Tpjn 310/2001 – Nejvyšší soud

Stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2003 sp. zn. Tpjn 310/2001, k rozhodovací činnosti soudů v otázkách, zda podání žádosti o azyl ze strany odsouzeného brání výkonu trestu vyhoštění a zda zahájení řízení o udělení azylu má z hlediska důvodů vazby vliv na rozhodování o vyhošťovací vazbě (§ 350c tr. ř.). Probíhající azylové řízení (podle zák. č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů) nebrání výkonu trestu vyhoštění. Soud nemusí vyčkávat rozhodnutí příslušného orgánu v tomto řízení, ale sám posoudí existenci právních překážek bránících výkonu vyhoštění též z hlediska závazků České republiky vyplývajících zejména z příslušných ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publikované pod č. 209/1992 Sb.), Úmluvy o právním postavení uprchlíků (publikované pod č. 208/1993 Sb.) a Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému a ponižujícímu zacházení nebo trestání (publikované pod č. 143/1988 Sb.). Mezi právní překážky realizace trestu vyhoštění patří i další okolnosti, pro které trest vyhoštění uložit nelze (§ 57 odst. 1, 3 tr. zák.), pokud nastaly po vyhlášení rozsudku, kterým byl tento trest uložen. Vznik a existence uvedených skutečností jsou pak důvody, pro které soud upustí od výkonu trestu vyhoštění podle § 350h tr. ř. Zahájení řízení o udělení azylu u odsouzeného, jemuž byl uložen trest vyhoštění, samo o sobě důvodem vyhošťovací vazby není a bez dalších okolností důvody vyhošťovací vazby podle § 350c odst. 1 tr. ř. nenaplňuje. Tyto důvody jsou dány toliko konkrétními skutečnostmi, nasvědčujícími obavě, že odsouzený se bude skrývat nebo jinak mařit výkon trestu vyhoštění. O d ů v o d n ě n í : Předseda trestního kolegia Nejvyššího soudu podle § 21 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, navrhl trestnímu kolegiu Nejvyššího soudu zaujetí stanoviska k rozhodovací činnosti soudů v otázkách, zda podání žádosti o azyl ze strany odsouzeného brání výkonu trestu vyhoštění a zda zahájení řízení o udělení azylu má z hlediska důvodů vazby vliv na rozhodování o vyhošťovací vazbě (§ 350c tr. ř.). Tento návrh učinil předseda trestního kolegia na základě podnětu ministra spravedlnosti, vycházejícího ze zjištění, že soudy České republiky posuzují výše naznačené otázky nejednotně. Ministr spravedlnosti poukázal na to, že zatímco v některých případech soudy hodnotí skutková zjištění, že odsouzený podal žádost o azyl, jako jednu z okolností odůvodňujících vzetí do vyhošťovací vazby, v jiných případech uvádějí, že probíhající azylové řízení je překážkou, která brání vzetí odsouzeného do vazby, resp. že je důvodem, pro který nemůže být trest vyhoštění přechodně realizován. Příkladem prvního zdůvodnění jsou podle něj usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 25. 10. 2001 v trestní věci vedené pod sp. zn. 2 T 8/2000, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. 6. 2001 v trestní věci vedené pod sp. zn. 30 T 43/2001 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 20. 8. 2001 v trestní věci vedené pod sp. zn. 43 T 134/2001. Argument, že trest vyhoštění nemůže být realizován do té doby, než je v azylovém řízení rozhodnuto o žádosti odsouzeného o azyl, byl použit i Městským soudem v Praze v usnesení ze dne 9. 8. 2001 sp. zn. 6 To 320/2001, soud však zároveň rozhodl, že jsou dány důvody vyhošťovací vazby podle § 350c tr. ř., a do této odsouzeného vzal. Naopak závěr soudu, že azylové řízení je překážkou vzetí do vyhošťovací vazby, dokumentuje ministr spravedlnosti postupem Městského soudu v Brně v řízení vedeném pod sp. zn. 5 T 154/2000, kdy předseda senátu v přípise adresovaném Věznici Praha-Ruzyně sdělil, že odsouzený nebude s ohledem na azylové řízení do vyhošťovací vazby vzat. Poukazuje též na postup některých soudů, které mají zato, že vyhošťovací vazba může být nahrazena pobytem odsouzeného v uprchlickém táboře, což je patrno např. z dopisu předsedy senátu Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 5. 2001 v trestní věci vedené pod sp. zn. 3 T 177/2000. Trestní kolegium Nejvyššího soudu vypracovalo dva návrhy stanoviska s protichůdnými alternativami první části právní věty a jejím zdůvodněním, k nimž před zaujetím konečného závěru vyžádalo podle § 21 odst. 3 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, vyjádření od Ministerstva spravedlnosti České republiky, Ministerstva vnitra České republiky, Nejvyššího státního zastupitelství, předsedů vrchních a krajských soudů, právnických fakult v Praze, v Brně, v Plzni a v Olomouci, Institutu pro kriminologii a sociální prevenci, Ústavu státu a práva Akademie věd České republiky, Veřejného ochránce práv a České advokátní komory. Návrh, k jehož argumentaci se trestní kolegium Nejvyššího soudu nepřiklonilo, obsahoval první část právní věty v následujícím znění: Zahájení řízení o udělení azylu brání (je právní překážkou) nařízení výkonu trestu vyhoštění. V případech, ve kterých správní orgán nalezne důvody udělení azylu, by postup opačný znemožnil dosažení smyslu a účelu institutu upuštění od výkonu trestu vyhoštění dle § 350h odst. 1 tr. řádu ve spojení s § 57 odst. 3 písm. b) tr. zák. S řešením uvedeným v první části právní věty tohoto stanoviska vyslovily souhlas Krajské soudy v Hradci Králové, Plzni, Praze, Brně a Českých Budějovicích, oba vrchní soudy, Nejvyšší státní zastupitelství, Institut pro kriminologii a sociální prevenci a Ústav státu a práva Akademie věd České republiky. Ve vyjádřeních bylo poukazováno na potřeby soudní praxe a nezbytnost autonomního rozhodování soudů v těchto otázkách, přičemž akceptování opačného názoru by mohlo vést k naprosté bezvýchodnosti, neboť délka azylového řízení je, ať už jde o rozhodování v prvním stupni nebo rozhodování o rozkladu či soudním přezkumu, mnohdy neúměrná, a možnost žádat o udělení azylu prakticky nelimitovaná. Navíc by tak došlo ke vzniku stavu formální závislosti trestního řízení na pouhé skutečnosti probíhajícího správního řízení, jehož výsledek nelze předjímat. Bylo poukázáno na absurdní důsledky opačného názoru, kdy by samo řízení o azylu bránilo i uložení trestu vyhoštění. Naproti tomu Ministerstvo spravedlnosti, Ministerstvo vnitra, Krajský soud v Ústí nad Labem a Česká advokátní komora se přiklonily ke shora uvedenému opačnému návrhu. Tato vyjádření se opírala zejména o závazky vyplývající pro Českou republiku z mezinárodních smluv a požadavky evropského práva ve vztahu k právní úpravě a praxi azylového řízení, příslušná ustanovení zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) a ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobody, která garantují právo cizince pobývat na území České republiky po dobu všech stadií azylového řízení a jeho procesní práva v tomto řízení. Realizace výkonu trestu by pak za daných podmínek mohla poškodit o azyl žádající cizince a zamezit zákonem stanovenému kompetentnímu orgánu řádně provádět azylové řízení. Nejednotnost názorů vyjádřila Právnická fakulta Masarykovy univerzity v Brně. Shrnula již shora uvedené argumenty a nad jejich rámec poukázala ještě na diametrální odlišnost procesu tzv. správního uvážení v rámci rozhodování správních orgánů v řízení o azylu, který je mnohem širší oproti postupu soudu při hodnocení podmínek § 350h tr. ř. Pokud jde o druhou část právní věty stanoviska a k ní se vztahující odůvodnění, s touto všechna vyjádření vyslovila jednotně souhlas. Poté i po zvážení všech výše citovaných vyjádření a v nich uvedených argumentů zaujalo trestní kolegium Nejvyššího soudu stanovisko uvedené v právní větě. Nejprve tedy k otázce, zda probíhající azylové řízení brání výkonu trestu vyhoštění: Jakmile nabude právní moci rozsudek, kterým byl trest vyhoštění uložen, je nutno tento trest podle § 350b odst. 1 tr. ř. nařídit. Lze tak učinit ve vztahu k odsouzenému, který je na svobodě, nebo k odsouzenému, jenž vykonává trest odnětí svobody, přičemž v tomto případě o nařízení výkonu trestu předseda senátu vyrozumí též příslušnou věznici a případně požádá o zajištění cestovních dokladů potřebných k jeho výkonu Policii České republiky tak, aby tento trest bezprostředně navazoval na výkon trestu odnětí svobody; Policie České republiky zároveň zajistí vycestování odsouzeného z území České republiky, a to po převzetí odsouzeného ve věznici (§ 350d a § 350f tr. ř.). Není-li odsouzený ve výkonu trestu odnětí svobody a hrozí-li obava, že se bude skrývat nebo jinak mařit výkon trestu vyhoštění, může předseda senátu rozhodnout o jeho vzetí do vyhošťovací vazby (§ 350c odst. 1, 2 tr. ř.), jejímž účelem je právě toliko zajištění řádné realizace výkonu trestu vyhoštění. Nařízení výkonu trestu vyhoštění je i v těchto případech spjato s případným zajištěním cestovních dokladů, jakož i s následným zajištěním vycestování z území České republiky prostřednictvím Policie České republiky po převzetí odsouzeného ve věznici (§ 350c odst. 3 a § 350f tr. ř.). Jednou ze základních zásad vykonávacího řízení jako součásti řízení trestního je zásada bezodkladnosti