8 Tdo 740/2016

Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 27. 11. 2015, sp. zn. 73 T 126/2015, byl obviněný L. M. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným, že dne 13. 9. 2015 kolem 22.00 hodin v O.-Z. na ulici P. před vchodem do domu přistoupil k poškozené M. V. s úmyslem zmocnit se jejího mobilního telefonu, který mu odmítla na jeho výzvu vydat, proto se jí snažil telefon vytrhnout, o telefon, který držela v ruce, se začali přetahovat až došlo k jejich pádu na zem, přičemž obžalovaný poškozené přiklekl ruku, mobilní telefon Lenovo A6000 s vloženou SIM kartou operátora Vodafone jí z ruky vytrhl a z místa činu odešel, čímž obžalovaný poškozené M. V. způsobil jednak hmotnou škodu odcizením mobilního telefonu Lenovo A6000 v celkové výši 3 000 Kč a jednak zranění spočívající v oděrkách na levém boku a spodní části zad bez dalšího lékařského ošetření.

Takto popsané jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako zvlášť závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a uložil mu podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které směřovalo do výroku o trestu a o němž Krajský soud v Ostravě rozhodl tak, že je usnesením ze dne 12. 2. 2016, sp. zn. 4 To 11/2016, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím svého obhájce Mgr. Ing. Filipa Hladiše proti němu podal dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť měl za to, že napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání obviněného, přestože v řízení, které mu předcházelo, byl dán dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozsudek soudu nalézacího spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

Ve svém podání se dovolatel opět zaměřil na výrok o trestu, který považoval za nepřiměřeně přísný. Soudy podle jeho názoru dostatečně nepřihlédly ke všem polehčujícím okolnostem. Vzaly sice v potaz jeho doznání, nezabývaly se však dalšími okolnostmi, jako například tím, že se bezprostředně po činu dobrovolně dostavil na policii, k věci se pravdivě vyjádřil, předmětný telefon vydal a poškozené se omluvil. Připustil, že jeho jednáním došlo k ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, ovšem bez výraznějšího následku na poškozenou či její okolí.

Obviněný dále poukázal na to, že soudy vyhodnotily jako přitěžující okolnost jeho dřívější odsouzení, jakož i to, že se předmětného skutku dopustil ve zkušební době předchozího odsouzení, a proto dospěly k závěru, že na něj již nelze působit výchovným podmíněným trestem. Přitom však zmíněné odsouzení není stejného charakteru jako v posledním případě a po podstatnou část zkušební doby se nedopustil žádného porušení zákona. Soudy tak porušily zákaz dvojího přičítání, když za předchozí skutky byl již potrestán a navíc mu byl původně uložený trest za dřívější trestnou činnost přeměněn na trest nepodmíněný.

Dovolatel opět poukázal na velmi nízkou míru škodlivosti jeho činu pro společnost. Vyjádřil názor, že podmíněný trest s vyslovením dohledu by mnohem pravděpodobněji vedl k jeho nápravě a snížil by pravděpodobnost jakéhokoliv opakování trestné činnosti z jeho strany. Naopak výkon trestu odnětí svobody by zřejmě vedl k jeho pozdějšímu obtížnému navrácení do života osobního i pracovního.

Závěrem svého podání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 2. 2016, sp. zn. 4 To 11/2016, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Alternativně navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil kromě usnesení odvolacího soudu i rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 27. 11. 2015, sp. zn. 73 T 126/2015, a to ve výroku o trestu, a dále aby dovolací soud sám rozhodl rozsudkem.

Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství písemně sdělil, že vzhledem k povaze uplatněných námitek se k podanému dovolání nehodlá věcně vyjadřovat, neboť argumentace obviněného dovolacím důvodům podle § 265 odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. ani žádným jiným neodpovídá. Současně souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. do výroku o trestu přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce, jak ukládá § 265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle § 265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňuje též všechny obsahové náležitosti předepsané v § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Z logiky věci se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa). Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že tento dovolací důvod přichází v úvahu pouze v jeho druhé variantě, tj. ve spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci nesprávného právního posouzení skutku je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Vedle těchto právě zmíněných vad lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Sem spadá např. posouzení tzv. předběžné otázky (§ 9 odst. 1 tr. ř.), otázky promlčení (§ 34 – § 35 tr. zákoníku), náhrady škody, nemajetkové újmy či vydání bezdůvodného obohacení (§ 228 – § 229 tr. ř.) i některá pochybení týkající se ukládání trestu (např. pokud soud nesprávně zhodnotí hmotněprávní podmínky pro uložení úhrnného, souhrnného či společného trestu). Naopak nepřiměřenost trestu do této kategorie nespadá, a to ani pokud soud nesprávně vyhodnotil kritéria uvedená v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložil nepřiměřeně přísný nebo naopak nepřiměřeně mírný trest. To totiž není otázkou právního posouzení, ale spíše jen volné úvahy soudu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu publikovaná pod č. 22/2003 a č. 36/2004 Sb. rozh. tr.).

V tomto světle je zcela zřejmé, že obviněným uplatněné námitky, jimiž brojil právě proti (údajnému) pochybení soudů obou stupňů při aplikaci § 39 až § 42 tr. zákoníku (zejména zhodnocení polehčujících a přitěžujících okolností) a v důsledku toho proti uložení nepřiměřeně přísného (nepodmíněného) trestu, nemohly v kontextu jím zvoleného dovolacího důvodu obstát. Jen na okraj lze dodat, že s takto pojatou argumentací by neuspěl ani při využití jakéhokoliv jiného dovolacího důvodu, a to ani toho podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle § 265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a sp. zn. I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.