8 Tz 27/2020

Ministryně spravedlnosti (dále též „stěžovatelka“) podala u Nejvyššího soudu podle § 266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného L. P. (dále převážně jen „obviněný“) proti trestnímu příkazu Okresního soudu v Teplicích ze dne 7. 8. 2019, č. j. 4 T 98/2019-192.

V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona stěžovatelka uvedla, že Okresní soud v Teplicích citovaným trestním příkazem uznal obviněného vinným tam popsaným skutkem, který právně kvalifikoval jako přečin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 352 odst. 2 tr. zákoníku, za což mu uložil podle téhož ustanovení s přihlédnutím k § 314e odst. 2 tr. ř. trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let, a podle § 67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku za použití § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku s přihlédnutím k § 314e odst. 2 tr. ř. peněžitý trest 200 denních sazeb po 100 Kč, tj. ve výměře 20 000 Kč, přičemž pro případ, že by tento trest nebyl vykonán, stanovil podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Jelikož obviněný odpor nepodal, trestní příkaz tak ve vztahu k němu nabyl právní moci dne 10. 10. 2019.

Pro úplnost lze dodat, že tímto trestním příkazem soud rovněž rozhodl o vině a trestu obviněné M. P., která ovšem proti němu podala odpor, takže ve vztahu k ní věc nebyla v době podání stížnosti pro porušení zákona pravomocně skončena. Z tohoto důvodu nebyl Nejvyššímu soudu předložen kompletní trestní spis, nýbrž jen tzv. spis pomocný, který však obsahuje veškeré potřebné podklady pro rozhodnutí Nejvyššího soudu.

Ministryně spravedlnosti poté citovala relevantní právní úpravu – konkrétně ustanovení § 314e odst. 2, 5 tr. ř. – a konstatovala, že Okresní soud v Teplicích citovaným trestním příkazem porušil zákon ve výroku o vině, když obviněnému uložil vedle trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jenž podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 3 roků, rovněž peněžitý trest s náhradním trestem odnětí svobody v trvání 3 měsíců. Takto uložený trest přesahuje zákonnou hranici trestní sazby stanovenou pro trestní příkaz a ten tak byl uložen ve zřejmém rozporu s jeho účelem.

S ohledem na výše uvedené stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší soud:

Nejvyšší soud k rozhodnutí o podané stížnosti pro porušení zákona nařídil veřejné zasedání na 23. 9. 2020, k němuž se obviněný nedostavil. Nejvyšší soud po zjištění, že obviněnému bylo vyrozumění o jeho konání zasláno na adresu, kterou pro tyto účely v průběhu trestního řízení uvedl, jakož i na další známou adresu, avšak žádnou z těchto zásilek si nevyzvedl, aplikoval tzv. fikci doručení ve smyslu ustanovení § 64 odst. 4 tr. ř. a konal veřejné zasedání v jeho nepřítomnosti.

Intervenující státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství při veřejném zasedání u Nejvyššího soudu uvedl, že se s podanou stížností pro porušení zákona plně ztotožňuje, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl ve shodě s návrhem ministryně spravedlnosti.

Jelikož podle § 266 odst. 1 věty první tr. ř. platí, že proti pravomocnému rozhodnutí soudu nebo státního zástupce, jímž byl porušen zákon nebo které bylo učiněno na podkladě vadného postupu řízení, může ministr spravedlnosti podat u Nejvyššího soudu stížnost pro porušení zákona, Nejvyšší soud podle § 267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a dospěl k závěru, že stížnost pro porušení zákona je důvodná.

Před aplikací níže zmíněných zákonných východisek na posuzovaný případ si Nejvyšší soud ověřil z obsahu tzv. pomocného spisu Okresního soudu v Teplicích sp. zn. 4 T 98/2019, který měl k dispozici, že výše uvedené údaje, uváděné ministryní spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona, plně odpovídají skutečnosti.

Právní rámec pro přezkumnou činnost Nejvyššího soudu v této věci je dán příslušnými ustanoveními trestního zákoníku a trestního řádu vycházejícími z Ústavy České republiky (publikované pod č. 1/1993 Sb.) a Listiny základních práv a svobod (publikované pod č. 2/1993 Sb.), z nichž je třeba zmínit zejména ta, která citovala ve svém podání sama stěžovatelka.

Podle § 314e odst. 2 tr. ř. lze trestním příkazem uložit podle písm. a) trest odnětí svobody do jednoho roku s podmíněným odkladem jeho výkonu, a podle písm. e) peněžitý trest. Zároveň však platí, že podle § 314e odst. 5 tr. ř. náhradní trest odnětí svobody za peněžitý trest nesmí ani s uloženým trestem odnětí svobody přesahovat jeden rok.

Ze všech shora rozvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že ministryní spravedlnosti podaná stížnost pro porušení zákona je v posuzované věci důvodná. Obviněnému byl totiž citovaným trestním příkazem uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, který spolu s náhradním trestem odnětí svobody za peněžitý trest (ve výměře tři měsíce) činí patnáct měsíců, tedy celkově přesahuje maximální zákonnou dobu jednoho roku (srov. § 314e odst. 5 tr. ř.). Současně jsou splněna omezující kritéria daná § 266 odst. 2 tr. ř., jelikož takto uložený trest přesahuje zákonnou hranici trestní sazby stanovenou pro trestní příkaz, a ten tak byl ukládán ve zřejmém rozporu s jeho účelem.

Proto Nejvyšší soud nejprve podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že trestním příkazem Okresního soudu v Teplicích ze dne 7. 8. 2019, č. j. 4 T 98/2019-192, byl porušen zákon v ustanovení § 314e odst. 5 tr. ř., a to v neprospěch obviněného. Následně podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadený trestní příkaz Okresního soudu v Teplicích ze dne 7. 8. 2019, č. j. 4 T 98/2019-192, zrušil v části týkající se obviněného L. P. v celém výroku o trestu. Současně zrušil všechna další rozhodnutí na toto rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Nakonec podle § 270 odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Teplicích přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší soud tak bezezbytku neakceptoval návrh ministryně spravedlnosti, aby napadený trestní příkaz byl zrušen „v celém rozsahu“, neboť vytýkané pochybení se týkalo pouze výroku o celkové výměře uloženého trestu odnětí svobody. A jen pro úplnost připomíná, že pokud svým rozsudkem vyslovil, že zákon byl porušen v neprospěch obviněného, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (srov. § 273 tr. ř.).