8 Tdo 764/2020

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 22. 11. 2019, sp. zn. 3 T 75/2018, byl obviněný L. S. uznán vinným: pod bodem I. přečinem pojistného podvodu podle § 210 odst. 1 písm. a), c) tr. zákoníku, pod bodem II. přečinem podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, pod bodem III. jednak přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jednak přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Za to byl podle § 329 odst. l tr. zákoníku, § 43 odst. l tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. l tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Obviněný R. H. byl uznán vinným pod bodem II. přečinem podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, za což byl podle § 209 odst. l tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. l tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Podle § 228 odst. l tr. ř. byla obviněnému L. S. uložena povinnost uhradit poškozené Pojišťovně České spořitelny, a. s., Vienna Insurance Group, IČ 47452820, se sídlem Náměstí Republiky 115, Zelené předměstí – Pardubice, škodu ve výši 14 900 Kč. Podle § 228 odst. l tr. ř. byla oběma obviněným uložena povinnost uhradit společně a nerozdílně Krajskému ředitelství policie XY, IČ XY, se sídlem XY, škodu ve výši 16 231,29 Kč.

Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podali oba obvinění odvolání směřující proti všem jeho výrokům. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2020, sp. zn. 5 To 33/2020, byl napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušen toliko ohledně obviněného L. S., a to pouze ve výroku o vině pod bodem III., v důsledku toho ve výroku o jemu uloženém trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl za přečiny uvedené pod body I. a II. napadeného rozsudku odsouzen podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. l tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn (ve výrocích o vině pod body I. a II.; ve výrocích o náhradě škody). Podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. po zrušení výroku o vině pod bodem III. napadeného rozsudku byla věc obviněného L. S. ohledně ve výroku rozsudku popsaného skutku, jímž měl spáchat jednak přečin neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jednak přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, podle § 222 odst. 2 tr. ř. postoupena příslušnému orgánu Policie České republiky, neboť nejde o trestný čin, avšak zažalovaný skutek by mohl být posouzen jako kárné provinění. Podle § 256 tr. ř. bylo odvolání obviněného R. H. zamítnuto.

Podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů se obvinění R. H. a L. S. dopustili přečinů, jimiž byli uznáni vinnými, tím, že:

Pro úplnost je vhodné doplnit, že soudy nižších stupňů se posuzovanou trestní věcí zabývaly opakovaně. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. 3 T 75/2018, byli oba obvinění podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěni obžaloby pro skutky popsané posléze pod body I. a II. výroku o vině, neboť nebylo prokázáno, že se skutky, pro něž byli obvinění stíháni, staly. Obviněný L. S. (a spoluobviněný V. I.) byl podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek popsaný posléze pod bodem III. výroku o vině, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Podle § 229 odst. 3 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozené. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. 5 To 234/2019, byl označený rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. ř. ve vztahu k obviněným L. S. a R. H. zrušen a podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla věc v rozsahu zrušení vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. V dalším bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání státního zástupce ve vztahu k obviněnému V. I.

Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2020, sp. zn. 5 To 33/2020, podali obvinění L. S. a R. H. prostřednictvím svých obhájců v zákonné lhůtě dovolání.

Obviněný L. S. odkázal na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vytkl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, že skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy a že v řízení, které následovalo po zrušení zprošťujícího rozsudku nalézacího soudu, došlo k závažnému porušení jeho práva na spravedlivý proces (zejména v oblasti dokazování) – k zásahu do jeho ústavního práva chráněného čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Poukázal na procesní vývoj posuzované trestní věci. Obvodní soud pro Prahu 8 jej svým rozsudkem ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. 3 T 75/2018, zprostil obžaloby. Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. 5 To 234/2019, uvedené rozhodnutí z podnětu odvolání státního zástupce zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí. V tomto svém kasačním rozhodnutí se však Městský soud v Praze neomezil na formulování konstruktivní kritiky zprošťujícího rozsudku, ale jal se sám hodnotit kompletní důkazní situaci, aniž by v rámci veřejného zasedání provedl byť jeden jediný důkaz. Hodnocení důkazů jím v tomto rozhodnutí provedené vyznívá jednoznačně v neprospěch obviněného (i spoluobviněného R. H.). Obvodní soud pro Prahu 8 na základě kasačního rozhodnutí odvolacího soudu nařídil nové hlavní líčení, v němž – ačkoliv doplnil dokazování o důkazy prokazující nevinu obviněného – uznal jej (a spoluobviněného R. H.) vinným. Podle mínění obviněného Obvodní soud pro Prahu 8 nerozhodoval a nehodnotil důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě a v jejich souhrnu, ale rozhodoval v intencích pokynu odvolacího soudu, vázán jeho rozhodnutím, jeho názory v rozhodnutí vyjádřenými, což ostatně sám připustil. Vázanost hodnocením důkazů odvolacím soudem je patrná především ze skutečnosti, že nalézací soud doslovně přepsal (opsal) ty části kasačního usnesení, ve kterých soud odvolací provedl hodnocení důkazů. Obviněný vyjádřil přesvědčení, že s ohledem na to, že nalézací soud vyhodnotil ve zprošťujícím rozsudku provedené důkazy zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů a skutkové závěry nenesly znak svévole, je nutné takový skutkový závěr považovat za zcela legitimní a zákonný a není možné do něj zasahovat. Navíc ani po vrácení věci neprovedl nalézací soud takové zásadní důkazy, které by odůvodňovaly změnu ve skutkových zjištěních. Uzavřel, že došlo k porušení základního principu nezávislosti soudu, který je upraven čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 36 odst. 1 Listiny a konečně i ustanovením trestního řádu.

Dále se obviněný zabýval podrobným srovnáním argumentace nalézacího soudu v jeho zrušujícím rozsudku a posléze v jeho rozsudku odsuzujícím v kontextu argumentace odvolacího soudu v jeho kasačním rozhodnutí. Zřejmý odklon názoru nalézacího soudu od jeho původního stanoviska spatřoval zejména v souvislosti s hodnocením výpovědi svědka P. J. Tuto výpověď nalézací soud ve svém odsuzujícím rozsudku, vázán názorem odvolacího soudu, dokonce zcela dezinterpretoval. Uvedený svědek nesdělil, že jako lékař nemůže vyloučit, že zranění mohl pacient utrpět již o několik dní dříve. Z jeho výpovědi ani nevyplynulo, že při fixaci lze absolvovat bezporuchově dvě směny ve funkci řidiče policejního vozu. Nalézací soud tak od odvolacího soudu opsal také ty části kasačního rozhodnutí, které jsou v ostrém (extrémním) rozporu s obsahem samotného důkazu a nijak s ním nekorespondují. Dalším příkladem svědčícím o tom, že nalézací soud bez dalšího převzal hodnocení důkazů odvolacím soudem, je výpověď svědka M. H. Pokud totiž nalézací soud (resp. soud odvolací) hodnotil výpověď tohoto svědka ve spojení s protokolem o sledování (na č. listu 304–307) zaznamenávajícím průběh „zřejmě nikoliv zcela netypické noční služby“, tak opomněl, že sledování, o kterém se oba soudy zmiňovaly, bylo provedeno tři měsíce poté, co obviněný utrpěl zranění spočívající ve zlomenině prstu nohy, tj. ve dnech 13.–14. 9. 2017. Provedené sledování tudíž nemá s předmětným zraněním žádnou časovou ani obsahovou souvislost. Přesto jsou z něj a z výpovědí svědka M. H. dovozovány skutečnosti údajně svědčící ve prospěch obžaloby. S tím souvisí také pozastavení se soudů nad faktem, že ač byl svědek M. H. členem cvičící skupiny, úraz vůbec nezaznamenal a dozvěděl se o něm až s časovým odstupem. Jak ovšem bylo v řízení prokázáno, svědek neměl možnost zranění zaznamenat, jelikož během polední pauzy, kdy došlo k jeho vzniku, čas s obviněným netrávil. Následné střelby, na které se chodí odpoledne, s dopoledním rozložením tréninkové skupiny nemají již nic společného, proto nebylo neobvyklé, že svědek M. H. ve výcviku s obviněným nepokračoval. Měl-li odvolací soud odlišný názor na výpověď svědka, měl jej sám vyslechnout (viz nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2018, sp. zn. I. ÚS 608/06). Odklon nalézacího soudu od jeho původního názoru dokládá rovněž jeho náhled na WhatsApp komunikaci. Původně ji hodnotil ve prospěch obviněného, v odsuzujícím rozsudku ji považoval za usvědčující důkaz. Tato komunikace má povahu důkazu přímého, pokud jde o aranžování parametrů pojistné události a jejího budoucího nahlášení. V tomto ohledu je ve shodě se stanoviskem obviněného a spoluobviněného R. H., neboť se společně skutečně domlouvali, že by obviněný nahlásil bolavá záda a využil benefitů pojištění. Od tohoto jednání však po vzájemné domluvě a zralé úvaze upustili. Ve vztahu k otázce času a způsobu vzniku v konverzaci zmiňovaného zranění má WhatsApp komunikace povahu důkazu nepřímého, je osamocená, není podporovaná žádným jiným důkazem a v podstatě lze konstatovat, že čas a způsob vzniku zlomeniny malíčku ani neřeší, jak uvádí sám odvolací soud ve svém kasačním rozhodnutí.

Podle názoru obviněného obsahem spisu rozhodně nejsou ve vztahu k obžalobou a soudy tvrzenému skutkovému ději, přesněji k dokazované skutečnosti, že zranění vzniklo nejpozději dne 7. 6. 2017, takové nepřímé důkazy, které by tvořily logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu nepřímých důkazů. Obsahem spisu totiž není žádný jiný procesně použitelný důkaz, který by prokazoval tvrzení obžaloby o datu vzniku zranění spočívajícím ve zlomenině dvou článků prstu nohy. V kasačním rozhodnutí a v napadeném rozsudku je o jako nepřímém důkazu hovořeno o časových souvislostech uzavírání pojistné smlouvy a nahlášení úrazu pojišťovně a zaměstnavateli. Tyto důkazy však neprokazují, a to ani nepřímo, že zranění vzniklo před 8. 6. 2017. Obsahem spisu jsou naproti tomu důkazy, které jednak prokazují, že obviněný nemohl utrpět zlomeninu dvou článků prstu dolní končetiny v době, kdy to tvrdí obžaloba a soudy, tedy nejpozději dne 8. 6. 2017, a jednak potvrzují stanovisko obviněného a spoluobviněného R. H., že zranění vzniklo teprve dne 12. 6. 2017. P. J., který obviněného dne 12. 6. 2017 ošetřil, jednoznačně uvedl, že takové zranění by bylo omezující pro práci policisty, který vykonává aktivní službu. Zásadní z výslechu P. J. je jeho sdělení, že z lékařské zprávy, kterou sám vyhotovil, nevyplývalo, že by se jednalo o zranění staršího data, a kdyby to tak bylo (kdyby se jednalo o zranění staršího data), tak by to poznal a do lékařské zprávy uvedl. Z rozpisu služeb obviněného je zřejmé, že ve dnech 9. 6. 2017 a 11. 6. 2017, tedy ve dnech následujících poté, co měl podle orgánů činných v trestním řízení utrpět dvojitou zlomeninu, působil v rámci hlídek pohotovostní motorizované jednotky jako řidič. Nelze si proto dost dobře představit, že by se zlomenými prsty nohy plnohodnotně řídil vozidlo a realizoval po dobu služby další služební zákroky pohotovostní motorizované jednotky. Navíc, jak výše naznačeno, dne 12. 6. 2017 od 8:00 hod. absolvoval služební průpravu, která je spojena s velmi náročným fyzickým výcvikem. Důkazem, který nalézací soud nehodnotil vůbec a odvolací soud jeho význam zásadním způsobem deformoval, jsou fotografie obviněného z převlékací kabinky, jež jsou součástí elektronické verze znaleckého posudku RNDr. Vlastimila Klímy, znalce v oboru kybernetika, odvětví výpočetní technika. Vzhledem k tomu, že v dosavadním průběhu trestního řízení nebyly elektronické přílohy znaleckého posudku provedeny k důkazům, a s ohledem na to, že obhajoba předpokládala, že odvolací soud nebude mít chuť a zájem vyhovět jejímu požadavku a znalecký posudek v celém jeho rozsahu provést, extrahovala z datových nosičů, které získala od znalce, některé důkazy, vytiskla je a navrhla jejich provedení k důkazům odvolacímu soudu. Takto byl odvolací soud do jisté míry nucen na listiny/fotografie reagovat. Obě fotografie jsou ze dne 11. 6. 2017, tedy z doby, kdy měl obviněný údajně již trpět dvojitou zlomeninou prstů nohy. Z fotografie je přitom naprosto zřejmé, že obviněný žádné známky zranění nevykazoval – bosé nohy nenesly žádné viditelné známky poranění. Nalézací soud fotografie vůbec nehodnotil, protože neměl čitelné datové nosiče (tyto byly poškozeny), a odvolací soud z obviněného udělal podivína, který si pořizuje selfie a který si na tento důkaz nevzpomněl dřív. Tímto zjednodušujícím přístupem a neprovedením znaleckého posudku, resp. jeho příloh, odvolací soud zmařil možnost objasnění faktu, že selfie fotografie byly z mobilního telefonu obviněného neznámo kým smazány. Je pouze dílem náhody, že zůstaly uchovány v mobilním telefonu jeho partnerky, které je předtím zaslal. Argumentace soudu, že ze svědecké výpovědi lékaře P. J. i z jeho prvotní lékařské zprávy je zřejmé, že inkriminovaná zlomenina prstu, vzniklá dopadem závaží na nohu, se nemusela manifestovat otokem, je lichá. Nic takového z výpovědi svědka nevyplynulo. Svědek doslovně uvedl, že: „ten prst je oteklý, fialový (…), bolí to…“. Z žádného důkazu nevyplynulo, že by šlo o nenápadný, drobný úraz, jak tvrdil odvolací soud. Slovní spojení „konzervativní léčba“ neznamená, že se jedná o nenápadný, drobný úraz. Obviněný doplnil, že fotografie z převlékací kabinky je nezbytné hodnotit ve spojení s další komunikací se svědkem V. I., kterou obhajoba extrahovala z datových nosičů. Komunikace je vedena ve dnech 8. 6. 2017 a 9. 6. 2017 (tedy v době, kdy měl mít vícečetnou zlomeninu prstu nohy) a obviněný se v ní se svědkem domlouvá na tom, že spolu půjdou cvičit do posilovny.

Obviněný uvedl, že respektuje pracovní vytížení soudců a chápe, že kapacita pracovní doby není nekonečná (viz argumentace odvolacího soudu v dovoláním napadeném rozhodnutí), nicméně že se domnívá, že neexistuje lepší příklad naprosté rezignace soudce na povinnost hodnotit důkazy podle svého vnitřního vědomí a svědomí, než je pasivní podřízení se názoru odvolacího soudu, kterážto pozice je demonstrována opsáním jeho kasačního rozhodnutí. Nalézací soud nevysvětlil, proč se odchýlil od svého původního názoru, proč stejné důkazy posléze hodnotil odlišným způsobem. Jeho postup proto nutno označit za nezákonný a protiústavní. Skutková zjištění primárně formuluje nalézací soud a soud odvolací tak může učinit pouze postupem podle § 259 odst. 3 tr. ř. Obviněný na podporu své argumentace poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. IV ÚS 1367/18, a na rozhodnutí č. 36/1968, 57/1984, 53/1992-I. a 20/1997 Sb. rozh. tr.

Obviněný L. S. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2020, sp. zn. 5 To 33/2020, jakož i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 22. 11. 2019, sp. zn. 3 T 75/2018, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu 8 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

V doplnění dovolání datovaném dnem 24. 6. 2020 obviněný L. S. brojil proti prohlídce jiných prostor a zajištění jeho mobilního telefonu. WhatsApp komunikace z tohoto mobilu pořízená je absolutně neúčinným důkazem. V souvislostí s odebráním/zajištěním uvedeného mobilního telefonu z jeho motorového vozidla Škoda Octavia, registrační značky 2Z3 1293, bylo postupováno v rozporu s trestním řádem, což se projevuje jako nepřiměřený zásah do práva na soukromí zaručeného čl. 8 Úmluvy. Prohlídka (jiných prostor) motorového vozidla totiž byla provedena, aniž k tomu měly orgány činné v trestním řízení pouvoir, neboť ve věci nebyl vydán příkaz k jejímu provedení, čehož si zřejmě orgány činné v trestním přípravném řízení byly vědomy, a proto nebyl o tomto úkonu sepsán záznam/protokol.

K okolnostem zadržení obviněného dne 22. 11. 2017, k provedení osobní prohlídky a prohlídky motorového vozidla a k následnému odnětí/vydání mobilního telefonu bylo již v rámci přípravného řízení v návrhu na doplnění vyšetřování datovaném dnem 17. 7. 2018 navrhováno doplnění dokazování výslechem L. K., policejního rady, a V. Č. Tyto důkazní prostředky však nebyly v přípravném řízení provedeny, a jejich provedení proto bylo opětovně navrhováno v souvislosti s odvoláním proti druhému rozsudku soudu prvního stupně. Provedení výslechu uvedených svědků bylo zásadní zejména proto, že obviněný od samotného zahájení trestního řízení tvrdí, že mobilní telefon nevydal dobrovolně, nýbrž že mu byl odňat z jeho motorového vozidla poté, co si příslušníci GIBS sami otevřeli vozidlo klíčem, který mu vzali. K prohlídce motorového vozidla přitom neexistoval příkaz ve smyslu § 83a tr. ř., a prohlídka motorového vozidla proto byla provedena nezákonně. Tento nedostatek se orgány činné v trestním přípravném řízení pokusily zhojit/zakrýt/legalizovat sepsáním protokolu o vydání věci č. j. GI-1032-132/TČ-2017-842011. Právě tato listina však v časových souvislostech projednávané věci a ve spojení s dalšími listinami prokazuje, že informace uvedené v protokolu o vydání věci neodpovídají skutečnosti ani co do dobrovolnosti vydání mobilního telefonu, ani co do časových souvislostí jeho odebrání. Obviněný poukázal na protokol o zadržení podezřelé osoby ze dne 22. 11. 2017, č. j. GI-1032-129/TČ-2017-842011, ve kterém je na str. 3 uveden soupis věcí nalezených při jeho osobní prohlídce provedené téhož dne v 7:35 hod. Jak vyplývá z uvedeného seznamu, při osobní prohlídce u obviněného nebyl nalezen mobilní telefon. Z úředního záznamu ze dne 22. 11. 2017, č. j. GI-l032-135/TČ-2017-842011, se podává, že dne 22. 11. 2017 v čase od 7:35 hod. byla provedena také prohlídka motorového vozidla obviněného, při níž byly z vozidla vybrány osobní doklady a věci služební povahy, jež byly na místě předány M. Rovněž z tohoto záznamu neplyne, že by obviněný v době provedení osobní prohlídky či prohlídky motorového vozidla dobrovolně vydal svůj mobilní telefon. Ve skutečnosti však byly při nezákonně provedené prohlídce motorového vozidla odebrány nejen osobní doklady a věci služební povahy, ale také mobilní telefon, který nebyl zapsán do seznamu zajištěných věcí z důvodu neexistence příkazu ve smyslu § 83a tr. ř. Teprve následně, s odstupem více než 4 hodin poté, co byl obviněný zadržen a byla provedena jeho osobní prohlídka, v rámci které nebyl nalezen a zajištěn jeho mobilní telefon, byl s obviněným v 11:51 hod. sepsán protokol o vydání věci č. j. GI-1032-132/TČ-2017-842011 (a tedy s nižším číslem jednacím, než je tomu v případě úředního záznamu ze dne 22. 11. 2017, č. j. GI-1032-135/TČ-2017-842011), a to 1 ks mobilního telefonu obviněného, včetně SIM karty. Je těžko uvěřitelné, aby poté, co byla provedena osobní prohlídka obviněného, při které mu byly odebrány všechny věci a nebyl nalezen a zajištěn jeho mobilní telefon, obviněný vydal svůj mobilní telefon. Ten už totiž v uvedené době (11:51 hod.) nemohl mít ve svém držení. Ani při domovní prohlídce nebyl jeho mobilní telefon zajištěn. Obviněný uvedl, že předmětný mobilní telefon mu byl odebrán bezprostředně po jeho zadržení v rámci nezákonné prohlídky motorového vozidla, přičemž o jeho odebrání nebyl sepsán protokol, a mobilní telefon nebyl zahrnut ani do protokolu o zadržení osoby podezřelé, resp. nebyl uveden v rámci věcí odebraných po provedení osobní prohlídky. Obviněný neměl telefon k dispozici, nevěděl, jak s ním bylo naloženo, a to až do doby, kdy byl nucen podepsat protokol o vydání věci z důvodu nezákonného donucení a opakovaně vyslovované hrozby vazebního stíhání B. Kdo a jak s mobilním telefonem celé 4 hodiny od jeho odebrání z vozidla nakládal, netuší.

Podle mínění obviněného okolnosti uvedené v protokolu o vydání věci neodpovídají skutečnosti ani co do dobrovolnosti vydání mobilního telefonu, ani co do časových souvislostí jeho odebrání. Vadou nezákonnosti byl v posuzované věci zatížen již samotný proces vyhledání důkazů. Způsob vyhledání důkazu může představovat tak zásadní procesní pochybení, že důkaz nebude moci být v dalším řízení dále použit. Městský soud v Praze nezákonně provedenou prohlídku motorového vozidla v bodě 24. napadeného rozsudku relativizuje tvrzením, že pokud by se obviněný rozhodl výzvě k vydání telefonu nevyhovět, nebylo by pro policejní orgán problémem provést prohlídku jím užívaného automobilu ve smyslu § 83a odst. 1, 2 tr. ř. s příkazem či bez příkazu (s dodatečným souhlasem státního zástupce). Trestní řád v § 83a odst. 2 upravuje následek nezákonně provedené prohlídky tak, že pokud oprávněný orgán souhlas dodatečně neudělí, nelze výsledek prohlídky použit v dalším řízení jako důkaz. Tímto postupem však orgány činné v přípravném trestním řízení nepostupovaly. Úvahy Městského soudu v Praze proto nemohou nalézt své opodstatnění (v tomto směru odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. III. ÚS 905/13). Argumentace Městského soudu v Praze neobstojí také s ohledem na nezákonnost protokolu o vydání věci ze dne 22. 11. 2017, č. j. GI-1032-132/TČ-2017-842011. Ten sestává ze dvou k sobě pevně nespojených listů formátu A4. První strana přitom obsahuje identifikaci subjektů, datum a čas vydání věcí, popis věcí, které měly být údajně v souladu s protokolem vydány, a v neposlední řadě poučení osoby, která má věc vydat v souladu s trestním řádem. Druhá strana dokumentu obsahuje pouze podpisové doložky a podpisy. Protokol o vydání věci je podepsán pouze na druhé straně u podpisových doložek a nikoliv na první straně, která obsahuje pro věc všechny stěžejní informace. Obviněnému bylo v souvislosti s podpisem předmětného protokolu tvrzeno, že se týká toliko věcí služební povahy, a byl instruován, aby jej podepsal pouze na druhé straně, která mu byla k podpisu předložena. Protokol mu byl navíc předložen s tím, že pokud jej podepíše, nebude navrhováno jeho vzetí do vazby. Obviněný tedy protokol ve stresu, aniž by viděl předmětnou první stranu, podepsal. Bez řádně podepsaného protokolu o vydání věci neobstojí tvrzení orgánů činných v trestním řízení o dobrovolném vydání mobilního telefonu. Podle mínění obviněného orgány činné v trestním řízení provedly nezákonnou prohlídku motorového vozidla, při které odebraly mobilní telefon, a následně se pokusily tento nedostatek zhojit nezákonnými postupy. Poukázal na judikaturu Ústavního soudu (viz rozhodnutí ze dne 5. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 2703/14, a ze dne 8. 2. 2010, sp. zn. IV. ÚS 2425/09).

Vyvrcholením nezákonně provedené prohlídky motorového vozidla a odebrání mobilního telefonu je způsob, jakým bylo s předmětným mobilním telefonem až do doby, než byl předložen soudnímu znalci, naloženo. Orgány činné v trestním přípravném řízení neuložily mobilní telefon do originálního, řádně uzavřeného a neporušeného obalu policie, ale nejdříve si jej odnesly v ruce a později jej vložily do standardní (podle všeho otevřené) papírové (korespondenční) obálky a v této podobě jej po celou dobu trestního řízení „archivovaly“. Obviněný uvedl, že je otázkou, kdo a kdy rozpečetil obálku s předměty zajištěnými v rámci prohlídky jiných prostor. Měl za to, že s jeho mobilním telefonem někdo manipuloval. Navíc, byl-li mobilní telefon předložen znalci v otevřené obálce, neměl jej znalec převzít. Poznamenal, že všechny mobilní telefony v předmětné trestní věci zajištěné, vyjma toho jeho, byly archivovány předepsaným způsobem.

Zásadní pochybnosti o tom, kdo, jak a kdy s telefonem manipuloval, umocňuje podle tohoto dovolatele fakt, že z mobilního telefonu byla evidentně smazaná část komunikace a dat, která z časového hlediska souvisela s posuzovanou věcí. Ze znaleckého posudku RNDr. Vlastimila Klímy jednoznačně vyplývá, že byla neoprávněně smazána data v časovém období od 12. 6. 2017 do 20. 6. 2017. Chybí tak nejen komunikace ze dne, kdy obviněný utrpěl zranění, ale např. i navazující komunikace se spoluobviněným R. H. o následcích utrpěného zranění, ke kterému došlo během polední pauzy v rámci služební přípravy. Vzhledem k tomu, že obhajoba měla důvodné pochybnosti o zákonnosti znaleckého zkoumání a přezkoumatelnosti znaleckého posudku - resp. s ohledem na absenci nepoškozených příloh o jeho použitelnosti - navrhovala v řízení o podaném odvolání proti druhému rozsudku soudu prvního stupně doplnění dokazování jednak výslechem uvedeného znalce, jednak přehráním datových nosičů, které jsou přílohou znaleckého posudku. Datové nosiče odvolací soud k důkazům neprovedl s tvrzením, že to není pro věc důležité a znalecký posudek již byl proveden v jeho listinné podobě. Znalecký posudek z oboru kybernetika, odvětví výpočetní technika, v listinné podobě, bez datových nosičů, je absolutně neúčinným, ale zejména nepřezkoumatelným důkazem. Je to jako posudek, z něhož někdo vytrhl závěr s odpověďmi na položené otázky. Důkazním návrhem na provedení výslechu znalce RNDr. Vlastimila Klímy se Městský soud v Praze vůbec nezabýval a neprovedení tohoto důkazu v napadeném rozsudku nezdůvodnil. Obhajoba založila k důkazům výtisky tabulkového procesoru Microsoft Excel vyhotoveného uvedeným znalcem, které podezření o neoprávněných přístupech do mobilního telefonu orgány činnými v trestním řízení v době, kdy měl být mobilní telefon archivován v řádně uzavřeném a neporušeném obalu policie, značně umocňují. Těmito důkazními návrhy se však Městský soud v Praze nijak nezabýval a pod bodem 26. napadeného rozsudku konstatoval, že považuje za nereálnou představu, že by policejní orgán byl takové manipulace schopen (zejména za situace, kdy potřeboval odbornost specialisty – znalce k zadokumentování inkriminované konverzace). Obviněný v tomto kontextu poznamenal, že netuší, jaké odborné znalosti jsou potřeba ke smazání WhatsApp komunikace z mobilního telefonu.

Podle názoru dovolatele shora uvedené vady řízení předcházejícího vydání napadeného rozsudku již samy o sobě postačují pro zrušení tohoto rozsudku i rozsudku nalézacího soudu. I přesto se však obrátil na Mgr. Martina Ludmu, znalce v oboru kriminalistika, kybernetika a ekonomika, s žádostí o přezkoumání znaleckého posudku RNDr. Vlastimila Klímy a přezkoumání jím extrahovaných dat z předmětného mobilního telefonu. Mgr. Martin Ludma ve svém znaleckém posudku, který obviněný v rámci dovolacího řízení navrhl provést k důkazům podle § 265r odst. 7 tr. ř., dospěl k několika zásadním závěrům, které potvrzují v dovolání prezentované stanovisko o nesprávnosti napadeného rozsudku, nezákonnosti znaleckého zkoumání, vadném způsobu extrakce dat z mobilního telefonu a nakonec také manipulaci s telefonem. Mgr. Martin Ludma upozornil, že: „i přesto, že byl mobilní telefon znalci předán v otevřené papírové obálce včetně přístupového kódu a s chybným (cca 2 měsíce starým) datem, znalec RNDr. Vlastimil Klíma se žádným způsobem nezabýval autenticitou předaných dat – např. zda od okamžiku „opuštěni“ mobilního telefonu původním uživatelem do okamžiku převzetí ke zkoumání nedošlo k manipulaci s obsaženými daty.“. Podle mínění obviněného je za zásadní zjištění znalce nutno považovat, že: „i přesto, že v posudku RNDr. Vlastimila Klímy je uvedeno, že data z mobilního telefonu byla přenesena do technologického počítače znalce a jsou součástí digitální přílohy posudku, tak v textu posudku nejsou uvedeny žádné kontrolní údaje (například seznam souborů s kontrolními součty), na základě kterých by bylo možné zajištěná data s jistotou ověřit (např. zda od okamžiku jejich zajištění znalcem nedošlo v obsahu souborů ke změnám).“. Obviněný vyjádřil přesvědčení, že absence tzv. kontrolních součtů činí znalecký posudek RNDr. Vlastimila Klímy nejen nepřezkoumatelným, ale pro účely trestního řízení také naprosto nepoužitelným. Znalec RNDr. Vlastimil Klíma při zpracování znaleckého posudku znehodnotil časové údaje v interní paměti mobilního telefonu, a to jejich přepsáním novými časovými údaji, které neodpovídají realitě. Není tedy možné s jistotou ověřit, zda od okamžiku „opuštění“ mobilního telefonu původním uživatelem do okamžiku jeho předání znalci došlo či nedošlo ke změně obsahu některých dat. Například dat komunikačního programu WhatsApp, SMS zpráv. Z důvodu znehodnocení časových údajů v interní paměti mobilního telefonu znalcem RNDr. Vlastimilem Klímou tak není vůbec vyloučeno, že z telefonu extrahovaná data byla následně nesprávně vyhodnocena, neboť časové údaje neodpovídají realitě. Znalec tedy svým postupem nejenže znehodnotil data v mobilním telefonu, ale data, která přenesl na datové nosiče, jež jsou přílohou znaleckého posudku a jež nelze z důvodu jejich poškození přehrát (provést k důkazům), neodpovídají objektivní realitě.

V doplnění dovolání datovaném dnem 25. 6. 2020 tento dovolatel namítal nezákonnost odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Podle něj nařízením odposlechů došlo k hrubému porušení zásady přiměřenosti a zdrženlivosti zásahu do základního práva na soukromí a byla narušena základní podmínka nařízení odposlechu, že účelu trestního řízení nelze dosáhnout jinak, což se v konečném důsledku projevuje jako excesivní výkon pravomoci. Za této situace proto nelze informace plynoucí z odposlechů použít jako důkaz. Příkaz k odposlechu trpí několika vadami. Tou první je nedostatečné, resp. zcela absentující zvážení, zda získání významných skutečností pro trestní řízení nelze zajistit a posléze dokazovat jinými důkaznými prostředky, druhou je absence odůvodnění předpokladu, že odposlechem budou získány významné skutečnosti pro trestní řízení, třetí absence konkrétních skutkových okolností, které odůvodňují účel odposlechu a to, proč nešlo účelu dosáhnout jinak nebo proč by bylo jinak jeho dosažení podstatně ztížené, čtvrtou pak absence konkrétních skutkových okolností, které odůvodňují dobu trvání příkazu. V podstatě všechny úkony operativy v této trestní věci navazují na prvotně zjevně excesivní výkon pravomoci policejního orgánu a jako takové jsou plodem z otráveného stromu. V tomto směru odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 183/03. O skutku, pro který byla nakonec podána obžaloba, se hovoří poprvé v příkazu k prodloužení odposlechu ze dne 21. 9. 2017, V151/2017-Nt 1251/2017. Jednalo se tak o „novou“ trestnou činnost, o které do té doby neměly orgány činné v trestním řízení žádné indicie. Uvedená trestná činnost s původní prověřovanou trestnou činností, pro kterou bylo zahájeno trestní řízení a následně povoleny odposlechy, nesouvisela (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2019, sp. zn. 4 Pzo 9/2019).

Dne 4. 5. 2017 došlo k zahájení trestního řízení ve věci podezření ze spáchání trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Tento trestný čin měl být páchán tím, že obviněný měl zapůjčovat služební uniformu a služební zbraň podezřelému V. I., který s ním měl v nočních hodinách jezdit služebním vozidlem Policie České republiky na služební zákroky, účastnit se těchto zákroků a fyzicky napadat osoby, proti kterým zákrok směřoval. Ve stejný den podal policejní orgán podnět k podání návrhu na vydání příkazu ke zjištění údajů o telekomunikačním provozu podle § 88a odst. 1 tr. ř., a to ve vztahu k telefonnímu číslu obviněného a V. I. k prokázání toho, že mezi obviněným a V. I. probíhá četná komunikace a že se pohybují ve stejných lokalitách (z obsahu spisu přitom nevyplývá, jak policejní orgán vypátral mobilní číslo obviněného). Policejní orgán podnět odůvodnil tím, že „nejméně od počátku roku 2016 na území XY zapůjčují podezřelí policisté služební uniformu a služební zbraň podezřelému, civilní osobě V. I., ten s nimi v nočních hodinách má jezdit služebním vozidlem Policie ČR, KŘP XY, PMJ, na služební zákroky, zde se má těchto zákroků společně s policisty aktivně účastnit a fyzicky napadat osoby, proti kterým zákrok směřuje.“ Obviněný v této souvislosti vytkl, že uvedeného jednání se nemohl dopouštět, neboť v roce 2016 nebyl na území České republiky. Všechny výstrojní součásti jako je uniforma, služební zbraň a ostatní věci při ukončení služebního poměru, tj. ke dni 31. 1. 2016, vrátil.

Na nepravdivými skutečnostmi odůvodněný podnět navazoval příkaz ke sdělení údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu, které jsou předmětem telekomunikačního tajemství, a poskytnutí výpisů o aktivním a pasivním volání vydaný soudcem Obvodního soudu pro Prahu 8 podle § 88a odst. 1 tr. ř. dne 10. 5. 2017, úřední záznam ze dne 16. 5. 2017, příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu vydaný soudcem Obvodního soudu pro Prahu 8 dne 22. 5. 2017, příkaz k prodloužení doby trvání odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu vydaný soudcem Městského soudu v Praze dne 21. 9. 2017, opatření Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 7. 6. 2017 o povolení sledování obviněného aj. podle § 158d odst. 1, 2, 3, 4 tr. ř., úřední záznam ze dne 6. 6. 2017, příkaz k domovní prohlídce vydaný soudcem Obvodního soudu pro Prahu 8 dne 10. 11. 2017, žádost o vydání předběžného souhlasu státního zástupce k zadržení osoby podezřelé podle § 76 odst. 1 tr. ř. ze dne 14. 11. 2017 a souhlas státního zástupce v návaznosti na to vydaný. Všechny tyto listiny a na ně navazující úkony vycházely z tvrzení, že obviněný v průběhu roku 2016 dlouhodobě páchal trestnou činnost naplňující znaky skutkové podstaty trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby. Pro obviněného bylo zcela nepochopitelné, že si orgány činné v trestním řízení nezjistily, zda se jednání mohl vůbec dopustit, tj. zda byl v uvedené době úřední osobou a naplňoval znaky speciálního subjektu (navíc trestný čin podle § 329 tr. zákoníku je taxativně uveden v § 88 odst. 1 tr. ř., nikoliv v § 88a odst. 1 tr. ř., jak je uvedeno v příkazu ze dne 10. 5. 2017). Teprve z příkazu k prodloužení odposlechu bylo podle tvrzení státního zástupce zjištěno, „že podezřelý policista L. S. je s podezřelým V. I. v takřka každodenním kontaktu, a to jak v telefonickém, tak osobním, když jmenovaní spolu navštěvují posilovnu BBC v Praze… podezřelý S. byl v průběhu realizace úkonu téměř 6 týdnů v pracovní neschopnosti, kdy si v posilovně přivodil úraz na noze, a tedy nedocházel do zaměstnání, a v souvislosti s tímto úrazem vyvstalo podezření z páchání jiné trestné činnosti podezřelého S. …“. Dne 12. 10. 2017 byl sepsán záznam o rozšíření úkonů trestního řízení, v rámci kterého se hovoří o možné trestné činnosti spočívající ve skutku, kterým měly být naplněny znaky trestného činu podvodu a pro který byla nakonec podána obžaloba. Je tedy zjevné, že podezření ze spáchání trestného činu uvedeného ve výroku o vině pod body I. a II. získaly orgány činné v trestním řízení až na základě nezákonných odposlechů a že toto zjištění nemá naprosto nic společného s důvody, pro které byly původně nařízeny odposlechy a zjišťovány údaje o uskutečněném telekomunikačním provozu.

Podle názoru obviněného došlo k excesivnímu výkonu pravomoci policejního orgánu. V projednávané věci nemohly existovat důvody, které mohly odůvodnit nařízení odposlechů uživatelské stanice obviněného a na to navazující provedení domovních prohlídek, resp. vyslovení souhlasu se zadržením obviněného, pročež nejsou použitelné důkazy, které na tyto nezákonné důkazy navazují. Při povolování zásahů do práva na soukromí musí být postupováno maximálně zdrženlivě a musí být zachována zásada přiměřenosti. V odůvodnění příkazu k odposlechu musí být uveden účel takového úkonu. Tomuto požadavku přitom musí dostát i návrh státního zástupce na vydání příkazu, resp. podnět policejního orgánu. Podle závěrů Nejvyššího soudu (viz rozhodnutí ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 4 Pzo 10/2015) musí být dostatečně zváženo, zda získání konkrétních významných skutečností pro trestní řízení nelze zajistit a posléze dokazovat i jinými důkazními prostředky uvedenými v trestním řádu, např. výslechem obviněného, svědků apod. Pokud bylo nezákonné povolení odposlechů, nemůže být zákonné ani jeho prodloužení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 4 Pzo 14/2016). Pokud nelze považovat za zákonné prodloužení původně nezákonného odposlechu, nemohou být považovány za zákonné důkazy získané nezákonným odposlechem, jak je tomu v nyní posuzované věci. Kritéria pro povolení odposlechů jsou nastavena přísně, a to proto, aby byla zajištěna důsledná (nikoliv pouze formální) soudní kontrola zásahů do základních práv a svobod.

Informace, podle nichž: „… nejméně od počátku roku 2016, na území hl. města Prahy, zapůjčují podezřelí policisté služební uniformu a služební zbraň podezřelému, civilní osobě V. I., ten s nimi v nočních hodinách má jezdit služebním vozidlem Policie ČR, KŘP XY, PMJ, na služební zákroky, zde se má těchto zákroků společně s policisty aktivně účastnit a fyzicky napadat osoby, proti kterým zákrok směřuje ...“, měl policejní orgán získat od K. V., tj. osoby, která měla V. I. vyhrožovat, že jej za to, co jí provedl, zničí, a J. R. Obviněný v této souvislosti upozornil na konstantní judikaturu (nálezy Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. II. ÚS 789/06, ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. III. ÚS 905/13), z níž vyplynulo, že pouhé trestní oznámení samo o sobě, není-li doloženo alespoň indiciemi, z nichž lze dovozovat důvodné podezření, a opírá se tudíž jen o spekulativní úvahu, nepostačuje k nařízení odposlechů, neboť nepostačuje ani k zahájení řízení k objasnění a prověřování skutečností důvodně nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin podle § 158 tr. ř.

Policejní orgán v podnětu k podání návrhu na příkaz k odposlechu uvedl pouze to, že: „… odposlechem lze zadokumentovat trestnou činnost podezřelých, zejména budou-li komunikovat spolu a domlouvat se na protiprávním jednání. Dále lze tímto způsobem ustanovit i druhého policistu …“. Nezmínil žádné indicie o tom, že by mělo docházet k útokům popisovaným ve skutkové větě. Podnět není odůvodněn ani co do délky trvání odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Vzhledem k tomu, že odposlech měl být proveden jako neodkladný, resp. neopakovatelný úkon, měl být podnět (podle judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu) odůvodněn také v tomto směru. Přiměřeností odposlechu, tedy proč nelze sledovaného účelu dosáhnout jinak, se policejní orgán ani neobtěžoval zabývat. Návrh státního zastupitelství na vydání příkazu k odposlechu v podstatě přebírá většinu nedostatků shora popsaného podnětu. Je odůvodňován v prvé řadě tím, že mezi oběma telefonními čísly je čilý kontakt, a to řádově v desítkách vzájemných volání a zasílání SMS. Minimálně v deseti případech v roce 2017 bylo zjištěno, že obě telefonní čísla se v nočních hodinách pohybovala v obdobných lokalitách, tedy se dá předpokládat, že oba podezřelí byli spolu. Dále je v něm uvedeno, že: „…odposlechem a záznamem bude možné zjistit čas a místo, kdy se podezřelé osoby chystají páchat trestnou činnost, resp. odposlech může vést ke ztotožnění druhého příslušníka Policie ČR, který je součástí dvoučlenné hlídky. Ohledně důvodnosti návrhu lze odkázat na spisový materiál ...“. Návrh na vydání příkazu neobsahuje odůvodnění ani co do neodkladnosti odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu jako takového. Státní zástupce stejně tak vybočil z citované judikatury tvrzením, že prostřednictvím odposlechů bude teprve zjišťován okruh osob, které se měly na trestné činnosti podílet. Doslovně je v návrhu uvedeno, že postupem budou získány významné skutečnosti pro trestní řízení, a vzhledem k formě páchání trestné činnosti nelze sledovaného účelu dosáhnout jinak. Tato praxe orgánů činných v trestním řízení je označovaná jako rybaření, kdy teprve skrze odposlechy má být zjišťováno, kdo a zda vůbec se dopustil nějaké trestné činnosti.

Jak je zřejmé z příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ze dne 22. 5. 2017, efektivní a důsledná soudní kontrola nenastoupila, resp. selhala. Stručné odůvodnění příkazu je opět pouhou zkrácenou verzí návrhu státního zástupce. Příkaz k odposlechu neobsahuje v podstatě ani jedinou tvůrčí větu soudce Obvodního soudu pro Prahu 8. Obvodní soud neobjasnil, proč vydává příkaz na takřka maximálně možnou dobu, a současně opomenul uvést skutečnosti, z nichž lze dovodit konkrétní úvahu či zjištění o důvodech nezbytnosti zásahu do soukromí, které je chráněno čl. 13 Listiny. Pokud jde o dosažení účelu, soud uvádí pouze, že vzhledem k formě páchání trestné činnosti nelze sledovaného účelu dosáhnout jinak. Je otázkou, v čem je forma páchání natolik specifická, když se nejednalo o trestnou činnost páchanou organizovanou skupinou, která by organizovala své členy zejména prostřednictvím mobilních telefonů, nejednalo se o karuselové podvody či jinou ekonomickou trestnou činnost. Podmínku „dosažení účelu“ nelze vykládat paušálně, tedy tak, že dosažení účelu je ztíženo takřka v každé v úvahu přicházející věci, a to už jenom proto, že příkaz k odposlechu lze vydat vzhledem k vyžadované povaze a trestnosti protiprávních jednání téměř výhradně v závažných a tím i často složitých případech. Obvodní soud dokonce přebírá z návrhu státního zástupce jeho důvody pro nařízení odposlechu, které jsou v ostrém rozporu s judikaturou analyzovanou v tomto dovolání.

Že byly odposlechy nařízeny v podstatě na základě drbu svědkyně K. V., potvrzuje fakt, že po provedeném dokazování a rozsáhlém odposlouchávání a sledování osob a věcí nebyl zajištěn ani jeden jediný důkaz, který by původní tvrzení této svědkyně mohl potvrdit. Přitom platí, že poznatek o páchání trestné činnosti musí být validní, což znamená, že musí pocházet ze spolehlivého zdroje, tuto spolehlivost a přesvědčivost žádající orgány musí dostatečně osvědčit i soudci, který o podaném návrhu rozhoduje. Nařízením odposlechů došlo k hrubému porušení zásady přiměřenosti a zdrženlivosti zásahu do základního práva na soukromí a byla narušena základní podmínka nařízení odposlechu, že účelu trestního řízení nelze dosáhnout jinak, což se v konečném důsledku projevuje jako excesivní výkon pravomoci. Za této situace nelze informace plynoucí z odposlechů použít v řízení jako důkaz. Test trojí kontroly v posuzované věci nezafungoval.

Orgány činné v přípravném trestním řízení nejprve v rámci odposlechů zjišťovaly, zda náhodou není páchána trestná činnost, která by mohla mít souvislost se zraněním obviněného, a teprve následně sepsaly záznam o zahájení úkonů trestního řízení ve věci, která by mohla souviset se zraněním obviněného. Tento postup je v ostrém rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Není přípustné, aby teprve na základě a prostřednictvím povoleného odposlechu byly získávány informace o tom, zda se odposlouchávaná osoba dopustila protiprávního jednání. Takový poznatek musí vydání příkazu k odposlechu předcházet, přičemž je třeba, aby byl validní, což znamená, že musí pocházet ze spolehlivého zdroje a musí být dostatečně přesvědčivý. V žádném případě se nemůže jednat o pouhou spekulativní konstrukci, byť vedenou tzv. užitečným záměrem. Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2019, sp. zn. 4 Pzo 9/2019, se podává, že „příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu může být vydán jen v řádně zahájeném trestním řízení pro zákonem kvalifikovanou trestnou činnost“. V době, kdy byl v posuzované věci vydán příkaz k prodloužení odposlechu, což je dokument, ve kterém se poprvé objevuje zmínka o skutkových okolnostech protiprávního jednání, kterým mohly být naplněny znaky trestného činu podvodu a pojistného podvodu, však nebyly zahájeny úkony trestního řízení pro tuto zákonem kvalifikovanou trestnou činnost. K zahájení úkonů trestního řízení došlo teprve s odstupem jednoho měsíce poté, co už byly odposlechy prováděny.

Z konstantní judikatury vyplývá, že pokud je trestní řízení vedeno pouze na základě důvodného podezření, musí být v odůvodnění příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu vyloženo, o jaké indicie se takový závěr opírá, respektive příkaz musí být opatřen relevantními indiciemi, z nichž lze dovodit důvodné podezření ze spáchání daného trestného činu, pro nějž se trestní řízení vede. Zároveň musí být alespoň v minimální míře uvedeno, jaké skutečnosti významné pro trestní řízení mají být zjištěny a z čeho je to vyvozováno. Příkaz k prodloužení odposlechu není odůvodněn v podstatě v žádném ze základních aspektů. Dokonce se v něm objevuje informace, že dosavadním šetřením (včetně odposlechů) nebylo zadokumentováno, že by se podezřelý V. I. účastnil služebních zákroků policistů. Základní důvod, pro který byly odposlechy nařizovány, se jejich vyhodnocením nepotvrdil. Napadený rozsudek Městského soudu v Praze (bod 28.) naznačuje, že pro nařízení odposlechu telekomunikačního provozu veřejného činitele platí jiná pravidla či nižší standard, než je tomu u soukromé osoby. Právní úprava ani judikatura s touto eventualitou ovšem nepočítají. Podle obviněného je něco jiného nižší standard úrovně ochrany v případě zásahů do důstojnosti nebo dobré pověsti veřejně činných osob a něco jiného je aplikace ustanovení trestního řádu či principů, na kterých je vystavěn, selektivním způsobem. U veřejně činných osob jsou limity přípustné kritiky podstatně širší než u osob, které veřejně známé nejsou. Ostatně samotný fakt, že Městský soud v Praze tuto otázku „otevřel“, nasvědčuje tomu, že si je vědom toho, že odposlechy nebyly v posuzované trestní věci povoleny v souladu s parametry poukazované judikatury.

Doplnění dovolání datované dnem 17. 8. 2020 obviněný nadepsal jako „Vady řízení s odkazem na závazný pokyn policejního prezidenta ze dne 7. 12. 2007 ke kriminalistickotechnické činnosti Policie České republiky č. 100/2001“. V kontextu předchozí výhrady směřující proti způsobu, jakým bylo naloženo s jeho mobilním telefonem do doby, než byl předložen soudnímu znalci, upozornil na pravidla vyplývající z označeného závazného pokynu. Uvedl, že v čl. 315 tohoto závazného pokynu je upravena problematika zajišťování objektů zkoumání. Podle čl. 315 odst. 4 je nezbytně nutné mít před zajištěním objektů zkoumání připravené obaly v předpokládaných velikostech a potřebném množství. Podle čl. 318 se při zajišťování mobilního telefonu zajistí souprava mobilního telefonu a příslušná SIM karta, podle možností též napájecí zdroj. Pokud je zajištěný mobilní telefon v zapnutém stavu, neprovede se jeho vypnutí a zajistí se jeho doprava k nejbližšímu znaleckému pracovišti policie, aby mohlo být provedeno zkoumání, anebo se zajistí externí zdroj napájení. Pokud je zajištěný mobilní telefon ve vypnutém stavu, je nepřípustné ho zapnout, provést demontáž z důvodu zjištění, zda telefon obsahuje kartu SIM, či vyjmout kartu SIM z mobilního telefonu. Podle čl. 321 je nutné zajištěné objekty zkoumání řádně, průkazně a spolehlivě zabezpečit. Zajištěné objekty zkoumání se uloží do předem připravených označených obalů tak, aby byla vyloučena jejich záměna, neoprávněný přístup a manipulace s daty uloženými na discích nebo jiných datových médiích, v době od zajištění do zahájení zkoumání. Obal se zabezpečí podle čl. 3 odst. 11. 8. Podle čl. 3 odst. 11 musí být předměty a stopy, které se zasílají ke zkoumání, nezaměnitelně označeny a zabezpečeny před neautorizovanou manipulací. Podle čl. 3 odst. 12 platí, že předměty a stopy zaslané ke zkoumání v rozporu s čl. 3 odst. 11 nesmí být znaleckým pracovištěm z důvodu nezpochybnitelnosti a objektivity převzaty ke zkoumání. Podle čl. 324 odst. 1 je nutné mobilní telefony, které nejsou předány ke zkoumání osobně, zabalit do obalů s pěnovou vložkou. V čl. 325 je upraveno skladování a přeprava objektů ke zkoumání, včetně mobilních telefonů. Podle čl. 326 odst. 5 písm. a), b) soubory uložené na disku musí být autentizovány pomocí kontrolní sumy typu MD5 tak, že: a) kontrolní sumy jednotlivých souborů uložených na disku musí být uloženy v souboru SUMA.MD5 v hlavním adresáři jednotlivého disku; kontrolní suma souboru SUMA.MD5 se musí nacházet na popisce disku a musí být uvedena v podpisové doložce písemné dokumentace prováděného úkonu, nebo b) kontrolní suma celého disku, tj. jeho ISO-obrazu, se musí nacházet na popisce disku a musí být uvedena v podpisové doložce písemné dokumentace prováděného úkonu.

Obviněný L. S. byl s ohledem na znění citovaného závazného pokynu přesvědčen, že v přípravném řízení byla porušena pravidla fair procesu snad ve všech myslitelných etapách od zajišťování mobilního telefonu až po zpracování znaleckého posudku. Mobilní telefon byl odebrán při nezákonné prohlídce jiných prostor v rozporu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, následně byl uložen do papírové obálky v rozporu s čl. 321 ve spojení s čl. 3 odst. 11, dále byl skladován v rozporu s čl. 325, byl převzat ke znaleckému zkoumání v rozporu s čl. 3 odst. 12 a nakonec byl v rozporu s čl. 326 odst. písm. a), b) zpracován i znalecký posudek.

Obviněný R. H. také odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vytkl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, že skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy a že v řízení, které následovalo po zrušení zprošťujícího rozsudku nalézacího soudu, došlo k závažnému porušení jeho práva na spravedlivý proces, k zásahu do jeho ústavního práva chráněného čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Předeslal, že většina dovolací argumentace vychází z té, kterou uplatnil spoluobviněný L. S. I tento dovolatel poukázal na procesní vývoj posuzované trestní věci. Na to, že Obvodní soud pro Prahu 8 jej svým rozsudkem ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. 3 T 75/2018, zprostil obžaloby, a že Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. 5 To 234/2019, uvedené rozhodnutí z podnětu odvolání státního zástupce zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí. V tomto svém kasačním rozhodnutí se však Městský soud v Praze neomezil na formulování konstruktivní kritiky zprošťujícího rozsudku, ale jal se sám hodnotit kompletní důkazní situaci, aniž by v rámci veřejného zasedání provedl byť jeden jediný důkaz. Hodnocení důkazů jím v tomto rozhodnutí provedené vyznívá jednoznačně v neprospěch obviněného (i spoluobviněného L. S.). Obvodní soud pro Prahu 8 na základě kasačního rozhodnutí odvolacího soudu nařídil nové hlavní líčení, v němž – ačkoliv doplnil dokazování o důkazy prokazující nevinu obviněného – uznal jej (a spoluobviněného L. S.) vinným. Podle mínění obviněného Obvodní soud pro Prahu 8 nerozhodoval a nehodnotil důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě a v jejich souhrnu, ale rozhodoval v intencích pokynu odvolacího soudu, vázán jeho rozhodnutím, jeho názory v rozhodnutí vyjádřenými, což ostatně sám připustil. Vázanost hodnocení důkazů odvolacím soudem je patrná především ze skutečnosti, že nalézací soud doslovně přepsal (opsal) ty části kasačního usnesení, ve kterých soud odvolací provedl hodnocení důkazů. Obviněný vyjádřil přesvědčení, že s ohledem na to, že nalézací soud vyhodnotil ve zprošťujícím rozsudku provedené důkazy zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů a skutkové závěry nenesly znak svévole, je nutné takový skutkový závěr považovat za zcela legitimní a zákonný a není možné do něj zasahovat. Navíc ani po vrácení věci neprovedl nalézací soud takové zásadní důkazy, které by odůvodňovaly změnu ve skutkových zjištěních. Uzavřel, že došlo k porušení základního principu nezávislosti soudu, který je upraven čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 36 odst. 1 Listiny a konečně i ustanovením trestního řádu.

Rovněž se zabýval podrobným srovnáním argumentace nalézacího soudu v jeho zrušujícím rozsudku a posléze v jeho rozsudku odsuzujícím v kontextu argumentace odvolacího soudu v jeho kasačním rozhodnutí. Zřejmý odklon názoru nalézacího soudu od jeho původního stanoviska spatřoval zejména v souvislosti s hodnocením výpovědi svědka P. J. Tuto výpověď nalézací soud ve svém odsuzujícím rozsudku, vázán názorem odvolacího soudu, dokonce zcela dezinterpretoval. Uvedený svědek nesdělil, že jako lékař nemůže vyloučit, že zranění mohl pacient utrpět již o několik dní dříve. Z jeho výpovědi ani nevyplynulo, že při fixaci lze absolvovat bezporuchově dvě směny ve funkci řidiče policejního vozu. Nalézací soud tak od odvolacího soudu opsal také ty části kasačního rozhodnutí, které jsou v ostrém (extrémním) rozporu s obsahem samotného důkazu a nijak s ním nekorespondují. Dalším příkladem svědčícím o tom, že nalézací soud bez dalšího převzal hodnocení důkazů odvolacím soudem, je výpověď svědka M. H. Pokud totiž nalézací soud (resp. soud odvolací) hodnotil výpověď svědka ve spojení s protokolem o sledování (na č. listu 304–307) zaznamenávajícím průběh „zřejmě nikoliv zcela netypické noční služby“, tak opomněl, že sledování, o kterém se oba soudy zmiňovaly, bylo provedeno tři měsíce poté, co obviněný utrpěl zranění spočívající ve zlomenině prstu nohy, tj. ve dnech 13.–14. 9. 2017. Provedené sledování tudíž nemá s předmětným zraněním žádnou časovou ani obsahovou souvislost. Přesto jsou z něj a z výpovědí svědka M. H. dovozovány skutečnosti údajně svědčící ve prospěch obžaloby. S tím souvisí také pozastavení se soudů nad faktem, že ač byl svědek M. H. členem cvičící skupiny, úraz vůbec nezaznamenal a dozvěděl se o něm až s časovým odstupem. Jak ovšem bylo v řízení prokázáno, svědek neměl možnost zranění zaznamenat, jelikož během polední pauzy, kdy došlo k jeho vzniku, čas se spoluobviněným netrávil. Následné střelby, na které se chodí odpoledne, s dopoledním rozložením tréninkové skupiny nemají již nic společného, proto nebylo neobvyklé, že svědek M. H. ve výcviku se spoluobviněným nepokračoval. Měl-li odvolací soud odlišný názor na výpověď svědka, měl jej sám vyslechnout (viz nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2018, sp. zn. I. ÚS 608/06). Odklon nalézacího soudu od jeho původního názoru dokládá rovněž jeho náhled na WhatsApp komunikaci. Původně ji hodnotil ve prospěch obviněných, v odsuzujícím rozsudku ji považoval za usvědčující důkaz. Tato komunikace má povahu důkazu přímého, pokud jde o aranžování parametrů pojistné události a jejího budoucího nahlášení. V tomto ohledu je ve shodě se stanoviskem obviněného a spoluobviněného L. S., neboť se společně skutečně domlouvali, že by spoluobviněný nahlásil bolavá záda a využil benefitů pojištění. Od tohoto jednání však po vzájemné domluvě a zralé úvaze upustili. Ve vztahu k otázce času a způsobu vzniku v konverzaci zmiňovaného zranění má WhatsApp komunikace povahu důkazu nepřímého, je osamocená, není podporovaná žádným jiným důkazem a v podstatě lze konstatovat, že čas a způsob vzniku zlomeniny malíčku ani neřeší, jak uvádí sám odvolací soud ve svém kasačním rozhodnutí.

Podle názoru tohoto obviněného obsahem spisu rozhodně nejsou ve vztahu k obžalobou a soudy tvrzenému skutkovému ději, přesněji k dokazované skutečnosti, že zranění vzniklo nejpozději dne 7. 6. 2017, takové nepřímé důkazy, které by tvořily logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu nepřímých důkazů. Obsahem spisu totiž není žádný jiný procesně použitelný důkaz, který by prokazoval tvrzení obžaloby o datu vzniku zranění spočívajícím ve zlomenině dvou článků prstu nohy. V kasačním rozhodnutí a v napadeném rozsudku je o jako nepřímém důkazu hovořeno o časových souvislostech uzavírání pojistné smlouvy a nahlášení úrazu pojišťovně a zaměstnavateli. Tyto důkazy však neprokazují, a to ani nepřímo, že zranění vzniklo před 8. 6. 2017. Obsahem spisu jsou naproti tomu důkazy, které jednak prokazují, že spoluobviněný nemohl utrpět zlomeninu dvou článků prstu dolní končetiny v době, kdy to tvrdí obžaloba a soudy, tedy nejpozději dne 8. 6. 2017, a jednak potvrzují stanovisko obviněného a spoluobviněného L. S., že zranění vzniklo teprve dne 12. 6. 2017. P. J., který spoluobviněného dne 12. 6. 2017 ošetřil, jednoznačně uvedl, že takové zranění by bylo omezující pro práci policisty, který vykonává aktivní službu. Zásadní z výslechu P. J. je jeho sdělení, že z lékařské zprávy, kterou sám vyhotovil, nevyplývalo, že by se jednalo o zranění staršího data, a kdyby to tak bylo (kdyby se jednalo o zranění staršího data), tak by to poznal a do lékařské zprávy uvedl. Z rozpisu služeb spoluobviněného je zřejmé, že ve dnech 9. 6. 2017 a 11. 6. 2017, tedy ve dnech následujíc