stěží představit situaci, že se dvě osoby sejdou v restauračním zařízení, a protože se moc neznají, tak aby řeč nestála, rozebírají živé trestní kauzy. Měl za to, že obstát nemůže ani argumentace, že konkrétní úplatek poskytnut nebyl, neboť obviněný byl odsouzen za jednání, že úplatek slíbil, což je jedna z alternativ, jež pro naplnění projednávané skutkové podstaty postačuje. S uvedeným souvisí námitky I. K., že se soudy nezabývaly povahou informací, tj. zda dané informace vůbec měly potenciál ovlivnit probíhající trestní řízení, či přesněji přímo ohrozit či zmařit účel trestního řízení. Státní zástupce se s argumentací obviněného neztotožnil. Upozornil, že již jen samotné vyzrazení, že některé např. projekty či dotace jsou předmětem prověřování ze strany policejního orgánu, pakliže je sděluje výše postavený příslušník Policie České republiky osobě aktivně činné v podnikatelském prostředí s kontakty na místní politickou scénu, je možné nazírat jako informace ohrožující účel trestního řízení, zejména za situace, pokud by zjištěné skutečnosti byly sdělovány osobám, které jsou na prověřovaných kauzách přímo zainteresovány. Poté, co obviněný K. K. informace stran trestních řízení, jež měly zůstat utajeny, vyzradil I. K. a J. R., nemohl již ovlivnit, zda a komu je dál předají. Soudy poté přiléhavě poukázaly na skutečnost, že pokud se informace z trestních řízení dostanou k nepovolaným osobám právě v počátečních fázích trestního řízení, kdy je dán největší zájem na jejich utajení, aby mohla být rozkryta (potenciální) trestná činnost, jde o stav o to nebezpečnější, než když dochází k únikům informací v pozdějších fázích trestního řízení, byť i tak se jedná o nežádoucí stav.

K obviněným K. K. rozporovanému porušení mlčenlivosti policisty státní zástupce se ztotožnil s výkladem § 115 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, jak jej učinil soud prvního stupně, podle kterého je pojem „skutečností, které v zájmu zabezpečení úkolů policie nebo v zájmu jiných osob vyžadují, aby zůstaly utajeny před nepovolanými osobami,“ potřeba vykládat ve vazbě na konkrétní případ a konkrétní zainteresované subjekty, mezi kterými jsou informace sděleny. Zdůraznil, že zákon v nastíněném případě sice nelze vykládat natolik extenzivně, aby příslušníci policie de facto nemohli komunikovat takřka s nikým a o ničem, co by s prací policisty souviselo, na druhou stranu obviněný K. K. si ze své pracovní pozice, resp. s alespoň rámcovým vědomím o podnikatelských a dalších aktivitách obviněného I. K. či J. R., musel být vědom, že referuje o typově zcela jiných záležitostech, než jsou ony tzv. hospodské řeči o např. neutěšených personálních poměrech či odměňování ve strukturách policejního orgánu, případně že např. nostalgicky nevzpomíná na starý, úspěšně uzavřený případ. Informace sdělované k probíhajícím trestním řízením, kde byly mj. prověřovány podnikatelské subjekty přímo z prostředí, ve kterém se obvinění sami pohybovali, jsou logicky zcela odlišného charakteru a není důvod, aby na ně povinnost mlčenlivosti ze strany K. K. nedopadala. Soud prvního stupně se pak zabýval i tím, že nebyla dána žádná výjimka ke sdělování těchto údajů. O v řízení namítanou operativní činnost prováděnou K. K. se taktéž jednat nemohlo. V podrobnostech odkázal na výklad soudu prvního stupně, prezentovaný v odůvodnění jeho rozsudku v bodech 622. a následujících (taktéž viz body 115. a následující odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu). Státní zástupce tedy jako přiléhavé hodnotil závěry soudů, že K. K. porušil své povinnosti vyplývající mu z práce policisty, kdy jednal jednak v rozporu s § 45 odst. 1 písm. b), c) a i) a § 46 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, resp. v rozporu s § 115 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky.

Ohledně právní kvalifikace jednání obviněného K. K. přisvědčil státní zástupce závěrům soudů prvního i druhého stupně, že tento jednal coby úřední osoba ve smyslu § 127 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku. Poznamenal, že s ohledem na charakter proběhlého jednání s přihlédnutím ke služebnímu zařazení obviněného, osobě, jíž byly informace sdělovány, podstatě sdělovaných informací a potenciálnímu následku není namístě, aby na obviněného nebylo nahlíženo jako na úřední osobu jen proto, že informace sděloval nad sklenicí alkoholu v restauraci. Zdůraznil, že provedeným dokazováním bylo prokázáno, že K. K. předával I. K. informace, kterými disponoval právě s ohledem na své působení ve služebním poměru, resp. ve funkci náměstka KŘP Olomouckého kraje. Předmětné informace byly pravdivé a jejich případné zveřejnění mohlo reálně ohrozit či přímo zmařit účel trestního řízení. Byla tak splněna i podmínka podle § 127 odst. 2 tr. zákoníku, tedy aby trestný čin byl spáchán v souvislosti s pravomocí a odpovědností pachatele. K obviněným rozporované kvalifikované skutkové podstatě podle § 329 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku poznamenal, že pakliže v obecné rovině naplnění znaku „způsobení vážné poruchy v činnosti“ orgánu státní správy, územní samosprávy, soudu nebo jiného orgánu veřejné moci předpokládá vyvolání situace, která brání předmětné instituci v řádném plnění jejích základních úkolů, a to po určitou, ne zcela zanedbatelnou dobu, tak soudy v aktuálně projednávané věci přiléhavě poukázaly na nebezpečí sdělování informací o probíhajících přípravných řízeních trestních a na skutečnost, že při vyzrazení informací a jejich zneužití dalšími osobami je takový stav způsobilý narušit a bránit policejnímu orgánu v plnění základních úkolů stran odhalování a zadokumentování trestné činnosti. Soudy pak konstatovaly, že nebylo prokázáno, že by reálně došlo k porušení či zmaření činnosti policejního orgánu (KŘP Olomouckého kraje), které by bylo možné kvalifikovat jako vážná porucha v činnosti státního orgánu, což našlo odraz ve výsledné právní kvalifikaci projednávaného jednání. Soudy taktéž reflektovaly, že ustanovení § 329 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku je poruchovým trestným činem, nikoli ohrožovacím. Podstatné ovšem zůstává, že jednání obviněných K. K. a I. K. bylo samo o sobě způsobilé ohrozit fungování policejního orgánu, jelikož mohlo vést např. k varování zájmových osob před činností policejního orgánu. Byla tak nastolena reálná možnost, že bude docházet k ovlivňování svědků, ničení a pozměňování důkazů apod. Pokud by k tomuto reálně došlo, byla by narušena důvěra (nejen) širší veřejnosti v činnost orgánů činných v trestním řízení, demotivována snaha stran oznamování trestné činnosti apod.

Obviněným K. K. zpochybňovaná „motivace“ k jemu přisuzovanému jednání je podle státního zástupce dostatečně ozřejměna v odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu. Na základě zaznamenaných hovorů mezi obviněnými bylo možné dovodit, že obviněný jednal s vědomím, že jeho tehdejší pracovní pozice není automatická a taktéž nemusí trvat věčně. Proto jednal s myšlenkou, že když bude zadobře s osobami, jež mohou hýbat děním v politice či strukturách policie, bude i jeho vlastní mj. pracovní pozice stabilní. Pakliže obviněný namítá, že jeho motivace byla ze strany soudů mylně uchopena, státní zástupce upozornil, že přestože jí v některých aspektech byla odůvodněna samotná subjektivní stránka trestného činu podle § 329 tr. zákoníku, nejedná se o obligatorní znak citované skutkové podstaty, tudíž i pokud by se soudy v těchto bodech částečně uchýlily k domněnkám, na výsledné právní kvalifikaci by se nic nezměnilo. Soud prvního stupně navíc s oporou v zachycených hovorech přiléhavě poukázal na pracovní prostředí, ve kterém obviněný K. K. působil, tedy prostředí ovlivňované konexemi a klientelismem (viz body 638. až 641. odůvodnění rozsudku). K související problematice zneužití pravomoci úřední osoby a možné motivaci pachatele se vyjadřoval taktéž Nejvyšší soud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 6 Tdo 1250/2020), přičemž bylo konstatováno, že již samotné získání, shromažďování a uchovávání neoprávněně získaných informací, jež by mohly být využity v osobních či obchodních vztazích, je možné považovat za imateriální zvýhodnění, na které pachatel nemá právo. Odkaz soudu prvního stupně na uvedený případ sloužil právě ke zdůraznění povahy osob, mezi kterými ke sdělování informací docházelo, tj. vysoce postaveného policejního funkcionáře a osob z podnikatelského prostředí.

Státní zástupce se neztotožnil ani s námitkami obviněného I. K. ohledně rozporu mezi návětím a jednotlivými body skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně. Přestože při náhledu na dílčí útoky může vyvstat nesrovnalost mezi uchopením jednání, zda tedy bylo „soustavné a pravidelné“ či se omezuje na několik málo dílčích jednání, při náhledu na proběhlé jednání jako celek je zřejmé, jaký skutkový děj je obviněnému kladen za vinu, jakým způsobem se jej měl dopustit a proč je po právní stránce kvalifikován právě jako pokus účastenství ve formě organizátorství na zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku k § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zákoníku.

K námitkám obviněných K. K. a I. K. proti výrokům o uložených trestech po připomenutí, pod kterým dovolacím důvodem lze ty které námitky proti výroku o trestu uplatnit, státní zástupce konstatoval, že soud zcela jasným a přezkoumatelným způsobem rozvedl všechny polehčující a přitěžující okolnosti, které bylo namístě v případě obviněného K. K. zvažovat, přičemž opomenuta nezůstala bezúhonnost obviněného, délka trestního řízení, která nebyla zapříčiněna obviněným, jakož ani skutečnost, že jednání obviněného bylo posuzováno ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. K rozporované přitěžující okolnosti podle § 42 písm. m) tr. zákoníku obviněný vznesl námitky stran rozporu provedených důkazů a dovozených skutkových zjištění, kdy těmto podle názoru státního zástupce nelze přisvědčit. Během řízení vyšlo najevo, že obviněný referoval i o dalších činnostech policejního orgánu než jen o těch, jež tvoří projednávaný skutek. Závěr odvolacího soudu, že obviněný informoval „v podstatě o všem, co se na Krajském ředitelství policie Olomouckého kraje prověřuje“ nelze nahlížet příliš extenzivně. Podstatné je, že obviněný na schůzkách s I. K. zmiňoval i jiná trestní řízení, a to i mimo rámec období páchání trestné činnosti vymezené popisem skutku. Za mylný považoval státní zástupce názor K. K., že soudy měly aplikovat § 58 odst. 6 tr. zákoníku a ukládat trest za jeho současného mimořádného snížení pod zákonem stanovenou sazbu. Mimořádné snížení trestu podle § 58 odst. 6 tr. zákoníku je fakultativní možností soudu, nikoli obligatorním postupem. K namítanému porušení, či alespoň nezvažování zásady ne bis in idem stran skutečnosti, že K. K. již měl být pro své jednání potrestán, státní zástupce zdůraznil, že pokud byl obviněný postižen „propuštěním ze služebního poměru“, jak sám uvádí, tak se nejedná o ani částečně totožný postih jako je trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce či zaměstnání ve služebním, pracovním či jiném obdobném poměru u bezpečnostního sboru. Soud tímto dal najevo, že nejen ukončení služebního poměru, ale i nemožnost dalšího působení v něm v následujících (pěti) letech jsou adekvátní reakcí na páchanou trestnou činnost. Přestože správní rozhodnutí ve věci jeho propuštění ze služebního poměru není blíže reflektováno v rámci úvah soudu při ukládání trestu, soud prvního stupně byl s okolnostmi správního řízení seznámen a do odůvodnění svého rozsudku je zahrnul (viz bod 645. odůvodnění).

K obviněným I. K. rozporovanému postupu soudů při ukládání peněžitého trestu státní zástupce poznamenal, že přestože výsledná částka nesmí být opomenuta, k této vede výpočet stran počtu denních sazeb a jejich výše. Kritéria rozvedená v § 67 a § 68 tr. zákoníku odvolací soud přesvědčivě rozvedl v bodech 277. až 286. odůvodnění napadeného rozsudku, kdy jasně vymezil, jaké úvahy vedly ke stanovení počtu 182 denních sazeb, a to s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu. Následná výše jedné denní sazby byla taktéž dostačujícím způsobem odůvodněna. Rozhodně nebyl jediným kritériem údaj uváděný před deseti lety při výslechu obviněného, jak poukazoval. Soud zvažoval taktéž vlastnictví nemovitého majetku a účast v obchodních společnostech. Obviněnému dal sice za pravdu, že nelze automaticky přebírat údaje např. stran potenciální hodnoty podílu obchodní společnosti, soud nicméně může stanovit majetkové poměry obviněného odhadem, aniž by přitom automaticky porušoval zákonné limity pro ukládání peněžité sankce. Výsledná podoba peněžitého trestu tudíž není projevem libovůle, jak namítal obviněný, nýbrž výsledkem zjištění, která mají oporu v provedeném dokazování.

Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná.

Na vyjádření státního zástupce reagoval obviněný K. K. replikou, v níž předně k poukazu o zjevné neopodstatněnosti jeho dovolání z důvodu opakování námitek upozornil na absenci řádného odůvodnění odsuzujících rozsudků soudů obou stupňů. Zdůraznil, že ani státní zástupce ke každé konkrétní dovolací námitce nepoukázal na konkrétní část odůvodnění rozsudků, kde by byla námitka vypořádána. Nejvyšší státní zastupitelství podle dovolatele setrvalo na zcela paušálních opakovaných tvrzeních, že má být odůvodnění rozsudků dostatečné, a jakoukoliv věcnou reakci na dovolací námitky neposkytlo. Podle jeho názoru je přitom zcela zjevné, že odůvodnění odsuzujících rozsudků objektivně nemůže vypořádávat dovolací argumentaci už proto, že tato argumentace je směřována právě proti nim a jejich konkrétnímu znění. O pouhé opakovaní dosavadní obhajoby ve smyslu citované judikatury se tak zjevně nejedná. Měl za to, že se státní zástupce, stejně jako soudy, dopouští porušení elementárních principů trestní odpovědnosti, když klíčové usvědčující okolnosti jen prezentuje, aniž by pro ně byl opatřen důkazní podklad. K naplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, tj. znaku „vážné poruchy v činnosti orgánu veřejné moci“, obviněný s poukazem na statistiky v rezortu justice z roku 2014 uvedl, že 9 trestních věcí, k nimž se vztahuje předmět řízení, představovalo zcela mizivý zlomek agendy KROK (méně než 1 promile). I z tohoto kvantitativního pohledu je tak prakticky vyloučeno uvažovat v kontextu předmětu řízení o vážné poruše v činnosti KROK jako celku. Vyvozoval proto, že soudy zjištěné skutečnosti nelze subsumovat pod kvantitativní aspekty právního znaku „vážnosti“. V této souvislosti upozornil i na určitou zmatečnost rozsudků soudů obou stupňů, které bez podrobnější úvahy či odůvodnění obviněného K. K. uznaly vinným v kvalifikované skutkové podstatě trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zákoníku s tvrzením, že jeho jednání mělo směřovat „k tomu, že Krajské ředitelství Policie Olomouckého kraje nebude vykonávat svou funkci nestranného orgánu činného v trestním řízení“. Zdaleka ne všechny kauzy, které jsou předmětem skutku, byly na KROK (pod vedením obviněného) vůbec přímo vyřizovány. Ve skutečnosti to byly jen 4 z 9 kauz, tedy jen menšina (kauzy I., II. III, V.). Ve zbývajících případech oním „nestranným orgánem činným v trestním řízení“ byly jiné složky Policie, které pod přímé vedení obviněného nespadaly (4 věci v působnosti územního odboru, 1 působnosti ÚOKFK), přičemž (částečně až na skutek pod bodem IX.) ani nebylo prokázáno jakékoliv reálné využití oné výše popisované obecné „působnosti KROK v okresních věcech“ ze strany obviněného. Podle jeho názoru je tak zjevné, že i pokud by hypoteticky měla platit nijak nedoložená úvaha o ohrožení řádného vedení trestního řízení, porucha by musela nastat u jiného orgánu, než je v rozsudcích tvrzeno, protože KROK v daných kauzách nijak konkrétně nepůsobilo. Dostatečná skutková zjištění k těmto jiným orgánům pak ve věci objektivně zcela chybí.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal, že dovolání obviněných I. K. a K. K. nebylo možné odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř., načež podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. Na tomto základě dospěl k závěru, že dovolání jsou částečně důvodná. Současně uzavřel, že dovolání obviněného J. R. je zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud (dále též „dovolací soud“) úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obvinění I. K. a J. R. odkázali na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., obviněný K. K. nad tento rámec též na důvody dovolání obsažené v § 265b odst. 1 písm. i), m) tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 pod písmeny a) až l) tr. ř. Tento dovolací důvod tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174–3175): řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (tzv. prvá alternativa) nebo již v řízení, které předcházelo rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů (tzv. druhá alternativa). Odvolání obviněného K. K. v části směřující proti výroku o vině bylo odvolacím soudem po jeho věcném přezkoumání zamítnuto, podle dovolatele však v řízení předcházejícím jeho rozhodnutí byly dány důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Na totožné důvody dovolání ostatně odkázali též obvinění I. K. a J. R. [aniž by současně deklarovali též důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., což samo o sobě není překážkou dovolacího přezkumu ve stejném rozsahu].

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání tedy spočívá na třech alternativách, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen.

Pod obviněnými deklarovaný důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit jejich námitky proti správnosti a úplnosti skutkových zjištění soudů. Vytýkané vady pramení z všemi obviněnými tvrzeného vadného způsobu hodnocení důkazů, opomenutí klíčových důkazů (obviněný K. K.) a použití tzv. prostorových odposlechů jako důkazů získaných a provedených v rozporu se zákonem (obviněný J. R.).

Pochybení podřaditelná pod shora zmíněné vady relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud v projednávané věci nezjistil. Nejvyšší soud neshledal žádný, už vůbec ne zjevný rozpor skutkových zjištění majících určující význam pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se odvolací soud zcela ztotožnil (zejména body 647.–729. rozsudku soudu prvního stupně po zevrubné a mimořádně přehledné rekapitulaci provedených důkazů v předchozí části odůvodnění rozsudku, body 136.–226. rozsudku odvolacího soudu), vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Nelze nevidět, že námitky, jež obvinění uplatnili v dovolání, jsou opětovným zopakováním jejich obhajoby z předchozích fází řízení, s nimiž se postupně soud prvního stupně a soud odvolací v odůvodněních svých rozhodnutí vypořádaly, proto není třeba jejich opodstatněnost opakovaně v jednotlivostech zevrubně rozebírat. S ohledem na uvedené lze proto v podrobnostech odkázat na odůvodnění soudů nižších stupňů, které se v dovolání zopakovanými námitkami proti skutkovým zjištěním soudů pečlivě zabývaly. K tomu není od věci poznamenat, že takový přístup dovolacího soudu k odůvodnění rozhodnutí není v kolizi s právem na spravedlivý proces, jelikož i celkem bohatá judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“), s níž koresponduje i judikatura Ústavního soudu, týkající se odůvodňování rozhodnutí soudů o opravném prostředku, připouští i stručné odůvodnění, které může přejímat pasáže z napadeného rozhodnutí či na ně odkazovat, musí však být z takového rozhodnutí o opravném prostředku patrné, jak se soud vypořádal s argumentací v něm obsaženou, resp. že se jí skutečně zabýval a nespokojil se jen se závěry soudu nižšího stupně (tak např. rozsudek ESLP ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku, rozsudek ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku; usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, aj., srov. na ně navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, uveřejněné pod č. 37/2021 Sb. rozh. tr.).

Co do způsobu nesprávného hodnocení důkazů v zásadě všichni dovolatelé po předložení vlastní verze vyhodnocení jimi označených důkazních prostředků označili skutkové okolnosti, které podle jejich mínění nebyly prokázány. Lze shrnout, že podle dovolatelů skutkový stav v podobě popsané ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu ke každému z nich jednotlivě nebyl prokázán, v mnohém jde toliko o důkazně nepodloženou spekulaci soudu, který provedené důkazy hodnotil selektivně v jejich neprospěch. Z odůvodnění napadených rozsudků je ale zjevné, že soudy obou stupňů (zvláště pak soud prvního stupně) postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že každý ze soudů nižšího stupně hodnotil provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustil žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočil z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlil. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatelů, není dovolacím důvodem a samo o sobě neopodstatňuje zásah Nejvyššího soudu z důvodu porušení zásady in dubio pro reo či práva na spravedlivý proces, jak mínili dovolatelé.

Obviněný K. K. také v podrobnostech rozvedených pod bodem VIII. dovolání vytkl, že ve vztahu k prověření jeho námitky týkající se zájmového ovlivnění počáteční fáze trestního řízení a v ní opatřených podkladů ze strany některých policistů Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu nebyly bez řádného vysvětlení odvolacího soudu provedeny jím navrhované důkazy, tj. výslechy původně 8 a posléze 3 jím konkretizovaných svědků a externí disk s dalšími odposlechy, jež pokládal za podstatné a velmi závažné, v důsledku čehož jde o tzv. opomenuté důkazy.

Argumentaci dovolatele však dovolací soud nemohl přisvědčit. Z rozhodnutí odvolacího soudu naopak plyne, že tento soud dostatečně vysvětlil, proč nevyhověl návrhům obviněného na doplnění dokazování v naznačeném rozsahu (srov. body 227.–234. rozsudku). Nejedná se tedy o opomenutý důkaz, jímž by se soud nezabýval. V tomto kontextu není od věci poznamenat, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.

Odvolací soud se s návrhy obviněného K. K. na doplnění dokazování seznámil a vyhodnotil je jako nadbytečné. Otázku tzv. opomenutých důkazů řešil ve světle judikatury ESLP i Ústavního soudu a mimo jiné akcentoval, že tzv. opomenuté důkazy musí mít bezprostřední vazbu na rozhodná skutková zjištění. Připomněl, že už soud prvního stupně přiléhavě vysvětlil, že v podstatě již neexistuje žádný další dosud neprovedený důkaz, který by mohl přinést nové poznatky pro rozhodnutí, a odvolací soud sdílí přesvědčení, že skutkový stav byl bezpečně objasněn. Odvolací soud dále významně poznamenal, že v předmětné věci se jedná o verbální skutky, které jsou prokázány především zvukovými nahrávkami (o zákonnosti jejich opatření bude ještě v tomto rozhodnutí Nejvyššího soudu pojednáno), nejde o žádné přepisy či vyhodnocení ze strany policejního orgánu. Odvolací soud také přisvědčil soudu prvního stupně, že pro řešení této trestní věci není podstatné řešení atmosféry na KROK, názorové rozdíly, rozlišení skupin, které byly „s K.“ a které byly „proti K.“, za nepodstatné označil i okolnosti, které k tomuto případu vedly, jaký byl K. K. manažer či nadřízený apod. Stejně jako odvolací soud, tak i Nejvyšší soud souhlasí se závěrem, že soud prvního stupně správně hodnotil okolnosti zahájení prověřování toliko prizmatem zákonnosti provedení úkonů přípravného řízení, resp. zákonnosti získaných důkazů, se závěrem, že prvotní úkony byly provedeny a důkazy získány zákonným způsobem. Odvolací soud nato opodstatněně vyvodil, že obviněným K. K. navrhované doplnění dokazování není z hlediska rozhodných skutkových zjištění významné, proto je vyhodnotil jako nadbytečné a zamítl je.

Odvolací soud tudíž řádně vyložil, proč se nejedná o tzv. opomenuté důkazy a beze zbytku se vypořádal s nyní znovu uplatňovanou námitkou obviněného o existenci této vady. Dovolací soud neučinil žádný poznatek, který by výhrady obviněného podpořil. Proto i on uzavřel, že co do rozhodných skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nejde o situaci, že by ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy, nejde o vadu řízení založenou na tzv. opomenutých důkazech. Obviněným uplatněné důkazní návrhy byly odvolacím soudem opodstatněně vypořádány jako nadbytečné, v souladu s trestním řádem o nich bylo rozhodnuto (č. l. 19123) a tento procesní postup byl v rozhodnutí soudu náležitě odůvodněn. Vadami tvrzenými v dovolání proto napadená rozhodnutí v tomto směru netrpí.

Obviněný J. R. vytkl, že rozhodná skutková zjištění jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, když byly použity důkazy získané a provedené v rozporu se zákonem, čímž došlo i k porušení práva na spravedlivý proces. Konkrétně jako takové důkazy označil prostorové, směrové či jiné cílené odposlechy, u nichž není ze spisu zřejmý přesný způsob pořízení. Odposlechy nebyly podle jeho mínění řádně povoleny příslušným orgánem, přičemž byla účelově obcházena věcná a místní příslušnost soudů. Znovu upozornil na nepoužitelnost tzv. prostorových odposlechů, které byly pořizovány bez soudního povolení, nebo je vydal soud, který nebyl věcně a místně příslušný, byl účelově vybrán. Uvedl, že podle judikatury jde o závažný zásah do práva na soukromí, který nelze provádět pouze se souhlasem státního zástupce, jde-li o cílený odposlech konkrétní osoby. Poukázal i na to, že moderní technické možnosti a narůstající selektivní metody sledování zvyšují riziko obcházení kontrolních mechanismů. Proto také žádal, aby důkazy pořízené těmito metodami byly vyloučeny jako neoprávněné v zájmu dodržování zákonů a zásad právního státu. Podle tohoto obviněného vadně bylo realizováno i samotné provedení důkazů. Namísto toho, aby obžaloba předem označila konkrétní pasáže nahrávek rozhovorů, z nichž dovozuje vinu, za důkaz uvedla v podstatě veškeré nahrávky jako celek. Následně se formálně provedl důkaz pouhými nosiči, na nichž byly nahrávky uloženy, a po obhajobě se požadovalo, aby sama určila konkrétní pasáže, které mají být přehrávány či rozporovány, čímž byla tíha dokazování nesprávně přenesena na obhajobu. Ani těmto výtkám dovolací soud nepřisvědčil.

V této souvislosti nutno již úvodem předeslat, že jak soud prvního stupně, tak odvolací soud se otázkami předestřenými obviněným J. R. podrobně a pečlivě zabývaly a závěry, jež učinily (soud prvního stupně pod body 595.–605. rozsudku, odvolací soud pod body 92.–106. rozsudku), označuje i dovolací soud za správné. Z důvodů přesvědčivosti zevrubného odůvodnění rozsudků soudů má za nadbytečné jejich správné, spisovému materiálu odpovídající údaje znovu reprodukovat.

Sledováním osob a věcí se podle § 158d odst. 1 tr. ř. rozumí získávání poznatků o osobách a věcech prováděné utajovaným způsobem technickými nebo jinými prostředky. Podle § 158d odst. 2 tr. ř. sledování, při kterém mají být pořizovány zvukové, obrazové nebo jiné záznamy, lze uskutečnit pouze na základě písemného povolení státního zástupce. Pokud má být sledováním zasahováno do nedotknutelnosti obydlí, do listovního tajemství nebo zjišťován obsah jiných písemností a záznamů uchovávaných v soukromí za použití technických prostředků, lze je podle § 158d odst. 3 tr. ř. uskutečnit jen na základě předchozího povolení soudce. Odvolací soud výstižně připomněl, že zatímco v případě telefonních odposlechů (odposlech a záznam telekomunikačního provozu podle § 88 tr. ř.) je nutné zajistit účinnou kontrolu nezávislou a nestrannou soudní mocí, v případě prostorových odposlechů je soudní kontrola prováděna, až když jde o zásah do nedotknutelnosti obydlí nebo do listovního tajemství. V ostatních případech lze sledování, mají-li být pořizovány zvukové, obrazové nebo jiné záznamy, uskutečnit pouze na základě písemného povolení státního zástupce. Jelikož v projednávané věci docházelo k operativní činnosti v kavárenském prostoru, kde se obvinění scházeli, je zřejmé, že nebyl dán předpoklad, že by mohlo dojít k zásahu „do nedotknutelnosti obydlí, do listovního tajemství nebo ke zjišťování obsahu jiných písemností a záznamů uchovávaných v soukromí“, který by vyžadoval postup a povolení soudce podle § 158d odst. 3 tr. ř. Za uvedené situace tudíž bylo ve vztahu k audiozáznamům pořízeným ve vnitřních prostorách kavárny Cafe XY hotelu XYv Olomouci, jakož i na dalších místech (viz bod 596. rozsudku soudu prvního stupně) dostačující povolení státního zástupce v režimu § 158d odst. 2 tr. ř. a důkazy lze označit za procesně využitelné. Odvolací soud v této souvislosti přiléhavě reagoval i na námitku jmenovaného obviněného týkající se svou podstatou konkurence zájmu na odhalování a postihování trestné činnosti s právem na ochranu soukromí jednotlivce ve smyslu čl. 7 Listiny základních práv a svobod (bod 94. a násl. rozsudku) a v konkrétní situaci již označený postup založený „jen“ na povolení státního zástupce jako zákonem předvídaný akceptoval.

Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku pod body 596. a 597. rekapituloval formální podmínky vydaných povolení ke sledování osob a věcí podle § 158d odst. 1, 2 tr. ř. státním zástupcem Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, jakož posléze i podle § 158d odst. 1, 3 tr. ř. soudcem Okresního soudu v Ostravě a příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu podle § 88 tr. ř. soudcem Okresního soudu v Ostravě a Krajským soudem v Ostravě, pečlivě je zkoumal z pohledu formálních i materiálních podmínek jejich vydání a odůvodněně shledal, že povolení i příkazy byly vydány zákonným způsobem, orgánem k tomu příslušným. Bylo-li prvotně dáno podezření ze spáchání trestného činu mj. osobami zařazenými u Generální inspekce bezpečnostních sborů Ostrava a ve věci byl činný státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, přičemž úkony přípravného řízení prováděl Okresní soud v Ostravě, zůstávají námitky stran věcně a místně nepříslušného soudu a účelového výběru, jak je prezentoval obviněný J. R., zcela nepřiléhavé.

Nelze přisvědčil ani námitkám, že operativní činnost byla povolována na základě smyšlených a účelových informací, jak vytkl obviněný J. R. a jak naznačoval obviněný K. K. Odvolací soud k tomu správně poznamenal (bod 104. rozsudku), že na samém počátku trestního řízení nemohou být objasněny skutkové okolnosti, které zakládají totožnost skutku, naopak následným prověřováním mají být zjištěny; prověřování má tak objasnit další podrobnosti k získanému prověření. Poznatky získané z trestního oznámení či z vlastní operativně pátrací činnosti policejního orgánu jsou tudíž jen mlhavé, nejasné a mají být teprve dalšími úkony trestního řízení prověřeny. Z uvedeného také vyplývá, že na počátku musejí být vymezeny jen ty skutkové okolnosti, které jsou policejnímu orgánu známé, které mají být prověřeny a které důvodně nasvědčují tomu, že byl spáchán trestný čin, jakož i způsob, jakým se o nich dozvěděl. Ačkoli se některé z prvotních poznatků stran neoprávněného nakládání s informacemi ze strany policistů během následného prověřování nepotvrdily, uvedená skutečnost ještě bez dalšího nezakládá nezákonnost postupů vedoucích k zadokumentování následně shromažďovaných důkazů (dále srov. bod 604. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).

K námitkám obviněného J. R., že důkazní břemeno bylo požadavkem na označení konkrétních nahrávek k přehrání přenášeno na obhajobu, lze ve shodě se státním zástupcem připomenout, že zákon nestanoví, aby již v podané obžalobě musely být konkretizovány pasáže nahrávek, jež mají být během hlavního líčení přehrávány. Soud prvního stupně se navíc v bodě 586. odůvodnění rozsudku vypořádal právě s přístupem k nosičům, na nichž jsou zaznamenány nahrávky, které nic relevantního pro projednávanou věc nepřináší, opak by byl nepraktický i z ekonomického hlediska. Obžaloba následně během dokazování označila konkrétní důkazy na podporu svých tvrzení stran spáchání trestného činu a obhajoba má naopak právo poukazovat na okruh důkazů, které verzi obžaloby vyvrací. Postupem, kdy se soud dotazuje obhajoby, zda a které konkrétní pasáže mají být na její návrh přehrány, není obviněným rozhodně upíráno právo na obhajobu či dokonce na spravedlivý proces právě stran přenášení důkazního břemene. Požadavek soudu nelze brát za neadekvátní a náhlý, neboť již od přípravného řízení měli obvinění a jejich obhájci právo nahlížet do spisu, pořizovat si jeho kopie, seznamovat se s jeho obsahem atd., a to i pokud se jednalo o důkazy, které byly předmětem projednání prvně teprve v rámci hlavního líčení. Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku (bod 605.) vysvětlil, že soud provedl tento důkaz podle § 213 tr. ř. analogicky, předložil stranám k nahlédnutí veškeré nosiče, které audiozáznamy obsahovaly, v případě nejzásadnějších důkazů obsažených v obžalobě stranám předložil k nahlédnutí i jednotlivé soubory audiozáznamy obsahující, a pokud kterákoliv ze stran navrhla přehrání takového záznamu, soud tak učinil. Ke všem, ať již souhrnně nebo dílčím způsobem provedeným audiozáznamům, měli všichni obvinění právo se vyjádřit, což také činili. Odvolací soud tento procesní postup aproboval a akceptuje jej i dovolací soud. Ani on nemá za to, že uvedeným procesním postupem byly důkazy provedeny nezákonně a mimo mantinely spravedlivého procesu jako celku.

Nejvyšší soud proto uzavírá, že z hlediska důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou dovolání obviněných zjevně neopodstatněná.

Již v této souvislosti lze poznamenat, že obviněným I. K. vytýkané vady v popisu skutku nelze subsumovat pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., popisu skutku a jeho přiléhavosti však bude věnována pozornost v návaznosti na právní posouzení skutku jak tohoto dovolatele, tak obviněného K. K.

S odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Pod citovaný dovolací důvod lze podřadit především ty námitky obviněných I. K. a K. K., které svou podstatou směřovaly proti naplnění znaků základní a především kvalifikované skutkové podstaty trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zákoníku po stránce objektivní i subjektivní, znaků organizátorství tohoto trestného činu podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (obviněný I. K.) a s určitou mírou benevolence i výhrady obviněného J. R. proti právnímu posouzení jeho jednání především jako trestného činu podplacení podle § 332 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku, ale i pomoci na trestném činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

Úvodem je třeba konstatovat, že soudy obou stupňů se odůvodnění právní kvalifikace skutků všech obviněných pečlivě věnovaly a s výhradou související s aplikací okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle § 329 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku ve vztahu k obviněným I. K. a K. K. Nejvyšší soud jejich závěry sdílí. Dovolací námitky obviněného J. R. směřující proti správnosti právního posouzení jeho jednání jsou z převážné části toliko opakováním jeho obhajoby uplatněné již v předcházející části řízení, s níž se soudy přesvědčivě a správně vypořádaly. V podstatně totéž lze – až na již zmiňovanou výhradu – konstatovat i ve vztahu k dovolacím námitkám obviněných I. K. a K. K.

Trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se dopustí úřední osoba, která v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch, vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu. Způsobí-li takovým činem vážnou poruchu v činnosti orgánu státní správy, územní samosprávy, soudu nebo jiného orgánu veřejné moci, naplní znaky kvalifikované skutkové podstaty podle § 329 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku.

Objektem tohoto trestného činu je mimo jiné zájem na řádném výkonu pravomoci úředních osob, který je v souladu s právním řádem. Jde pro veřejnou správu o základní trestný čin, jehož prostřednictvím je určitým způsobem jako druhový objekt chráněna důvěra veřejnosti ve výkon veřejné moci. Objektivní stránka spočívá ve zneužití pravomoci úřední osoby výkonem své pravomoci způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu.

Trestného činu podplacení podle § 332 odst. 1 alinea první tr. zákoníku se dopustí, kdo sám nebo prostřednictvím jiného poskytne, nabídne nebo slíbí úplatek jinému nebo pro jiného v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu. Spáchá-li tento čin v úmyslu opatřit sobě nebo jinému značný prospěch nebo způsobit jinému značnou škodu anebo jiný zvlášť závažný následek, naplní znaky zvlášť přitěžující okolnosti podle § 329 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, a spáchá-li takový čin vůči úřední osobě, i zvlášť přitěžující okolnosti podle § 329 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.

Objektem tohoto trestného činu je zájem na řádném, nestranném, nezištném a zákonném obstarávání věcí obecného zájmu. Z hlediska naplnění objektivní stránky trestného činu jednání pachatele spočívá mimo jiné v tom, že sám nebo prostřednictvím jiného v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu jinému nebo pro jiného úplatek slíbí. K naplnění skutkové podstaty se nevyžaduje, aby druhá osoba úplatek přijala, tedy nepřijetí nabídky, slibu nebo poskytnutí, či dokonce výslovné odmítnutí úplatku nemá vliv na trestní odpovědnost pachatele (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 8 Tdo 109/2014). Rovněž skutečnost, zda bylo dosaženo úplatkem sledovaného protiprávního zvýhodnění, není z hlediska naplnění znaků tohoto trestného činu významná, a proto uplácející pachatel bude trestný i v případě, jestliže podplacená osoba od počátku neměla v úmyslu mu vyhovět a cokoliv pro něj udělat. Trestný čin je dokonán již pouhou nabídkou nebo slibem úplatku. K poskytnutí úplatku tedy v případě nabídnutí nebo slibu úplatku vůbec nemusí dojít, fakticky v tomto případě jde o předčasně dokonaný trestný čin (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4168).

U obou zmiňovaných trestných činů se po subjektivní stránce vyžaduje úmysl. K naplnění subjektivní stránky trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 tr. zákoníku nepostačuje úmysl k zneužití pravomoci, ale je vyžadován zvláštní úmysl způsobit tím škodu, jinou závažnou újmu nebo získat neoprávněný prospěch. Tomu odpovídající zákonný znak charakterizuje úmysl pachatele přesahující objektivní stránku (též tzv. obmysl, dolus coloratus). K dokonání trestného činu není třeba, aby škoda nebo újma skutečně vznikla, ale postačuje, pokud je některá z vymezených forem zneužití pravomoci úřední osoby provázena tímto specifickým druhým úmyslem. Platí, že zmiňovaný úmysl přesahující objektivní stránku přečinu podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku může být naplněn i ve formě eventuálního úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku. Pro úplnost není od věci dodat, že úmysl opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch zahrnuje každé neoprávněné zvýhodnění materiální (majetkové) nebo imateriální, přičemž může jít o jakékoliv zvýhodnění, na které by pachatel nebo jiná osoba neměli právo. Úmyslné zavinění se z hlediska subjektivní stránky vyžaduje i u trestného činu podplacení podle § 332 tr. zákoníku, přičemž i zde postačí úmysl eventuální, který musí pokrývat všechny znaky objektivní stránky, včetně souvislosti s obstaráváním věci obecného zájmu.

Závěr o zavinění pachatele musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. rozhodnutí uveřejněná pod č. 62/1973 a č. 41/1976 Sb. rozh. tr.). Jestliže o této otázce chybí doznání pachatele, závěr o zavinění lze učinit i z objektivních skutečností, např. z povahy činu, způsobu jeho provedení nebo z jiných okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. zpráva Nejvyššího soudu uveřejněná pod č. 62/1973 Sb. rozh. tr., zpráva Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76, uveřejněná pod č. 41/1976 Sb. rozh. tr.). Úsudek o zavinění lze vyvodit i ze zjištěných okolností subjektivní povahy, např. z pohnutky činu (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 2. 3. 1967, sp. zn. Tzv 5/67, uveřejněné pod č. 41/1967 Sb. rozh. tr.).

Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Zavinění je vybudováno na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech. V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u nepřímého úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 336 a násl.).

Podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.

Podle § 24 odst. 1 tr. zákoníkem účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu je, kdo úmyslně a) spáchání trestného činu zosnoval nebo řídil (organizátor), c) umožnil nebo usnadnil jinému spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, vylákáním poškozeného na místo činu, hlídáním při činu, radou, utvrzováním v předsevzetí nebo slibem přispět po trestném činu (pomocník).

Podle tzv. právní věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně obviněný K. K. spáchal pokus zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 21 odst. 1, § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zákoníku tím, že se dopustil jednání, které bezprostředně směřovalo k tomu, aby jako úřední osoba v úmyslu opatřit sobě a jinému neoprávněný prospěch vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu a způsobil takovým činem vážnou poruchu v činnosti orgánu státní správy, jednal v úmyslu trestný čin spáchat, avšak k dokonání trestného činu nedošlo.