3 Ads 7/2011 — Nejvyšší správní soud

30 Ad 2/2018- 81 - text 7 30Ad 2/2018 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Milana Procházky a soudkyň JUDr. Ing. Venduly Sochorové a Mgr. Ing. Veroniky Baroňové ve věci žalobce: Ing. J. M., narozený ... bytem H. 208/24, H. proti žalované: Okresní správa sociálního zabezpečení Břeclav sídlem Husova 2994/1a, 690 02 Břeclav v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 20. 12. 2017, č. j. 47004-220/8030/30.10.2017-01976/SLA-4, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. V projednávané věci jde o dlužné pojistné na sociální zabezpečení a jeho promlčení. 2. Dne 19. 7. 2006 vydala Okresní správa sociálního zabezpečení Břeclav platební výměr č. j. 31002/130/9014/100/2006/OS, na částku 43 769 Kč. Tento platební výměr následně přihlásila do konkursního řízení vedeného proti žalobci. Po ukončení konkursního řízení zbývalo k úhradě 35 249 Kč. 3. V návaznosti na nesplněnou povinnost stanovenou výše uvedeným platebním výměrem vydala žalovaná dne 30. 10. 2017 exekuční příkaz č. j. 47004-220/8030/30.10.2017-01976/SLA-1. 4. Námtka žalobce proti exekučnímu příkazu byla zamítnuta rozhodnutím žalované ze dne 20. 12. 2017, č. j. 47004-220/8030/30.10.2017-01976/SLA-4. II. Shrnutí obsahu žaloby 5. Žalobce se domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí z důvodu promlčení pohledávky žalované. Předně namítá, že o podané námitce nesprávně rozhodovala žalovaná namísto nadřízeného správního orgánu. 6. Konstatuje, že v souladu se zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, zákonem č. 513/1991 Sb., obchodním zákoníkem, a také v souladu se zákonem č. 99/1963 Sb., občanským soudním řádem, nebylo ve správě pohledávky ze strany žalované řádně pokračováno a tímto postupem došlo k promlčení pohledávky. 7. Žalobce uvádí, že před novelou zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení (dále jen „zákon o pojistném“), provedenou zákonem č. 189/2006 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o nemocenském pojištění, se promlčení práva na vymáhání pojistného řídí ustanovením § 112 občanského zákoníku. Žalovaná však ve výkonu svého práva ve smyslu § 112 občanského zákoníku řádně nepokračovala. 8. Žalobce dále odkazuje na § 408 odst. 1 obchodního zákoníku a na § 101, resp. § 110 občanského zákoníku či § 233 odst. 1 občanského soudního řádu. Dle těchto ustanovení je pohledávka žalované taktéž promlčena. Z ustanovení § 101 občanského zákoníku pak dovozuje, že promlčecí doba je stanovena jako tříletá. 9. Svoji argumentaci podpořil odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2911/2004, které se věnuje právům plynoucích z obchodního závazkového vztahu a plynutí promlčecí doby. III. Vyjádření žalované 10. Žalovaná uvádí, že argumentace žalobce se týká převážně soukromoprávních pohledávek, stejně jako uváděná judikatura. Pohledávka na pojistné na sociální zabezpečení je pohledávkou veřejnoprávní povahy, na niž se soukromoprávní úprava použije pouze v odůvodněných případech, pokud chybí speciální úprava veřejnoprávní. 11. Otázka promlčení pojistného na sociální zabezpečení je upravena v zákoně o pojistném. Konkrétně v ustanovení § 18 odst. 2 zákona o pojistném je stanoveno, že právo vymáhat pojistné se promlčuje za 10 let od právní moci platebního výměru, jímž bylo vyměřeno, přičemž promlčecí doba neběží po dobu řízení u soudu a po dobu provádění exekuce na peněžitá plnění exekučním správním orgánem. Stejná lhůta platí i pro penále (viz § 20 odst. 9 citovaného zákona). Uvedené znění § 18 odst. 2 citovaného zákona je účinné od 1. 1. 2009. Před tímto datem vyplývalo stavení běhu promlčecí doby z ustanovení § 112 občanského zákoníku. 12. Promlčecí doba počíná běžet dnem, který následuje po dni, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek běhu doby. Tím je v předmětném případě den nabytí právní moci platebního výměru č. j. 31002/130/9014/100/2006/OS ze dne 19. 7. 2006 (tj. 11. 8. 2006). 13. Zároveň však došlo přihlášením předmětné pohledávky do konkursního řízení ke stavení běhu promlčecí doby (pohledávka byla řádně uplatněna u soudu, v řízení bylo řádně pokračováno, a proto po celou dobu konkursního řízení promlčecí doba neběžela), takže zákonná desetiletá doba pro vymáhání pohledávky vyčíslené předmětným platebním výměrem, proti níž je vznášena námitka promlčení, započala běžet až dnem 22. 6. 2017 (tj. den po právní moci usnesení o zrušení konkursu). Je tedy zřejmé, že vymáhaná pohledávka, vyčíslená platebním výměrem č. j. 31002/130/9014/100/2006/OS ze dne 19. 7. 2006, není dosud promlčena, jelikož ze zákonné desetileté lhůty pro vymáhání pohledávky dosud neuplynul ani rok. 14. S tvrzením žalobce, že žalovaná nepokračovala řádně v řízení, jelikož v době probíhajícího konkursního řízení nenařídila exekuci, nelze souhlasit s ohledem na právní úpravu konkursního řízení. Po prohlášení konkursu nelze exekuci provést [viz § 14 odst. 1 písm. e) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o konkursu“)]. Zvláštní právní úprava neumožňuje vymáhání pohledávky vzniklé před prohlášením konkursu jinak, než přihlášením pohledávky do konkursního řízení. Po jeho skončení byla neuhrazená část pohledávky vymáhána formou daňové, resp. správní exekuce podle příslušných ustanovení zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, jelikož dle ustanovení § 106 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, se pro exekuci, vybírání a evidenci peněžitých plnění uplatní postup pro správu daní. 15. Žalovaná po celou dobu trvání konkursního řízení plnila všechny své povinnosti dané zákonem o konkursu, a i po skončení konkursu pokračovala ve vymáhání své pohledávky zákonným způsobem. Nelze proto v žádném případě souhlasit s tvrzením žalobce, že v řízení nepokračovala řádně. Rovněž tvrzení žalobce o tom, že se jedná o „obnovu promlčeného nároku“, je nutné odmítnout jako právně irelevantní. 16. Na základě výše uvedeného žalovaná navrhuje žalobu zamítnout. IV. Replika žalobce 17. Žalobce v replice k vyjádření žalované setrval na argumentaci uplatněné v žalobě. K tvrzení žalované, že v době probíhajícího konkursního řízení nelze exekuci provést, uvádí, že nevylučuje vůbec tu skutečnost, že exekuce exekučním příkazem může být nařízena, i když nemůže být fyzicky provedena. To už je záležitost soudního exekutora a jeho další činnosti ve věci. K jejímu fyzickému provedení se může přistoupit v momentě ukončení konkursního řízení. 18. Dále tvrdí, že se žalovaná ve svém vyjádření k žalobě žádným způsobem nevypořádala se závěry uvedenými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. května 2005, sp. zn. 20 Cdo 2911/2004. V. Posouzení věci soudem 19. Napadené rozhodnutí žalovaného přezkoumal soud v řízení podle části třetí, hlavy II, dílu 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“), v mezích uplatněných žalobních bodů. Ověřil přitom, zda rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (ex offo), a vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodnutí žalovaného. 20. Soud předesílá, že obecnou podmínkou ochrany práv před správním soudem je vyčerpání řádných opravných prostředků, které zákon ve správním řízení připouští (§ 5 s. ř. s.). Naopak, pokud právní řád řádné opravné prostředky nepřipouští, může žalobce napadnout žalobou přímo rozhodnutí správního orgánu. Soud si je vědom rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2015, č. j. 7 Afs 131/2015 – 32, ze kterého plyne závěr, že námitka je sice prostředkem ochrany mimo jiné i proti exekučnímu příkazu, který je rozhodnutím, u kterého zákon nepřipouští odvolání (§ 159 odst. 1 daňového řádu), ale není řádným opravným prostředkem ve smyslu ust. § 108 odst. 1 písm. a) daňového řádu, jelikož není v tomto ustanovení jako řádný opravný prostředek uvedena. V souladu se závěry citovaného rozsudku by bylo na místě žalobu odmítnout jako opožděnou [§ 46 odst. 1 písm. b) s. ř. s.]. Zároveň však ve zmíněném rozsudku Nejvyšší správní soud naznačil, že není vyloučen paralelní soudní přezkum exekučního příkazu v řízení o námitce podle § 159 daňového řádu. Následně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 3. 2017, č. j. 4 Afs 1/2017 – 193, tuto možnost připustil. Stávající judikatura Nejvyššího správního soudu k možnostem právní obrany proti exekučnímu příkazu tak umožňuje napadnout jak přímo exekuční příkaz, tak rozhodnutí o námitkách proti exekučnímu příkazu. Z toho vyplývá, že tytéž otázky týkající se zákonnosti exekučního příkazu by mohly být zkoumány ve dvou samostatných soudních řízeních, která by probíhala v různých časových obdobích. Uvedený rozpor je v současné době předložen k vyřešení rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2017, č. j. 1 Afs 271/2016 – 44). Za této procesní situace, kdy judik