8 Tdo 554/2013 — Nejvyšší soud

8 Tdo 554/2013 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Datum rozhodnutí:19. 6. 2013 Spisová značka:8 Tdo 554/2013 ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:8.TDO.554.2013.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Loupež Dotčené předpisy:§ 234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:9. 8. 2013 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 8 Tdo 554/2013-30 U S N E S E N Í Nejvyšší soud jako soud pro mládež rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. června 2013 o dovolání obviněného mladistvého „tulipána“*), proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 3. 1. 2013, sp. zn. 1 Tmo 5/2011, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem, soudu pro mládež, pod sp. zn. 2 Tm 1/2009, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného mladistvého „tulipána“ o d m í t á . O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Ústí nad Labem, soud pro mládež, rozsudkem ze dne 29. 11. 2010, sp. zn. 2 Tm 1/2009, uznal obviněného mladistvého „tulipána“ (dále převážně jen „mladistvý“, příp. „dovolatel“) vinným, že „společně s již odsouzeným R. K., dne 30. 10. 2008 kolem 10.40 hod. v D., v ulici N., po předchozí společné dohodě v úmyslu zmocnit se peněz, si vyhlédli poškozenou L. M., které R. K. zezadu násilím strhl kabelku z levého ramene až poškozená upadla na zem a jejím odcizením s obsahem: peněženka s finanční částkou 1.700,- Kč, deštník, dioptrické brýle, mobilní telefon zn. Nokia včetně SIM karty, klíče a doklady způsobili poškozené škodu v celkové výši 3.255,- Kč, přičemž poškozená utrpěla zlomeninu horního konce levé pažní kosti s dislokací a odlomením velkého hrbolu s dobou léčení nejméně od 30. 10. 2008 do 13. 7. 2009“. Takto zjištěné jednání mladistvého soud prvního stupně právně kvalifikoval jako provinění loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), a § 6 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. č. 218/2003 Sb.“). Podle § 234 odst. 2 tr. zák. za použití § 31 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb. mu za ně uložil trestní opatření odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon podle § 33 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let za současného vyslovení dohledu. Současně podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil mladistvému povinnost, aby společně s již odsouzeným R. K., uhradili společně a nerozdílně na náhradě škody poškozené L. M. částku ve výši 17.555,- Kč a Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, Krajské pobočce pro Ú. k., Územní pracoviště L. částku 23.530,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. poškozenou L. M. odkázal se zbytkem jejího nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti tomuto rozsudku podal mladistvý odvolání, z jehož podnětu Vrchní soud v Praze, soud pro mládež, rozsudkem ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 1 Tmo 5/2011, podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že mladistvého uznal vinným (s dílčím upřesněním) výše popsaným jednáním, které však právně kvalifikoval jako pomoc k provinění loupeže podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a uložil mu za ně podle § 234 odst. 2 tr. zák. za použití § 31 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb. trestní opatření odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podle § 33 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let za současného vyslovení dohledu nad mladistvým. Dále mladistvému podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost společně s již odsouzeným R. K. uhradit společně a nerozdílně poškozené L. M. škodu ve výši 17.555,- Kč a Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, Krajské pobočce pro Ú. k., Územní pracoviště L. částku 23.530,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. poškozenou L. M. odkázal se zbytkem jejího nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Mladistvý ani s takovým rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a podal proti němu prostřednictvím obhájce ThMgr. JUDr. Milana Zamrazila dovolání, o němž Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1034/2011, tak, že je podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Mladistvý následně podal ústavní stížnost, o níž Ústavní soud České republiky rozhodl nálezem ze dne 28. 6. 2012, I. ÚS 3741/11, tak, že usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, č. j. 8 Tdo 1034/2011-25, a rozsudkem Vrchního soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 1 Tmo 5/2011, bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces garantovaný v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a proto tato rozhodnutí zrušil. Vrchní soud v Praze, soud pro mládež, poté znovu projednal původní odvolání mladistvého a rozhodl o něm rozsudkem ze dne 3. 1. 2013, sp. zn. 1 Tmo 5/2011, tak, že napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), d), f) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že mladistvého uznal vinným, že „dne 30. října 2008 kolem 10.40 hod. v D., v ulici N., po předchozím sdělení již odsouzeného R. K., že peníze získá přepadením kolemjdoucí poškozené L. M., nijak proti R. K. nezakročil a ani poškozenou nevaroval a následně jí R. K. zezadu násilím strhl kabelku z levého ramene, až poškozená upadla na zem a odcizením kabelky obsahující peněženku s peněžní částkou 1.700,- Kč, deštník, dioptrické brýle, mobilní telefon zn. Nokia včetně SIM karty, klíče a doklady jí způsobil škodu v celkové výši 3.255,- Kč, přičemž poškozená utrpěla zlomeninu horního konce levé pažní kosti s dislokací a odlomením velkého hrbolu s dobou léčení nejméně od 30. 10. 2008 do 13. 7. 2009“. Takto popsané jednání mladistvého odvolací soud právně kvalifikoval jako provinění nepřekažení trestného činu podle § 167 odst. 1 tr. zák. a podle téhož ustanovení za použití § 31 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb. mu uložil trestní opatření odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon podle § 33 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let za současného vyslovení dohledu nad mladistvým. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozené L. M. a Všeobecnou zdravotní pojišťovnu s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Mladistvý podal proti posledně citovanému rozhodnutí odvolacího soudu prostřednictvím obhájce ThMgr. JUDr. Milana Zamrazila dovolání, v němž sice výslovně neuvedl, z jakého dovolacího důvodu tak činí, nicméně z obsahu jeho podání lze dovodit, že uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolatel především uvedl, že jeho podání směřuje proti výrokům odvolacího soudu o vině a trestu. Zopakoval, že po celou dobu bylo trestní stíhání proti němu vedeno pro trestný čin loupeže, až Vrchní soud v Praze posledním rozsudkem překvalifikoval toto jeho jednání na provinění nepřekažení trestného činu. Tímto rozsudkem mu sice byl zmírněn i trest, ale k vyslovení viny došlo bez jakéhokoli dalšího došetřování již dříve zjištěných okolností věci. Domnívá se proto, že konstatování Ústavního soudu, že „lze uvažovat o možném nepřekažení trestného činu“, nebylo míněno jako návod na okamžitou aplikaci jiné skutkové podstaty na jeho jednání. Výpověď spoluobviněného R. K. je v podstatě jediným důkazem účasti mladistvého na skutku, přičemž rozhodné je, že jmenovaný spoluobviněný v průběhu trestního řízení svou výpověď několikrát měnil a opakovaně lhal, zatímco dovolatel se prokazatelně snažil poškozené pomoci a nemravné počínání spoluobviněného eliminovat. Mladistvý dále uvedl, že odvolací soud sice vycházel z jeho výpovědi, když uvedl, že rozmlouval spoluobviněnému R. K. „ať to nedělá, že z toho budou problémy“, zároveň však konstatoval, že (mladistvý) mohl na spoluobviněného působit razantněji, a to fyzicky i psychicky, a že mohl upozornit oběť na hrozící nebezpečí. Odvolací soud jej tedy uznal vinným na základě důkazů provedených dříve, které považoval za naprosto dostačující. Takový závěr soudu považoval za chybný a přinejmenším předčasný a dostatečně neosvědčený. V podstatě totiž bylo prokázáno pouze to, že spoluobviněný R. K. se dopustil loupeže v jeho přítomnosti, že jej nařkl ze spoluúčasti na skutku, že on (mladistvý) vždy tvrdil opak, po provedené loupeži se snažil poškozené pomoci a lup spoluobviněnému sebrat a vrátit poškozené. Podle názoru dovolatele tyto důkazy nejsou pro jeho odsouzení dostačující, nic nenasvědčuje tomu, že si mohl počínat účinněji. Úmysl spoluobviněného R. K. mu nebyl tak docela zřejmý, neuvěřil mu, domníva