8 Tdo 650/2018 — Nejvyšší soud

8 Tdo 650/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. a) tr.ř. § 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Datum rozhodnutí:25. 6. 2018 Spisová značka:8 Tdo 650/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.650.2018.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Zanedbání povinné výživy Dotčené předpisy:§ 196 odst. 1 tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:1. 10. 2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 8 Tdo 650/2018-33 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 6. 2018 o dovolání obviněného P. S. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 9. 2017, sp. zn. 7 To 377/2016, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 1 T 4/2013, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. S. odmítá. O d ů v o d n ě n í : 1. Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 1 T 4/2013, byl obviněný P. S. (dále jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným, že v době od 3. 2. 2011 do 25. 1. 2012, vyjma částek 300 Kč uhrazených v březnu, dubnu a květnu 2011, 150 Kč uhrazených v červnu 2011, 200 Kč uhrazených v srpnu 2011, 250 Kč uhrazených v červenci, září, říjnu, listopadu a prosinci 2011 a v lednu 2012, na okrese L. ani jinde neplatil výživné na svého syna P. B., ačkoliv mu tato povinnost vyplývá přímo ze zákona o rodině a byla mu stanovena rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích č. j. P 82/94-639 ze dne 28. 11. 2007 ve výši 2 200 Kč měsíčně; za uvedené období tak dluží oprávněnému na výživném částku 23 400 Kč. 2. Takto popsané jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku a uložil mu podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 62 odst. 1, 3 a § 63 odst. 1 tr. zákoníku trest obecně prospěšných prací ve výměře 200 hodin. Podle § 63 odst. 2 tr. zákoníku mu současně uložil povinnost uhradit dlužné výživné podle svých sil po dobu výkonu trestu. 3. Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 21. 9. 2017, sp. zn. 7 To 377/2016, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. 4. Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a podal proti němu prostřednictvím svého obhájce Mgr. Jana Kutěje dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) a g) tr. ř. 5. Dovolatel v úvodu svého podání napadl postup policejního orgánu, který neprovedl přípravné řízení a bez něj mu sdělil obvinění. Poté poukázal na pochybení soudu odvolacího, jenž v rozporu se skutečností uvedl, že nebyla realizována povinnost obviněného v rámci uložené náhrady vazby dohledem dostavovat se dvakrát týdně do trestní kanceláře Okresního soudu v Litoměřicích a na probační a mediační službu. Připomenul, že se přitom od 8. 10. 2011 od ledna 2013 na určená místa pravidelně každý týden dostavoval, k tomu ještě k výslechům a soudním jednáním, a to již od roku 2009 do současnosti. Tato omezení jej diskvalifikovala z možnosti získat zaměstnání a nalezení společenského uplatnění, proto shora uvedenou povinnost označil za šikanózní a spatřoval v ní porušení Listiny základních práv a svobod. Soudu vytknul, že se vůbec nezabýval pracovními příležitostmi v rozhodném období (od 3. 2. 2011 do 31. 1. 2012), neprokázal tudíž, že by se (obviněný) vyhýbal práci nebo nějaké zaměstnání odmítl. 6. Soud prvního stupně podle jeho názoru rovněž ničím nedoložil tvrzení, že by se finančně podílel na výchově svých dalších synů A. a D. S.. Jeho závěry ohledně paní R. S., která se stala vlastníkem bytu v panelovém domě, jsou zcela irelevantní, jelikož nijak nesouvisí s jeho majetkovými poměry. Soudem nebylo prokázáno, že by se v bydlišti své bývalé družky zdržoval. To vyplynulo i z trestního řízení vedeném proti R. S., kdy policejním šetřením nebylo zjištěno, že by s ní žil ve společné domácnosti a že by přispíval na její chod (s výjimkou výživy dvou společných synů). Přesto soud jejich majetkové poměry spojil. Naproti tomu Úřad práce v Litoměřicích vydal ve věci R. S. rozhodnutí o jeho vyloučení z okruhu společně posuzovaných osob. Rovněž tvrzení soudu, že R. S. se snažila majetkové poměry své rodiny záměrně zatajovat, nemá oporu v provedeném dokazování. Dovolatel dále poukázal na některá nepravdivá tvrzení poškozeného P. B. (případně i svědků M. B. a J. B.), jejichž cílem mělo být co nejvíce jej (svého otce) poškodit a pomstít se mu. Rovněž srovnával životní úroveň rodiny B. a S. a dovodil, že standard první z nich byl neporovnatelně vyšší. Soudu rovněž vyčetl, že nikoho z rodiny S. (tedy jeho dva syny a jejich matku) nevyslechl. 7. Podle dovolatele je tvrzení soudů, že zastírá své příjmy, účelové a naprosto v rozporu s provedeným dokazováním. Připomněl, že čelí pěti exekucím a zcela jednoznačně prokázal své majetkové poměry. Policie i všichni exekutoři svým šetřením dospěli k závěru, že nemá žádný movitý ani nemovitý majetek, žádné účty v bankách atd. Nikdy tedy nebyl v takové ekonomické situaci, která by mu umožnila výživné platit. V rozhodnutí soudů nejsou popsány takové skutkové okolnosti, z nichž by vyplývalo, že se záměrně v přímém úmyslu vyhýbal plnění své zákonné vyživovací povinnosti. V trestním řízení není možné trestní odpovědnost posuzovat na základě potencionality příjmu. Soudy se nezabývaly zásadou zákonnosti ani subsidiarity trestní represe. Nezabývaly se ani ustanovením § 64 tr. zákoníku, tedy stanoviskem pachatele a jeho zdravotní způsobilostí při ukládání trestu obecně prospěšných prací, přičemž tento trest se neuloží, je-li pachatel zdravotně nezpůsobilý k soustavnému výkonu práce. 8. Dalším pochybením soudu podle dovolatele bylo, že nevyřešil otázku, jak vysoké bylo výživné, jehož neplacením měl být spáchán posuzovaný přečin. Jelikož jde o posouzení viny obviněného, měl danou problematiku soud vyřešit samostatně jako předběžnou otázku ve smyslu § 9 odst. 1 tr. ř., přičemž nebyl vázán pravomocným rozhodnutím Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 28. 11. 2007, č. j. P 82/94-639, jímž bylo rozhodnuto o jeho povinnosti platit výživné v částce 2 200 Kč měsíčně. Soud tak ovšem neučinil a znemožnil mu využít účinné lítosti. V souvislosti s tím dovolatel citoval usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. 7 Tdo 648/2004, kde soud při hodnocení otázky, do jaké výše bylo neplacení výživného trestným činem, akcentoval též majetkové poměry pachatele a jeho reálnou schopnost výživné hradit. K tomu dodal, že nebyl schopen svým závazkům dostát, neboť neměl peníze ani jiný majetek a byly proti němu vedeny exekuce, sám žil pod hranicí životního minima. Soudy podle jeho názoru překroutily důkazní situaci v jeho neprospěch, nedodržely základní principy trestního řízení, důkazy hodnotily svévolně, nedostatečně zjistily skutkový stav věci. Není zřejmé, z čeho vyvodily přímý úmysl dovolatele, nejsou popsány takové skutkové okolnosti, z nichž by vyplývalo, že se záměrně vyhýbal plnění svých povinností. Z provedeného dokazování naopak vyplývá jeho snaha svému zletilému synovi výživné hradit, částečně tak i konal, a to v maximálních mezích svých možností, více nemohl. Stupeň nebezpečnosti údajného přečinu pro společnost je s ohledem na uvedené okolnosti nižší než nepatrný, resp. nulový. Odvolací soud se nevypořádal se všemi hledisky, která jsou podle zákonné úpravy v posuzované věci relevantní, a uceleně neposoudil okolnosti, které v řízení vyšly najevo. Za takové situace měl s ohledem na zásadu in dubio pro reo vynést jedině zprošťující rozsudek. 9. Dovolatel proto navrhl (aniž by citoval příslušná zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud v celém rozsahu zrušil všechny výroky usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 9. 2017, sp. zn. 7 To 377/2016, a též všechny výroky rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 1 T 4/2013, a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 10. V souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. se k dovolání obviněného písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Zprvu zopakovala nejdůležitější skutková zjištění a konstatovala, že popis skutku obsažený v tzv. skutkové větě výroku o vině z odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně naplňuje všechny zákonné znaky přečinu zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku. 11. Žádné pochybnosti neměla státní zástupkyně ani o výši stanovené vyživovací povinnosti, kterou soudy ve věci činné řádně posoudily za podmínek § 9 odst. 1 tr. ř., přičemž dospěly k závěru, že částka výživného ve výši 2 200 Kč měsíčně, která byla dovolateli stanovena rozsudkem civilního soudu, je zcela přiměřená