8 Tdo 486/2018 – Nejvyšší soud

8 Tdo 486/2018-37 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 6. 2018 o dovolání obviněného J. S. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2017, sp. zn. 9 To 342/2017, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 21 T 31/2017, takto:Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. S. odmítá. Odůvodnění: I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 16. 8. 2017, sp. zn. 21 T 31/2017, byl obviněný J. S. uznán vinným v bodě 1. přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, v bodě 2. přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, spáchaných tak, že ad 1. v době od 17.00 hodin dne 14. 3. 2015 do 21.30 hodin dne 15. 3. 2015, v P. – H. P. v ulici B., kamenem rozbil skleněnou výplň okna pravých dveří nákladního vozidla VOLVO FH FHA 3C, barva bílá, zaparkovaného v oploceném areálu, do kterého vnikl otvorem v oplocení, z vozidla odcizil věci v celkové hodnotě 10.277 Kč, čímž poškozené společnosti VeTo Transport s. r. o., se sídlem Bystrá 761/10, 193 00 Praha 9 – Horní Počernice, způsobil celkovou škodu ve výši 12.449 Kč na odcizených věcech a 10.033 Kč na poškození vozidla, ad 2. v době od 17.00 hodin dne 14. 3. 2015 do 21. 30 hodin dne 15. 3. 2015 se na území České republiky úmyslně zdržoval i přesto, že mu byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. 3 T 43/2014, který nabyl právní moci ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 5 To 233/2014 dne 8. 7. 2014, uložen trest vyhoštění v trvání pěti roků, na jehož základě byl povinen vycestovat z území České republiky dne 4. 8. 2014. 2. Za tyto přečiny a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku uložený trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 143 T 10/2015, doručeným téhož dne obviněnému, byl odsouzen podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 143 T 10/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále bylo rozhodnuto o náhradě škody. 3. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12. 10. 2017, sp. zn. 9 To 342/2017, z podnětu odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil uvedený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného pro výkon souhrnného trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců, jak o něm rozhodl soud prvního stupně, zařadil podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, ve znění zákona č. 58/2017 Sb., do věznice s ostrahou. Jinak ponechal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen. II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu 4. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný s odkazem na důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání. Ačkoli předeslal, že dovolání podává proti všem výrokům napadeného rozsudku a nerozporuje skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů, veškeré své námitky ve skutečnosti soustředil výlučně proti právnímu posouzení skutku popsanému pod bodem 2. rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. 5. V dovolání obviněný nejprve poukázal na dřívější rozhodnutí soudů vztahující se k  činu v bodě 2. Zdůraznil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. 3 T 43/2014, jímž mu byl uložen trest vyhoštění na dobu pěti let (který v této přezkoumávané věci mařil), na jehož základě mu bylo výzvou k vycestování doručenou do vlastních rukou stanoveno vycestovat z území České republiky bezprostředně poté, co vykoná uložený trest odnětí svobody, což nastalo dne 4. 8. 2014, kdy byl z výkonu tohoto trestu podmíněně propuštěn. Uvedl, že tento trest nerespektoval, výzvy neuposlechl a na území České republiky pobýval i po datu 4. 8. 2014. Obviněný poukázal na to, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 51 T 32/2015, a to právě pro porušení povinnosti vycestovat z České republiky na základě výše uvedeného soudního rozhodnutí, když v této věci mu byla při vazebním zasedání dne 13. 3. 2015 osobně předána výzva k vycestování z České republiky, pro které mu byla poskytnuta lhůta do 16. 3. 2015, a dne 13. 3. 2015 byl propuštěn na svobodu. Dále poukázal i na rozsudek v nyní přezkoumávané věci Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 16. 8. 2017, sp. zn. 21 T 31/2017. 6. Z toho, že ve věci sp. zn. 51 T 32/2015, na dobu od 14. 3. 2015 do 16. 3. 2015, v průběhu které se dopustil trestné činnosti, pro kterou je stíhán v nyní přezkoumávané věci, měl vydán příkaz k vycestování z České republiky s lhůtou k zajištění si osobních záležitostí od 13. 3. 2015 do 16. 3. 2015, obviněný dovodil, že mu byl pobyt na státním území České republiky v těchto dnech výslovně povolen. Tím se neztotožnil s výkladem podaným odvolacím soudem o nicotném vlivu této skutečnosti na trestněprávní posouzení dovoláním napadeného skutku, ani s interpretací usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 8 Tdo 230/2014, podle níž výjezdní příkaz sice opravňuje cizince (mimo jiných případů i za situace, kdy byl na základě správního řízení vyhoštěn z České republiky) přechodně na území České republiky po přesně vymezenou dobu pobývat, avšak toliko proto, aby si během této doby mohl vyřídit nezbytné a neodkladné záležitosti spojené s vycestováním z území republiky. V té souvislosti obviněný zdůraznil tezi o důvěře jednotlivce v rozhodovací činnost orgánů státu plynoucí z judikatury Ústavního soudu [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3042/11 (N 188/67 SbNU 265), či ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS 2166/10 (N 21/60 SbNU 215)] a usoudil, že když státní orgán vydal dne 13. 3. 2015 příkaz k vycestování se stanovenou lhůtou do 16. 3. 2015, mohl obviněný vycházet ze správnosti tohoto aktu a zcela důvodně spoléhat na to, že jeho pobyt na území České republiky je do 16. 3. 2015 v souladu s právními předpisy, a tudíž se zde zdržoval oprávněně, a proto nemohl po subjektivní stránce naplnit znaky přečinu podle § 337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. 7. Výhrada obviněného byla zaměřena i proti odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, který své argumenty k jím obdobně formulované námitce dostatečně nevysvětlil, a nespokojil se s tím, že odvolací soud poukázal na povahu vykonávacího řízení, v němž nemůže jiný soud realizovat výkon trestu vyhoštění, který neuložil, s obecným odkazem na judikaturu soudů, kterou blíže nekonkretizoval. Obviněný kladl důraz na to, že měl k dispozici protichůdná rozhodnutí orgánů České republiky, a to ve věci Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 3 T 43/2014, podle kterého měl již uplynulou lhůtu k opuštění území České republiky ke dni 4. 8. 2014, avšak současně byl držitelem příkazu k vycestování, který jeho pobyt na zdejším území ve dnech 13. 3. až 16. 3. 2015 ve  věci Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 51 T 32/2015, povoloval. Připustil, že v přezkoumávané věci sp. zn. 3 T 43/2014 mohly příslušné orgány v rámci řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 10 přistoupit k informování soudu, který vydal původní rozhodnutí o vyhoštění a obviněný jím mohl být vzat za podmínek § 350c a násl. tr. ř. do vyhošťovací vazby. Jestliže takto nepostupovaly, propustily jej na svobodu a vydaly příkaz k vycestování se lhůtou do 16. 3. 2015, mohl být v dobré víře, že do tohoto data je jeho pobyt na území České republiky oprávněný. 8. Odvolací soud podle obviněného nedůvodně srovnával výkon trestu vyhoštění s výkonem trestu odnětí svobody, přestože u výkonu trestu odnětí svobody se výzva k nástupu výkonu trestu vztahuje výhradně k příslušnému trestnímu řízení a k uloženému trestu, a proto nemůže dojít k tomu, že u jednoho trestu vyhoštění už doba vymezená k započetí jeho výkonu uplynula, zatímco u druhého nikoli, jako je tomu právě u srovnávaného trestu odnětí svobody, kde taková situace možná je. Pokud nastane situace, kdy jedním rozhodnutím orgánů České republiky byl dovolatel z jejího území vyhoštěn a jiným měl pobyt pro časový úsek, pro který byl vyhoštěn, na tomto území výslovně povolen, je podle dovolatele nutno vycházet z výkladu, který je pro něho příznivější, tj. že byl oprávněn důvěřovat ve správnost pozdějšího aktu orgánu veřejné moci, jenž jeho pobyt do 16. 3. 2015 povoloval. 9. Vedle těchto výhrad obviněný kladl důraz na zavinění, které je u přečinu podle § 337 odst. 1 písm. b)