8 Tdo 736/2019 — Nejvyšší soud

8 Tdo 736/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Datum rozhodnutí:14. 8. 2019 Spisová značka:8 Tdo 736/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.736.2019.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Pokus trestného činu Pomoc k trestnému činu Zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby Dotčené předpisy:§ § 21 odst. 1 tr. zákoníku § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:5. 11. 2019 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí III.ÚS 3769/19 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 8 Tdo 736/2019 4 38 Tdo 736/2019-1283 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 8. 2019 o dovoláních, která podali obvinění J. A., roz. H., nar. XY v XY, trvale bytem XY, a R. G., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 7 To 12/2019, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 19 T 105/2016, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.  se  dovolání obviněných J. A. a R. G. odmítají. O d ů v o d n ě n í : 1. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 19 T 105/2016, uznal obviněné J. A. (dále převážně jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) a R. G. (dále převážně jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinnými, že 1. J. A. jako jednatelka společnosti M. R., IČ XY, se sídlem XY, v daňovém přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období 2. čtvrtletí 2011 společnosti M. R. podaném dne 25. 7. 2011 u Finančního úřadu Ostrava 1, se sídlem Jurečkova 940/2 Ostrava, uplatnila v rozporu s ustanovením § 72 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, nárok na vrácení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty ve výši 1 900 000 Kč na základě faktury č. 2011004, vystavené společností 1. R. M., IČ XY, za dodávku vybavení restaurace, s datem uskutečnění zdanitelného plnění 28. 6. 2011 ve výši 11 400 000 Kč včetně daně z přidané hodnoty, přestože věděla, že se jednalo o fiktivní, nerealizované plnění, které bylo společností M. R. „uhrazeno“ zápočtem fiktivní pohledávky J. G., nar. XY, ve výši 11 400 000 Kč vůči společnosti 1. R. M. dne 30. 6. 2011, přičemž společnost M. R. toto plnění nikdy nepřevzala, neužívala, ani jej neuhradila, a činila tak v úmyslu vylákat neoprávněnou výhodu na dani, avšak k vyplacení nárokovaného nadměrného odpočtu nedošlo, neboť byl správcem daně zahájen postup k odstranění pochybností ve smyslu ustanovení § 89 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád,  2. R. G. jako účetní společnosti M. R., IČ XY, se sídlem XY, vyplnil daňové přiznání k dani z přidané hodnoty společnosti M. R. za zdaňovací období 2. čtvrtletí 2011, podané dne 25. 7. 2011 jednatelkou společnosti J. A. u Finančního úřadu Ostrava I, se sídlem Jurečkova 940/2, Ostrava, v němž neoprávněně, v rozporu s ustanovením § 72 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, uvedl nárok na vrácení nadměrného odpočtu na dani z přidané hodnoty ve výši 1 900 000 Kč na základě faktury č. 2011004 za dodávku vybavení restaurace, kterou sám jako zmocněnec vystavil za společnost 1. R. M., IČ XY, s datem uskutečnění zdanitelného plnění 28. 6. 2011 ve výši 11 400 000 Kč včetně daně z přidané hodnoty, přičemž věděl, že se jednalo o fiktivní fakturu, neboť plnění uvedené na této faktuře nebylo nikdy realizováno a bylo společností M. R. „uhrazeno“ zápočtem fiktivní pohledávky J. G., nar. XY, ve výši 11 400 000 Kč vůči společnosti 1. R. M. dne 30. 6. 2011, přičemž společnost M. R. toto plnění nikdy nepřevzala, neužívala ani jej neuhradila a zároveň vyhotovil účetní doklady a písemnosti vztahující se k tomuto fiktivnímu plnění a provedl účetní zápisy a záznamy tak, aby z těchto záznamů nebylo patrné, že se jedná o fiktivní plnění, a učinil tak v úmyslu umožnit a usnadnit J. A., jednatelce společnosti M. R. neoprávněné vylákání výhody na dani, avšak k vyplacení nárokovaného nadměrného odpočtu nedošlo, neboť byl správcem daně zahájen postup k odstranění pochybností ve smyslu ustanovení § 89 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád. 2. Takto popsané jednání obviněné J. A. soud právně kvalifikoval jako zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, a jednání obviněného R. G. jako zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Obviněné J. A. uložil podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců, obviněnému R. G. uložil podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců.       3. Proti shora citovanému rozsudku soudu prvního stupně podali oba obvinění odvolání. Městský soud v Praze o nich rozhodl usnesením ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 7 To 12/2019, tak, že podle § 256 tr. ř. je zamítl. 4. Proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 podali rovněž oba obvinění prostřednictvím svého obhájce JUDr. Tomáše Sokola dovolání, přičemž tak učinili jediným (společným) podáním. Jako dovolací důvod uplatnili ten, který je uveden v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.   5. Naplnění výše citovaného dovolacího důvodu spatřovali dovolatelé jednak v tom, že jednáním popsaným ve výroku rozsudku soudu prvního stupně byla nesprávně posouzena otázka vzniku zdanitelného plnění, kdy v návaznosti na takto nesprávné právní posouzení došel odvolací soud k závěru o jejich vině, dále v tom, že předmětným jednáním nemohl ani jeden z nich naplnit subjektivní stránku daného trestného činu, přičemž odvolací soud se ve svém rozhodnutí otázkou jejího naplnění nezabýval, tuto jen automaticky presumoval, aniž by v tomto ohledu učinil náležitou analýzu provedených důkazů, a konečně i v tom, že ve věci je dán extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů obou stupňů a provedenými důkazy. V této souvislosti obvinění poukázali na to, že i přes limitovanou možnost namítat v dovolání nedostatky skutkových zjištění budou v dalším textu podání tyto rozpory podrobně rozvedeny, neboť z důvodu těchto extrémních rozporů došly oba soudy k nesprávným závěrům, které měly vliv na konečné rozhodnutí o jejich vině. 6. Konkrétně obvinění namítli, že závěry soudů obou stupňů, že celá předmětná transakce byla fiktivní, neboť k ní nikdy nemělo dojít, že nárok na odpočet daně tedy nevznikl a že se pokusili neoprávněně vylákat odpočet daně, jsou nesprávné, protože jsou v rozporu se shromážděnými a provedenými důkazy. Vyjádřili rovněž přesvědčení, že v průběhu řízení došlo ze strany odvolacího soudu k ovlivňování soudu prvního stupně ve vztahu k hodnocení důkazů v rozporu s trestním řádem; přestože nalézací soud v obou svých předchozích zprošťujících rozsudcích hodnotil důkazy pečlivě, logicky a správně, a přesvědčivě odůvodnil svá skutková zjištění, odvolací soud toto hodnocení za přesvědčivé nepovažoval, když naopak konstatoval, že bylo provedeno pouze ve prospěch obviněných, aby se následně plně ztotožnil s hodnocením důkazů v jejich neprospěch učiněným pod nátlakem odvolacího soudu v třetím rozhodnutí soudu prvního stupně. 7. V návaznosti na uvedené skutečnosti dovolatelé zdůraznili, že odvolací soud takto dal pokyn nalézacímu soudu, aby opětovně posoudil účelovost celé transakce, ačkoli tento soud se s danou otázkou ve svých předchozích rozhodnutích řádně vypořádal a v intencích zásady in dubio pro reo oba obviněné obžaloby zprostil, a na základě tohoto pokynu, jímž mu odvolací soud vnucoval způsob hodnocení důkazů a závěry z nich plynoucí, soud prvního stupně dospěl k závěru, že k zdanitelnému plnění nedošlo; z toho jasně vyplývá, že byla porušena zásada volného hodnocení důkazů a zároveň i jejich právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Odvolací soud přitom porovnával pouze to, zda se konkrétní kroky realizovaly přesně podle smlouvy, nikoli to, zda směřovaly k naplnění jejího cíle, tj. k převedení vlastnického práva k vybavení restaurace M.; to, že se dílčí kroky kupní smlouvy neplni