6 Ads 17/2013 — Nejvyšší správní soud

31 Af 55/2013- 69 - text 16 pokračování 31Af 55/2013 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jaroslavy Skoumalové a soudců Mgr. Petra Sedláka, Ph.D. a JUDr. Lukáše Hloucha, Ph.D. v právní věci žalobce: T. P. T., zastoupeného Mgr. Vratislavem Tauberem, advokátem se sídlem náměstí 28. října 1898/9, Brno, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 7, Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 3. 2013, č. j. 12623-2/2013-900000-304.1, t a k t o : I. Žaloba s e z a m í t á . II. Žalobce n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : I. Předmět řízení [1] Žalobce se žalobou doručenou Krajskému soudu v Brně dne 3. 6. 2013 domáhal vydání rozsudku, kterým by bylo zrušeno rozhodnutí Generálního ředitelství cel ze dne 29. 3. 2013, č. j. 12623-2/2013-900000-304.1 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Celního úřadu pro Jihomoravský kraj (dále jen „celní úřad“) ze dne 23. 1. 2013, č. j. 10022/2013-530000-11 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), kterým celní úřad rozhodl, že se žalobce dopustil správního deliktu dle ustanovení § 24 odst. 1 písm. a) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o ochraně spotřebitele“) tím, že skladoval za účelem nabídky a prodeje výrobky porušující některá práva duševního vlastnictví. Za správní delikt byla žalobci udělena pokuta ve výši 25.000 Kč, propadnutí výrobků porušující některá práva duševního vlastnictví v celkovém počtu 956 kusů a náhrada nákladů správního řízení. Žalobce v podané žalobě požaduje také uhrazení nákladů soudního řízení. [2] Zdejší soud rozhodl v dané věci svým rozsudkem ze dne 17. 6. 2015, č. j. 31Af 55/2013-43, tak, že napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení a také přiznal žalobci náhradu nákladů řízení. Žalovaný proti tomuto rozsudku podal kasační stížnost. Nejvyšší správní soud svým rozsudkem ze dne 24. 3. 2016, č. j. 10 As 152/2015-38, výše citovaný rozsudek zdejšího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nyní tedy zdejší soud projednává danou věc již podruhé, a je vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu. II. Obsah žaloby [3] Žalobce odůvodnil žalobu tím, že napadené rozhodnutí žalovaného je nezákonné a vymezil okruh následujících 5 žalobních námitek. [4] Nezachování totožnosti skutku – oznámením o zahájení řízení ze dne 3. 4. 2013 bylo vůči žalobci celním úřadem zahájeno řízení pro skutek, kdy měl žalobce skladovat za účelem nabízení nebo prodeje nespecifikované zboží v kontejneru č. 127. Prvostupňové rozhodnutí však uznává žalobce vinným ze spáchání skutku v kontejneru č. 71 – není tedy zachována totožnost skutku. [5] Nepřezkoumatelnost v otázce neoprávněného užití ochranných známek – např. ve výrokové části prvostupňového rozhodnutí je uvedena ochranná známka „Luis Vuitton“ (str. 3); na str. 10 prvostupňového rozhodnutí je však již uvedena ochranná známka „louis vuitton“; nadto dále v tzv. legendě fotodokumentace je uveden výraz „LOUIS WUITTON“. Obdobné pochybení je pak dále i v případě ochranných známek „LA MARTINA“ a „Guess?“. Pakliže správní orgány dávají žalobci za vinu zaměnitelnost označení textilního zboží s ochrannými známkami, tak bylo povinností správních orgánů tyto jednotlivé rozpory vysvětlit. [6] Neprokázání zákonným způsobem existence tzv. padělků [porušení ustanovení § 51 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen SŘ)] – pakliže správní orgán převzal do své moci (detence) movité věci dne 4. 2. 2011, tak takto učinil mimo zákonný rámec. Ony samotné věci mohou být totiž nanejvýš důkazním prostředkem, nikoliv důkazem. Správní orgán tedy překročil svá oprávnění, pokud ono zabrání movitých věcí činil ve formě „zajištění důkazu“ dle ustanovení § 138 SŘ. Jde svou povahou o podstatně odlišný procesní úkon. Nadto i ony úkony prováděné v režimu dle ustanovení § 138 SŘ byly provedeny nezákonně, jelikož v předmětných protokolech absentuje popis jednotlivých skutkových okolností, které by zakládaly způsobilou aplikaci tohoto institutu. [7] Neprokázání vztahu tzv. padělků k žalobci – žalobce není platným uživatelem žádného nebytového prostoru na tržišti Olomoucká v Brně. Pokud totiž v této otázce byly ve vzájemném rozporu tvrzení žalobce a třetí osoby, tak se správní orgán nemohl bez odůvodnění pouze přiklonit k jedné z těchto variant – rozhodnutí je tudíž nepřezkoumatelné. [8] Chybné užití hmotně-právního předpisu – dle čl. 40 Listiny lze pozdější předpis užít výlučně tehdy, pokud je pro údajného pachatele příznivější. Sporný skutek měl být spáchán dne 4. 2. 2011, správní orgány však vycházely z právního stavu pozdějšího (účinného ode dne 23. 2. 2011). Správní orgány tedy prokazatelně užily hmotně-právní normu pozdější, což je samo o sobě důvodem ke zrušení napadeného rozhodnutí. III. Vyjádření žalovaného, replika žalobce a duplika žalovaného [9] Žalovaný ve svém vyjádření, doručeném soudu dne 27. 8. 2013, navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Zároveň žalovaný uvedl, že připouští, že v oznámení o zahájení řízení došlo v čísle kontejneru k písařské chybě. Číslo kontejneru však není jediným údajem, který skutek specifikuje a uvádí další skutečnosti skutek specifikující. Další námitky ohledně přepisu názvů několika ochranných známek jsou jednoznačně zřejmými a běžnými překlepy, ke kterým došlo při psaní opakujících se cizích slov. Smysl a význam textu napadených rozhodnutí zůstává stejný a nepochybný. Žalovaný také nesouhlasí, že neprokázal existenci padělků – důkazy jsou založeny ve správním spise (protokoly a jednotlivá odborná vyjádření). Aplikace ustanovení § 138 SŘ je možná s ohledem na výklad ustanovení § 78b odst. 2 občanského soudního řádu. K námitce, že žalobce nebyl platným uživatelem nebytového prostoru, se již žalovaný vyjádřil v napadeném rozhodnutí a své závěry ve shodě s tímto rozhodnutím konstatuje a opakuje. K poslední žalobní námitce pak uvádí, že se nezakládá na pravdě, jelikož druh trestu lze uložit jen dle úpravy účinné v době rozhodování o skutku, proto byl v rozhodnutí uveden odkaz na normu v novelizovaném znění. Protože ustanovení, dle něhož se sankce ukládala, nebylo novelizací dotčeno, jen v důsledku jiných změn došlo k posunutí odstavce, tedy k přečíslování, tak původní, ale stejná norma již citována nebyla. Žalovaný konstatuje, že většina námitek brojí proti prvostupňovému rozhodnutí a nebyly obsahem odvolání a žalobce tak podanou žalobou uplatňuje podruhé řádný opravný prostředek. Navrhuje tedy zamítnutí žaloby. [10] Žalobce ve své replice, doručené soudu dne 30. 9. 2013, uvedl, že každé písařské pochybení je nutno opravit procesně předvídaným postupem. Rozhodně není postačující, aby žalovaný tuto vadu zhojil tím, že toto pouze bude konstatovat v rámci vyjádření k žalobě. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. II ÚS 237/02, pak dále shrnuje, že je absurdní, aby žalobci bylo vytýkáno porušování práv duševního vlastnictví a klamání spotřebitele, když správní orgán přistupuje nedbale k samotnému popisu dílčích ochranných známek, které měly být prostředkem takovéhoto deliktu. Pokud jde o aplikaci ustanovení § 138 SŘ, tak i zde žalobce setrvává na svém právním názoru a zcela odmítá analogii užitou žalovaným. Dále také rozvádí žalobní námitku uvedenou v bodě [7] tohoto rozsudku a uvádí, že žádné ustanovení zákona o ochraně spotřebitele či jakéhokoliv dalšího zákona nestanoví, že osoba je odpovědná za předmětný delikt jenom proto, že ji provozovatel tržiště podle ustanovení § 14a zákona o ochraně spotřebitele vede ve své interní evidenci. Naopak z předmětného zákona plyne, že správní orgán musí prokázat skutek, přičemž současně musí prokázat vztah osoby k danému skutku, resp. k danému zboží – to žalovaný neprokázal. Žalobce také setrval na své poslední uvedené žalobní námitce. [11] Žalovaný ve své duplice, doručené soudu dne 15. 11. 2013, stručně poznamenal, že na písařské chyby byl upozorněn až podanou žalobu (nikoliv v rámci odvolacího řízení, kde je bylo možné odstranit), a že tyto chyby nemají vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Aplikace ustanovení § 138 SŘ byla Krajským soudem v Brně v minulosti akceptována (srov. rozsudek sp. zn. 30Ca 74/2008). Skutečnost, že delikt byl spáchán, je prokázán důkazy založenými ve správním spise. Vzhledem k tomu, že pachatel správního deliktu opustil prodejní místo, celní úřad neměl jinou možnost, než jej identifikovat na základě údajů z evidence prodávajících (§ 14a zákona o ochraně spotřebitele). Nejedná se však o jediný důkaz, dalším je vyjádření provozovatele tržiště založené ve správním spise, že žalobce provozovateli nesdělil, že jím pronajatý prostor užívá jiná osoba – sám žalobce byl ve vztahu k celnímu orgánu v tomto směru