8 Tdo 575/2015 – Nejvyšší soud

8 Tdo 575/2015-28 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. června 2015 o dovolání obviněného F. S. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 12 To 471/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 1 T 119/2012, takto: Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 12 To 471/2013. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. se zastavuje trestní stíhání obviněného F. S. pro skutek spočívající v tom, že v přesně nezjištěné době v měsíci dubnu či květnu 2012 v místnosti kuchyňky ve firmě E., s. r. o., se sídlem P., ulice U L., kam vstoupil za poškozenou Š. V., v úmyslu ukojit své sexuální nutkání, v době, kdy tato stála u kuchyňské linky a myla nádobí, zavřel za sebou dveře, k této zezadu přistoupil a přitiskl ji úmyslně svým tělem ke kuchyňské lince, objal ji a následně ji osahával na prsou, která hnětl, dále ji osahával přes oblečení na genitáliích, přičemž poškozená se jej snažila odstrkovat rukama, vykroutit se mu ze sevření a opakovaně mu sdělila, že si toto nepřeje, neboť tak stanoví vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Odůvodnění: Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 17. 9. 2013, sp. zn. 1 T 119/2012, byl obviněný F. S. uznán vinným přečinem znásilnění podle § 185 odst. 1 tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtrnácti měsíců. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku mu byla uložena povinnost během zkušební doby podle svých sil nahradit poškozené způsobenou škodu, resp. nemajetkovou újmu. Poškozená byla s nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Krajský soud v Praze jako soud odvolací z podnětu odvolání obviněného rozsudkem ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 12 To 471/2013, podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil shora citovaný rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem znásilnění podle § 185 odst. 1 tr. zákoníku na podkladě skutku popsaného tak, že v přesně nezjištěné době v měsíci dubnu či květnu 2012 v místnosti kuchyňky ve firmě E., s. r. o., se sídlem P., ulice U L., kam vstoupil za poškozenou Š. V., v úmyslu ukojit své sexuální nutkání, v době, kdy tato stála u kuchyňské linky a myla nádobí, zavřel za sebou dveře, k této zezadu přistoupil a přitiskl ji úmyslně svým tělem ke kuchyňské lince, objal ji a následně ji osahával na prsou, která hnětl, dále ji osahával přes oblečení na genitáliích, přičemž poškozená se jej snažila odstrkovat rukama, vykroutit se mu ze sevření a opakovaně mu sdělila, že si toto nepřeje. Obviněnému za tento přečin uložil podle § 185 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Poškozenou s nárokem na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř. Namítal jednak, že trestní stíhání proti němu vedené bylo nepřípustné pro překážku věci rozhodnuté, a jednak, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K prvnímu nedostatku poukázal na průběh řízení s důrazem na to, že dovoláním napadené rozhodnutí, které je v pořadí třetím, bylo vydáno až v návaznosti na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2014, sp. zn. 8 Tdo 775/2014, jímž bylo zrušeno předchozí rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byla trestní věc obviněného postoupena městskému úřadu, a odvolacímu soudu bylo uloženo věc znovu projednat. Před tím, než Nejvyšší soud rozhodl, však bylo rozhodnuto příkazem Městského úřadu v Příbrami ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. MeUPB 31494/2014, které nabylo právní moci dne 10. 5. 2014, a obviněný byl potrestán za přestupek proti občanskému soužití podle § 49 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990, o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 200/1990 Sb.“) a byla mu uložena pokuta v přestupkovém řízení. Podle obviněného toto rozhodnutí vytvořilo „překážku věci rozhodnuté“. Obviněný poukázal zejména na čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (sdělení č. 209/1992 Sb.) [dále „Úmluva“], podle něhož nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin, za který byl odsouzen konečným rozsudkem. Zmínil i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“), především rozsudek ve věci S. Z. versus R., který zásadně vyjadřuje nutnost vyvarovat se opakování trestního řízení, které již bylo jednou uzavřeno „konečným rozhodnutím ve věci“. Obviněný poukázal i na judikaturu Nejvyššího soudu, z níž považoval za podstatné názory vyslovené ve věcech sp. zn. 5 Tdo 1399/2007, 8 Tdo 167/2010 či 3 Tdo 1053/2010, zabývající se též otázkou rei iudicatae či ne bis in idem. Obviněný v kontextu s těmito rozhodnutími zdůraznil kritéria aplikace zásady ne bis in idem ve spojení s vymezením totožnosti skutku jako neoddělitelného časového a místního spojení relevantních skutkových okolností týkajících se téhož obviněného, při jejichž existenci je třeba vyvodit závěr o nepřípustnosti trestního stíhání podle § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. V kontextu s těmito výhradami považoval za vadné dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu, který nebral stejné námitky v úvahu a k obhajobě obviněného nepřihlédl proto, že dospěl k názoru, že v přestupkovém řízení sice bylo rozhodnuto v dané věci, ale popis skutku, jímž byl obviněný uznán vinným za spáchaný přestupek, odpovídá pouze částečně popisu skutku, jímž byl obviněný uznán vinným napadeným rozsudkem, neboť v přestupkové věci je popsáno jednání jen částečně, nikoliv to, které tvoří znaky skutkové podstaty předmětného přečinu, jak tomu je u trestního postihu. Takový závěr obviněný považoval za nekorespondující se zásadou ne bis in idem, a vyjádřil, že odvolací soud jen zdůraznil snahu zpochybnit totožnost skutku, aniž by bral ohled na podstatu činu, v němž byl shledán přestupek, který byl vymezen hrubým jednáním, že poškozené v sídle firmy E. „sáhl na prsa a hýždě“. Toto jednání vykazuje jak časovou i místní shodu s tím, jaký skutek odvolací soud správnímu orgánu postoupil a jak o něm bylo rozhodnuto i v nyní dovoláním napadeném rozsudku. Obviněný vyjádřil předsvědčení, že pokud Městský úřad v Příbrami jako správní orgán projednal věc mu postoupenou odvolacím soudem, tak z logiky věci se nemohlo jednat o dva odlišné skutky, ale o totéž jednání, které je předmětem stávajícího trestního řízení. Správní sankce měla trestní povahu, a tudíž rozhodnutí přestupkové komise v posuzované věci založilo překážku ne bis in idem, v jejímž důsledku následně vedené trestní řízení mělo být zastaveno již Nejvyšším soudem dne 2. 7. 2014, nejpozději však soudem odvolacím dne 12. 12. 2014. V další části dovolání obviněný vyslovil nesouhlas s použitou právní kvalifikací skutku, a s odkazem na svá již dříve ve věci učiněná tvrzení setrval na tom, že se nedopustil jakéhokoli trestněprávně postižitelného jednání. Soudům vytkl, že ani přes opakovaná doplnění dokazování neobjasnily všechny skutečnosti, a že svědecké výpovědi hodnotily pouze formálně, aniž by je zasadily do kontextu událostí a okolností provázejících daný případ. Zcela opomenuly svědectví ve prospěch obviněného, zejména pokud jde o chování a dvojsmyslnou mluvu poškozené, jakož i výpověď svědkyně H. V. dotvrzující, že poškozená nelibě nesla výtky, které byly na její nekvalitní práci ze strany obviněného vznášeny. Soudy řádně neposoudily ani klíčovou roli manžela poškozené, který tuto přiměl věc nahlásit policii. Zhoršení psychického stavu poškozené mohlo být důsledkem nikoliv chování ze strany obviněného, ale toho, že se o nevhodném jednání poškozené dověděl její manžel. Na základě provedených svědeckých výpovědí soudy vyvodily nesprávné skutkové závěry a vadně uzavřely, že nešlo jen o nesprávné chování, nýbrž že čin dosáhl intenzity a společenské škodlivosti naplňující znaky skutkové podstaty přečinu podle § 185 odst. 1 tr. zákoníku, aniž by shledaly nutnost užít zásady ultima ratio. Z takto rozvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 12 To 471/2013, zrušil a sám aby trestní stíhání obviněného zastavil. K podanému dovolání se v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství, jenž námitku obviněný rozvedenou v dovolání ve vztahu k důvodu podle § 265b odst.