8 Tdo 575/2015 — Nejvyšší soud

8 Tdo 575/2015 citace  Právní věta:Jestliže odvolací soud rozhodne o tom, že se věc podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. postoupí jinému orgánu, jímž by mohl být čin obviněného posouzen jako přestupek nebo kárné provinění (§ 222 odst. 2 tr. ř.), mohou obviněný nebo státní zástupce proti takovému rozhodnutí podat dovolání podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. Proto i po dobu, než oprávněným osobám uplyne lhůta k podání dovolání podle § 265e odst. 1 tr. ř., anebo do doby, než dovolací soud o podaném dovolání rozhodne, je stále vedeno trestní řízení ve smyslu § 12 odst. 10 tr. ř., jehož doba trvání se nezapočítává do běhu lhůty pro projednání přestupku (srov. § 20 odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů S účinností zákona č. 209/2015 Sb., kterým se mění zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, tj. v odpovídající části od 1. 10. 2015, § 20 odst. 4 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů.). Z tohoto důvodu může soud prvního stupně po rozhodnutí odvolacího soudu o postoupení věci jinému orgánu podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. tomuto orgánu předložit věc se spisem teprve tehdy, až oprávněným osobám uplyne lhůta k podání dovolání, anebo o podaném dovolání rozhodne dovolací soud Obdobně platí, že nabylo-li rozhodnutí o postoupení věci jinému orgánu právní moci již před soudem prvního stupně, může tento soud věc jinému orgánu předložit se spisem až po uplynutí odvolací lhůty všem oprávněným osobám.. Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. e) tr.ř. § 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Datum rozhodnutí:24. 6. 2015 Spisová značka:8 Tdo 575/2015 ECLI:ECLI:CZ:NS:2015:8.TDO.575.2015.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Postoupení věci jinému orgánu Trestní řízení Dotčené předpisy:§ 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. § 12 odst. 10 tr. ř. Kategorie rozhodnutí:A EU Zveřejněno na webu:25. 9. 2015 Publikováno ve sbírce pod číslem:6 / 2016 Anotace:Rozsudkem prvoinstančního soudu byl obviněný uznán vinným přečinem znásilnění podle § 185 odst. 1 tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtrnácti měsíců. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku mu byla uložena povinnost během zkušební doby podle svých sil nahradit poškozené způsobenou škodu, resp. nemajetkovou újmu. Odvolací soud z podnětu odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem znásilnění podle § 185 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněnému za tento přečin uložil podle § 185 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř. Nejvyšší soud se ve svém rozhodnutí zabýval použitelností trestní zásady ne bis in idem. Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 8 Tdo 575/2015-28 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. června 2015 o dovolání obviněného F. S. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 12 To 471/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 1 T 119/2012, takto: Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 12 To 471/2013. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. se zastavuje trestní stíhání obviněného F. S. pro skutek spočívající v tom, že v přesně nezjištěné době v měsíci dubnu či květnu 2012 v místnosti kuchyňky ve firmě E., s. r. o., se sídlem P., ulice U L., kam vstoupil za poškozenou Š. V., v úmyslu ukojit své sexuální nutkání, v době, kdy tato stála u kuchyňské linky a myla nádobí, zavřel za sebou dveře, k této zezadu přistoupil a přitiskl ji úmyslně svým tělem ke kuchyňské lince, objal ji a následně ji osahával na prsou, která hnětl, dále ji osahával přes oblečení na genitáliích, přičemž poškozená se jej snažila odstrkovat rukama, vykroutit se mu ze sevření a opakovaně mu sdělila, že si toto nepřeje, neboť tak stanoví vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Odůvodnění: Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 17. 9. 2013, sp. zn. 1 T 119/2012, byl obviněný F. S. uznán vinným přečinem znásilnění podle § 185 odst. 1 tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtrnácti měsíců. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku mu byla uložena povinnost během zkušební doby podle svých sil nahradit poškozené způsobenou škodu, resp. nemajetkovou újmu. Poškozená byla s nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Krajský soud v Praze jako soud odvolací z podnětu odvolání obviněného rozsudkem ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 12 To 471/2013, podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil shora citovaný rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem znásilnění podle § 185 odst. 1 tr. zákoníku na podkladě skutku popsaného tak, že v přesně nezjištěné době v měsíci dubnu či květnu 2012 v místnosti kuchyňky ve firmě E., s. r. o., se sídlem P., ulice U L., kam vstoupil za poškozenou Š. V., v úmyslu ukojit své sexuální nutkání, v době, kdy tato stála u kuchyňské linky a myla nádobí, zavřel za sebou dveře, k této zezadu přistoupil a přitiskl ji úmyslně svým tělem ke kuchyňské lince, objal ji a následně ji osahával na prsou, která hnětl, dále ji osahával přes oblečení na genitáliích, přičemž poškozená se jej snažila odstrkovat rukama, vykroutit se mu ze sevření a opakovaně mu sdělila, že si toto nepřeje. Obviněnému za tento přečin uložil podle § 185 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Poškozenou s nárokem na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř. Namítal jednak, že trestní stíhání proti němu vedené bylo nepřípustné pro překážku věci rozhodnuté, a jednak, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K prvnímu nedostatku poukázal na průběh řízení s důrazem na to, že dovoláním napadené rozhodnutí, které je v pořadí třetím, bylo vydáno až v návaznosti na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2014, sp. zn. 8 Tdo 775/2014, jímž bylo zrušeno předchozí rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byla trestní věc obviněného postoupena městskému úřadu, a odvolacímu soudu bylo uloženo věc znovu projednat. Před tím, než Nejvyšší soud rozhodl, však bylo rozhodnuto příkazem Městského úřadu v Příbrami ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. MeUPB 31494/2014, které nabylo právní moci dne 10. 5. 2014, a obviněný byl potrestán za přestupek proti občanskému soužití podle § 49 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990, o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 200/1990 Sb.“) a byla mu uložena pokuta v přestupkovém řízení. Podle obviněného toto rozhodnutí vytvořilo „překážku věci rozhodnuté“. Obviněný poukázal zejména na čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (sdělení č. 209/1992 Sb.) [dále „Úmluva“], podle něhož nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin, za který byl odsouzen konečným rozsudkem. Zmínil i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“), především rozsudek ve věci S. Z. versus R., který zásadně vyjadřuje nutnost vyvarovat se opakování trestního řízení, které již bylo jednou uzavřeno „konečným rozhodnutím ve věci“. Obviněný poukázal i na judikaturu Nejvyššího soudu, z níž považoval za podstatné názory vyslovené ve věcech sp. zn. 5 Tdo 1399/2007, 8 Tdo 167/2010 či 3 Tdo 1053/2010, zabývající se též otázkou rei iudicatae či ne bis in idem. Obviněný v kontextu s těmi