8 Tdo 519/2024

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 9. 2023, sp. zn. 2 T 237/2014, byl obviněný Bc. Zdeněk Hurský (dále též jen „obviněný“ nebo také „dovolatel“) shledán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, za což byl odsouzen podle § 67 odst. 1, 3 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 a 3 tr. zákoníku k peněžitému trestu v počtu 160 denních sazeb, při výši denní sazby 7 500 Kč, tedy v celkové výši 1 200 000 Kč. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému společně a nerozdílně se spoluobviněným Ing. Miroslavem Křížkem, Ph.D., uložena povinnost zaplatit poškozené Agentuře pro podporu podnikání a investic CzechInvest, příspěvkové organizaci, IČ 71377999, se sídlem Štěpánská 15, Praha 2, škodu ve výši 1 646 440 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného Ing. Miroslava Křížka, Ph.D.

Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání oba obvinění, jakož i státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2. Odvolání obviněných směřovala proti výroku o vině, a tedy i všem na něj navazujícím výrokům, státní zástupce odvoláním podaným v neprospěch obou obviněných brojil taktéž proti všem jeho výrokům. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 12. 2023, sp. zn. 61 To 810/2023, podle § 258 odst. 1 písm. b), f) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že byl obviněný Bc. Zdeněk Hurský shledán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, za což byl odsouzen podle § 67 odst. 1, 3 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 a 3 tr. zákoníku k peněžitému trestu v počtu 160 denních sazeb, při výši denní sazby 7 500 Kč, tedy v celkové výši 1 200 000 Kč. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené Agentuře pro podporu podnikání a investic CzechInvest, příspěvkové organizaci, IČ 71377999, se sídlem Štěpánská 15, Praha 2, škodu ve výši 2 160 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou k prvnímu dni každého kalendářního pololetí, v němž prodlení trvá, zvýšené o osm procentních bodů, jdoucím z částky 2 160 000 Kč, přičemž obviněný je povinen tyto úroky z prodlení uhradit za dobu od 5. 11. 2014 do zaplacení. Věc spoluobviněného Ing. Miroslava Křížka, Ph.D., byla vyloučena k samostatnému projednání a nadále vedena pod sp. zn. 61 To 938/2023.

Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněný zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku dopustil tím, že po předchozí společné domluvě se samostatně stíhaným obviněným Ing. Miroslavem Křížkem, Ph.D., o tom, že obviněný Ing. Miroslav Křížek, Ph.D., jako generální ředitel Agentury pro podporu podnikání a investic CzechInvest, IČ71377999 (dále jen „Agentura“), bude iniciovat zpracování personálního auditu, který bude předmětem veřejné zakázky, vzdor tomu, že nebyl zapotřebí, neboť Ministerstvu průmyslu a obchodu již dříve deklarovalo, že proklamovaný záměr auditu, a sice detailně proniknout do struktury Agentury, není potřebný, neboť nejsou žádoucí větší personální změny a je již připravena změna organizačního řádu Agentury k počátku roku 2011, za účelem dosažení neoprávněného zisku rovnajícímu se ceně díla, která bude stanovena ve Smlouvě o dílo a kterou poškozená Agentura jakožto zadavatel veřejné zakázky malého rozsahu s názvem „Personální audit Agentury pro podporu podnikání a investic CzechInvest“ po uzavření Smlouvy o dílo vítězi této veřejné zakázky zaplatí, přestože oba předem věděli, že obviněný Bc. Zdeněk Hurský jako podnikající fyzická osoba nebude schopen v potřebné kvalitě a v k tomu určeném krátkém čase podmínky uvedené ve výzvě k podání nabídek ani podmínky následně s vítězem veřejné zakázky dohodnuté ve Smlouvě o dílo splnit, obviněný Ing. Miroslav Křížek, Ph.D., zařídil, aby jedním ze dne 5. 11. 2010 Agenturou oslovených uchazečů byl jeho známý obviněný Bc. Zdeněk Hurský, a současně zařídil, aby parametry pro výběr nejvhodnější nabídky byly záměrně nastaveny tak, aby zvítězil z přihlášených uchazečů právě obviněný Bc. Zdeněk Hurský, který už v době výběru nejvhodnější nabídky, ještě před oznámením vítěze výběru nejvhodnější nabídky, začal na zakázce pracovat tím, že požádal soukromého softwarového inženýra, aby pro něj vytvořil speciální systém pro sběr dotazníků, a navíc oproti realitě ve své nabídce uváděl záměrně nepravdivé údaje v rámci prokázání své kvalifikace, aby byl vybrán, a poté, kdy dne 19. 11. 2010 oznámil obviněný Ing. Miroslav Křížek, Ph.D., obviněnému Bc. Zdeňku Hurskému, že zvítězil, Ing. Miroslav Křížek, Ph.D., jako zástupce Agentury uzavřel s obviněným Bc. Zdeňkem Hurským Smlouvu o dílo, v níž se mimo jiné uvádí, že zhotovitel (Z. Hurský) je s ohledem na svou mnoholetou praxi zkušeným poradcem provádějícím konzultační činnost v oblasti personalistiky, který zpracovává odborné studie v oblasti lidských zdrojů, a proto je schopen plně vyhovět požadavkům objednatele a řádně provést dílo podle specifikace ve smlouvě, zahájit provádění díla neprodleně po uzavření smlouvy a svůj závazek splnit a dílo předat do čtyř týdnů od uzavření smlouvy, současně odpovídá za jakékoli vady díla, za které Agentura zaplatí včetně DPH 2 160 000 Kč, přičemž dílo zůstane ve vlastnictví Agentury, a ačkoli oba předem věděli, že právě citovaná ujednání smlouvy neodpovídají realitě a ani je nehodlají dodržet, smlouvu téhož dne, tj. 19. 11. 2010, podepsali, přičemž dne 15. 12. 2010 obviněný Ing. Miroslav Křížek, Ph.D., bez jakékoli kontroly a výhrady proti jeho kvalitě dílo převzal, přestože oba obvinění věděli, že je odevzdáváno zcela nekvalitní dílo, které nebude sloužit v Agentuře proklamovanému účelu, ani Agentuře nebude dáno k dispozici, stejně jako nebude dáno k dispozici Ministerstvu průmyslu a obchodu, a aniž by kvalitu díla zkontroloval, dal obviněný Ing. Miroslav Křížek, Ph.D., dne 16. 12. 2010 pokyn k proplacení faktury, neoznačené číslem ani variabilním symbolem, na částku 2 160 000 Kč, na bankovní účet obviněného Bc. Zdeňka Hurského, a to svým podpisem na likvidačním listu k přijaté faktuře, na němž ale chybí podpis osoby odpovědné za věcnou správnost, následkem toho byla zmíněná částka dne 17. 12. 2010 připsána na bankovní účet obviněného Bc. Zdeňka Hurského, poté obviněný Ing. Miroslav Křížek, Ph.D., s dílem nakládal jako se svým majetkem, Agentuře ho nikdy neposkytl, v nezjištěný den ho převezl do svého bydliště, nevrátil ho, ani když věděl, že je hledáno, a obviněný Bc. Zdeněk Hurský tvrdil, že celé dílo zničil včetně aplikace vytvořené pro zpracování kompetenčních profilů, čímž společným jednáním Agentuře způsobil škodu ve výši 2 160 000 Kč.

Pro úplnost je vhodné doplnit, že soudy nerozhodovaly ve věci obviněného poprvé. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 2. 2015, sp. zn. 2 T 237/2014, byli obvinění Bc. Zdeněk Hurský a Ing. Miroslav Křížek, Ph.D., podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěni obžaloby státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 2 ZT 139/2014, pro skutek, jímž se měl obviněný Ing. Miroslav Křížek, Ph.D., dopustit zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a obviněný Bc. Zdeněk Hurský zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Podle § 229 odst. 3 tr. ř. byla poškozená Agentura pro podporu podnikání a investic CzechInvest odkázána se svých nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti citovanému rozsudku podal státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 odvolání, a to proti zprošťujícímu výroku v neprospěch obou obviněných. Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 61 To 185/2015, podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Po zrušení a přikázání věci k novému projednání a rozhodnutí rozhodl Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. 2 T 237/2014, tak, že obviněný Bc. Zdeněk Hurský byl uznán vinným přečinem podílnictví podle § 214 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, za což mu byl podle § 214 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody ve výši 1 roku, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Agentura pro podporu podnikání a investic CzechInvest se svými nároky odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného Ing. Miroslava Křížka, Ph.D. Proti posledně citovanému rozsudku podali odvolání státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2, a to v neprospěch obou obviněných proti výrokům o vině i trestech, oba obvinění, kteří svá odvolání zaměřili rovněž proti výrokům o vině i trestu, i poškozená příspěvková organizace, která odvolání zaměřila proti výroku, jímž byla odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. 5. 2016, sp. zn. 61 To 127/2016, napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc soudu prvního stupně vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl po zrušení rozhodnutí a přikázání věci k novému projednání a rozhodnutí rozsudkem ze dne 3. 3. 2020, sp. zn. 2 T 237/2014, opětovně tak, že obvinění Bc. Zdeněk Hurský a Ing. Miroslav Křížek, Ph.D., byli podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěni obžaloby státního zástupce Obvodního státního zastupitelství sp. zn. 2 ZT 139/2014. Podle § 229 odst. 3 tr. ř. byla poškozená Agentura pro podporu podnikání a investic CzechInvest odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti tomuto rozsudku podal státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 znovu odvolání, a to v neprospěch obou obviněných proti zprošťujícímu výroku. Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. 6. 2020, sp. zn. 61 To 326/2020, napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Po zrušení rozhodnutí a přikázání věci k novému projednání a rozhodnutí Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 22. 12. 2020, sp. zn. 2 T 237/2014, rozhodl tak, že obvinění Bc. Zdeněk Hurský a Ing. Miroslav Křížek, Ph.D., byli podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěni obžaloby státního zástupce Obvodního státního zastupitelství sp. zn. 2 ZT 139/2014 a poškozená Agentura pro podporu podnikání a investic CzechInvest byla podle § 229 odst. 3 tr. ř. se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 podal odvolání i proti posledně citovanému rozsudku, a to opět v neprospěch obou obviněných proti zprošťujícímu výroku. Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. 3. 2021, sp. zn. 61 To 190/2021, napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí (ad I.) a podle § 262 tr. ř. nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu (ad II). Po zrušení rozhodnutí a přikázání věci k novému projednání a rozhodnutí rozhodl Obvodní soud pro Prahu 2 v novém složení senátu rozsudkem ze dne 26. 4. 2021, sp. zn. 2 T 237/2014, tak, že obviněný Bc. Zdeněk Hurský byl uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, za což byl podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 1, 3 tr. zákoníku, § 68 odst. 1, 2, 3, 5 tr. zákoníku odsouzen k peněžitému trestu v počtu 100 denních sazeb, při výši denní sazby 2 500 Kč, tedy v celkové výši 250 000 Kč. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému společně se spoluobviněným Bc. Zdeňkem Hurským uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit poškozené Agentuře pro podporu podnikání a investic CzechInvest škodu ve výši 2 160 000 Kč. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného Ing. Miroslava Křížka, Ph.D. Proti posledně citovanému rozsudku podali odvolání oba obvinění směřující proti výrokům o vině, jakož i státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2, a to v neprospěch obou obviněných proti výrokům o vině i trestech. Městský soud v Praze usnesením ze dne 8. 9. 2022, sp. zn. 61 To 446/2022, napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. a), c), d) tr. ř. zrušil a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně. V dalším řízení soudy rozhodovaly tak, jak bylo rekapitulováno v úvodu tohoto usnesení.

Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2023, sp. zn. 61 To 810/2023, podal obviněný Bc. Zdeněk Hurský prostřednictvím obhájce dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. Namítl, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, který je předmětem napadených rozsudků, jsou ve zjevném rozporu s obsahem doposud provedených důkazů, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a nesprávném hmotněprávním posouzení a že bylo rozhodnuto o zamítnutí opravného prostředku, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.

Měl za to, že jeho obhajoba nebyla v doposud provedeném trestním řízení vyvrácena, soudy nižších stupňů hodnotily jednotlivé důkazy selektivně a s cílem vydat konečný odsuzující rozsudek, postupovaly v rozporu se základními zásadami trestního řízení (§ 2 odst. 2, 5, 6 tr. ř.) i pravidlem in dubio pro reo. Upozornil, že obhajoba i prováděné dokazování byly po celou dobu zaměřeny téměř výlučně na zjištění, zda byl vůbec personální audit vypracován, tedy na jeho samotnou existenci a řádné předání zpracovatelem objednateli předmětného personálního auditu. Poznamenal, že bylo nezvratně prokázáno, že se svými spolupracovníky předmětný audit skutečně vypracoval, tento splňoval požadavky kladené na obsah personálního auditu a byl řádně předán objednateli při splnění všech dohodnutých podmínek. Z důvodu tohoto zjištění, že se nejednalo ze strany obviněného o fiktivní činnost, došlo k účelové změně popisu skutku, a tedy i popisu jednání obviněných. V důsledku toho pak nekoresponduje soudní rozhodnutí s popisem skutku ve výrokové části obžaloby podané nalézacímu soudu v této trestní věci, a je tak narušena jednota mezi popisem skutku v obžalobě a popisem skutku ve výrokové části napadeného rozsudku. Soudy tak porušily ustanovení § 220 odst. 1, 2 tr. ř., podle něhož soud může rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu.

Dále vytkl, že odvolací soud se nevypořádal s argumenty v jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a pouze opakoval a zdůrazňoval skutečnosti, které prosazoval jednostranně v průběhu devíti let vedeného soudního řízení. Nejvyššímu soudu proto dává ke zvážení, zda takový přístup odvolacího soudu nezakládá vztah k projednávané věci a nemůže být důvodem postupu podle § 30 a násl. tr. ř., neboť tento postup zejména ze strany odvolacího soudu hodnotí dovolatel jako přinejmenším zaujatý v neprospěch osob obviněných, a to na úkor řádného objasnění věci při respektu k základním zásadám pro vedení trestního řízení, které byly podle dovolatele v průběhu vedeného trestního řízení ze strany zejména odvolacího soudu porušovány.

Dovolatel opakovaně zdůraznil, že při vypracování předmětného auditu učinil v té době vše, aby byl zpracován v co nejvyšší kvalitě a v celém předmětu zadání, tedy postupoval tak, aby splnil veškeré požadavky zadavatele – objednatele, včetně rozsahu a zaměření předmětu plnění z jeho strany. O míře jeho úsilí na řádném a kvalitním vypracování auditu mělo svědčit mimo jiné i to, že musel opakovaně prokazovat, že tak rozsáhlý dokument mohl být v čase vymezeném objednatelem vypracován za splnění všech odborných parametrů stanovených pro náležitosti personálního auditu. Zdůraznil, že znalci určení soudem se vyjadřovali tak, že předmětný personální audit je skutečně personálním auditem a že splňoval jak hlavní formální, tak hlavní obsahové požadavky výběrového řízení a organizace zadavatele. Ani s takto zásadním důkazem se však soudy nevypořádaly, čímž došlo ke zjevnému rozporu rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů. Rozsudky soudu prvního stupně i odvolacího soudu je tak podle dovolatele nutno hodnotit jako rozsudky neodůvodněné, nepřezkoumatelné a v konečném důsledku i nezákonné. Podle dovolatele nelze přisvědčit závěru, že zpracování personálního auditu, včetně přihlášení obviněného do veřejné soutěže, se uskutečnilo na základě dohody mezi spoluobviněnými s cílem vyvést finanční prostředky, když takový závěr nevyplývá z žádného z provedených důkazů. Vytkl, že odsuzující rozsudek prakticky vůbec nepopisuje, jakým konkrétním a protizákonným jednáním se měl obviněný dopustit trestné činnosti, která je mu rozsudky kladena za vinu, tedy kdo, kdy, s kým, jakým svým úmyslným protizákonným jednáním, čeho a s jakým následkem se měl dopustit. Zdůraznil, že zájem zadavatele o zpracování personálního auditu byl zveřejněn již dříve, přičemž obviněný, který vždy přistupoval k plnění svých pracovních povinností s řádnou péčí, si vytvářel podmínky pro splnění požadavků zadavatele ještě před vyhlášením výsledků výběrového řízení na zpracování auditu, což potvrdil i svědek Š. O. Jeho výpověď však soud vyložil tak, že tato spolupráce se svědkem má byt podle názoru soudu důkazem o předchozí domluvě mezi spoluobviněnými. Nesouhlasil ani se závěrem, že ze strany objednatele nebyla provedena kontrola obsahu a kvality jeho díla, naopak z výpovědí svědků vyplynulo, že kontrola bez jakéhokoliv negativního výstupu vůči zpracovateli provedena byla.

Vady dovolatel spatřoval i v postupu stanovení výše škody, když odvolací soud svým vlastním posouzením učiněným v rozporu s obsahem znaleckého posudku stanovil hodnotu předmětného auditu na nulu. Důvodem pro stanovení této hodnoty měla být skutečnost, že personální audit nebyl potřebný, a navíc byl odvezen ze sídla objednatele. Opět se tak jedná o extrémní rozpor a pochybení při hodnocení důkazní situace.

Další své námitky dovolatel zaměřil proti výroku o náhradě škody. Měl za to, že výroky o náhradě škody z napadeného rozhodnutí a z rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 28. 12. 2023, sp. zn. 61 To 938/2023, jímž bylo rozhodováno o odvolání obviněného Ing. Miroslava Křížka, Ph.D., a jímž mu byla uložena povinnost k náhradě škody poškozené Agentuře Czech Invest za stejných podmínek jako obviněnému Bc. Zdeňku Hurskému s tím rozdílem, že obviněnému Ing. Miroslavu Křížkovi, Ph.D., byla tato povinnost uložena společně a nerozdílně s již odsouzeným Bc. Zdeňkem Hurským, jsou zcela vadné a v rozporu se zákonem. Měl za to, že jelikož jen soudní řízení trvalo cca 9 let a na délce tohoto trestního řízení nenese žádnou vinu ani jeden z obviněných, pak není na místě, aby tyto osoby byly zatíženy úroky z prodlení, jak bylo stanoveno odvolacím soudem.

Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2023, sp. zn. 61 To 810/2023, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 9. 2023, č. j. 2 T 237/2014-1988, zrušil ve všech výrocích v celém rozsahu v části týkající se obviněného Zdeňka Hurského a dále podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 2, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření k dovolání obviněného předně poukázala na nemožnost naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., když odvolání obviněného nebylo odvolacím soudem zamítnuto, nýbrž rozsudek byl meritorně přezkoumán a následně zrušen a nahrazen rozsudkem odvolacího soudu. K námitce naznačující podjatost soudu uvedla, že tato by mohla spadat pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., nicméně z dostupného spisového materiálu nevyplývá, že by takovou námitku obviněný před rozhodnutím soudu druhého stupně vznesl, byť mu zjevně skutečnosti, které nyní namítá, musely být již tehdy známy, neboť namítá opakovaný jednostranný postup soudu. Navíc skutečnosti tvrzené obviněným v žádném případě nesvědčí o podjatosti členů senátu odvolacího soudu, která by mohla být důvodem pro jejich vyloučení z vykonávání úkonů trestního řízení podle § 30 odst. 1 tr. ř., ale pouze o nesouhlasu obviněného se způsobem hodnocení důkazů v jeho trestní věci ze strany odvolacího soudu. Pokud jde o námitku, že se odvolací soud nevypořádal se všemi jeho v odvolání uvedenými argumenty, tak obviněný blíže nespecifikuje, o které argumenty by se přesně mělo jednat.

Stran námitky týkající se absence totožnosti skutku státní zástupkyně uvedla, že k zachování totožnosti skutku stačí pouze částečná totožnost jednání či následku v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu. Zcela se pak ztotožnila s argumentací odvolacího soudu, který se předmětné námitce již podrobně věnoval. Zdůraznila, že podstatou jednání, pro které byla podána obžaloba a pro které byli oba obvinění posléze odsouzeni, je vzájemná dohoda obviněných na tom, že neoprávněně vyvedou majetek z vlastnictví poškozené za nepotřebný personální audit, přičemž původně byl předpoklad, že tento nebyl odevzdán vůbec, avšak v průběhu řízení před soudem bylo zjištěno, že byl odevzdán materiál s označením personální audit, avšak jednalo se o nekvalitní dílo, které nemohlo sloužit proklamovanému účelu. Dohoda spočívala v tom, že obviněný Ing. Miroslav Křížek, Ph.D., tento audit zadá a na základě klamavých informací vyhraje výběrové řízení obviněný Bc. Zdeněk Hurský, a poté, co se tak stalo, uzavřeli tito Smlouvu o dílo, obviněný Ing. Miroslav Křížek, Ph.D., jménem poškozené, ač věděli, že její podmínky obviněný Bc. Zdeněk Hurský nehodlá a ani nemůže splnit. Po odevzdání nekvalitního díla dal obviněný Ing. Miroslav Křížek, Ph.D., pokyn k proplacení faktury za 2 160 000 Kč z majetku poškozené. Uzavřela, že ve věci je tedy jednoznačně zachována jak částečná totožnost jednání, tak zcela totožný následek, jímž bylo zmenšení majetku poškozené o 2 160 000 Kč. V usnesení o zahájení trestního stíhání obviněných je jim kladeno za vinu způsobení škody v této výši, v obžalobě je výše škody popsána jako škoda ve výši ceny předmětné zakázky, která byla 2 160 000 Kč, což je i škoda vyplývající z dovoláním napadeného rozsudku. Obžalovací zásada tak rozhodně nebyla porušena.

Jde-li o námitky obviněného týkající se zjištěných skutkových okolností, které podle něj nevyplývají z provedených důkazů, státní zástupkyně uvedla, že tyto by mohly být podřazeny pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jen za předpokladu existence tzv. extrémního rozporu skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, s provedenými důkazy. V daném případě se o extrémní rozpor nejedná, protože v průběhu hlavního líčení bylo prokázáno, že Bc. Zdeněk Hurský byl mezi třemi subjekty přímo oslovenými poškozenou v rámci výběrového řízení, jakož i že na plnění zakázky začal pracovat dříve, než vyhrál výběrové řízení. Jeho tvrzení o tom, že se včasnou spoluprací se Š. O. chtěl předem připravit na práci, soud neuvěřil, neboť považoval za nelogické, aby podnikatel začal na zakázce pracovat dříve, než věděl, že ji získá. Rovněž bylo prokázáno, že obviněný v rámci výběrového řízení uváděl nepravdivé skutečnosti a že jím posléze odevzdané dílo nesplňovalo požadavky stanovené na dílo Smlouvou o dílo, čehož si musel být vědom, a přesto nárokoval smluvenou odměnu za odevzdané dílo. Ze závěrů znaleckého posudku sice vyplývá, že obsah listin lze považovat za výstup z personálního auditu, ovšem tento obsahuje významné odborné i formální nedostatky. Bylo též prokázáno, že k tomu, aby mohl takto postupovat, nutně od počátku potřeboval úmyslnou spolupráci obviněného Ing. Miroslava Křížka, Ph.D., kterého velmi dobře znal a který jako jediný z osob pracujících pro poškozenou, které znal, měl jako statutární orgán reálný vliv na její jednání. Právě on nechal jím vystavenou fakturu posléze proplatit, aniž by se předtím pokusil kvalitu díla zkontrolovat, tím že vydal pokyn osobě, která měla dispoziční oprávnění a kterou uvedl v omyl, že je hrazeno za řádné dílo. Všech těchto skutečností si přitom Bc. Zdeněk Hurský musel být s ohledem na okolnosti vědom. Státní zástupkyně uzavřela, že skutkové závěry tak mají oporu v provedeném dokazování. Byť neexistuje přímý důkaz o předchozí vzájemné dohodě obviněných, závěr o její existenci dostatečně prokazuje souhrn nepřímých důkazů.

Nepřisvědčila ani námitce dovolatele, že z popisu skutku nevyplývá, kdo, kdy, s kým, jakým úmyslným protizákonným jednáním, čeho a s jakým následkem se měl dopustit. Konstatovala, že je sice pravdou, že mnohem pregnantněji bylo zejména úmyslné podvodné jednání obou obviněných popsáno v rozsudku soudu prvního stupně, který byl zrušen napadeným rozsudkem soudu odvolacího, přesto – ačkoli skutková věta rozsudku odvolacího soudu nepoužívá přímou citaci zákona o uvedení někoho v omyl, popisuje uvedení jiného v omyl popisem konkrétního způsobu jednání obviněných. Uvedla, že popis skutku ve výrokové části napadeného rozsudku zachycuje minimálně podíl obou obviněných na způsobení škody podvodným jednáním spočívajícím v pokynu Ing. Miroslava Křížka, Ph.D., k proplacení faktury Bc. Zdeňka Hurského, a to po předchozí vzájemné dohodě s Bc. Zdeňkem Hurským, který tuto fakturu vystavil. Je pravdou, že obviněný Ing. Miroslav Křížek, Ph.D., jednal jako statutární orgán poškozené, nicméně již v minulosti bylo judikaturou dovozeno, že poškozenou právnickou osobu lze uvést v omyl, byť její statutární orgán v omylu nejedná, pokud je v omyl uveden jiný zaměstnanec, který je za ni oprávněn provést majetkovou dispozici. Takovým zaměstnancem je i osoba s dispozičním oprávněním k bankovnímu účtu poškozené, která reálně z pokynu statutárního orgánu zadala příkaz k bankovnímu převodu částky 2 160 000 Kč na účet obviněného Bc. Zdeňka Hurského, neboť se mylně na základě úmyslného jednání obviněného domnívala, že se jedná o úhradu řádného plnění ve prospěch poškozené. Ing. Miroslav Křížek, Ph.D., tím, že jednal z pozice generálního ředitele a bez podpisu další osoby, která by odpovídala za věcnou správnost (ačkoli k tomu byl oprávněn), úmyslně znemožnil osobě oprávněné disponovat majetkem poškozené zjistit, že nebyly splněny podmínky k proplacení předmětné faktury. Popis skutku tak obsahuje popis skutečností rozhodných pro naplnění všech znaků skutkové podstaty zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, jak byl kvalifikován dovoláním napadeným rozsudkem. Státní zástupkyně pak dodala, že význam má i uvedení záměrně nepravdivých údajů v nabídce Bc. Zdeňka Hurského, která byla předložena k rozhodnutí výběrové komisi. Ke vzniku škody tak vedl řetězec jejich vzájemného úmyslného podvodného jednání.

Státní zástupkyně se ztotožnila s argumentací odvolacího soudu i co do závěru, že za obviněnými způsobenou škodu je namístě považovat celou jimi vylákanou částku, nesníženou o znalcem stanovenou hodnotu odevzdaného díla, protože od počátku bylo úmyslem obviněných vylákat právě tuto částku, přičemž odevzdané dílo mohlo mít pro poškozenou jen velmi omezený přínos, reálně sloužilo pouze osobním potřebám obviněného Ing. Miroslava Křížka, Ph.D., a protože s ohledem na jeho nízkou kvalitu bylo odůvodnitelné v souladu s uzavřenou Smlouvou o dílo převzetí auditu odmítnout. Zdůraznila, že výsledky tohoto díla byly ve vztahu ke třem zaměstnancům cíleně zkreslené a u všech zaměstnanců byly hodnoceny i kompetence, k jejichž hodnocení však obviněnému Bc. Zdeňku Hurskému prokazatelně scházely podklady. Skutečnost, že obviněného Bc. Zdeňka Hurského vypracování předloženého díla stálo nějaké úsilí, neznamená, že výsledky jeho díla byly jakkoli využitelné poškozenou, čehož si s ohledem na kvalitu díla musel být vědom. Soud přitom není při úvahách o tom, co představuje škodu vzniklou poškozené, vázán názorem znalce na hodnotu odevzdaného díla, neboť se jedná o právní otázku.

Námitce, že obviněnému neměla být soudem jako součást výroku o náhradě škody uložena povinnost uhradit i úroky z prodlení ze soudem stanovené škody za devět let, po které bez jeho zavinění trvalo soudní řízení, státní zástupkyně taktéž nepřisvědčila. Připomněla, že poškozená se prostřednictvím svého zmocněnce v rámci prvního hlavního líčení před zahájením dokazování kromě předchozího připojení s nárokem na náhradu škody ve výši 2 160 000 Kč připojila i s nárokem na náhradu úroků z prodlení až do zaplacení. Skutečnost, že soudní řízení trvalo bez viny obviněných devět let, nemá vliv na povinnost soudu v případě řádně uplatněného nároku poškozené na náhradu úroků z prodlení tento nárok poškozené v adhezním řízení přiznat (stejně jako v civilním řízení).

Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného Bc. Zdeňka Hurského odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný uplatnil důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř.

Předně nutno konstatovat, že s odkazem na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 pod písmeny a) až l) tr. ř. Tento dovolací důvod tedy spočívá ve třech různých alternativách (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174–3175): řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. však v dané věci nepřichází v úvahu, a to v žádné jeho variantě, jelikož napadeným rozsudkem nebylo odvolání obviněného Bc. Zdeňka Hurského zamítnuto, ale odvolací soud sám z podnětu odvolání státního zástupce i obviněného rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. b), f) tr. ř. zrušil, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, jak bylo rekapitulováno v úvodní části tohoto usnesení. Byť odvolací soud odvolání obviněného zcela nevyhověl a z jeho podnětu, konkrétně námitek proti totožnosti a popisu skutku, došlo toliko k částečné úpravě popisu skutku ve skutkové větě výroku o vině, nelze na jeho rozhodnutí nahlížet jako na zamítavé, neboť odvolání je z hlediska rozhodování odvolacího soudu nedělitelné, a přestože mu nebylo vyhověno v celém rozsahu, stále se jedná o odvolání jediné, které se vztahuje k jednomu konkrétnímu obviněnému.

Ačkoliv dovolatel explicitně neodkázal také na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., v textu mimořádného opravného prostředku vznesl také otázku, zda přístup odvolacího soudu, který v průběhu devíti let prosazoval jednostranný názor, nezakládá vztah k projednávané věci a nemůže být důvodem postupu podle § 30 a násl. tr. ř. Dovolatel měl za to, že odvolací soud byl přinejmenším zaujatý v neprospěch obviněných, a to na úkor řádného objasnění věci. Ve své podstatě tak namítl možnost, že ve věci rozhodl vyloučený orgán. Takovou námitku by však bylo za splnění zákonných podmínek možno uplatnit toliko právě pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, rozhodl-li ve věci vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Je zjevné, že formální předpoklady pro uplatnění tohoto dovolacího důvodu splněny nebyly. Obviněný opodstatněnost námitky, že ve věci rozhodoval vyloučený orgán, vyvozoval z toho, že soudci senátu 61 To odvolacího soudu opakovaně po dobu devítiletého soudního řízení zaujímali ve věci obviněných stejný (podle dovolatele jednostranný) názor, a to na úkor řádného objasnění věci. Nejenže dovolatel žádnou konkrétní námitku, z níž by bylo možno usuzovat na poměr soudců senátu 61 To k projednávané věci či k osobě obviněného (potenciálně jiným osobám vymezeným § 30 odst. 1 tr. ř.), nenamítl, když otázku zaujatosti soudců označeného senátu odvolacího soudu založil v podstatě toliko na nesouhlasu s tím, jakým způsobem tento senát hodnotil důkazy a jaký k věci zaujímal právní názor, z obsahu trestního spisu se navíc podává, že obviněný tuto námitku před rozhodnutím soudu druhého stupně nenamítl, ačkoliv jeho přístupu k věci, jak se projevoval v průběhu celých devíti let, si byl vědom. Z uvedeného plyne, že obviněnému i jeho obhájci byla nejpozději před rozhodnutím odvolacího soudu nyní vytýkaná skutečnost známa, přesto ji v řízení před tímto soudem nenamítli. Navíc, i kdyby obviněný formální předpoklad dovolacího důvodu v uvedeném směru splnil, jeho námitkám by nebylo možno přisvědčit, neboť konkrétní právní názor a z něj vycházející přístup k projednávané věci soudce sám o sobě nenaznačuje jeho zaujatost či poměr k věci nebo relevantním osobám ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř. Poměr vyloučené osoby k věci musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter, aby mohl být dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti soudce přistupovat k věci a k úkonům jí se týkajícím objektivně (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001). Pokud jde o poměr k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v tomto řízení, pak bude vyloučen orgán uvedený v § 30 odst. 1 tr. ř., který je k uvedeným osobám zejména v poměru příbuzenském, švagrovském, druha a družky, popř. ve vztahu úzce osobně přátelském, anebo naopak osobně nepřátelském (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 374-376). Nic takového však dovolatel nenamítal. Žádnou takovou okolnost nezjistil ani dovolací soud, který uzavírá, že námitka obviněného nebyla s to relevantně zpochybnit závěr o respektování práva na spravedlivý proces.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání tedy spočívá na třech alternativách, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Pod tento dovolací důvod tak lze podřadit námitky dovolatele, že rozhodná skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.25. Pochybení podřaditelná pod shora zmíněné vady relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však Nejvyšší soud v projednávané věci nezjistil. Neshledal žádný, už vůbec ne zjevný (či dovolatelem zmiňovaný extrémní) rozpor skutkových zjištění majících určující význam pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně ve spojení s rozhodnutím soudu druhého stupně (zejména str. 4–46, body 3.–125. rozsudku soudu prvního stupně, str. 10–20, body 8.–27. rozsudku odvolacího soudu), vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů.

K obecně formulované námitce obviněného, že se odvolací soud nevypořádal se všemi jeho argumenty a pouze opakoval a zdůrazňoval skutečnosti, které prosazoval v průběhu devíti let vedeného soudního řízení, Nejvyšší soud připomíná, že i z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že není porušením práva na řádný proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 3711/19), jak tomu bylo i v posuzované věci.

Nelze nevidět, že námitky, jež obviněný uplatnil v dovolání, jsou opětovným zopakováním jeho obhajoby z předchozích fází řízení, zejména jeho odvolání, s nimiž se postupně soud prvního stupně, a především soud odvolací, v odůvodněních svých rozhodnutí vypořádaly, proto není třeba jejich opodstatněnost opakovaně v jednotlivostech zevrubně rozebírat. V podrobnostech lze proto odkázat na odůvodnění soudů nižších stupňů, které se v dovolání zopakovanými námitkami proti skutkovým zjištěním soudů pečlivě zabývaly. K tomu není od věci poznamenat, že takový přístup dovolacího soudu k odůvodnění rozhodnutí není v kolizi s právem na spravedlivý proces, jelikož i celkem bohatá judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), s níž koresponduje i judikatura Ústavního soudu, týkající se odůvodňování rozhodnutí soudů o opravném prostředku, připouští i stručné odůvodnění, které může přejímat pasáže z napadeného rozhodnutí či na ně odkazovat, musí však být z takového rozhodnutí o opravném prostředku patrné, jak se soud vypořádal s argumentací v něm obsaženou, resp. že se jí skutečně zabýval a nespokojil se jen se závěry soudu nižšího stupně (tak např. rozsudek ESLP ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku, rozsudek ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku; usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, aj., srov. Na ně navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, uveřejněné pod č. 37/2021 Sb. rozh. tr.).

Stejně jako v předcházející fázi soudního řízení dovolatel zdůrazňoval, že bylo prokázáno, že personální audit vypracoval, tento splňoval požadavky kladené na obsah personálního auditu a byl objednateli řádně předán při splnění všech dohodnutých podmínek. Jelikož daný závěr vyplývá i z tvrzení znalce, je podle dovolatele opačný závěr, stejně jako závěr o nulové hodnotě auditu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Z provedených důkazů podle jeho názoru nevyplynulo ani to, že zpracování personálního auditu a přihlášení do veřejné soutěže se uskutečnilo na základě dohody mezi spoluobviněnými s cílem vyvést finanční prostředky. Zdůraznil, že přistupoval k plnění svých povinností s řádnou péčí, proto si vytvářel podmínky pro splnění požadavků ještě před vyhlášením výsledků výběrového řízení, což potvrdil i svědek Š. O. Nesouhlasil ani se závěrem, že ze strany objednatele nebyla provedena kontrola obsahu a kvality jeho díla.

Námitkám dovolatele však nelze přisvědčit, neboť tento činí své závěry o zjevném rozporu jednotlivých závěrů s konkrétními důkazy při vytržení jednotlivých tvrzení a důkazů z jejich kontextu a nabízí alternativní výklad, který však provedeným důkazům, zejména pak i v jejich celku, odporuje. Tak například pokud se jedná o odkaz na odborné vyjádření znalců znaleckého ústavu Masarykovy univerzity, který posuzoval personální audit zpracovaný obviněným, ve spojení s výpovědí znalce doc. Ing. Mgr. Jakuba Procházky, Ph.D., pak dovolatel zcela záměrně pominul tu jeho část, v níž zpracovatelé vyjádření konstatovali málo kvalitní výstupy s malou přidanou hodnotou pro organizaci pro jejich stručnost a nedostatečné odůvodnění, množství překlepů a pravopisných chyb i nesrozumitelnost, nepřesnosti a nedostatky výstupů, chybné a nepřesné používání odborné terminologie, kvalitu přípravy 360 stupňové zpětné vazby, definování kompetencí pouze názvy, posouzení 19 kompetencí, přestože učiněné dotazníky měřily pouze 13 kompetencí, aj. Znalci tedy sice konstatovali, že předmětný obsah listin lze považovat za výstup z personálního auditu, zdůraznili však, že tento obsahuje významné odborné i formální nedostatky, a uzavřeli, že podle jejich názoru by bylo odůvodnitelné tento audit v souladu s uzavřenou Smlouvou o dílo převzetí výstupů v předložené kvalitě odmítnout. Tomuto důkazu tak zcela odpovídá závěr soudu o tom, že výstup obviněného, který podal jako personální audit, neměl kvalitu a nesplňoval podmínky, které byly zadavatelem oficiálně požadovány.

I závěr odvolacího soudu o nulové hodnotě předmětného personálního auditu odpovídá závěrům odborného vyjádření a výpovědi jednoho ze znalců, jakož i dalším provedeným důkazům. Odvolací soud správně nepovažoval za předmětné zabývat se cenou personálního auditu vypracovaného obviněným, jejíž odhad znalci činili. Za podstatnou naopak považoval hodnotu tohoto personálního auditu pro poškozenou Agenturu, která zakázku učinila a zaplatila. Hodnotu tohoto auditu, nikoliv tedy jeho cenu, pak stanovoval odvolací soud sám s ohledem na různé důkazy, zejména tedy odborné vyjádření a výpověď znalce ohledně kvality auditu a možnostech jeho využití, výpověď svědka A. R., který byl v roce 2010 zaměstnán u auditní společnosti Ernst & Young a vyjadřoval se v obecnosti ke způsobům, metodám a efektivnosti zpracování personálních auditů (z níž vyplynulo, že požadovaný personální audit by nebylo možno s kvalitním výstupem stihnout v rámci 4 týdnů a navíc pokud je zpracovatelem jedna osoba), v jehož světle soud také hodnotil kvalitu zpracování předmětného personálního auditu, dále s ohledem na potřebnost daného personálního auditu pro společnost v době jeho zadání, okolnosti jeho zadání, ale i s ohledem na výpovědi svědků, zaměstnanců poškozené společnosti v inkriminované době (např. M. M., M. K., P. R.), z nichž vyplynulo, že Ing. Miroslav Křížek, Ph.D., zpracovaný personální audit jiným osobám v Agentuře k užití nepředal, neposkytl jej ani personálnímu oddělení, který by jeho závěry uvítal, poškozené jej ani nenechal a naopak jej nechal odvézt k sobě domů, zcela ho tak odňal z dispozice poškozené, nečinil na jeho základě v Agentuře žádné změny. Provedeným dokazováním bylo zjištěno, že jediným účelem objednaného personálního auditu bylo vyvedení finančních prostředků pro obviněného Bc. Zdeňka Hurského a získání zkreslených podkladů pro mocenské boje v rámci společnosti, tedy jako podklady držené v neprospěch některých manažerů. Obviněný Ing. Miroslav Křížek, Ph.D., sice tvrdil, že tento audit měl sloužit pro něj ve funkci generálního ředitele, pro organizační účely a případné potřebné personální změny, z výpovědi Ing. Martina Kocourka, který byl v inkriminované době ministrem průmyslu a obchodu a který Ing. Miroslava Křížka, Ph.D., jmenoval do funkce generálního ředitele poškozeného Agentury, však vyplynulo, že při uvedení do funkce se domluvili, že žádné zásadní změny ministr v Agentuře nechce. Tato zástěrka, pro kterou měl být podle tvrzení Ing. Miroslava Křížka, Ph.D., personální audit pro společnost hodnotný, tak byla evidentně nepravdivá a ve skutečnosti mělo být jeho potenciální využití čistě osobní v rámci mocenských bojů. Obviněný Ing. Miroslav Křížek, Ph.D., tak uvedl poškozenou Agenturu v omyl už ohledně potřebnosti personálního auditu pro prospěch poškozené agentury a potřebnosti jeho zadání jako veřejné zakázky, když věděl, že ve skutečnosti takový audit k jejímu užitku nebude, když nejsou žádoucí a nebudou schváleny žádné velké personální změny. Už jen z účelu, k jakému byl či měl být tento personální audit užit, ale pak i s ohledem na jeho kvalitu a zkreslenost některých jeho výstupů vůči různým osobám je zjevná jeho nulová hodnota pro poškozenou. Jelikož Agentura z daného „personálního auditu“ ničeho nezískala, naopak jeho zadání a zpracování bylo učiněno v rámci podvodného jednání obviněných Bc. Zdeňka Hurského a Ing. Miroslava Křížka, Ph.D., je nutno za škodu považovat celou částku, kterou za něj poškozená zaplatila.

Podle dovolatele není správné ani tvrzení soudu, že ze strany objednatele nebyla provedena kontrola obsahu a kvality jeho díla, když naopak z výpovědí (dovolatelem nespecifikovaných) svědků mělo vyplynout, že kontrola bez jakéhokoliv negativního výstupu vůči zpracovateli provedena byla. S tímto tvrzením dovolatele však nelze souhlasit, neboť jej nepodporuje žádná ze svědeckých výpovědí tehdejších zaměstnanců poškozené Agentury. Naopak svědci se shodli na tom, že Ing. Miroslav Křížek, Ph.D., jako generální ředitel zpracovaný personální audit odmítal relevantním osobám k nahlédnutí poskytnout, neposkytl jej ani vedení společnosti, ani personálnímu oddělení, které by jeho výstupy uvítalo, a podstatné pak je, že svědek M. M., který byl v rozhodné době ředitelem personálního odboru, a měl být uveden jako garant daného personálního auditu, vypověděl, že výsledky auditu neviděl, proto odmítl podepsat jeho věcnou správnost. Podpis osoby za věcnou správnost chyběl právě na likvidačním listu k přijaté faktuře (č. l. 306), jak potvrdila i svědkyně D. J., která jako správce rozpočtu podepisovala ve věci personálního auditu průvodní list k faktuře. Bez tohoto podpisu bylo možno postupovat dál, když si převzetí materiálu a potvrzení nákupu zkontroloval a stvrdil sám příkazce operace (tj. generální ředitel, Ing. Miroslav Křížek, Ph.D.). K dalším podpisům na likvidačním listu k přijaté faktuře, a to podpisům Petry Ruflové, Květoslavy Kšírové a pana Dobiáše, uvedla, že tyto také nesouvisejí s věcnou správností, nýbrž se jednalo o potvrzení správného zaúčtování. Ing. Miroslav Křížek, Ph.D., uváděl, že personálním otázkám nerozuměl, tento tak věcnou správnost zkontrolovat nemohl. I z uvedeného je tak zjevná správnost závěru odvolacího soudu o tom, že před proplacením faktury Bc. Zdeňku Hurskému skutečně nebyla zkontrolována věcná správnost personálního auditu a ani to, že by tento odpovídal uzavřené smlouvě o dílo.

Provedeným dokazováním byla spolehlivě prokázána i existence dohody mezi obviněnými na vyvedení finančních prostředků. Byť tato nevyplývá z žádného důkazu přímo, lze na ni usuzovat zejména z prokázaného jednání obou obviněných. Ze svědeckých výpovědí, částečně ve spojení s výpověďmi samotných obviněných, vyplynulo, že to byl Ing. Miroslav Křížek, Ph.D., kdo zažádal o vypracování personálního auditu, který poškozená ani on pro účely plnění své funkce v dané době vůbec nepotřeboval (když i z výpovědi tehdejšího ministra průmyslu a obchodu Ing. Martina Kocourka se podává, že tento Ing. Miroslava Křížka, Ph.D., při uvedení funkce informoval o tom, že si nepřeje činit žádné velké personální změny v Agentuře), a nechal stanovit způsob hodnocení nabídek tak, aby byl Bc. Zdeněk Hurský oproti jiným kvalifikovanějším zpracovatelům schopný výběrové řízení vyhrát. I skutečnost, že obviněný Bc. Zdeněk Hurský začal na zakázce pracovat ještě před vyhlášením výsledků výběrového řízení, poukazuje na jeho jistotu, že zakázku vyhraje, musel tedy mít nějaké vnitřní informace. Tento postup rozhodně nelze přičíst nějaké jeho řádné péči, jak dovolatel opakovaně zdůrazňoval. Takový postup je totiž zcela nestandardní a v případě, kdy by zakázku nevyhrál, pak by pro něj byl i velice nevýhodný. Nadto se z výpovědi svědka Š. O. podává, že tento na aplikaci, která byla k dispozici dne 1. 12. 2010, pracoval přibližně jeden měsíc, to znamená, že obviněný začal ve spolupráci s tímto svědkem na zakázce pracovat ještě v době, kdy ani nebyla zadána výzva k podání nabídek na veřejnou zakázku na předmětný personální audit (srov. body 95., 96. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, v nichž jsou rozepsány údaje vyplývající z dokumentace k veřejné zakázce), což opět potvrzuje, že musel mít k zakázce nějaké interní informace. Obviněný Bc. Zdeněk Hurský pak v nekvalitně zpracovaném personálním auditu upravil výstupy tak, aby vyhovovaly Ing. Miroslavu Křížkovi, Ph.D., a umocňovaly jeho postavení při případných mocenských bojích ve společnosti (o tom, že výstupy zcela neodpovídají dotazníkům a že některé dotazníky musely být upraveny či zkopírovány, svědčí odborné vyjádření znaleckého ústavu Masarykovy univerzity). Ing. Miroslav Křížek, Ph.D., poté zabránil věcné kontrole zpracovaného personálního auditu, který obviněný Bc. Zdeněk Hurský zpracoval, a to relevantními a k tomu způsobilými osobami v poškozené Agentuře, a tím zabránil zjištění o jeho nekvalitním obsahu a způsobu zpracování, pro které by bylo možné jej v souladu s uzavřenou Smlouvou o dílo odmítnout, a zařídil rychlé vyplacení faktury za tento audit obviněnému Bc. Zdeňku Hurskému i přes chybějící podpis garanta věcné správnosti. Všechny tyto kroky tak ve svém celku poukazují na nutnou existenci dohody obou obviněných, a to již od počátku popisovaného jednání.

S ohledem na výše uvedené nelze než uzavřít, že skutková zjištění soudů jsou správná a odpovídají výsledkům dokazování, které bylo provedeno v souladu se zákonnými ustanoveními. Soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Neporušily ani pravidlo in dubio pro reo, k jehož porušení směřovala argumentace dovolatele. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001). Soudy nepochybily, neaplikovaly-li pravidlo in dubio pro reo, jelikož v daném kontextu nebyly přítomny důvodné pochybnosti o vině obviněného. Souhrn provedených důkazů totiž tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny relevantní okolnosti předmětného skutku a usvědčují z jeho spáchání i dovolatele (k tomu srov. př. rozhodnutí uveřejněná pod č. 38/1968-IV., č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.). Nutno podotknout, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem, neznamená porušení pravidla in dubio pro reo ani obecně pravidel spravedlivého procesu a samo o sobě závěr o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

Na základě § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Pod citovaný dovolací důvod tak lze podřadit ty námitky, jimiž dovolatel vytýkal, že z popisu skutku odsuzujícího rozsudku nevyplývá, jakým konkrétním úmyslným jednáním se měl obviněný dopustit trestné činnosti, a že odvolací soud učinil nesprávný výrok o náhradě škody (respektive dva výroky ve dvou řízeních oběma obviněným), když obviněným uložil také povinnost k zaplacení úroků z prodlení.

V posuzované trestní věci je tak s ohledem na napadená rozhodnutí soudů, obsah dovolání a dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. významnou otázka, zda obviněný Bc. Zdeněk Hurský svým jednáním popsaným ve výroku o vině rozsudku odvolacího soudu naplnil znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a zda odvolací soud postupoval správně, když obviněnému společně s povinností uhradit poškozené škodu uložil také povinnost uhradit úroky z prodlení.

Trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Způsobí-li takovým činem značnou škodu, spáchá trestný čin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Značnou škodou se podle § 138 odst. 1 tr. zákoníku, ve znění účinném od 1. 10. 2020, rozumí škoda dosahující částky nejméně 1 000 000 Kč. [Odvolací soud zde nesprávně odkázal na § 138 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku ve znění do 31. 5. 2015, podle něhož se pro účely tohoto zákona rozuměla značnou škodou škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč, a to v rozporu s § 2 odst. 1 tr. zákoníku, podle něhož se trestnost činu posuzuje podle pozdějšího zákona, jestliže je to pro pachatele příznivější. S ohledem na výši způsobené škody dosahující částky 2 160 000 Kč, která odpovídá kritériím značné škody i podle § 138 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku v aktuálním znění, však tato nesprávnost nehraje žádnou významnou roli]. Skutková podstata § 209 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje úmyslné zavinění pachatele (§ 13 odst. 2, § 15 tr. zákoníku), ve vztahu ke způsobené značné škodě je postačující, zavinil-li ji pachatel jen z nedbalosti [§ 16, § 17 písm. a) tr. zákoníku]. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, úmysl přímý], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, úmysl eventuální].

Podstatou trestného činu podvodu je podvodné jednání, v jehož rámci pachatel (mimo jiné) uvede jinou osobu v omyl či zamlčí podstatné skutečnosti, přičemž v důsledku takového jednání dojde ke škodě na cizím majetku a pachatel sebe nebo jiného obohatí. K tomu, aby se jednalo o trestný čin podvodu, tedy musí existovat příčinná souvislost mezi omylem určité osoby či její neznalostí podstatných skutečností a majetkovou dispozicí učiněnou v omylu či při neznalosti podstatných skutečností a dále příčinná souvislost mezi touto majetkovou dispozicí na straně jedné a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé.

Spolupachatelem je pachatel, který spáchal trestný čin úmyslným společným jednáním. Společný úmysl spolupachatelů musí zahrnovat jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle (porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem). O společné jednání, ať již současně probíhající nebo postupně na sebe navazující, jde tehdy, jestliže: a) každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, b) jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, c) jestliže jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – působí současně nebo postupně ve vzájemné návaznosti a směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu (srov. rozhodnutí uveřejněná pod č. 36/1973, č. 15/1967 Sb. rozh. tr.). K naplnění pojmu spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 170/1949 Sbírky Vážný), jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání (srov. rozhodnutí uveřejněná pod č. 36/1973-I. a č. 42/2010-II. Sb. rozh. tr.).

Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu se podává, že jednání obviněného Bc. Zdeňka Hurského vykazuje znaky zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, jehož se dopustil ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, které spočívají v tom, že společným jednáním sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl, a způsobil tak na cizím majetku značnou škodu.

Na