8 Tdo 976/2009 — Nejvyšší soud

8 Tdo 976/2009 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:16. 9. 2009 Spisová značka:8 Tdo 976/2009 ECLI:ECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.976.2009.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Kategorie rozhodnutí: Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 8 Tdo 976/2009 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. září 2009 o dovolání obviněného L. D., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 61 To 448/2008, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 41 T 62/2007, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. D. o d m í t á . O d ů v o d n ě n í : Obviněný L. D. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 61 To 448/2008, kterým bylo podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 41 T 62/2007. Tímto rozsudkem byl uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle § 213 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na šest měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle § 59 odst. 1 tr. zák. na dvacet čtyři měsíce. Podle § 59 odst. 2 tr. zák. byla obviněnému uložena povinnost během zkušební doby podmíněného odsouzení podle svých sil uhradit dlužné výživné na nezletilého a hradit výživné běžné. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák. dopustil tím, že v době od června 2004 do 21. 3. 2006 včetně v P. ani jinde úmyslně nepřispíval na výživu nezletilého syna, částkou 6.000,- Kč měsíčně splatnou vždy do 5. dne v měsíci (předem) k rukám matky S. J., která mu byla stanovena rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou sp. zn. Nc 388/1995, který nabyl právní moci dne 6. 5. 2004 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 22 Co 190/2003, s výjimkou měsíce února 2005, srpna 2005 a prosince 2005, kdy na běžné výživné poukázal oprávněnému částku ve výši 28.000,- Kč, přičemž za uvedené období na běžném výživném dluží celkovou částku 104.000,- Kč, a úmyslné zavinění lze spatřovat především v tom, že v uvedenou dobu disponoval dostatečnými finančními prostředky, kdy své bývalé manželce právě v tomto období přispíval na bydlení částkou ve výši 8.000,- Kč a sám neučinil nic, aby své povinnosti přispívat na výživu svého nezletilého syna dostál. Obviněný podal dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i trestu, odkázal v něm na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Vytkl, že skutek, který mu je kladen za vinu, nevykazuje znaky trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák. Pokud by snad byly naplněny formální znaky tohoto trestného činu, nebyly by naplněny jeho znaky materiální. Soud prvního stupně nehodnotil stupeň nebezpečnosti jeho jednání, a to s ohledem na objektivní a subjektivní skutečnosti. Soudy nevzaly v úvahu zejména skutečnost, že výživné v částce 6.000,- Kč nebylo vzhledem k jeho tehdejším příjmům reálné a že výše výživného byla stanovena rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou sp. zn. Nc 388/95 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 22 Co 190/2003 postupem podle § 85a zákona o rodině. Důvodem takového postupu byla okolnost, že nemohl prokázat své příjmy. Vyjádřil přesvědčení, že mu soud nemůže dávat k tíži, že byl zamítnut jeho návrh na snížení výživného rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 16. 5. 2005 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 62 Co 349/2005. Podle obviněného soudy neuvážily ani skutečnost, že v rozhodném období se podstatným způsobem měnily jeho finanční poměry. Na něj jako fyzickou osobu byl prohlášen konkurs, nebylo přihlédnuto ani k tomu, že byl v předmětné době podnikatelem na základě živnostenského oprávnění a nemohl být proto veden jako uchazeč o zaměstnání na úřadu práce, i když tam po určitou dobu byl evidován. Z evidence byl vyřazen úřadem práce nikoliv sankčně, ale proto, že byl osobou samostatně výdělečně činnou. Dovolatel dále tvrdil, že soudy hodnotily provedené důkazy v jeho neprospěch, případně se v jejich hodnocení lišily. Soud prvního stupně, „byť měl za prokázané, že hradil na účet S. J. výživné přímo, několikrát předal jmenované za účasti třetích osob finanční částky na hotovosti a v neposlední řadě podle ústní dohody hradil výživné formou nájemného za byt“, považoval jeho tvrzení za účelová. Naproti tomu odvolací soud finanční částky zaplacené na výživném formou nájemného hodnotil tak, že je nelze směšovat s plněním výživného, když na placení výživného není započitatelné nic. Tím zcela popřel možnost dohody mezi osobou povinnou a oprávněnou, na jejímž základě by bylo výživné plněno i jinou formou, např. naturální. Připomněl, že kromě finančního plnění, které dostávala matka nezletilého, jí byl vyplácen i sociální příspěvek a nezletilému další příspěvek na dítě. Oprávněná též disponovala značnou finanční částkou na účtu vedeném na účtu GE C. B. Nebezpečí případné nouze proto nepřicházelo vůbec v úvahu. Dovolatel dále namítal, že ačkoliv jeho tvrzení byla podporována výpověďmi svědků, byla považovaná za účelová s tím, že svědci byli vedeni snahou obviněnému pomoci, a proto jim soud neuvěřil. Dodal, že finanční prostředky vynaložené na výživné byly poskytnuty rodinou obviněného, a to především v době, kdy stál před krachem. Závěrem znovu vyjádřil přesvědčení, že jeho jednání nevykazuje vedle formálních zákonných znaků (chybí subjektivní stránka) stupeň nebezpečnosti potřebný k naplnění materiální podmínky trestnosti jeho jednání. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Městského soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 zrušil a aby soudu prvního stupně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v zevrubném vyjádření k dovolání obviněného konstatoval, že námitky obviněného v části, v níž vytkl, že soudy při svém rozhodování řádně nevyhodnotily, že byl zavázán platit na výživném pro svého syna částky v takové výši, která v době trestného činu již neodpovídala jeho výdělkovým možnostem, a že se nevypořádaly se všemi zákonnými kritérii pro určení subjektivní a materiální stránky trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák., odpovídají deklarovanému dovolacímu důvodu, avšak jsou zjevně neopodstatněné. Soudy obou stupňů podle něho nepochybily, pokud obviněného uznaly vinným trestným činem zanedbání povinné výživy ve smyslu § 213 odst. 1 tr. zák., neboť zjistily, že v období od června 2004 do 21. 3. 2006 (s výjimkou měsíce února, srpna a prosince 2006) neplnil vyživovací povinnost ke svému nezletilému synovi ve výši 6.000,- Kč měsíčně, přestože v kritické době disponoval dostatečnými finančními prostředky, kdy např. své bývalé manželce právě v tomto období přispíval na bydlení částkou 8.000,- Kč. Právě s ohledem na fakt, že obviněný v inkriminovaném období přispíval částkou ve výši 8.000,- Kč na bydlení své manželce, lze oprávněně shledat v činu obviněného minimálně nepřímý úmysl podle § 4 písm. b) tr. zák., neboť věděl, že svým jednáním může porušit zájem chráněný trestním zákonem (vyživovací povinnost), a pro případ, že jej způsobí, byl s tím srozuměn. Připomenul, že účelem výživného je uhrazování všech běžných potřeb oprávněného, které jsou prospěšné pro jeho všestranný vývoj. Na základě těchto kritérií je zřejmé, že výživným se míní zajištění celé škály potřeb dítěte tak, aby byly pokryty všechny jeho potřeby spojené s jeho řádným vývojem zdravotním, sociálním, výchovným a kulturním (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1324/2006). Výživným pak nemohou být pravidelné peněžní platby poskytované obviněným v souvislosti s úhradou nákladů na bydlení matce dítěte. Jednání obviněného považoval za nebezpečné pro společnost, neboť úmyslně porušilo zájem chráněný trestním zákonem, kterým je zákonem uložená povinnost rodiče vyživovat své děti. Skutečnosti, které by stupeň nebezpečnosti činu obviněného pro společnost snižovaly do té míry, aby ve smyslu ustanovení § 3 odst. 2 tr. zák. nešlo o trestný čin, soudy obou stupňů podle státního zástupce důvodně neshledaly a z provedeného dokazování ani nevyplývají. Navrhl, aby dovolání obviněného bylo podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto. Nejvyšší soud jako soud dovolací zj