8 Tdo 686/2018

Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 6. 4. 2016, sp. zn. 56 T 3/2014, tak, že uznal níže jmenované obviněné (tedy nejen dovolatele) vinnými, že „I . obžalovaní P. A., B. N., F. T., J. M., J. T., K. B. a V. V.: po vzájemné dohodě a v úmyslu převést na sebe finanční prostředky z bankovního účtu jiného poté, co se obžalovaní N. a T. na jaře roku 2010 účastnili prodeje bytu poškozeného M. Š. a zjistili, že mu kupní cena ve výši 13 000 000 Kč byla uhrazena na jeho účet vedený u České spořitelny, a.s., obžalovaný A. jako firemní poradce České spořitelny, a.s., se zařazením na pobočce V. n. v P., dne 21. 9. 2010 v 11:33 hodin a dne 16. 9. 2010 v době od 13:23 – 13:26 hodin lustroval prostřednictvím interní aplikace osobu M. Š., nahlížel ve dnech 16. 9. 2010 v době od 13:23 hodin do 13:26 hodin, 21. 9. 2010 v 11:33 hodin, 29. 9. 2010 v 13:42 hodin, 30. 9. 2010 ve 14:26 hodin a dne 1. 10. 2010 ve 13:23 hodin prostřednictvím interní aplikace banky na bankovní účet poškozeného M. Š. a informace o finančních prostředcích a zůstatku na účtu předával obžalovaným N. a T., přičemž obžalovaný N. vyhotovil listinu „Plná moc“ opatřenou datem 20. 9. 2010, doložkou legalizace, kulatým razítkem se státním znakem notářky M. K., razítkem podpisové doložky notářské koncipientky I. N. a napodobeninou podpisu M. Š., která dle údajů na ní uvedených zmocňuje obžalovaného M. k nakládání s finančními prostředky na bankovním účtu poškozeného M. Š., s touto padělanou plnou mocí obžalovaný T. dne 29. 9. 2010 doprovodil obžalovaného M. na Úřad MČ P., T., který ji zde jako zmocněnec podepsal a nechal ověřit úřednicí D. P., a kdy poté obžalovaný T. převezl obžalovaného M. do pobočky České spořitelny, a.s. na V. n., kde po předchozí dohodě obžalovaný M. předal tuto padělanou plnou moc obžalovanému A. za účelem provedení změny dispozičního práva a podpisového vzoru k bankovnímu účtu poškozeného M. Š., a kdy toto obžalovaný A. skutečně provedl, a na základě toho pak poté, co dne 30. 9. 2010 obžalovaný T. přivezl obžalovaného M. do pobočky České spořitelny, a.s. v R. u., P., obžalovaný M ve 14:02 hodin zadal příkaz k úhradě částky 5 000 000 Kč z účtu poškozeného M. Š. ve prospěch účtu majitele obžalovaného K. B., vedeného u Československé obchodní banky, a.s. a obžalovaný B. pak za aktivní účasti obžalovaného V. provedl čtyři výběry, konkrétně dne 1. 10. 2010 v 15:23 hodin na pobočce Československé obchodní banky, a.s., N. B. S., P., vybral částku 100 000 Kč, dne 4. 10. 2010 v 11:46 hodin na pobočce Československé obchodní banky, a.s., N. P., P., společně vybrali další hotovost ve výši 100 000 Kč, dne 5. 10. 2010 v 17:05 hodin na pobočce Československé obchodní banky, a.s., N. P., P., vybrali další částku ve výši 100 000 Kč a dne 6. 10. 2010 ve 13:34 hodin na pobočce Československé obchodní banky, a.s., N. B. S., P., vybrali zbývající hotovost ve výši 4 700 000 Kč, přičemž tyto částky vždy předali obžalovaným N. a T., a tímto společným jednáním způsobili uvedení obžalovaní akciové společnosti Česká spořitelna, se sídlem Olbrachtova 1929/62, Praha 4, škodu ve výši 5 000 000 Kč,

Takto popsané jednání obviněných soud prvního stupně právně kvalifikoval v případě obviněného P. A. jednak jako zvlášť závažný zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, jednak jako zločin neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku (skutky pod body I. a II.), v případě obviněného K. B. jako zvlášť závažný zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku (skutek pod bodem I.), v případě obviněného J. Č. jednak jako přečin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, jednak jako přečin neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (skutek pod bodem III. ve vztahu k napadeným účtům u Komerční banky, a.s.), v případě obviněného K. L. jednak jako zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, jednak jako zločin padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku (skutek pod bodem III.), v případě obviněného J. M. jednak jako zvlášť závažný zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, jednak jako zvlášť závažný zločin padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku (skutek pod bodem I.), v případě obviněného B. N. jednak jako zvlášť závažný zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, jednak jako zvlášť závažný zločin padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku (skutky pod body I., II. a III.), v případě obviněného J. T. jako zvlášť závažný zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku (skutek pod bodem I.), v případě obviněného F. T. jednak jako zvlášť závažný zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku (skutek pod bodem I.), jednak jako zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, spáchaný účastenstvím podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (skutek pod bodem II.) a jednak jako zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, spáchaný účastenstvím podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (skutek pod bodem III.) a v případě obviněného V. V. jako zvlášť závažný zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku (skutek pod bodem I.).

Za výše uvedenou trestnou činnost byli obvinění odsouzeni, a to P. A. za zločiny z tohoto rozsudku a dále za přečin podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 16. 5. 2014, sp. zn. 23 T 330/2012, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 4 To 297/2014, podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl současně uložen trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu zaměstnání nebo funkce, při níž dochází ke kontaktu s klienty a jejich osobními údaji v oblasti bankovnictví a kapitálových služeb, a to na dobu deseti let. Dále podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen rovněž trest propadnutí věci, a to částky ve výši 500 000 Kč. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zároveň zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 16. 5. 2014, sp. zn. 23 T 330/2012, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 4 To 297/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. K. B. podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 2 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. J. Č. podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 2 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. K. L. za zločiny z tohoto rozsudku a dále za přečin podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 21. 6. 2011, sp. zn. 21 T 65/2011, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2011, sp. zn. 9 To 361/2011, a přečin podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku z trestního příkazu Okresního soudu Praha-východ ze dne 13. 1. 2011, sp. zn. 2 T 210/2010, podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zároveň zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 21. 6. 2011, sp. zn. 21 T 65/2011, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2011, sp. zn. 9 To 361/2011, a z trestního příkazu Okresního soudu Praha-východ ze dne 13. 1. 2011, sp. zn. 2 T 210/2010, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. J. M. podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 a za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 2 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. B. N. podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku k trestu propadnutí věci, a to částky ve výši 25 100 Kč. Ohledně J. T. soud podle § 44 tr. zákoníku upustil od uložení souhrnného trestu, a to ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 3 T 126/2012, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 6. 2014, sp. zn. 6 To 178/2014, a ve vztahu k trestnímu příkazu Okresního soudu v Mělníku ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. 14 T 60/2013. F. T. podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití ustanovení § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. V. V. podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 2 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. soud rozhodl i o povinnosti obviněných k náhradě škody tak, že P. A., B. N., F. T., J. M., J. T., K. B. a V. V. jsou povinni společně a nerozdílně poškozené České spořitelně, a.s., se sídlem Olbrachtova 1929/62, Praha 4, nahradit majetkovou škodu ve výši 5 000 000 Kč. P. A., B. N. a F. T. jsou povinni společně a nerozdílně poškozené České spořitelně, a.s., se sídlem Olbrachtova 1929/62, Praha 4, nahradit majetkovou škodu ve výši 1 583 661 Kč. B. N., F. T. a K. L. jsou povinni společně a nerozdílně poškozené České spořitelně, a.s., se sídlem Olbrachtova 1929/62, Praha 4, nahradit majetkovou škodu ve výši 652 810,43 Kč. B. N., J. Č., K. L. a F. T. jsou povinni společně a nerozdílně poškozené Komerční bance, a.s., se sídlem Na Příkopě 33/969, 114 07 Praha 1, nahradit majetkovou škodu ve výši 247 884 Kč.

Podle § 101 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku soud dále rozhodl o uložení ochranného opatření, a to zabrání věci, konkrétně nemovitosti v katastrálním území K. n. L., na listu vlastnictví, budova včetně pozemku parcelní, na adrese B., K. n. L., a dále osobního automobilu tovární značky M., obchodního označení E 270 CDI A, ve vlastnictví M. K., dříve N.

Oproti tomu byl obviněný J. Š. podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze z 28. 2. 2014, sp. zn. 1 KZV 210/2010, která mu kladla za vinu spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kterého se měl dopustit spolu s dalšími obviněnými skutky popsanými pod body I. a II. rozsudku.

Rozsudek soudu prvního stupně nabyl již v minulosti právní moci v části týkající obviněných J. M., K. L. a J. T.

Obvinění P. A., K. B., J. Č., B. N., F. T. a V. V., ale i státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze (ta tak učinila výhradně v neprospěch obviněných F. T. a J. Š.) podali proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání.

Vrchní soud v Praze o nich rozhodl na závěr veřejného zasedání rozsudkem ze dne 20. 1. 2017, sp. zn. 6 To 72/2016, takto: „I.

Z podnětu odvolání obžalovaných P. A., J- Č., B. N. a F. T. se napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d), e), odst. 2 tr. ř. a § 259 odst. 4 t r. ř . částečně z r u š u j e, a to v celém rozsahu ohledně obžalovaných P. A., B. N. a J. Č., ve výrocích o vině pod body A., I. a II., o trestu a o povinnosti k náhradě škody ohledně obžalovaného F. T. a ve výroku o zabrání věcí ve vlastnictví M. K., dříve N.

Podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. se znovu rozhoduje t a k t o:

Takto popsaná jednání jednotlivých obviněných odvolací soud právně kvalifikoval takto: v případě obviněného P. A. jednak jako zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, účinného do 30. 4. 2015 (skutky pod body I. a II.), jednak jako zločin neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, účinného do 30. 4. 2015 (skutky pod body I. a II.), v případě obviněného B. N. jednak jako zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, účinného do 30. 4. 2015 (skutky pod body I., II. a III.), jednak jako zločin padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr.zákoníku, účinného do 30. 4. 2015 (skutky pod body I., II. a III.), a v případě obviněného F. T. jako organizátorství zločinu podvodu podle § 24 odst. 1 písm. a) a § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku (skutky pod body I. a II.). Za to obviněné odsoudil: P. A. za zločiny, kterými byl uznán vinným tímto rozsudkem a za přečin podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 16. 5. 2014, č. j. 23 T 330/2012 – 313, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 5. 2015, č. j. 4 To 297/2014 – 335, podle § 209 odst. 5 a § 43 odst. 2 tr. zákoníku, účinného do 30. 4. 2015, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku, účinného do 30. 4. 2015, zařadil do věznice s dozorem. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku, účinného do 30. 4. 2015, mu uložil i trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu zaměstnání nebo funkce, při níž dochází ke kontaktu s klienty a jejich osobními údaji v oblasti bankovnictví a kapitálových služeb, a to na dobu sedmi let, a podle § 70 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, účinného do 30. 4. 2015, také trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to částky 500 000 Kč. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku, účinného do 30. 4. 2015, zároveň zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 16. 5. 2014, č. j. 23 T 330/2012 – 313, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 5. 2015, č. j. 4 To 297/2014 – 335, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. B. N. odsoudil podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku, účinného do 30. 4. 2015, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon jej zařadil podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, účinného do 30. 4. 2015, do věznice s ostrahou, a podle § 70 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, účinného do 30. 4. 2015, k trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to částky ve výši 25 100 Kč. F. T. odsoudil za organizátorství zločinu podvodu podle § 24 odst. 1 písm. a) a § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným tímto rozsudkem (skutky pod body I. a II.), a za zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, spáchaný formou účastenství podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným napadeným rozsudkem (skutek pod bodem III.), podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon jej zařadil podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s dozorem.

Odvolací soud dále uložil podle § 101 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, účinného do 30. 4. 2015, M. K., dříve N., zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to nemovitosti v katastrálním území K. n. L., na listu vlastnictví, budova č. …včetně pozemku parcelní č. …, na adrese B., K. n. L., a osobního automobilu tovární značky M., obchodního označení E 270 CDI A. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. rozhodl i o náhradě škody, když vyslovil, že: obvinění P. A., B. N. a F. T. spolu s pravomocně odsouzenými J. M. a J. T. a K. B. a V. V. jsou povinni společně a nerozdílně poškozené České spořitelně, a. s., se sídlem Olbrachtova 1929/62, Praha 4, nahradit majetkovou škodu ve výši 5 000 000 Kč, obvinění P. A., B. N. a F. T. jsou povinni společně a nerozdílně poškozené České spořitelně, a. s., se sídlem Olbrachtova 1929/62, Praha 4, nahradit majetkovou škodu ve výši 1 583 661 Kč, obvinění B. N., F. T. s pravomocně odsouzeným K. L. jsou povinni společně a nerozdílně poškozené České spořitelně, a. s., se sídlem Olbrachtova 1929/62, Praha 4, nahradit majetkovou škodu ve výši 652 810,43 Kč, obvinění B. N. a F. T. s pravomocně odsouzeným K. L. jsou povinni společně a nerozdílně poškozené Komerční bance, a. s., se sídlem Na Příkopě 33/969, 114 07 Praha 1, nahradit majetkovou škodu ve výši 247 884 Kč, obvinění B. N. a F. T. s pravomocně odsouzeným K. L. jsou povinni společně a nerozdílně poškozené O. M.-S., trvale bytem K M., P.-L., nahradit majetkovou škodu ve výši 602 476,10 Kč.

Konečně odvolací soud rozhodl, že podle § 259 odst. 1 tr. ř. se věc v části týkající se obviněného J. Č. vrací soudu prvního stupně, a že odvolání státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze a obviněných K. B. a V. V. se podle § 256 tr. ř. zamítají.

Obvinění P. A., K. B., B. N., F. T. a V. V. se ani s tímto rozhodnutím odvolacího soudu nesmířili a podali proti němu dovolání. Obvinění P. A., K. B., F. T. a V. V. tak učinili z dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy s tvrzením, že rozsudek spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku či jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. však tito obvinění výslovně ve svých podáních nezmínili]. Obviněný B. N. na rozdíl od nich napadl citovaný rozsudek z dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

Obviněný P. A. podal dovolání prostřednictvím obhájce JUDr. Radka Spurného a nesprávné právní posouzení skutku spatřoval v tom, že jednání, jak je ve vztahu k němu popsáno ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku, nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu dle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, neboť v něm není uvedeno nic, co by skutkově odpovídalo tomu, že by obohatil sebe nebo jiného. Jeho protiprávní jednání, které doznal při výslechu před odvolacím soudem a které mělo původ v jeho nespolehlivosti, což jej činilo snadným terčem pro útok zvenčí, by bylo možno kvalifikovat jen jako nedbalostní trestný čin. Za nesprávné považoval, že odvolací soud poté, co část procesu byla proti němu vedena jako proti uprchlému, jen zopakoval některé důkazy a prvoinstanční rozsudek nezrušil, aby tyto důkazy prováděl soud prvního stupně. Z toho dovozoval, že byl připraven o jednu instanci, což považoval za nepřípustné. Odvolací soud prý také zkrátil jeho práva tím, že mu nedal dostatečný prostor k prezentaci závěrečné řeči a k pronesení posledního slova. Soudy rovněž měly v průběhu trestního řízení při informaci o tom, že hrál hazardní hry, přibrat znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, a vyšetřit jeho duševní stav. K učiněnému závěru soudů o existenci vzájemné dohody a společném úmyslu se spoluobviněnými F. T. a B. N. poukázal na to, že nebyla prokázána ani jedna jejich schůzka; případně zadokumentovaný telefonický styk mezi nimi není relevantní a problematický s ohledem na jeho pracovní zařazení a vytížení. Odvolací soud také nesprávně a bez respektu k trestnímu řádu přijal jako legální důkaz nahrávkou spoluobviněného J. Š. a také účelově, tendenčně a k jeho tíži (tj. k tíži dovolatele) posoudil to, z jakých zdrojů pocházela částka 500 000 Kč u něho zajištěná. V závěru svého podání tento dovolatel ještě odkázal na veškeré své argumenty z předchozího průběhu trestního řízení, zejména v doplnění odvolání, a navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil jak napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze, tak jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze, a věc vrátil soudu první instance k dalšímu jednání.

Obviněný K. B. v podaném dovolání prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Markéty Švambergové namítl, že oba soudy nižších instancí při rozhodování v dané věci nepostupovaly v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. Nalézací soud zjistil skutkový stav nesprávně a pak jej také nesprávně právně posoudil. Nebyla prokázána existence vzájemné dohody mezi ním a dalšími spoluobviněnými, dokonce ani to, že by se s nimi znal. Je sice pravda, že „poskytl“ svůj bankovní účet, na nějž byla připsána částka 5 000 000 Kč, kterou postupně vybral a předal spoluobviněnému V. V., stalo se však k žádosti tohoto spoluobviněného z jiných důvodů, které vysvětlil. Žádné důkazy nesvědčí o tom, že by o trestné činnosti věděl; úmyslné zavinění mu tudíž nebylo prokázáno. Nalézací a odvolací soud nedostály požadavkům plynoucím z principu presumpce neviny a zásady in dubio pro reo. Skutková zjištění neodpovídají provedenému dokazování, ani pokud jde o výrok o náhradě škody. Povinnost k náhradě škody mu uložená je nepřiměřeně přísná, přičemž soud první instance nepřihlédl k tomu, že se na trestné činnosti nepodílel vědomě a jeho účast byla jen minimální. Minimální byl i jeho podíl na zisku ve výši 100 000 Kč (spíše šlo o peněžité protiplnění za poskytnutou službu). Nezpůsobil škodu 5 000 000 Kč a ani nevěděl, že poškozenou je Česká spořitelna, a. s. Proto v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a podle § 265l odst.1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.

Také obviněný F. T. prostřednictvím svého obhájce JUDr. Josefa Monsporta oběma rozsudkům soudů nižších stupňů vytkl, že porušily právo na spravedlivý proces tím, že nedbaly zásady presumpce neviny a z něj vyplývajícího pravidla in dubio pro reo; skutková zjištění domýšlely bez opory v provedených důkazech a nesporné okolnosti vykládaly vždy jen v jeho neprospěch. Odsouzen byl i přes konstatování soudů, že ohledně jeho osoby jsou jen nepřímé důkazy, což se nejvýrazněji projevuje u skutku pod bodem 2/I rozsudku odvolacího soudu. Soudní rozhodnutí nepojmenovávají žádné důkazy, které by jej měly usvědčovat z dohody se spoluobviněnými, přičemž o dohodách nehovoří ve svých výpovědích nikdo ze spoluobviněných. Z žádného konkrétního důkazu neplyne ani jeho účast na prodeji bytu poškozeného M. Š. a jeho informovanost o platbě za koupi na příslušný konkrétní účet. Poškozený jej neznal a nezná, nic neuvedl ani spoluobviněný B. N., a o tom, že by (dovolatel) na prodeji participoval, neví ani svědek V. H. Žádný důkaz, včetně výpovědi spoluobviněných P. A. a B. N., nedosvědčuje ani předání informací o bankovním tajemství k účtu poškozeného spoluobviněným P. A.. K zaznamenanému telekomunikačnímu provozu mezi ním a spoluobviněným P. A. uvedl, že není znám jeho obsah, nelze tedy dovodit, že telefonáty souvisely s nezákonnou lustrací či předáváním bankovních informací. Nebyl zajištěn ani žádný důkaz, že by mu byly předány nějaké finanční částky. Oba soudy nižších instancí učinily chybné závěry o jeho podílu na trestné činnosti na podkladě výpovědí spoluobviněných V. V. a J. T. a z časové shody jeho telefonátů se spoluobviněným P. A. a jeho lustracemi osob a účtu poškozeného M. Š. Z těchto podkladů lze ale dovodit pouze jeho prostou účast u něčeho, aniž by aktivně zasahoval do věci. Úvahy spoluobviněných V. V. a K. B. ex post jsou spekulacemi bez podpory něčím konkrétním. V případě skutku popsaného pod bodem II. rozsudku soud nepojmenovává jediný důkaz, který by zachycoval pokyny, jež by (dovolatel) ukládal spoluobviněnému P. A. k nahlížení do účtu, dohodu se spoluobviněným B. N. o vyhotovení falešné plné moci, jeho účast na převzetí částky 1,4 mil. Kč od F. B., jeho iniciativní jednání a koordinování všech osob. Závěr o jeho vině nalézací soud postavil na výpovědi původně spoluobviněného J. Š., na jím skrytě pořízené nahrávce, jež zachytila hovor mezi nimi a spoluobviněným B. N., a na dalším hovoru zaznamenaným při policejním sledování. Výpověď J. Š. je však zpochybněna s tím, že je popřena spoluobviněným P. A. a neodpovídá fotografii z bankovních kamer, která zachycuje F. B. Právě on plnou moc P. A. přinesl, přičemž v přípravném řízení nic o něm (dovolateli) neuvedl. J. Š. nebyl schopen ani po dvou letech, kdy se dověděl o předložení plné moci dovolatelem a B. N., v telefonickém hovoru s P. H. rozklíčovat, kdo plnou moc skutečně přinesl. Nahrávka pořízená skrytě J. Š. zaznamenává reálný průběh děje a nic nedokazuje. Z oznámení podezření o spáchání trestného činu České spořitelny, a. s., a z něj vyplývající kroky majitele účtu M. L. v říjnu 2010 zřetelně naznačují možnou účast samotného M. L. Ani v případě skutku pod bodem III. rozsudku odůvodnění soudních rozhodnutí neuvádějí jediný důkaz, který by měl obsahově zachycovat dohodu dovolatele s B. N., aby padělal řadu listin, stejně jako důkaz, který by osvědčovat, že (dovolatel) věc vymyslel a řídil ostatní. Postup předsedy senátu vůči svědkyni L. V. neodpovídal zákonným podmínkám rekognice. Ani tak jej tato svědkyně neoznačila s jistotou. Svědkyně M. Č. neuvedla v hlavním líčení o jeho účasti na věci vůbec nic. Její předchozí výpovědi v přípravném řízení jsou vůči němu nepoužitelné, protože byl obviněn až po jejich provedení. Jeho podíl na věci nelze dovodit ani z telefonické komunikace mezi B. N. a M. Č. a mezi ním (dovolatelem) a B. N. V samém závěru svého podání dovolatel navrhl (ani on konkrétní zákonná ustanovení necitoval), aby Nejvyšší soud oba napadené rozsudky v plném rozsahu zrušil a aby s ohledem na uvedené uvážil odložit nebo (možná časem) přerušit výkon rozhodnutí odvolacího soudu až do rozhodnutí o dovolání samotném.

Podle obviněného V. V., který své názory prezentoval v dovolání podaném prostřednictvím obhájkyně JUDr. Hany Nenadálové, jsou právní závěry soudů obou stupňů v tzv. extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a z odůvodnění jejich rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na jedné straně a právními závěry na straně druhé. Dovolatel poukázal na obsah své výpovědi, v níž vysvětlil kým a s jakým odůvodněním byl osloven, aby poskytl svůj bankovní účet k převodu peněžních prostředků. Soud prvního stupně i soud odvolací vyvozují z jeho výpovědi mylné závěry. Neexistuje žádný důkaz, který by vyvracel jeho obhajobu, že nevěděl a nemohl vědět o pravém původu finančních prostředků, k jejichž převodu zajistil bankovní účet. Opak nelze vyvodit ani z toho, že nekontaktoval J. M., aby si ověřil pravdivost informací o původu peněz a důvodech jejich převodu, ani z toho, že peníze měl postupně předat spoluobviněným a ne J. M., jak nesprávně vyhodnotil odvolací soud. O žádný relevantní důkaz není opřen ani závěr soudů obou stupňů, že se jednání dopustil po vzájemné dohodě se spoluobviněnými. Nelze přisvědčit ani tomu, že by byl prokázán kauzální nexus mezi jeho jednáním a způsobenou škodou. Nesouhlasí ani s tím, že by měl za způsobenou škodu odpovídat společně a nerozdílně s dalšími spoluobviněnými. Naopak mělo být rozhodnuto v souladu § 438 odst. 2 občanského zákoníku podle účasti jednotlivých osob, jak se podílely na vzniku škody. S ohledem na shora uvedené dovolatel požádal Nejvyšší soud (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze i rozsudek Městského soudu v Praze zrušil z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.

Obviněný B. N. ve svém podání prostřednictvím obhájce Mgr. Andreje Perepečenového uvedl, že naplnění důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spatřuje v tom, že soud nezohlednil v plné míře dříve uložené tresty a jeho současný zdravotní stav. Ten se po dobu vyšetřování, kdy se nacházel ve výkonu trestu, zhoršoval. Potřebuje nyní operační zákrok a rehabilitaci. Uložený trest je nepřiměřeně vysoký a vzhledem k jeho zdravotnímu stavu likvidační. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v otázce výše trestu a vzhledem k již uloženým trestům a jeho zdravotnímu stavu mu uložil trest mírnější.

V souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. se k podaným dovoláním písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Zdůraznil přitom, že k dovolání či jeho části, v níž dovolatel (v tomto případě konkrétně P. A.) toliko odkáže na obsah svého řádného opravného prostředku, nelze v řízení o dovolání přihlížet. Podle zákonných požadavků na obsahové náležitosti dovolání a v souladu s ustálenou rozhodovací praxí obsah dovolání nelze vymezit, a to ani částečně, odkazem na obsah odvolání či jiného opravného prostředku nebo na obsah dalších podání či vyjádření učiněných v dřívějších stadiích trestního řízení.

Státní zástupce poté souhrnně uvedl, že po přezkoumání obsahu jednotlivých dovolání a vyhodnocení předchozího průběhu trestního řízení, včetně jeho výsledku v podobě rozsudků Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze, mu nezbývá než konstatovat, že dovolání obviněných nejsou opodstatněná, přičemž v jednotlivých dovoláních uvedená argumentace z části ani neodpovídá deklarovanému dovolacímu důvodu. Dovolání totiž lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě v § 265b odst. 1 tr. ř. výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Dokazování má místo především v řízení před soudem nalézacím, přičemž jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat za zákonem splněných podmínek i soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku.

Podle státního zástupce lze v dané věci pominout bližší rozbor dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., na nějž ani ti dovolatelé, jejichž odvolání bylo Vrchním soudem v Praze zamítnuto, neodkazovali. Postačí konstatování, že v posuzované věci nedošlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a obvinění nebyli zbaveni přístupu ke druhé instanci. Jestliže měl být tedy správně dovolateli zvolen dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., mělo se tak stát v jeho druhé alternativě s poukazem na to, že v řízení předcházejícím vydání rozsudku o zamítnutí odvolání do rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest, byl dán důvod dovolání uvedený v citovaném ustanovení pod písm. g). Ten pak dán tehdy, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Dovolání tedy slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav lze při rozhodování o odvolání hodnotit zásadně pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souladu s ustanoveními hmotného práva. Přitom je třeba vycházet ze skutkového stavu zjištěného v průběhu trestního řízení a vyjádřeného ve výroku rozsudku.

Po posouzení obsahu jednotlivých podání státní zástupce uvedl, že někteří dovolatelé se shora uvedenými postuláty důsledně neřídili a ve svých dovoláních se pustili do hodnocení důkazů, nadto velmi jednostranně a v rozporu s tím, jak důkazy jednotlivě a ve svém souhrnu hodnotil nalézací soud, resp. po doplnění i soud odvolací. V podstatě celé dovolání věnoval přehodnocení důkazů a odlišným skutkovým zjištěním obviněný F. T. Zčásti lze tuto tendenci ovšem vysledovat i v dovoláních obviněných P. A., K. B. a V. V. Jedině obviněný V. V. přitom výslovně namítá existenci tzv. extrémního nesouladu, a to konkrétně mezi skutkovými zjištěními a právními závěry. Námitky uplatněné obviněnými v podaných dovoláních, které směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy, však dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňují.

Podle státního zástupce lze v tomto směru v případě obviněného P. A. poukázat na písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz jeho strany 45–48), s nímž se odvolací soud ztotožnil s poukazem na § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a své úvahy dále rozvedl (blíže viz strany 23–26 jeho rozsudku). Dovolatelova verze o jakémsi nedbalostním zanedbání svých pracovních povinností je ve světle všech provedených důkazů neobhajitelná. Na jedné straně měl (dovolatel) jednat zcela nestandardním způsobem, lustrovat bankovní účty osob mu až do té doby zcela neznámých a následně měnit dispoziční oprávnění k těmto účtům, shodou okolností ve velice krátké době před vyvedením nemalých finančních prostředků z těchto účtů, což vysvětluje tím, že v důsledku demotivace již nedbale přistupoval k plnění pracovních úkolů, chtěl odejít do soukromého sektoru, přičemž byl sám obelstěn pachateli majetkové trestné činnosti. Na druhé straně se mělo podle opatřených důkazů (svědectví J. S., část vlastní výpovědi obviněného atd.) jednat o schopného a příkladného zaměstnance s aktivním přístupem. Verze dovolatele o jakémsi nedbalostním pochybení proto nejen není věrohodná, ale je přímo v rozporu s opatřenými důkazy.

Státní zástupce dále uvedl, že ani v případě obviněných K. B. a V. V., kteří se velice podobným způsobem podíleli svou spoluúčastí na skutku popsaném pod bodem I. rozsudku nalézacího soudu, soudy neuvěřily jejich vysvětlení a jimi prezentovaným důvodům jejich zapojení do podvodného vylákání finančních prostředků banky z účtu klienta M. Š. Nalézací soud své úvahy logicky odůvodnil zejména v případě obviněného K. B. na stranách 48–49 a v případě obviněného V. V. na stranách 67–68 svého rozsudku, přičemž odvolací soud se s jeho závěry ztotožnil a neshledal důvod na nich ničeho měnit (viz stranu 26 jeho rozsudku). V případě obviněného V. V., který jako jediný z dovolatelů výslovně uplatnil námitku existence extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a na jejich podkladě zjištěným skutkovým stavem a právními úvahami soudu, se o případ tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem nejedná. Soud prvního stupně se dostatečně vypořádal s obsahem jednotlivých důkazů, podrobně a dostatečně přesvědčivě vyložil svoje úvahy, jimiž se řídil při hodnocení důkazů a rozporů mezi nimi a při posuzování obhajoby obviněného. Soud druhé instance se s argumentací soudu prvního stupně bezezbytku ztotožnil, a to i v kontextu námitek, které obviněný vznesl již v řízení o odvolání. Z rozhodnutí obou soudů je rovněž zřejmé, proč nepřistoupily na tvrzení obviněného, že nevěděl o pravém účelu profiltrování částky 5 000 000 Kč přes bankovní účet obviněného K. B., kteréžto obviněný spoluzajistil za odměnu 100 000 Kč.

I v případě obviněného F. T. se nalézací soud – podle názoru státního zástupce – vypořádal s důkazy, které měly svědčit o jeho vině, v souladu s pravidly uvedenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., jakkoliv připustil, že důkazní podklad ve vztahu k tomuto obviněnému byl v porovnání s prokázáním spoluúčasti dalších obviněných méně rozsáhlý a jednoznačný. Přesto tento soud z nepřímých důkazů poskládal řetězec, který tohoto dovolatele postavil v hierarchii pachatelů v podstatě na úroveň spoluobviněného B. N. Tito dva obvinění byli vyhodnoceni jako pachatelé, kteří v případech skutků pod body I., II. a III. rozsudku tzv. tahali za nitky, dávali jednotlivým spoluobviněným či nesvéprávným osobám pokyny, řídili je a měli z trestné činnosti největší profit. Závěr o spoluúčasti obviněného F. T. na trestné činnosti přitom není založen jen na výpovědi J. Š. a jím pořízené zvukové nahrávce. Z výpovědi svědka M. L. je doloženo jeho přímé aktivní zainteresování na vymožení pohledávky J. Š. za dlužníkem M. L. Mezi obviněným a spoluobviněným P. A., jakož i spoluobviněným B. N. panoval v rozhodné době čilý telekomunikační provoz, během něhož musely být domluveny konkrétní kroky, k nimž následně či dokonce bezprostředně poté obviněný P. A. přistoupil. Obviněné F. T. a B. N. přitom nakontaktoval na obviněného P. A. právě J. Š. Dovolatel F. T. rovněž ve svém podání přehlíží, že obviněný V. V. vypovídal ke spoluobviněným v množném čísle, když krom B. N. měl na mysli právě i F. T. I dovolatel měl tudíž V. V. slíbit odměnu 100 000 Kč za transakci přes bankovní účet. Na vzniklé problémy se obviněný V. V. následně obrátil právě na dovolatele, s obviněným B. N. již o tom dodatečně nemluvil. Význam má také to, že dovolatel byl podle svědectví obviněného V. V. přítomen poslední hotovostní předávce peněz podvodně vyvedených z účtu M. Š. Je si přitom třeba uvědomit, že při této poslední předávce došlo k předání největšího a zcela zásadního objemu peněz a současně došlo i k vyplacení stotisícové odměny spoluobviněnému V. V. Obviněný J. T. vyhověl tomuto spoluobviněnému v jeho požadavku na součinnost z toho důvodu, že vystupoval s obviněným F. T., kterého dlouhodobě znal. Bez významu není ani četnost telekomunikačního provozu, kdy dovolatel byl v rozhodné době jak se spoluobviněným V. V., tak se spoluobviněným J. T. v