8 Tdo 731/2023 – Nejvyšší soud

8 Tdo 731/2023-41013 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 8. 2023 o dovolání obviněného PharmDr. Martina Mašáta, nar. 5. 4. 1965 v Hradci Králové, zemřelého dne 14. 3. 2021, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 10. 2022, sp. zn. 3 To 121/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze, pod sp. zn. 40 T 16/2015, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Martina Mašáta odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2016, sp. zn. 40 T 16/2015, byl obviněný Martin Mašát v bodě I. 1. uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, jehož se (zkráceně) dopustil tím, že jako jednatel společností Interpharmac, IPC Pharmaservices, Lékárna Atrium, Třebechovická Lékárna, a Lékárna Zelená hvězda, dále jako předseda představenstva společností IPC Palladium, a International Pharmaceutical Corporation, v době od 25. 10. 2010 do 9. 7. 2013 podával u příslušných finančních úřadů daňová přiznání k dani z přidané hodnoty (dále „DPH“) a k dani z příjmů právnických osob (dále „DPPO“) za jednotlivá zdaňovací období, do nichž cíleně zahrnoval faktury o přijatých zdanitelných plněních, které si opatřil po předchozí dohodě s obviněným J. S., nar. XY, jenž je na objednávku obdržel od obviněných F. V. a R. P., a počínaje lednem roku 2013 přímo na základě dohody s F. V., jenž je vyhotovoval, ačkoli ke zdanitelnému plnění, uvedenému na těchto fakturách, nedošlo, a jednalo se o faktury vytvořené za účelem ovlivnění daňové povinnosti k DPH a DPPO, a také s cílem získat finanční hotovost pro vlastní potřebu, když provedené platby, po odečtení provize, mu byly vraceny zpět v hotovosti, ať už přímo nebo prostřednictvím zaměstnance B. H., přičemž takto jednal za jednotlivé jím ovládané nebo vlastněné společnosti v konkrétně uvedených případech v bodech A., B., D., E., F., G, jimiž společným jednáním s dalšími osobami způsobil celkovou škodu na DPH ve výši 16.300.848 Kč a na DPPO ve výši 11.159.645 Kč, tj. celkem ve výši 27.460.493 Kč, na jejímž způsobení se obviněný Martin Mašát podílel v tomto celém rozsahu. 2. Za uvedený zločin byl podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle § 68 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře celkem 1.000.000 Kč (200 denních sazeb po 5.000 Kč) a podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl pro případ, že by jej nevykonal ve stanovené lhůtě, vyměřen náhradní trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců. Podle § 71 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí náhradní hodnoty, a to peněžní hotovosti v částce 270.300 Kč odňaté při domovní prohlídce u přítelkyně T. B. dne 5. 3. 2013, peněžní hotovosti 4.115.000 Kč odňaté v prostorách společnosti IPC Pharmaservices při domovní prohlídce jiných prostor dne 5. 3. 2013 a peněžní hotovosti ve výši 11.513.400 Kč odňaté při prohlídce jiných prostor dne 5. 3. 2013 z bezpečností schránky ČSOB vedené na jméno obviněného Martina Mašáta. 3. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 31. 10. 2022, sp. zn. 3 To 121/2022, z podnětu odvolání obviněného Martina Mašáta podaného proti rozsudku soudu prvního stupně znovu rozhodl a podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. jej zrušil ve vztahu k tomuto obviněnému ve výroku o uloženém trestu propadnutí náhradní hodnoty podle § 71 odst. 1 tr. zákoníku. Jinak ponechal uvedený rozsudek beze změn. 4. Takto Vrchní soud postupoval poté, co Nejvyšší soud v uvedené věci již dříve rozhodl usnesením ze dne 14. 12. 2021, sp. zn. 8 Tdo 340/2021, tak že z podnětu dovolání obviněného Martina Mašáta podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. částečně zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 11. 2019, sp. zn. 3 To 121/2018, ve výroku pod bodem II., jímž bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného Martina Mašáta směřující proti výroku o trestech, které mu byly rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2016, sp. zn. 40 T 16/2015, uloženy. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v rozsahu zrušení o trestech obviněného Martina Mašáta znovu rozhodl. Jinak ponechal rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 11. 2019, sp. zn. 3 To 121/2018, nezměněn, přičemž dovolání dalších dovolatelů směřujících proti uvedenému rozsudku odmítl. II. Z dovolání obviněného 5. Obviněný Martin Mašát zemřel dne 14. 3. 2021 a dovolání jeho jménem podal jeho obhájce proti usnesení Vrchní soud v Praze ze dne 31. 10. 2022, sp. zn. 3 To 121/2022, s odkazem na důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), e), i), l), m) tr. ř. 6. Podle důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. dovolatel vytýkal zkrácení práva na osobní přítomnost u veřejného zasedání odvolacího soudu, jehož se nemohl dne 31. 10. 2022 zúčastnit, když dne 14. 3. 2021 zemřel, v čemž spatřoval porušení spravedlivého procesu ve smyslu čl. 6 odst. 3 písm. b) a c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále „Úmluva“), stejně jako čl. 36 odst. 1, 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále „Listina“) a čl. 14 odst. 3 písm. d) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, jimiž je zaručeno právo být přítomen projednání své věci, zásada ústnosti a bezprostřednosti i princip veřejnosti řízení. Obviněný byl tedy zkrácen na svých základních právech, neboť se již nemohl osobně k prováděným důkazům vyjadřovat v probíhajícím trestním řízení (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 10. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 4/94 a ze dne 20. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 36/04). 7. Vrchní soud v Praze těmto principům podle obhajoby nedostál, neboť ve věci konal veřejné zasedání, v němž znovu rozhodoval o trestu propadnutí náhradní hodnoty podle § 71 odst. 1 tr. zákoníku, k němuž si z vlastní iniciativy vyžádal zprávy finančního úřadu ke společnostem, jež obviněný v minulosti ovládal, a ze kterých je patrné, že u těchto společností nejsou evidovány žádné daňové nedoplatky. Vrchní soud těmito důkazy prokázal, že obviněný již v průběhu řízení před soudem prvního stupně aktivně přistoupil k uhrazení všech nedoplatků, čímž neutralizoval vzniklou škodu. Již po podání prvního dovolání však obviněný zemřel a nemohl se aktivně účastnit navazujícího soudního řízení a ani se vyjádřit k provedenému dokazování, a tudíž mu byla upřena jeho práva podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Rovněž nemohl hovořit o existenčních komplikacích, které jeho společnostem vznikly kvůli uloženým trestům a hotovosti, jež byla předmětem zajištění a propadnutí věci, a tudíž se nemohl vyjádřit k následkům, které pro něj mělo trestní řízení. Dovolatel připomněl, že usnesení o dědictví bylo vydáno až dne 19. 10. 2021, sp. zn. 34 D 985/2021, a dědicové byli do evidence skutečných majitelů společností obviněného zapsáni až dne 31. 12. 2021, a tudíž nemohli objektivně zhodnotit následky spojené s trestním řízením konaným před devíti lety. 8. Námitky vztahující se k důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. spočívaly v tom, že trestní stíhání obviněného, pokud zemřel, mělo být zastaveno podle § 257 odst. 1 písm. c) tr. ř. a § 11 odst. 1 písm. e) tr. ř. I když o mimořádných opravných prostředcích může být po smrti obviněného ještě rozhodnuto, řízení nemůže dále pokračovat po zrušení a přikázání věci, tedy v takové situaci, jaká v projednávané věci nastala. Místo zastavení trestního stíhání došlo v navazujícím řízení k jinému rozhodnutí, které je pro obviněného méně příznivé, a které je rozhodnutím ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 1, 2 tr. ř., pro které má být rozhodným stav v době vydání usnesení odvolacího soudu, nikoliv stav v době rozhodování Nejvyššího soudu. Obviněný, který zemřel, nemohl v nově probíhajícím řízení uplatňovat práva plynoucí z § 33 tr. ř., a proto by bylo možné hovořit o rozhodnutí v jeho prospěch pouze v případě, kdyby došlo k vydání zprošťujícího rozsudku, což se však v dané věci nestalo. Z usnesení Nejvyššího soudu vyplývalo, že odvolací soud měl povinnost odvolání obviněného do výroku o trestu přezkoumat i poté, co zemřel, což však vedlo k absurdní situaci, neboť obviněný nemohl uložený trest již nikdy vykonat. Poukázal však na to, že ještě před smrtí peněžitý trest uhradil dne 4. 12. 2020. Pokud Nejvyšší soud původní rozsudek odvolacího soudu zrušil a přikázal mu, aby o trestech znovu rozhodl, mělo dojít k vydání již uhrazeného peněžitého trestu manželce obviněného a jeho dětem, a pokud se tak nestalo, došlo k zásahu do jejich majetkových práv podle čl. 11 Listiny, neboť peněžitý trest se měl stát aktivem v pozůstalosti. K uvedenému obhájce připomněl též závěry Ústavního soudu, že plynutím času zaniká l