8 Tz 74/2019 – Nejvyšší soud

8 Tz 74/2019-30 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 9. 10. 2019 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Bláhy a soudkyň JUDr. Věry Kůrkové a JUDr. Milady Šámalové stížnost pro porušení zákona, kterou podala ministryně spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného Š. Š., nar. XY, zemřelého nezjištěného dne, naposledy bytem XY, proti pravomocnému rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP-47, ze dne 28. 9. 1953, sp. zn. T 57/53, a rozhodl t a k t o : Podle § 268 odst. 2 tr. ř. se vyslovuje, že pravomocným rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP-47, ze dne 28. 9. 1953, sp. zn. T-57/53, byl porušen zákon v neprospěch obviněného Š. Š. v ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. se napadený rozsudek, jakož i všechna další rozhodnutí na tento rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zrušují. Podle § 271 odst. 1 tr. ř. se rozhoduje tak, že obviněný Š. Š., nar. 22. 12. 1924 v XY, zemřelého nezjištěného dne, naposledy bytem XY, se zprošťuje o b ž a l o b y podle § 226 písm. b) tr. ř. pro skutek spočívající v tom, že dne 20. 7. 1953 nastoupil 21 denní vojenské cvičení u svého útvaru v XY a po nástupu odmítl převzít zbraň a odvolával se při tom na náboženské přesvědčení, že je Svědek Jehovův, čímž měl spáchat trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. O d ů v o d n ě n í : 1. Obviněný Š. Š. (dále převážně jen „obviněný“) byl pravomocným rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP-47, ze dne 28. 9. 1953, sp. zn. T-57/53, uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona (dále též jen „trestní zákon“), jehož se měl dopustit výše popsaným skutkem. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody na dva a půl roku a současně podle § 43 trestního zákona vyslovena ztráta čestných práv občanských a ztráta práv uvedených v § 44 odst. 2 trestního zákona na pět roků. 2. Usnesením krajského prokurátora Krajské prokuratury v Karlových Varech ze dne 11. 5. 1955 (nezjištěné sp. zn., adresovaným Nižšímu vojenskému prokurátorovi v Brně k č. j. Pt 101/53) byl obviněnému podle článku II/5 rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 9. 5. 1955 prominut celý dosud neodpykaný zbytek trestu odnětí svobody a v důsledku toho byl obviněný propuštěn na svobodu. 3. Návrh na provedení přezkumného řízení po nabytí účinnosti zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, žádná z oprávněných osob nepodala (obviněný nezjištěného dne zemřel a příslušný prokurátor tak neučinil), takže přezkumné řízení v dané věci neproběhlo. 4. Proti citovanému rozsudku Nižšího vojenského soudu v Brně podala ministryně spravedlnosti České republiky (dále jen „ministryně spravedlnosti“, příp. „stěžovatelka“) ve prospěch zemřelého obviněného stížnost pro porušení zákona. K tomu je vhodné na tomto místě dodat, že ve svém podání k osobě obviněného mimo jiné uvedla „datum úmrtí nezjištěno“, jak posléze uvedl i Nejvyšší soud při vyhlášení tohoto rozsudku. Obhájce obviněného ovšem následně předložil usnesení Okresního soudu ve Vyškově ze dne 23. 11. 1998, sp. zn. D 187/98, a sp. zn. Nd 65/98, vztahující se k vypořádání dědictví po Š. Š., zemřelém dne 18. 1. 1998. 5. Stěžovatelka s podrobným odkazem na relevantní právní úpravu a judikaturu Ústavního i Nejvyššího soudu dospěla k názoru, že tímto rozsudkem byl porušen zákon v neprospěch obviněného v ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 87/1950 Sb., trestního řádu, ve vztahu k ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona. Proto v závěru svého podání navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. takové porušení zákona vyslovil, aby postupem podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek, aby dále zrušil všechna další rozhodnutí na tento rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle § 271 odst. 1 tr. ř. a obviněného podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby pro shora popsaný skutek. 6. K podané stížnosti pro porušení zákona se souhlasně vyjádřil obhájce zemřelého obviněného, který v písemném podání uvedl, že ji považuje za oprávněnou, neboť napadený rozsudek je v přímém protikladu k právnímu názoru, který v obdobných kauzách vyslovil jak Ústavní soud (například v nálezech ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. II. ÚS 285/97, ze dne 12. 3. 2001, sp. zn. II. ÚS 187/2000, ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 671/01, ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, a ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 674/01), tak Nejvyšší soud (například v rozsudku velkého senátu ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003). V zásadě souhlasil i s návrhem ministryně spravedlnosti na způsob, jakým by měl Nejvyšší soud o stížnosti pro porušení zákona rozhodnout, pouze s tou výhradou, že by snad nebylo nutné vyslovovat porušení zákona i v ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 87/1950 Sb., trestního řádu. 7. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, intervenující ve veřejném zasedání před Nejvyšším soudem, po shrnutí obsahu stížnosti pro porušení zákona navrhla, aby jí Nejvyšší soud vyhověl, aby vyslovil vytýkané porušení zákona v neprospěch obviněného, zrušil napadený rozsudek, jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby obviněného podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby pro skutek popsaný v obžalobě, neboť není trestným činem. 8. Obhájce obviněného ve své závěrečné řeči při veřejném zasedání před Nejvyšším soudem se ke konečnému návrhu státní zástupkyně připojil. Poté, co odkázal na své předchozí písemné vyjádření, učinil shodný návrh, tedy aby Nejvyšší soud po vyslovení porušení zákona v neprospěch obviněného a zrušení napadeného rozsudku, jakož i všech dalších rozhodnutí na něj obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, obviněného podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby pro skutek výše popsaný. K tomu dodal, že rozhodnutí Nejvyššího soudu bude mít velký význam zejména pro dcery zemřelého obviněného, které vážily sem cestu, aby mohly být přítomny vyslovení rozsudku Nejvyššího soudu, v němž by mělo být jasně řečeno, že není pravda to, co je uvedeno v rozsudku Nižšího vojenského soudu v Brně, že se jejich otec svým postojem zařadil mezi nepřátele našeho pracujícího lidu. 9. Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. napadený rozsudek i řízení jemu předcházející a dospěl bez jakýchkoliv pochybností k závěru, že zákon porušen byl. Vycházel přitom z relevantní právní úpravy zmíněné již ministryní spravedlnosti v textu jejího podání. 10. Podle § 15 odst. 1 Ústavy Československé republiky (tzv. Ústavy 9. května; ústavní zákon č.150/1948 Sb.) se svoboda svědomí zaručuje. 11. Podle § 1 odst. 1 zákona č. 64/1956 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), bylo účelem tohoto zákona upravit řízení o trestných činech tak, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni. Podle § 2 odst. 3 tohoto zákona bylo úkolem soudu v trestním řízení zejména spravedlivě rozhodovat o trestných činech. 12. Podle § 270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona, se trestného činu vyhýbání se služební povinnosti dopustil ten, kdo se úmyslně vyhýbal plnění služební povinnosti tím, že se odvolával na náboženské nebo jiné přesvědčení. 13. Základním pochybením bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně bylo to, že nevyvodil odpovídající hmotně právní závěry ze zjištění, podle kterého obviněný odepřel podrobit se vojenským povinnostem z důvodu svého náboženského přesvědčení. Podle bližších zjištění uvedených v odůvodnění napadeného rozsudku obviněný po nástupu vojenského cvičení odmítl vykonávat vojenskou službu, přičemž tak učinil s odůvodněním, že se to příčí jeho náboženskému přesvědčení, neboť je Svědkem Jehovovým. Poučování, vysvětlování s přesvědčování obviněného jeho představeným zůstalo bezvýsledné. 14. Bývalý Nižší vojenský soud v Brně při svém rozhodování nevzal v úvahu, že tehdejší Ústava 9. května v § 15 odst. 1 prohlašovala svobodu svědomí s tím, že podle jejího § 16 odst. 1 měl každý právo vyznávat soukromě i veřejně jakoukoli náboženskou víru nebo být bez vyznání. Těmto právům ale samotná Ústava 9. května neposkytovala reálné záruky, naopak tato práva nepřípustně omezovala, zejména ustanoveními § 15 odst. 2 a § 34 odst. 2. V ustanovení § 15 odst. 2 bylo mimo jiné stanoveno, že víra nebo přesvědčení nemůže být důvodem k tomu, aby někdo odmítal plnit občanskou povinnost stanovenou zákonem, a v ustanovení § 34 odst. 2 bylo zakotveno, že každý občan je povinen konat vojenskou službu. 15. Faktické popření svobody svědomí,