8 Tdo 476/2020

Rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 26. 10. 2018, sp. zn. 4 T 49/2014, byl obviněný O. E. uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku, za což byl podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku, § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře čtyř let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Zároveň byl zrušen výrok o trestu rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 16 T 154/2015, ve spojení s usnesením Krajského soudu Praha ze dne 21. 7. 2016, sp. zn. 11 To 292/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V dalším bylo rozhodováno o nárocích poškozených na náhradu škody.

Proti označenému rozsudku podali odvolání obviněný a státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Jablonci nad Nisou. Obviněný zaměřil odvolání proti všem výrokům napadeného rozhodnutí, státní zástupkyně odvoláním podaným v neprospěch obviněného brojila proti výroku o trestu. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 5. 11. 2019, sp. zn. 55 To 170/2019, výrokem pod bodem I. podle § 257 odst. 1 písm. c) tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o vině pod bodem 14) a z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastavil trestní stíhání obviněného O. E. pro zde popsaný skutek, jímž měl spáchat přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku, neboť trestní stíhání bylo promlčeno. Výrokem pod bodem II. podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozeným MARŠA-CZ, spol. s r. o., a FRISCHBETON, s. r. o., a podle § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že obviněného za zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, který zůstal ve výroku o vině napadeného rozsudku pod body 1) až 13) nedotčen, odsoudil podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku, § 43 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu týkající se obviněného O. E. z rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 4. 5. 2016, č. j. 16 T 154/2015-674, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V dalším bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody. Výrokem pod bodem III. Bylo podle § 256 tr. ř. odvolání státní zástupkyně zamítnuto.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku dopustil tím, že v průběhu let 2011 a 2012 jako jediný jednatel a společník společnosti U., IČ: XY, se sídlem XY, uzavíral osobně, případně prostřednictvím osob, které k jednání za společnost osobně zmocnil a které nejméně s ohledem na osobní a rodinné vazby k osobě obviněného za společnost jednaly za jeho plného souhlasu, jednak smlouvy o dílo, v nichž společnost U., vystupovala jako zhotovitel, a dále smlouvy kupní, v nichž společnost U., vystupovala jako odběratel, přičemž s ohledem na průběh jednotlivých obchodních vztahů, jejich objem a časovou souslednost, a zejména pak s ohledem na nepříznivou finanční situaci společnosti U., o které jako jediný společník a jednatel obviněný musel mít povědomost, a to i vzhledem ke své předchozí zkušenosti s podnikáním v oblasti stavebnictví, obviněný nejen nemohl oprávněně předpokládat, že bude schopen svým závazkům dostát, ale naopak, a to zejména v pozdější fázi a nejméně od počátku roku 2012, si této skutečnosti byl plně vědom, což jednotlivým smluvním protistranám zamlčel, kdy svým chováním a jednáním se v těchto naopak snažil vyvolat důvěru v solventnost a solidnost společnosti U.; takto obviněný:

Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 5. 11. 2019, sp. zn. 55 To 170/2019, podal obviněný O. E. v zákonné lhůtě prostřednictvím obhájce dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Namítl, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž byly splněny zákonné procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí.

Ve vztahu k výroku o vině vytkl nesprávné hodnocení otázky protiprávního jednání, neboli porušení právní povinnosti jakožto pojmového znaku trestného činu (nesprávné právní posouzení skutku), nesprávné hodnocení otázky přímého úmyslu, jakožto pojmového znaku trestného činu podvodu (nesprávné právní posouzení skutku), nesprávné hodnocení otázky příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem, jakožto pojmového znaku trestného činu, vyplývající z nesprávného právního posouzení skutku, vydání vadného rozhodnutí v důsledku porušení procesních pravidel, spočívajících v odepření procesních práv zakládajících nezákonnost rozhodnutí z důvodu porušení práva na spravedlivý proces a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení dané nesouladem mezi právními závěry a zjištěnými okolnostmi. Dále uvedl, že soudy v napadených rozhodnutích a v řízeních, která jim předcházela, porušily její právo na řádnou obhajobu a na nestranné posuzování věci, jednostranně a nesprávně hodnotily provedené důkazy a bez přiměřených důvodů odmítly obhajobou navrhované doplnění dokazování, které mohlo přispět ke správnému a úplnému hodnocení všech pro rozhodování relevantních skutečností či okolností.

Obviněný nejprve obecně uvedl, že nebyly naplněny pojmové znaky trestného činu podvodu, jako je protiprávní jednání, příčinná souvislost mezi jednáním odvolatele, přímým úmyslem a škodlivým následkem. Podle názoru dovolatele argumenty vyvracející obvinění z podvodu ve smyslu § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku podrobně uvedl v odvolání proti rozhodnutí prvoinstančního soudu, které odvolací soud naprosto ignoroval. Soudy obou stupňů přesvědčivě nevyargumentovaly, v čem měl spočívat úmysl podvést obchodní partnery. Nelze prokázat, že všechny obchodní partnery klamal tím, že je schopen dostát svým závazkům, ačkoliv byl předlužený. Důkaz o pohledávkách U. – hlavní knihu za rok 2011 a 2012, předloženou obhájcem při hlavním líčení, odmítl soud při hlavním líčení provést, jakož i zamítl návrh obhajoby na znalecké ocenění celkové bilance majetku společnosti v rozhodné době. Dovolatel namítal, že mimo inkriminovaných obchodních případů společnost prováděla i jiné stavby, ze kterých měla zisky.

Obviněný dále obsáhle prezentoval skutkové námitky k jednotlivým dílčím skutkům. Ke skutku pod bodem 1) výroku o vině konkrétně uvedl, že si ohledně neuhrazených faktur v celkové výši 196 390,80 Kč není vědom, že by od společnosti FRESCHBETON, s. r. o., společnosti U., materiál převzala, a tvrdil také, že na žádném dodacím listě není jeho podpis. Tyto nesrovnalosti pak podle jeho názoru měly být řešeny v občanskoprávním řízení. Z některých dodacích listů není zřejmé, kdo přebíral dodávky a na kterých stavbách byl beton odebrán, v dodacích listech je pak jako místo odběru betonu uveden Jablonec nad Nisou bez bližšího určení, a to v takovém množství, že to vyvolává pochybnosti. Použité důkazy jsou proto podle obviněného nevěrohodné. Ke skutku pod bodem 2) výroku o vině uvedl, že při žádosti o stavební povolení byl stavebník zastoupen Z. V. za společnost JN-REAL, s. r. o., není tedy pravdou, že stavební povolení měl zajišťovat U. Dodatečné povolení stavby nabylo právní moci 19. 2. 2013, tedy až v době, kdy společnost byla v insolvenci. Dovolatel nebyl oprávněn ve stavbě pokračovat a poškozený měl dostatek času podat občanskoprávní žalobu, pokud byl přesvědčen, že dovolatel bezdůvodně ve stavbě nepokračuje. Pokud se jedná o výši škody, soud vycházel ze znaleckého posudku č. 29/1822/2013 znalce Ing. Miloše Zahradníka, který stanovil stupeň rozpracovanosti. Obviněný měl za to, že z přiložených fotografií je zřejmé, že cena byla značně podhodnocena, přičemž návrh obhajoby na revizní posudek byl soudem zamítnut. Cena za dílo byla smluvně stanovena na 1 110 044 Kč. U., bylo uhrazeno celkem 828 000 Kč. Obviněný si nechal vypracovat na zastavenou stavbu znalecký posudek z oboru ekonomika, stavebnictví, odvětví ceny a odhady nemovitostí, stavební materiál, stavby obytné, kde byla cena provedených prací vyčíslena na částku 308 701 Kč. Tento znalecký posudek byl vypracován na základě rozpočtu zhotovitele (dovolatele) a ne na základě skutečných cen podle tabulek RS (cenové tabulky pro znalecké posudky). Dovolatel měl v té době na skladě zakoupený materiál za akční ceny s vysokou slevou a také podle toho připravil rozpočet velmi výhodný pro J. V. Skutečná hodnota odvedených prací nebyla jen 308 701 Kč, jak uvádí znalec, který se nedržel RS tabulek a který vůbec nezohlednil více práce, které logicky nebyly v původním rozpočtu. Stavební práce započaly s tím, že došlo k zaměření geodetem, byly provedeny zemní práce, inženýrské sítě, základové pasy se základovou deskou, izolace a vystavena hrubá stavba domu včetně příček. Stavba byla zastavena proto, že stavební úřad hrozil zbouráním hrubé stavby, neboť nebylo vydáno stavební povolení, které měl zajistit v součinnosti s U., J. V. Jelikož J. V. zfalšoval podpis souhlasu jednoho souseda, provedl stavební úřad kontrolu na stavbě a stavbu zastavil s tím, že bude dlouho trvat, než vůbec stavbu povolí. Proto U., musel práce přerušit na neurčito. Svědek neříkal pravdu, když tvrdil u soudu, že nevěděl, že se stavělo bez stavebního povolení. Obviněný tedy nesouhlasil s výší škody, pokud se skutečně o škodu jedná. Dokazování k těmto tvrzením vůbec neproběhlo. Ke skutku pod bodem 3) výroku o vině uvedl, že jedním z důvodů neuhrazení celé ceny prací byla skutečnost, že dílo vykazovalo vady, jejichž popis byl uveden v zápisu o předání a převzetí stavby. Uvedený zápis obsahoval i ujednání, jak budou vady odstraněny, a v souvislosti s tím si investor ponechal zádržné ve výši 50 000 Kč. Obviněnému není zřejmé, z jakého jeho jednání soud vyvodil závěr, že ze snížení dohodnuté ceny za dílo s investorem vyplývá podvodné jednání. Dále namítl, že R. L. byl subdodavatel, avšak materiál z velké části platil U. Pokud R. L. tvrdil, že platil část materiál ze svého, toto soudu nedoložil. Obviněný musel přistoupit k tomu, že na stavbu dodal své zaměstnance, kterým U., platila mzdy, sociální a zdravotní pojištění. Na základě nekvalitně provedených prací pod dohledem R. L. musel přistoupit na různé slevy v celkové částce 400 000 Kč. Dovolatel měl za to, že R. L. nedluží žádné peníze, neboť zakázku v podstatě celou udělal a to včetně materiálu a svými zaměstnanci. Zakázka pro U., byla v konečné fázi prodělečná. Nesouhlasil s tvrzením v rozsudku, že sebe a jiného obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a zamlčel podstatné skutečnosti, a způsobil tak na cizím majetku značkou škodu. Pro značnou komplikovanost a rozdílná tvrzení stran je zřejmé, že označit uvedené jednání za podvod je nepodložené, svým charakterem patří k projednání u občanskoprávního soudu. Ke skutkům pod body 4) a 5) výroku o vině rekapituloval, že subdodávky společnosti MARŠA-CZ, s. r. o., byly celkem za částku 335 481 Kč, avšak tato společnost ze stavby zcizila dřevo v hodnotě celkem 331 329 Kč. Je-li mu kladeno za vinu, že neuhradil vystavené faktury, zdůraznil, že subdodavatel neprovedl obě předmětné zakázky řádně a v plném rozsahu. Vzhledem k tomu, že nebylo určeno najisto, jak byla zakázka dokončena, je vyčíslení výše škody a trestní stíhání pro podvod dovolatele nedůvodné. K bodu 4) dále zdůraznil, že společnost MARŠA-CZ, s. r. o., fakturovala práce v plné výši, ačkoliv práce nedodělala a tyto závady neodstranila. Práce musela předělat a dokončit jiná společnost, která za kvalitní práci zaplaceno dostala, tudíž vznikla škoda společnosti U. Podle názoru dovolatele škodu společnosti MARŠA-CZ, s. r. o., nezpůsobil, neboť tato společnost se obohatila formou odcizení dřeva. Přitom ji ani nárok na vyfakturování požadovaných částek nevznikl z důvodu nekvalitních a nedodělaných prací. Ve vztahu ke skutku pod bodem 6) výroku o vině vyložil, že zboží bylo nakupováno v krátkých intervalech po sobě, a to z důvodu rozdělaných zakázek, na které materiál potřeboval. Toto dřevo bylo odvezeno na zakázku Kosice rodinný dům a odcizeno společností MARŠA-CZ, s. r. o., která tam měla provádět montáž střechy. I svědek Z. B., jednatel společnosti J. D., vypověděl, že neuhrazení faktur v termínu je běžná praxe ve stavebnictví. Ve výpovědi uvedl, že měl také stavební firmu a činnost ukončil z důvodu nehrazení pohledávek ze strany odběratelů. Podle názoru obviněného proto situaci ve stavebnictví dobře zná a ví, že za zakázku firma obdrží peníze až po předání díla, kdy odběratel úhrady oddaluje, někdy si vyřizuje i úvěr. Faktury by byly řádně uhrazeny, ale až po zaplacení očekávaných pohledávek. Poté ale došlo k insolvenci společnosti U., a obviněný již nemohl o ničem rozhodovat. Dovolatel odmítal, že šlo o úmysl někoho poškodit, soud se však vznesenou námitkou nezabýval. Ve vztahu ke skutku pod bodem 7) výroku o vině na svou obranu uvedl, že dodací listy nepodepisoval a pokud je na nich podepsán jeho syn M. E., učinil tak pod nátlakem majitelů společnosti S. Nesouhlasil i s tvrzením, že jednal v úmyslu získat pověst solidního zákazníka, pak odebrat zboží a neuhradit faktury. Problém vznikl proto, že nebyly hrazeny pohledávky společnosti U. Svědek V. Č., jednatel společnosti S., vypověděl, že měl informace o tom, že obviněný jednal o nějakém úvěru, ale neuspěl, rovněž potvrdil snahu obviněného o vyrovnání závazků vůči společnosti S. K tvrzení svědka, že navštívil sídlo společnosti v Praze v zahrádkářské kolonii, kde byly pouze reklamy a venku schránka a nikdo zde nebyl přítomen, obviněný uvedl, že se v žádném případě nejednalo o nějakou zahrádkářskou kolonii, jednalo se o objekt, kde měly funkční sídlo i další společnosti. Zde umístěná kancelář U., byla řádně vybavena nábytkem, výpočetní technikou, byly zde veškeré účetní doklady, což lze ověřit u Finančního úřadu pro Prahu 5, který zde konal místní šetření. Obviněný rovněž zdůraznil, že v době dluhu u S., měl několik zakázek rozdělaných a čekal na jejich průběžné úhrady. K dalším úhradám již nedošlo, neboť byl podán návrh insolvence na společnost U., třemi bývalými zaměstnanci. Ke skutku pod bodem 8) výroku o vině obviněný tvrdil, že uhradil veškeré faktury v hotovosti a že soud učinil nesprávné závěry, opíraje se o nevěrohodnou výpověď svědkyně M. Z., jednatelky společnosti B. M. Ve vztahu ke skutku pod bodem 9) výroku o vině namítl, že materiál nemohl použít, neboť dodaný materiál odvezla společnost MARŠA-CZ, s. r. o., která měla informovat společnost P. F., kam dřevo odvezla a kdy dřevo vrátí nebo zaplatí. Dřevo si vzali bez souhlasu obviněného, neboť společnosti MARŠA-CZ, s. r. o., odmítl uhradit nekvalitně odvedenou práci. Obviněný uvědomil jednatele P. F., i společnost MARŠA-CZ, s. r. o., aby se finančně vypořádali. Společnost obviněného dřevo neměla možnost použít. Bral to tak, že dřevo uhradí ten, kdo ho měl k dispozici pro stavební činnost, tedy společnost MARŠA-CZ, s. r. o. Podle přesvědčení obviněného nepoškodil firmu P. F., tím spíše úmyslně. Písemné doporučené uvědomění o tom, že dřevo bylo odcizeno, by měly tyto společnosti mít k dispozici. Stran skutku pod bodem 10) výroku o vině obviněný předložil vlastní verzi události a vytkl nezákonný postup v přípravném řízení a nesprávné hodnocení důkazů. Ke skutku pod bodem 11) výroku o vině uvedl, že se jedná pouze o jednu neuhrazenou pohledávku, přičemž v době její splatnosti již peníze na účtu společnosti U., nebyly a společnost se dostala do insolvence, přičemž poté nebylo možno přednostně uhradit dluh přesto, že šlo o malou částku. Nešlo tedy o úmyslný trestný čin podvodu. Dále ke skutkům pod body 1), 6) až 9) a 11) znovu opakoval, že při zohlednění, zda naplnil znaky trestného činu podvodu, je nutno brát v úvahu, že se jedná o soukromoprávní vztahy mezi dodavatelem a odběratelem, přičemž u těchto vztahů je třeba trvat na tom, že na ochranu svých majetkových zájmů měli dbát především účastníci sami s nezbytnou mírou opatrnosti a je nepřijatelné, aby trestním postihem jednoho účastníka soukromoprávního vztahu byla nahrazována nezbytná míra opatrnosti druhého účastníka při ochraně vlastních práv a majetkových zájmů. Ohledně skutku pod bodem 12) výroku o vině uvedl, že B. K. obdržel od U., zálohy podle smlouvy, kterou sám sepsal. Ve smlouvě si dal podmínku, že dílo nezačne, pokud neobdrží zálohy. Dílo nedokončil a řádně nepředal. Práce musela dokončit jiná společnost a tato společnost dostala za dokončení prací řádně zaplaceno. K tvrzení svědka, že dostal falešný příkaz k úhradě, obviněný vysvětloval, že byl patrně v bance vyčerpán limit z důvodu, že někdo jiný nezaplatil peníze, které měly být již společnosti na účet připsány. Ze strany obviněného proto nedošlo k úmyslnému poškození svědka, jak je uvedeno v rozsudku. Obviněný se vyjádřil i ke skutku pod bodem 13) výroku o vině, k němuž uvedl, že částku 600 000 Kč obdržela společnost T., a byla vyplacena z advokátní úschovy, a to z důvodu řádně dokončených prací na rozpracované zakázce, neboť společnost U., z důvodu insolvence již nemohla zakázku celou dokončit. K žádnému přelévání peněz tedy nedošlo. Pokud svědek T. W. tvrdí, že smlouvy byly antedatovány, tak se musel domluvit s advokátem. Obviněný jako laik tomu nerozumí, vycházel z dobré víry, že nedošlo k porušení zákona, když toto dojednával právník. Uzavřel, že z jeho strany proto nemohlo ani zde dojít k úmyslnému trestnému činu.

Obviněný analyzoval skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 722/09, připomněl, že závěr o existenci úmyslu musí být založen na řádném dokazování, a rovněž z citovaného nálezu vyvodil, že případní poškození měli právo, ale i povinnost pečovat o svůj majetek tak, že své nevyřešené pohledávky uplatní občanskoprávní žalobou. To se ani v jednom z posuzovaných skutků nestalo. Podle obviněného je obecně známo, že ve sporech, zvláště ve stavebnictví, nalézací soud musí zkoumat množství důkazů, a to především smlouvy o dílo i smlouvy kupní, stavební dokumentace a stavební deníky, znalecké posudky o kvalitě díla, objednávky, dodací listy, atesty, tvrzení stran, výslechy svědků apod. Jen stěží lze předpokládat, že policejní orgán v přípravném řízení prováděl s dostatečnou erudicí potřebné úkony, které provádí soud v hlavním líčení tak, aby objektivizoval skutkový děj. Oprávněnost výše škody, a zda škoda vůbec vznikla, soud posuzoval pouze z tvrzení poškozených, aniž provedl jejich kritické hodnocení. To mělo podle obviněného za následek, že uplatňované nároky nezaložily věrohodný základ pro stanovení výše škody a pro určení, zda byla překročena hranice značné škody ve smyslu § 138 tr. zákoníku. K zavinění předeslal, že to je nutné posuzovat ve vztahu k době, kdy se měl vytýkaného jednání dopustit. Soud v daném případě nevzal v potaz skutečnost, že smlouvy o dílo, eventuálně objednávky dodávky materiálů uzavíral obviněný v době, kdy mu nebylo známo, že nastane stav insolvence společnosti, jejímž byl jednatelem, a nebude tedy oprávněn své závazky plnit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 6 Tdo 568/2015). Zdůraznil, že trestní odpovědnosti nebrání sama o sobě skutečnost, že poškozený si byl schopen prověřit skutečný stav rozhodných okolností, ale neučinil tak v důsledku ovlivnění ze strany pachatele ve formě podání nepravdivých informací nebo zamlčení podstatných informací. Na druhou stranu platí, že trestní represe uplatněná proti jednomu z účastníků soukromoprávního vztahu nemůže nahrazovat nezbytnou míru opatrnosti druhého účastníka při ochraně jeho soukromých práv a nahrazovat instituty jiných právních odvětví, které jsou určeny k ochraně těchto práv [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2013 (nesprávně uvedeno 9. 4. 2014), sp. zn. 11 Tdo 1121/2012]. Připomněl, že v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe je třeba se zabývat otázkou, zda neměla být věc řešena mimo rovinu trestního práva, v daném případě zejména občanskoprávními žalobami. Obviněný se v obecné rovině vyjadřoval taktéž k příčinné souvislosti mezi následkem a protiprávním jednáním a v této souvislosti citoval závěry uvedené Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2539/2016.

Obviněný měl závěrem za to, že soud prvního stupně nepostupoval v souladu s pravidly uvedenými v § 2 odst. 5 tr. ř. a nevypořádal se s námitkami v jednotlivých posuzovaných skutcích z hlediska specifických okolností v oboru stavebnictví tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jeho rozhodnutí. Porušením těchto procesních pravidel došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Rovněž zdůraznil, že v řízení navrhoval a předložil důkazy, které nebyly provedeny, aniž by se soud s jejich neprovedením vypořádal v rozsudku.

Dovolatel navrhl, aby „dovolací soud v souladu s ustanovením § 243e odst. 1, odst. 2 občanského soudního řádu zrušil jak tímto dovoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, sp. zn. 55 To 170/2019, ze dne 5. 11. 2019, tak i rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou, sp. zn. 4 C 49/2014 (zjevně myšleno 4 T 49/2014), ze dne 26. 10. 2018, anebo tato rozhodnutí zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení“. Rovněž navrhl, aby mu byly uhrazeny náklady řízení.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání obviněného předně podotkl, že dovolací argumentace obviněného je v podstatě jen doslovným opakováním jeho obhajoby uplatněné v předchozích stadiích trestního řízení, na kterou soudy reagovaly a vypořádaly se s ní, a dále že významná část námitek stojí zcela mimo rámec vytýkaných dovolacích důvodů, jelikož dovolání je z valné části postaveno na výhradách proti rozsahu dokazování a hodnocení provedených důkazů potažmo proti skutkovým zjištěním nalézacího soudu. Podle názoru státního zástupce realizoval nalézací soud dokazování v potřebném rozsahu, provedené důkazy také odpovídajícím způsobem vyhodnotil a dospěl k závěrům, které z nich vyplývají. Zcela správně při zohlednění výpovědí svědků a listinných důkazů neuvěřil účelové výpovědi obviněného, která byla vedena snahou zbavit ho trestní odpovědnosti v návaznosti na tvrzení, že skutkový děj proběhl jinak, než je zmiňováno soudy. Státní zástupce uznal, že v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu nejsou zahrnuty úvahy tohoto soudu, ze kterých by bylo patrno, jak konkrétně se vypořádal s návrhy dovolatele na doplnění dokazování. Z materiálů dostupných státnímu zástupci však dovodil, že soud tyto důkazní návrhy neopomněl a v rámci hlavního líčení se jimi zabýval, přičemž důvodem jejich zamítnutí byla faktická nadbytečnost. Dospěl-li totiž k závěru, že skutkový stav byl řádně zjištěn na podkladě důkazů již provedených, neměl i podle názoru státního zástupce žádný rozumný důvod tuto vyřešenou otázku znovu dokazovat. Připomněl, že nadbytečnost důkazu je přitom uznávaným argumentem pro zamítnutí důkazního návrhu, přičemž neprovedení nadbytečného důkazu vadu tzv. opomenutých důkazů nezakládá. Uvedl, že u veřejného zasedání odvolacího soudu pak již obviněný žádné návrhy na doplnění dokazování nepřednesl.

Podle státního zástupce by pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. snad bylo možno podřadit výhrady, v jejichž rámci obviněný zpochybnil prokázání podvodného úmyslu, výtku nerespektování zásady subsidiarity trestní represe a případně tvrzení, že v některých případech on sám zboží neodebral či převzít nemohl, a nedopustil se tedy jednání, které směřovalo ke vzniku škodlivého následku. K těmto námitkám se však již dostatečně vyjádřil odvolací soud v odstavcích 46., 47. a 39. odůvodnění svého rozsudku. Tam soustředěnou argumentaci považoval státní zástupce za správnou a výstižnou.

Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal, že dovolání je (jako celek) zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný v dovolání výslovně odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 pod písmeny a) až k) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3174–3175): řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

K zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněného nedošlo z procesních důvodů, tj. podle § 253 odst. 1 tr. ř., resp. podle § 253 odst. 3 tr. ř., a proto se na daný případ ta část ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“, na niž odkazuje dovolatel, evidentně nevztahuje. Odvolací soud totiž z podnětu podaných odvolání meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Nadto odvolání obviněného nezamítl (a ani neodmítl), naopak z jeho podnětu rozhodl o zrušení rozsudku soudu prvního stupně ve výroku o vině pod bodem 14) a zastavení trestního stíhání pro zde popsaný skutek a nově rozhodl také o trestu obviněného a o nárocích zde uvedených poškozených. Za takových okolností není odkaz na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. správný, poněvadž předpoklady pro jeho uplatnění nebyly splněny; formálně přiléhavým je však odkaz na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Nejvyšší soud připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).

Pochybení podřaditelná pod shora zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal. K námitce obviněného, že v řízení navrhoval a předložil důkazy, které nebyly provedeny, aniž by se soud s jejich neprovedením vypořádal v rozsudku, je třeba připomenout, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.

Obviněný v dovolání (bod 10.) vytkl, že „v řízení navrhoval a předložil důkazy, které nebyly provedeny, aniž by se soud s jejich neprovedením vypořádal v rozsudku“. Konkrétně nespecifikoval, které jeho návrhy na dokazování byly bez odůvodnění zamítnuty, toliko v úvodu dovolání zmínil nesouhlas s tím, že soud v hlavním líčení odmítl provést důkaz hlavními knihami za rok 2011 a 2012 a zamítl návrh na znalecké ocenění celkové bilance majetku společnosti v rozhodné době. Třebaže není na Nejvyšším soudu, aby vyhledával a domýšlel, co měl obviněný v tomto kontextu na mysli, k důkazním návrhům obviněného Nejvyšší soud ze spisového materiálu zjistil následující poznatky. Obviněný v hlavním líčení konaném dne 21. 7. 2017 navrhl slyšení svědků M. Š., P. B., M. B., Z. B. a znalce Ing. Miloše Zahradníka (viz protokol na č. l. 1844 až 1847), přičemž svědci P. B., M. B. a M. Z. byli vyslechnuti v hlavním líčení konaném dne 26. 9. 2017 (viz protokol na č. l. 1867 až 1870) a svědci M. Š. a Z. B. byli vyslechnuti v hlavním líčení dne 28. 11. 2017, v němž obviněný dále navrhl výslech svědka M. K. (viz protokol na č. l. 1997 až 1999), který byl vyslechnut v hlavním líčení dne 25. 4. 2018 (viz protokol na č. l. 2097 až 2098). Další návrhy na dokazování činil obviněný prostřednictvím svého obhájce, který nalézacímu soudu zaslal v projednávané věci písemný návrh na doplnění dokazování (č. l. 2105), v němž konkrétně navrhoval vyžádání posudku znalce v oboru účetnictví se zaměřením na stavebnictví, neboť měl za to, že společnost byla v období před vyhlášením insolvence v dobrém ekonomickém stavu, proto by měl být znalcem vyhodnocen poměr závazků a pohledávek a stav majetku společnosti U., ke dni vyhlášení insolvence, dále navrhoval výslech advokáta D. B., který se v kanceláři advokáta M. K. zabýval agendou společnosti U., a měl by se před soudem vyjádřit k tomu, zda poškození uplatnili u obecných soudů žaloby na zaplacení svých údajných pohledávek, přičemž k možnosti zbavení mlčenlivosti advokáta D. B. navrhl předvolání současné majitelky společnosti U., M. W., aby tak učinila do protokolu. Závěrem navrhl vypracování revizního posudku ke znaleckému posudku č. 29/1822/2013 vypracovaného Ing. Milošem Zahradníkem, když v posudku uvedená hodnota provedených prací byla znalcem stanovena na částku, která podle obviněného hrubě neodpovídá stavu rozpracovanosti. Rovněž navrhoval, aby soud od státního zástupce vyžádal důkazy o tom, jak se obviněný osobně projednávanými skutky obohatil, a důkaz o tom, že byl fakturovaný materiál u skutků pod body 1), 7) až 9) výroku o vině řádně převzat stranou obviněného, žádné konkrétní návrhy, kterými by se nalézací soud mohl zabývat, však již neučinil. Zároveň k tomuto návrhu připojil, a tak i soudu předložil hlavní knihy společnosti U., za rok 2011 a rok 2012 (pozn.: tyto hlavní knihy byly opatřeny již v přípravném řízení a tvořily součást spisového materiálu – viz č. l. 1128 až 1151). Listiny byly posléze předsedkyní senátu nalézacího soudu čteny v hlavním líčení dne 12. 6. 2018, jak vyplývá z protokolu na č. l. 2132, jakož i ze zvukového záznamu (č. l. 2132 a verte). V tomto hlavním líčení nebylo o navržených důkazech rozhodováno, činěno tak bylo v následujícím hlavním líčení konaném dne 10. 10. 2018, jak vyplývá z protokolu na č. l. 2153 až 2154, včetně zvukového záznamu (č. l. 2155 a verte). V tomto hlavním líčení bylo také vyhlášeno usnesení, jímž byl návrh obhajoby na doplnění znaleckého posudku z oboru účetnictví se zaměřením na stavebnictví zamítnut, aniž by bylo blíže specifikováno z jakého důvodu. Odůvodnění zamítnutí tohoto důkazního návrhu explicitně neobsahuje ani odůvodnění rozsudku nalézacího soudu. V uvedeném hlavním líčení bylo dále vyhlášeno usnesení, podle něhož se výslech svědka advokáta D. B. provádět nebude, přičemž předsedkyně senátu k tomu uvedla: „…zároveň byl podán návrh na výslech advokáta D. B., kdy se jednalo o koncipienta advokáta K., který byl u hlavního líčení slyšen, s tím, že nebyl zbaven mlčenlivosti a vzhledem k tomu že v současné době je společnost v insolvenci, v tomto případě tedy pokud byly zaslány obhajobou zbavení mlčenlivosti advokáta ze strany obžalovaného a majitelky, tak jak je uvedeno v tomto návrhu, společnosti M. W., tak v tomto případě prohlášeno usnesení, výslech svědka advokáta D. B. prováděn nebude.“ K neprovedení důkazu výslechem uvedeného svědka se již dále nalézací soud v odůvodnění rozsudku nevyjadřoval. K dotazu předsedkyně senátu strany sdělily, že další návrhy na doplnění dokazování nejsou a dokazování bylo prohlášeno za skončené. Další návrhy na dokazování nebyly učiněny ani ve veřejném zasedání o odvolání dne 5. 11. 2019 (viz protokol na č. l. 2237 až 2238).

Byť se z formálního hlediska soud prvního stupně dopustil pochybení, když nerozhodl o navrženém vypracování revizního znaleckého posudku a výslovně neuvedl důvody, na jejichž základě rozhodl o neprovedení dokazování vypracováním znaleckého posudku z oboru účetnictví se zaměřením na stavebnictví a výslechem svědka D. B., z materiálního hlediska je nutno dovodit, že k případu opomenutých důkazů a k porušení práva obviněného na spravedlivý proces, pro něž by bylo nutno rušit rozsudky soudů nižších stupňů a vracet věc k novému projednání s tím, aby bylo o navržených důkazech řádně rozhodnuto, nedošlo, neboť ze spisového materiálu lze dovodit odůvodněnost odmítnutí provedení takových návrhů v souladu s kritérii stanovenými judikaturou Ústavního soudu. Zjevně z něj vyplývá nadbytečnost navržených důkazů, jakož i skutečnost, že soudy nižších stupňů se předmětnými návrhy skutečně zabývaly a jejich provedení neshledaly opodstatněným. Konkrétně odvolací soud se v odůvodnění svého rozsudku na str. 18 pod bodem 41. vyjadřoval ke znaleckému posudku z oboru ekonomika, stavebnictví, odvětví ceny a odhady nemovitostí, stavební materiál, stavby obytné, znalcem Ing. Milošem Zahradníkem, a uvedl, že v něm neshledává nedostatky, které by odůvodňovaly nutnost vyhotovení revizního znaleckého posudku, proto návrh na doplnění dokazování opodstatněný není. Návrh na vypracování revizního znaleckého posudku tak opomenut nezůstal, když je zjevné, že soudy nižších stupňů jej s ohledem na skutková zjištění, vyplývající z vypracovaného znaleckého posudku, shledaly nadbytečným. Pokud jde o doplnění dokazování vypracováním znaleckého posudku z oboru účetnictví se zaměřením na stavebnictví za účelem posouzení poměru závazků a pohledávek a stavu majetku společnosti U., ke dni vyhlášení insolvence, je třeba uvést, že hodnocení předložených hlavních knih za rok 2011 a 2012 znaleckým zkoumáním by bylo nadbytečné, poněvadž nalézací soud měl dostatečné podklady pro zhodnocení ekonomické situace společnosti U., v předmětné době. Jak se podává z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, tento vycházel zejména z šetření k účtu společnosti U., vedeného u ČSOB, a. s., kdy byl zajištěn výpis za období od 4. 1. 2011 do 28. 6. 2012, z nějž vyplynulo, že na daném účtu docházelo k pohybům v maximálních řádech desítek tisíc korun, které neodpovídaly nasmlouvanému objemu zakázek prováděných předmětnou společností, dále z katastru nemovitostí na danou společnost, v němž nejsou zapsaná žádná vlastnická ani jiná práva, a z registru vozidel bylo zjištěno, že na společnost je evidováno jediné vozidlo tov. zn. Ford Transit (str. 18, bod 27. rozsudku). Důkaz provedením výslechu advokáta D. B. rovněž nelze než seznat irelevantním. V projednávané věci není z hlediska prokázání podvodného jednání obviněného podstatné, zda poškození své pohledávky vůči společnosti U., uplatňovali v rámci občanskoprávních žalob, když v rámci uváděných občanskoprávních žalob by poškození mohli řešit již pouze vyrovnání a fakticky náhradu škody způsobenou prokázaným podvodným jednáním obviněného. Nelze ani opomenout, že ve vztahu ke společnosti U., bylo zahájeno insolvenční řízení, do nějž se poškození přihlásili, a neměli tak důvod dále řešit své pohledávky za společností U., prostřednictvím soukromoprávních žalob.

Dále je třeba poznamenat, že v projednávané věci není dán žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (zejména body 29. až 32., str. 18 až 20 rozsudku soudu prvního stupně, body 39. až 45., str. 16 až 19 rozsudku odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů, zejména se správně a zcela dostatečně vypořádaly s námitkami, které obviněný zopakoval i v dovolání, proto na ně lze v podrobnostech odkázat. Nalézací soud, s jehož skutkovými závěry stran skutků popsaných pod body 1) až 13) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu se odvolací soud plně ztotožnil, postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinil skutková zjištění, která řádně zdůvodnil. Soudy v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily.

Obviněný svou obhajobu postavil především na zpochybňování věrohodnosti výpovědí jednotlivých svědků, avšak soudy nižších stupňů se s jím předestřeným hodnocením výpovědí neztotožnily a na základě provedených důkazů, tedy ve světle všech výpovědí svědků a četných listinných důkazů tyto výpovědi správně a přesvědčivě vyhodnotily jako věrohodné. Jako zcela nelogický se jeví závěr obviněného, že by všichni svědci, kteří s obviněným jednali nezávisle na sobě, a to při vlastních obchodních vztazích s obviněným, a kteří vypověděli o stejném způsobu jednání obviněného, o utvrzování o budoucí úhradě faktur a o následné nemožnosti či ztížené možnosti dosažení obviněného a komunikace s ním, byli nevěrohodní. S jednotlivými námitkami obviněného se pak soudy, především soud odvolací, důkladně vypořádaly, proto na ně lze v podrobnostech odkázat. V tomto směru je třeba zdůraznit, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

Pouze pro úplnost lze uvést, že s námitkami, které obviněný v dovolání uplatnil ve vztahu k dílčímu skutku popsaného pod bodem 1) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, se odvolací soud zcela správně vypořádal pod bodem 39. odůvodnění svého rozsudku, přičemž dovolací soud již k těmto závěrům nemá co více dodat. Stejný závěr musí Nejvyšší soud učinit, pokud jde o námitky dovolatele ve vztahu k dílčímu skutku pod bodem 2) výroku o vině, k nimž se odvolací soud vyjadřoval pod bodem 41. odůvodnění svého rozsudku. Třebaže má dovolací soud za to, že tento dílčí útok mohl být z hlediska existence podvodného úmyslu obviněného nejpozději k okamžiku vyplacení zálohy ke dni 9. 9. 2011 odůvodněn přesvědčivěji (a to i s ohledem na zvolenou koncepci stanovení výše škody ve prospěch obviněného), nemá k výslednému hodnocení soudů zásadních připomínek. S ohledem na relativně obsáhlé úvahy soudů, věnující se především výpovědi svědka J. V. a důkazům významným pro stanovení výše škody, lze k jejich dosavadním závěrům především odkázat na obsah smlouvy o dílo č. 2011/23356, vyznívající ve shodě s výpovědí svědka J. V. (č. l. 542 až 547). Z obsahu smlouvy vyplývá, že v části III. (Doba plnění) se zhotovitel zavázal, že realizace díla bude zahájena nejpozději do týdne od termínu vydání stavebního povolení. Termín celého díla se stanoví na tři měsíce od zahájení (bod 3.1.). V bodě 3.2. se zavázal, že dílo bude dokončeno a předáno v případě, že nevznikne nějaká překážka úřadem nebo povětrnostními vlivy objednateli do 20. 12. 2011. Pod bodem 3.4. se zhotovitel ve spolupráci s objednatelem dále zavazují, že v termínu uvedeném v odst. 3.1. tohoto článku zajistí veškerá rozhodnutí a povolení příslušných orgánů, která jsou nezbytná k řádnému plnění této smlouvy. Obviněný však ke dni zahájení prací, ale ani později neučinil žádný úkon směřující k zajištění potřebných rozhodnutí a povolení příslušných orgánů, přičemž mu muselo být jako osobě disponující potřebnými