8 Tz 68/2016 — Nejvyšší soud

8 Tz 68/2016 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:15. 2. 2017 Spisová značka:8 Tz 68/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:8.TZ.68.2016.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Vyhýbání se výkonu vojenské služby Zproštění obžaloby Dotčené předpisy:§ 270 odst. 1 písm. b) předpisu č. 86/1950Sb. § 226 písm. b) tr. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:16. 5. 2017 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 8 Tz 68/2016-45ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 15. 2. 2017 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Věry Kůrkové a soudců JUDr. Milady Šámalové a JUDr. Jana Bláhy stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněných zemřelého A. K., A. A. a P. K. proti pravomocnému rozsudku Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 26. 11. 1954, sp. zn. T – 53/54, a rozhodl takto: Podle § 268 odst. 2 tr. ř. se vyslovuje, že pravomocným rozsudkem Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 26. 11. 1954, sp. zn. T – 53/54, byl porušen zákon v ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon, v neprospěch obviněných A. K., A. A. a P. K. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. se napadený rozsudek zrušuje. Zrušují se také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 271 odst. 1 tr. ř. se ve věci rozhoduje tak, že podle § 226 písm. b) tr. ř. se obvinění A. K.,A. A., P. K., zprošťují obžaloby pro skutek spočívající v tom, že dne 29. 10. 1954 po nástupu vojenské základní služby u svého útvaru v Komárně odmítli obléci vojenský stejnokroj a konati vojenskou základní službu, odvolávajíce se na to, že jim to nedovoluje jejich náboženské přesvědčení, protože jsou Svědky Jehovovými, čímž měli spáchat trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení Rozsudkem Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 26. 11. 1954, sp. zn. T – 53/54, byli obvinění A. K., A. A. a P. K. uznáni vinnými trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon (dále též jen „trestní zákon“, příp. „trestní zákon č. 86/1950 Sb.“), a podle § 270 odst. 1 citovaného zákona byli odsouzeni k nepodmíněným trestům odnětí svobody, a to obviněný A. K. v trvání dvaceti jednoho měsíce, obviněný A. A. v trvání dvaceti sedmi měsíců a obviněný P. K. v trvání dvaceti čtyř měsíců. Podle § 43 trestního zákona, byla v případě všech obviněných vyslovena ztráta čestných práv občanských, přičemž ztráta čestných práv občanských uvedených v § 44 odst. 2 trestního zákona byla stanovena na dobu tří let. Označený rozsudek nabyl právní moci dnem jeho vyhlášení. Podle skutkových zjištění soudu se obvinění trestného činu vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) trestního zákona dopustili tím, že dne 29. 10. 1954 po nástupu vojenské základní služby u svého útvaru v Komárně odmítli obléci vojenský stejnokroj a konati vojenskou základní službu, odvolávajíce se na to, že jim to nedovoluje jejich náboženské přesvědčení, protože jsou Svědky Jehovovými. Usnesením krajského prokurátora Krajské prokuratury v Karlových Varech ze dne 11. 5. 1955 (sp. zn. nečitelná) byl obviněnému A. K. podle čl. I odst. 5 rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 9. 5. 1955 prominut celý dosud neodpykaný zbytek trestu odnětí svobody. Usnesením krajského prokurátora téže krajské prokuratury ze dne 11. 5. 1955, sp. zn. A024264/T, byl obviněnému A. A. podle čl. II odst. 1 rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 9. 5. 1955 prominut celý dosud neodpykaný zbytek trestu odnětí svobody. Usnesením krajského prokurátora stejné krajské prokuratury ze dne 12. 5. 1955, sp. zn. A024268, byl obviněnému P. K. podle čl. I odst. 5 rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 9. 5. 1955 prominut celý dosud neodpykaný zbytek trestu odnětí svobody. V důsledku těchto rozhodnutí byli všichni obvinění propuštěni na svobodu. Dne 2. 4. 1993 podal obviněný A. K. žádost o provedení přezkumného řízení, která byla Vojenskému obvodovému soudu v Brně doručena dne 5. 4. 1993. V reakci na sdělení tamního soudu, že žádost byla podána osm měsíců po uplynutí zákonné lhůty a že v případě zmeškání této lhůty ze závažných důvodů lze nejpozději do 1. 7. 1993 požádat o její navrácení, podal obviněný dne 15. 6. 1993 žádost o navrácení lhůty, která byla Vojenskému obvodovému soudu v Brně doručena dne 18. 6. 1993. Usnesením Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 26. 7. 1993, sp. zn. 2 Rtv 8/93, byla žádost obviněného o navrácení lhůty podle § 6 odst. 3 zákona č. 119/90 Sb., o soudní rehabilitaci, zamítnuta jako nedůvodná a návrh obviněného na soudní rehabilitaci podle § 9 citovaného zákona zamítnut, protože byl podán opožděně. II. Stížnost pro porušení zákona a vyjádření k ní Proti rozsudku Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 26. 11. 1954, sp. zn. T − 53/54, podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněných A. K., A. A. a P. K. stížnost pro porušení zákona. Podle názoru ministra spravedlnosti byl napadeným rozhodnutím v neprospěch všech obviněných porušen zákon v ustanoveních § 1 odst. 1 a § 2 odst. 3 zákona č. 87/1950 Sb., trestní řád, a § 270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon. Měl za to, že v případě obviněných A. K. a P. K. byl zákon porušen rovněž v ustanovení § 43 zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon. Stěžovatel vycházel z účelu zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, jehož vydáním sledoval zákonodárce především odstranění největších justičních křivd, ke kterým došlo v 50. letech 20. století. Poukázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, z něhož vyplývá, že obvinění se k trestné činnosti doznali, přičemž se hájili tím, že upřednostňují plnění ustanovení Bible před plněním občanských povinností, které Bibli odporují, a poznamenal, že obvinění byli v podstatě odsouzeni pro svoje náboženské přesvědčení. Podle něj nebylo zohledněno, že uplatnili právo na svobodu svědomí zaručené Ústavou z 9. května 1948, kteréžto nelze zaměňovat za svobodu víry či náboženskou svobodu, zejména když motiv jednání pod imperativem svědomí je v případě vojenské služby nutno považovat za určující. Připomněl nález Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, a konstatoval, že je třeba napravit nezákonný stav, který nemohl být odstraněn ani v řízení o návrhu obviněného A. K. na rehabilitaci. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 26. 11. 1954, sp. zn. T – 53/54, byl v neprospěch obviněných A. K., A. A. a P. K. porušen zákon v ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 87/1950 Sb., trestní řád, ve vztahu k ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. aby napadený rozsudek Nižšího vojenského soudu v Brně zrušil, jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle § 271 odst. 1 tr. ř. a podle § 226 písm. b) tr. ř. obviněné zprostil obžaloby vojenského prokurátora pro skutek spočívající v tom, že dne 29. 10. 1954 po nástupu vojenské základní služby u svého útvaru v Komárně odmítli obléci vojenský stejnokroj a konati vojenskou základní službu, odvolávajíce se na to, že jim to nedovoluje jejich náboženské přesvědčení, protože jsou Svědky Jehovovými, neboť tento skutek není trestným činem. Obhájce obviněných se ke stížnosti pro porušení zákona písemně vyjádřil. Popis skutkového děje a jeho právní hodnocení označil za správné. Přiléhavým shledal poukaz na nález Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, jehož závěry podle něj plně korespondují i s nálezy sp. zn. II. ÚS 285/97, II. ÚS 187/2000, I. ÚS 671/01 a II. ÚS 674/01. Domníval se, že všechna tato rozhodnutí jsou na posuzovanou věc zcela aplikovatelná. Ztotožnil se s názorem ministra spravedlnosti, že v případě obviněných A. K. a P. K. byl porušen zákon rovněž v ustanovení § 43 zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon, jelikož tresty těchto obviněných nepřevyšovaly dva roky. Souhlasil s návrhem obsaženým v podaném mimořádném opravném prostředku, nad rámec však předložil k úvaze i vyslovení porušení ustanovení § 20 a 21 zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon, poněvadž Nižší vojenský soud v Brně rozhodoval podle kritérií, která neměla oporu v právním řádu (kdo byl Svědkem Jehovovým delší dobu, dostal přísnější trest než ten, kdo jím byl kratší dobu; byl-li někdo vychováván ja