8 Tdo 858/2016 — Nejvyšší soud

8 Tdo 858/2016 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Datum rozhodnutí:10. 8. 2016 Spisová značka:8 Tdo 858/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.858.2016.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Dotační podvod Náhrada škody Subjektivní stránka Dotčené předpisy:§ 212 odst. 1, 5 písm. c) tr. zákoníku § 228 odst. 1 tr. ř. § 15 tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:7. 11. 2016 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 15.11.2016II.ÚS 3777/16JUDr. Ludvík Davidodmítnuto18.4.2017 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 8 Tdo 858/2016-20 U S N E S E N ÍNejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 8. 2016 o dovolání obviněného Mgr. M. M. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 6 To 48/2016, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 5 T 102/2015, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Mgr. M. M. odmítá. Odůvodnění: I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 12. 2015, sp. zn. 5 T 102/2015, byl obviněný M. M. uznán vinným zločinem dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, 5 písm. c) tr. zákoníku, za který byl odsouzen podle § 212 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl roku, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody. 2. Proti tomuto rozsudku podali odvolání jednak obviněný a jednak v jeho neprospěch proti výroku o trestu a o náhradě škody státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, též poškozená Česká republika – Ministerstvo pro místní rozvoj. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 6 To 48/2016, rozhodl tak, že k odvolání státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. b), e), f) tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu uznal obviněného vinným zločinem dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, 5 písm. c) tr. zákoníku, jehož skutkový děj vymezil tak, že dne 5. 12. 2011 v P., S. n., v sídle poškozeného Ministerstva pro místní rozvoj České republiky, obviněný podal žádost o poskytnutí dotace ve výši 4.400.000 Kč z programu 117D514, nazvaného „Podpora výstavby podporovaných bytů v roce 2012“, kterou doložil výřezem plánu záplavového území z mapového portálu města Ústí nad Labem – záplavové území, potvrzeným odborem životního prostředí Magistrátu města Ústí nad Labem s vyznačením polohy dotované nemovitosti tak, aby se umístění této nemovitosti nacházelo mimo záplavové území, což byla jedna z podmínek pro přidělení dotace, kdy po ukončení stavebního řízení, vedeného u stavebního odboru Magistrátu města Ústí nad Labem pod sp. zn. 23601/2011, vydáním stavebního povolení dne 13. 7. 2011, mu byla posléze veškerá dokumentace včetně povodňového plánu schváleného odborem životního prostředí Magistrátu města Ústí nad Labem ke dni 26. 4. 2011 předána Ing. P. V., a obviněný tak věděl, že skutečná poloha dotované nemovitosti spadá do záplavového území Ždírnického potoka, což v řízení o poskytnutí dotace zamlčel. Poté na základě rozhodnutí Ministerstva pro místní rozvoj České republiky o poskytnutí dotace č. j. 33472/2012-84 ze dne 25. 9. 2012 byla dotace obviněnému v plné výši vyplacena, ačkoli si byl vědom toho, že v případě, že by uvedl údaje odpovídající skutečnosti, nebyla by mu předmětná dotace schválena, a tímto svým úmyslným jednáním způsobil škodu v celkové výši 4.400.000 Kč. 3. Za tento zločin soud druhého stupně obviněného odsoudil podle § 212 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu pěti let. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku obviněnému současně uložil přiměřenou povinnost podle svých sil během zkušební doby uhradit škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj majetkovou škodu ve výši 4.400.000 Kč. 4. Odvolání obviněného odvolací soud podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu 5. Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, protože napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou vadu spatřoval v tom, že nebylo objasněno, zda orgán veřejné správy může být uveden v omyl tvrzením, které je v rozporu s dokumenty, jež má tento orgán k dispozici, resp., jež by měl mít při svém rozhodování k dispozici ex lege, a zda lze žadateli o přidělení dotace ukládat povinnost, aby do předkládaných úředních dokumentů (konkrétně do výřezu z povodňové mapy) dokresloval polohu nemovitosti, tzn., aby úřední dokument mající povahu veřejné listiny žadatel jakkoli doplňoval či pozměňoval. Odvolací soud se však zodpovězením těchto otázek nezabýval, přesto, že odpovědi, které jsou podle obviněného negativní, mohly mít zásadní vliv na závěr o jeho vině. 6. Obviněný s respektem k učiněným skutkovým závěrům (s nimiž se však vnitřně neztotožnil) výhradou o nemožnosti uvést úřední orgán u dotačního podvodu v omyl, poukázal na to, že Ministerstvo pro místní rozvoj České republiky je tím, kdo má povinnost znát správné údaje, což v posuzované věci znamená, zda může být uvedeno v omyl tvrzením o nepravdivé lokaci nemovitosti (že tato nemovitost je ve skutečnosti jinde, než bylo v žádosti o poskytnutí dotace tvrzeno). Podle obviněného tento orgán veřejné správy, který rozhoduje o přiznání dotace s touto nemovitostí související, je povinen přihlížet na základě zákona č. 111/2009 Sb., o základních registrech, ve znění pozdějších předpisů, k tomu, kde je tato nemovitost lokalizovaná. Bylo proto povinností tohoto orgánu lokalizaci příslušné budovy zjistit z vlastních zdrojů a nespoléhat se na informaci od žadatele, ať pravdivou či nepravdivou, ale sám si měl ověřit, zda je pravdivá, protože není jisto, do jaké míry je stát oprávněn přenášet své povinnosti na občany, kteří od něj něco žádají, a tím se zbavovat vlastní odpovědnosti za případná pochybení, a naopak občany vystavovat riziku, že v případě omylu či chybného sdělení informací, které však měl státní orgán ze zákona k dispozici a byl povinen se s nimi seznámit, budou za takové chybné uvedení údajů určitým způsobem postihováni. 7. Na základě tohoto tvrzení obviněný zpochybnil, zda bylo možné pod trestní sankcí po něm požadovat, aby si opatřil povodňovou mapu, kterou má státní orgán ze zákona k dispozici, když nadto mapu lze považovat za úřední veřejnou listinu, a jakýmkoli zákresem do ní dochází k jejímu pozměňování. Pokud by tento fakt byl zhojen a legalizován předchozí žádostí státního orgánu o takový úkon, je otázkou, jestli je legální sám takový požadavek vznášený na občana, který většinou nedisponuje potřebným vzděláním a odborností potřebnými k takové činnosti. Obviněný proto s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010, vyslovil přesvědčení, že v posuzované věci nemohlo dojít k podvodu, neboť případný omyl v závěru o umístění nemovitosti je výhradně důsledkem pochybení státních orgánů, jejich postup v posuzované věci byl hrubou nedbalostí a hrubým porušením jejich povinností. Šlo tedy o ryze soukromoprávní vztah, kde jedním z účastníků byl stát reprezentovaný jeho úředníky. 8. Obviněný uvedená tvrzení dovozuje ze skutečností, jež vyplynuly z provedených skutkových zjištění, k nimž však namítl, že jsou výsledkem postupu soudů, který je zatížen extrémním rozporem mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, a ve smyslu judikatury Ústavního soudu, jmenovitě nálezů sp. zn. II. ÚS 2804/10, I. ÚS 564/08, III. ÚS 751/06, či usnesení sp. zn. III. ÚS 2464/11, IV. ÚS 2825/10, podle něj skutkové závěry nemohou obstát. Zdůraznil změnu skutkových zjištění provedenou soudem druhého stupně s tím, že pokud jde o vědomost obviněného, že se nemovitost nachází v záplavovém území Ždírnického potoka, tuto upřesnil, avšak v kontextu důkazních prostředků soudy hodnotily provedené důkazy zcela jednostranně, v neprospěch obviněného a závěr o vině, zejména vědomost o skutečné poloze dotované nemovitosti, neopodstatněně dovozovaly z okolností, za nichž mu Ing. P. V., zpracovávající pro něj projektovou dokumentaci, tuto, včetně povodňového plánu, předala. Obviněný v té souvislosti poukázal na výpověď svědkyně Ing. P. V.