32 Az 10/2017

32 Az 10/2017- 40 - text

pokračování 24 32 Az 10/2017

32 Az 10/2017-40

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I KY

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Poláchem, v právní věci žalobce: M. H.S. S., nar. …………, bez st. příslušnosti, v České republice bytem ……………, ………….., právně zastoupen Mgr. Pavlínou Zámečníkovou, advokátkou se sídlem Příkop 8, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra České republiky, Odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10.07.2017, č.j. OAM-293/ZA-ZA11-ZA17-2017,

t a k t o:

Žalobce se domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 10.07.2017, č.j. OAM-293/ZA-ZA11-ZA17-2017 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný rozhodl o neudělení mezinárodní ochrany žalobci podle ustanovení § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).

Dne 19.04.2017 podal žalobce žádost o udělení mezinárodní ochrany. V žádosti uvedl, že v zemi svého původu nemá žádné rodinné ani sociální zázemí. Na území ČR žije od roku 2002, kdy přicestoval se svými rodiči. Zemi svého původu opustil jako malé dítě, a tudíž nemá na co navázat ani po stránce pracovní, ani po stránce sociální či jiné. V minulosti na krátkou dobu do země původu odcestoval. Zjistil však, že zde nemůže žít, ani delší dobu pobývat. Nemá tam žádný domov, rodinu, která by jej přijala a byla mu oporou, a vůbec žádné zázemí. Byl zcela nezařaditelný do tamější společnosti. Ze strany státních úřadů i jiných občanů s ním bylo jednání tak, jako by nebyl občanem Palestinského autonomního území (dále jen Palestina). Nepodařilo se mu získat žádné zaměstnání ani bydlení a byl uvržen na samý okraj společnosti. Byl vyvrhelem společnosti, nebyl pro ně rovnocenným občanem a také tak s ním bylo jednáno. Byl vystaven diskriminaci a nelidskému zacházení. Měl proto obavy, že v případě nuceného návratu do Palestiny bude pronásledován, mimo jiné i z toho důvodu, že na území České republiky (dále jen „ČR“) žádal o azyl. Měl strach o svůj život. Rodinné zázemí má výlučně na území ČR, kde žije ve společné domácnosti se svojí matkou, otcem a sourozenci. Území Palestiny opustil jako dítě, neabsolvoval tak povinnou vojenskou službu. Obával se, že by v případě svého návratu musel tuto vojenskou službu nastoupit, nebo by byl stíhán a trestán za nesplnění této povinnosti. Již v minulosti bylo vedeno řízení o žádostech o udělení mezinárodní ochrany na území ČR, které byly podány jeho matkou. V nich však byly uváděny zcela jiné důvody. Důvody uvedené v žádosti ze dne 19.04.2017, označoval za nové skutečnosti. Nejedná se proto o opakovanou žádost.

Dne 26.04.2017 poskytl žalobce údaje k podané žádosti o udělení mezinárodní ochrany v ČR, přičemž potvrdil svou identitu. Dodal, že jednou použil jméno bratra, když se policejní hlídce identifikoval jeho dokladem. Narodil se ve městě Q. v Palestině, je bez státní příslušnosti a disponuje cestovním dokladem Palestiny. Cítí se jako Čech, Evropan, je schopen se dorozumět česky, rusky, anglicky a arabsky. Náboženským vyznáním je muslim a je bez politického přesvědčení. Je svobodný a bezdětný. Když mu bylo kolem 18 let, vrátil se do Palestiny, pobýval jeden den u babičky. Následně se ztratil a žil různě. V Palestině se nedá se žít, rodiny se tam drží pohromadě. Do ČR se dostal letecky z Jordánska, a to v roce 2012. Jinde než na území ČR o udělení mezinárodní ochrany nežádal. Cítil se zdráv.

V pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany především uvedl, že má základní vzdělání a nedokončené studium gymnázia. Z gymnázia odešel, protože již nechtěl studovat, nýbrž pracovat. Poté pracoval v Brně, Kyjově a Kroměříži na stánku nebo v kebabu. K základní vojenské službě v Palestině uvedl, že tam vlastně žádná oficiální není. V Palestině je však Hamas, který verbuje mladé lidi. Svého naverbování ze strany Hamasu se bál, neboť je sám a nemá kam jít. Pokud by mu ukázali peníze, přidal by se k nim. Současně uvedl, že neví, zda by se z důvodu finanční motivace přidal k teroristické skupině, neboť mu to nikdy nikdo nenabízel. Od roku 2002 a 2004, kdy žádal o udělení mezinárodní ochran, chodil do školy a sportoval. Když chodil do práce, byl celý den v práci a pak byl s kamarády. Při svém návratu do vlasti se obával opuštění rodiny a nutnosti jít do války. Při svém pobytu v Palestině v roce 2012, který trval 7 - 8 měsíců, měl každý den jinou práci. Byl i chvíli na území Izraele, kam jel za prací. Pak jej chytli izraelští vojáci a vyhodili jej zpátky na palestinské území. Dále žil všude, kde pracoval, přičemž byl ubytován různě u lidí, kde pracoval. Kdyby se vrátil do Palestiny, byl by pronásledován jako vyvrhel, dívali by se na něj jako na Evropana, ne jako na jejich člověka, ale jako na špiona. Pokud by se do Palestiny vrátila celá jeho rodina, bylo by to jiné, protože by měl oporu. V Palestině je válka a lidé jsou tam podezřívaví. Každá druhý den dojde k únosu nějakého Izraelce. Byl by tam považován za špiona, protože už žil dlouhou dobu v Evropě. Lidé by nepochopili, proč se sám vrátil z tak bohaté oblasti zpátky do té chudoby. V roce 2012 tuto situaci nikomu nevysvětloval, byl u babičky a poté utekl do Izraele pracovat na stavbě. Po návratu z Izraele přijela jeho matka do Palestiny a odvezla jej zpět do ČR. Byl na tom psychicky špatně. Na samostatné vycestování neměl peníze. Po opětovném příletu do ČR se pomlátil s jedním člověkem a šel do vězení. Své odsouzení (rok 2013) k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na 42 měsíců za způsobení těžké újmy na zdraví označil za klasickou hádku. Vězení opustil v březnu roku 2016. Po svém propuštění šel domů, začal pracovat, učit se. Na území ČR měl trvalý pobyt na 10 let, který mu byl odňat kvůli výkonu trestu. K řešení své situace nemohl nic dělat, protože byl ve výkonu trestu. Po svém propuštění v březnu 2016 chtěl žádat o azyl a zůstat nadále v ČR. V Palestině by byl vystaven diskriminaci a nelidskému zacházení, protože není Palestinec. Cestovní doklad Palestiny poté může mít každý. Nelidsky by se k žalobci chovali lidi okolo něj, společnost. Konflikty se správními orgány Palestiny měl, neboť si chtěl nechat poslat lékařské dokumenty z Prahy do Palestiny, což se nestalo. Byli na něj arogantní s tím, že takové věci nejsou jejich starost. V nemocnici v Palestině je samý hluk, bordel a špína. Nakonec jej sice ošetřili, ale trvalo to dlouho, cca 5 hodin. Do palestinské společnosti by se nemohl integrovat, protože má rodiče a zázemí v ČR. Když se chtěl integrovat v roce 2012, nepovedlo se mu to. V Palestině nyní žije jeho babička a známí jeho rodičů. Jako plán do budoucna v ČR žalobce označil pracovat a postarat se o sebe. Žalobce rovněž uvedl, že jsou proti němu vedena exekuční řízení, avšak bližší informace neměl. Na území ČR má matku, dva bratry a sestru. V EU mimo ČR má možná někde strýce. K tomu, aby se chtěl dobrovolně navrátit do Palestiny, by se tam muselo dle žalobce změnit úplně všechno.

Dne 12.06.2017 bylo žalobci doručeno Předvolání k seznámení se s podklady rozhodnutí ze dne 08.06.2017, a to na den 19.06.2017 v 08:30 hod. Dne 13.06.2017 bylo zmocněnkyni žalobce, Mgr. Zámečníkové, prostřednictvím datové schránky doručeno Vyrozumění o konání správního úkonu. Byla pozvána k seznámení k podané žádosti ve věci udělení mezinárodní ochrany žalobce, a to na den 19.06.2017 v 08:30 hod. Dne 19.06.2017 v 07:23 hod byla žalovanému doručena prostřednictvím e-mailového podání zmocněnkyní žalobce omluva neúčasti u správního úkonu a žádost o stanovení nového termínu. Omluva byla elektronicky podepsána dne 16.06.2017. Svou neúčast i neúčast žalobce pak omluvila z důvodu kolize jednání, kterého se účastní u Městského soudu v Brně, neboť se ji nepodařilo na daný termín zajistit substituci. S ohledem na aktuální četnost nařízených soudních jednání a výslechů na policii v jiných věcech a následné čerpání dlouho naplánované dovolené, požádala zmocněnkyně o stanovení nového termínu nejdříve na druhou polovinu července.

Dne 26.06.2017 bylo žalobci doručeno další Předvolání k seznámení se s poklady rozhodnutí ze dne 19.06.2017, a to na den 30.06.2017 v 09:00 hod. Dne 19.06.2017 bylo zmocněnkyni žalobce prostřednictvím datové schránky doručeno Vyrozumění o konání správního úkonu. Byla pozvána k seznámení k podané žádosti ve věci udělení mezinárodní ochrany žalobce, a to na den 30.06.2017 v 09:00 hod. Dne 27.06.2017 byla žalované doručena prostřednictvím e-mailového podání zmocněnkyně žalobce opětovná omluva neúčasti u správního úkonu a žádost o stanovení nového termínu. Neúčast omluvila z důvodu, že se jí nepodařilo na daný termín zajistit za sebe substituci. V rámci první omluvy, které předcházel telefonický hovor zmocněnkyně s pracovnicí správního orgánu, byl správní orgán informován o termínu čerpání řádné dovolené zmocněnkyně, a to od 29.06 do 16.07.2017. Požádala, aby byl předmětný úkon proveden až po jejím návratu z dovolené, tj. v druhé polovině července.

Ve spise je i úřední záznam ze dne 30.06.2017 o nedostavení se k seznámení s poklady rozhodnutí v řízení o udělení mezinárodní ochrany. Dle něj se žalobce téhož dne nedostavil k seznámení se s poklady, přestože mu bylo předvolání k seznámení se s poklady v souladu s ustanovením § 24 zákona o azylu doručeno.

V napadeném rozhodnutí žalovaný zejména uvedl, že při posouzení žádosti o udělení mezinárodní ochrany žalobci z hlediska důvodu pro udělení azylu vycházel především z jeho výpovědí a dále informací, které shromáždil v průběhu správního řízení ohledně politické a bezpečnostní situace a stavu dodržování lidských práv v Izraeli a Palestině. Konkrétně vycházel z výpisu rejstříku trestů, Informace z cizineckého informačního systému (CIS) a Zprávy MZ USA o dodržování lidských práv – Izrael a okupovaná území 2017. K souladu postupu žalovaného s ustanovením § 36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) žalovaný uvedl, že již při prvním z termínu seznámení se s poklady byly shromážděny všechny podklady a bylo by v rozporu se zásadou rychlosti a hospodárnosti správního řízení protahovat danou věc. Právní zástupkyně žalobce měla dostatečný časový prostor si zajistit případnou substituci. Omluva při prvním termínu přitom došla v samotný den jeho konání, ačkoliv samotná omluva byla elektronicky podepsána již dne 16.06.2017. Žalovaný se proto rozhodl pro neopakování správního úkonu.

Žalovaný neshledal důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle ustanovení § 12 písm. a) zákona o azylu. Žalobce totiž neuvedl žádné skutečnosti, na základě kterých by bylo možno učinit závěr, že vyvíjel ve své vlasti činnost směřující k uplatňování politických práv a svobod dle ustanovení § 12 písm. a) zákona o azylu, za kterou by byl azylově relevantním způsobem pronásledován. Žalobce sám uvedl, že v minulosti nebyl politicky angažován a nebyl politicky aktivní. Žalovaný v případě žalobce rovněž neshledal při návratu do vlasti odůvodněný strach z pronásledování z důvodů ve smyslu ustanovení § 12 písm. b) zákona o azylu. Žalobce pouze konstatoval svou snahu setrvat v ČR se svojí rodinou, neexistenci ekonomického a sociálního zázemí v jeho vlasti, nepřijetí tamní společností a jednání palestinských úřadů k jeho osobě tak, jako by nebyl palestinským občanem. Žalovaný k tomu uvedl, že ekonomická nouze, neexistence zázemí či ztížený přístup k pracovním příležitostem v zemi původu není rozhodným důvodem podřaditelným pod ustanovení § 12 písm. b) zákona o azylu. Žalobce netvrdil, že by ekonomická situace byla zamířena proti určité národnostní, rasové nebo politické skupině. Pokud žalobce mluvil o nemožnosti nalézání pracovních příležitostí nebo neexistenci zázemí, domáhal se práv ekonomických a sociálních, která jsou mimo spektrum zákona o azylu. Každé přesídlení z jednoho kulturního okruhu do jiného je pak spojeno s jistou mírou tvrdosti, které se nedá zabránit. Tato však v případě žalobce nedosahuje úrovně pronásledování ve smyslu zákona o azylu. V případě obav z toho, že jej bude kontaktovat teroristická organizace, měl by se obrátit na místí samosprávné autority, které by věc řešily. Pokud měl obavy z pronásledování kvůli svým žádostem o azyl na území ČR, žalovaný jej poučil, že jeho žádost se drží v diskrétnosti. Dle žalovaného je žádost žalobce účelová, neboť se rozhodl žádat o mezinárodní ochranu až po ztrátě svého pobytového statusu na území ČR kvůli odsouzení k nepodmíněnému trestu odnětí svobody.

Žalovaný dále konstatoval, že žalobce nesplňuje ani důvody pro udělení azylu dle ustanovení § 13 zákona o azylu za účelem sloučení rodiny.

Následně žalovaný zkoumal, zda žalobci nelze udělit azyl z humanitárních důvodů dle ustanovení § 14 zákona o azylu. Zabýval se jeho rodinnou, sociální a ekonomickou situací, přihlédl k jeho věku a zdravotnímu stavu. Z jeho výpovědí v průběhu správního řízení nevyplynul žádný zvláštního zřetele hodný důvod pro udělení azylu podle ustanovení § 14 zákona o azylu. Žalobce je dospělou, plně právně způsobilou osobou a práceschopnou osobou, která se dokáže postarat sama o sebe a vydělat si na své živobytí prací. Žalobce taktéž nepodstupoval žádný typ speciální léčby, která by byla vázána na území ČR. Udělení humanitárního azylu se nadto ani nijak výslovně nedomáhal.

Žalovaný se následně zabýval tím, zda žalobce nesplňuje důvody k udělení doplňkové ochrany. Vycházel z jeho výpovědi a informací shromážděných ohledně politické a bezpečnostní situace a stavu dodržování lidských práv v Izraeli a Palestině. Jednalo se o Zprávu Human Rights Watch – Izrael/Palestin 2017, Zprávu Amnesty International – Izrael a palestinská okupovaná území 2017 a Zprávu MZ USA o dodržování lidských práv – Izrael a okupovaná území 2017. Žalobce neuvedl a ani žalovaný nenalezl žádné skutečnosti, na základě kterých by mu mohla hrozit v případě návratu do vlasti vážná újma uložením nebo vykonáním trestu smrti ve smyslu ustanovení § 14a odst. 2 písm. a) zákona o azylu. Žalovaný dále nezjistil žádnou skutečnost, ze které by vyplývalo, že by byl žalobce v Palestině vystaven mučení, nelidskému či ponižujícímu zacházení či trestu ve smyslu ustanovení § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu. Ekonomická nouze, neexistence zázemí a ztížený přístup k pracovním příležitostem v jeho zemi původu přitom nejsou rozhodným důvodem pro jejich podřazení pod ustanovení § 14a odst. 2 zákona o azylu. Žalovaný dále hodnotil i skutečnost, zda žalobci v případě návratu do vlasti nehrozí vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu ve smyslu ustanovení § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu. Situace v Palestině je napjatá a v jednotlivostech rozporuplná, ale nejedná se o válečný stav. Bezpečnostním hrozbám jsou v daném prostoru vystaveni všichni obyvatelé, přičemž tamní palestinské či izraelské bezpečnostní složky se jim snaží zamezit. Případné vycestování žalobce nepředstavuje dle žalovaného ani rozpor s mezinárodními závazky České republiky ve smyslu ustanovení § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu. Žalobce byl opětovně poučen o možnosti postupu dle zákona o pobytu cizinců. Žalobce je svobodný, bezdětný, plnoletý, svéprávný, zdravý. Jeho rodinná vazba na ČR je jen taková, že se zde nachází část jeho rodiny (otec, matka, sourozenci), jiní jsou poté v Palestině (babička, další známí a příbuzní od matky a otce).

Žalobce především namítal, že postupem žalovaného bylo porušeno jeho základní právo dle ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu, a to právo seznámit se s poklady pro vydání rozhodnutí, vyjádřit se k nim, případně navrhnout jejich doplnění. Z přípisů ze dne 08.06.2017 a 19.06.2017 vyplývalo pouze to, že je žalobce pozván k seznámení k podané žádosti. Není z nich však zřejmé, že by se mělo jednat o možnost seznámení se s kompletními podklady pro vydání rozhodnutí, jak má na mysli ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu. Žalovaný žalobce ani nevyrozuměl o tom, že shromažďování podkladů bylo ukončeno (odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14.11.2003, č.j. 7 A 112/2002-36).

Z účasti u správního úkonu dne 19.06.2017 právní zástupkyně žalobce sebe i žalobce omluvila z důvodu kolize jednání a požádala o stanovení nového termínu. Současně uvedla, že s ohledem na pracovní vytíženost a následné čerpání dovolené žádala o nový termín v druhé polovině července. Omluvu doručila do datové schránky žalovaného dne 16.06.2017 a téhož dne ji zaslala i prostřednictvím e-mailu. Žalovaný však nový termín nařídil na den 30.06.2017, tj. v termínu, kdy čerpala dovolenou v zahraničí. Snažila se na nově stanovený termín zajistit substituci u některého z kolegů, což se jí však z důvodu jejich pracovní vytíženosti a čerpání dovolené bohužel nepodařilo. I v druhém případě tak právní zástupkyně žalobce neúčast svou i žalobce řádně omluvila z důvodu čerpání dovolené a žádala o stanovení nového termínu na druhou polovinu července. Na omluvu a žádost však žalovaný nereagoval. Za účelem zjištění stanoviska žalovaného k omluvě byl telefonicky kontaktován dne 29.06.2017. Pracovnice žalovaného sdělila, že kolega, který věc vyřizuje, ani vedoucí pracoviště žalovaného se k této žádosti dosud nevyjádřil. Žalovaný nový termín nestanovil a ani žádným způsobem na tuto žádost nereagoval a bez dalšího vydal napadené rozhodnutí. Již v omluvě ze dne 26.06.2017 informovala žalovaného, že se snažila zajistit substituci, bohužel neúspěšně. S ohledem na dobu čerpání dovolených a pracovní vytížeností kolegů se však nepodařilo zajistit substituci. Časový prostor, na který poukazoval žalovaný, k hledání substituta využila, avšak bez úspěchu. Právní zástupkyně žalobce je advokátkou, která vykonává svou advokátní praxi samostatně a nezaměstnává žádného koncipienta. Dne 30.06.2017 proto nebylo v jejích možnostech a schopnostech účastnit se správního úkonu ani prostřednictvím substituta.

Žalobce rovněž nesouhlasil s argumentací žalovaného ve smyslu zásady rychlosti a hospodárnosti. Podle ustanovení § 27 zákona o azylu ministerstvo vydá rozhodnutí bez zbytečného odkladu, nejpozději do 6 měsíců ode dne, kdy byly poskytnuty údaje k podané žádosti. Od podání žádosti do navrhovaného termínu konání správního úkonu v druhé polovině července by uplynuly teprve tři měsíce a jiná řízení v obdobných věcech trvají mnohem déle jak šest měsíců, a proto nelze v posuzovaném případě mluvit o protahování věci. Postupem žalovaného bylo porušeno právo žalobce na seznámení se s podklady a vyjádření se k nim, mj. k informacím ohledně politické a bezpečnostní situace a stavu dodržování lidských práv v Izraeli a Palestině.

Žalobce dále namítal nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Žalovaný toliko hodnotil skutečnosti uváděné žalobcem a jeho žádost posuzoval na pozadí informací o stavu v zemi jeho původu, se kterými neměl možnost se seznámit. Informace o zemi původu jsou dle žalobce neúplné a kusé. Z rozhodnutí není zřejmé, jaké skutečnosti žalovaný z těchto důkazů zjistil a proč je hodnotil tak, že posouzení žalobcovy žádosti vedlo k neudělení mezinárodní ochrany. Žalovaný přitom neposoudil individuálně azylový příběh žalobce, kdy je nutné přihlédnout k mnohaleté nepřítomnosti v zemi původu, neboť v Palestině je považován za uprchlíka a osobu bez státní příslušnosti.

Žalobce zdůraznil, že Palestinu opustil již jako dítě v roce 2002 a svou rodinu má výhradně v ČR. V zemi svého původu nemá na co navázat po stránce pracovní, sociální, rodinné či jiné, je zde považován za uprchlíka, což si v minulosti osobně ověřil. Zjistil, že je bez své rodiny a jakéhokoliv zázemí zcela nezařaditelný do tamější společnosti. Nepodařilo se mu získat si žádnou práci, bydlení. Byl uvržen na samý okraj společnosti a ze strany správních orgánů mu nebyla poskytnuta žádná pomoc a ochrana. Naopak s ním bylo jednáno tak, že jakožto osoba dlouhodobě nežijící v Palestině nemá nárok na žádnou pomoc oproti jiným občanům. Žalobce tak byl vystaven diskriminaci a nelidskému, ponižujícímu a pokořujícímu zacházení jak ze strany občanů, tak i ze strany správních orgánů. Babička žalobce a známí jeho rodiny mu v jeho tíživé situaci nepomohli. Pomoci se mu dostalo od jeho rodiny v ČR, neboť pro něj matka musela přijet. Žalobce má proto důvodné obavy, že v případě nuceného návratu do země původu bude pronásledován z důvodu příslušnosti k sociální skupině, která žije na okraji společnosti, nemá práci, obydlí, rodinné zázemí, je uprchlíkem a nemůže očekávat ani pomoc a ochranu státních orgánů. Žalobce má rovněž obavy, že bude pronásledován, neboť na území ČR požádal o azyl, a má strach o život. Dle svého názoru proto splňuje důvody pro udělení mezinárodní ochrany dle ustanovení § 12 písm. b) zákona o azylu.

Závěr žalovaného, že nezjistil zvláštní zřetele hodný důvod pro udělení azylu dle § 14 zákona o azylu za nezákonný. Je i v přímém rozporu s mezinárodními závazky ČR. Napadeným rozhodnutím je zasahováno do soukromého a rodinného života žalobce i celé jeho rodiny. Žalovaný neposoudil jeho silné rodinné vazby v ČR. Žalobce od svého příjezdu do ČR se svou rodinou žil a současně žije ve společné domácnosti se svými rodiči a sourozenci, kteří mají v ČR povolen trvalý pobyt, jeden z bratrů je občanem ČR. Všichni členové mezi sebou mají silné citové vazby. Rozdělením rodiny a odloučením žalobce od zbytku rodiny by všichni její členové trpěli a výrazně citově strádali. Žalobce nemá ve své vlasti žádné pevné rodinné a sociální vazby a zázemí. Žalovaný k těmto okolnostem dostatečným způsobem nepřihlédl. Žalobce považoval napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné, neboť žalovaný řádně neodůvodnil své rozhodnutí, pokud nevymezil alespoň rámcově obsah pojmu „případ hodný zvláštního zřetele“ a neuvedl úvahy, kterými se při výkladu tohoto pojmu řídil (žalobce odkázal na rozsudek Krajského soud v Praze ze dne 18.12.2014, č.j. 45 Az 9/2014-95).

Žalobce prokazatelně splňuje i podmínky pro udělení doplňkové ochrany ve smyslu ustanovení § 14a odst. 1, odst. 2 písm. b), c) a d) zákona o azylu, neboť v zemi původu by mu mohla být způsobena vážná újma ve formě mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení a trestání, respektive vážné ohrožení života z důvodu svévolného násilí v situaci vnitřního ozbrojeného konfliktu. Uvedené podmínky splňuje z důvodu své příslušnosti k sociální skupině žijící na okraji společnosti, která je bez domova, bez práce, bez rodinného zázemí. Vycestování žalobce by navíc bylo v rozporu s mezinárodními závazky ČR. Žalovaný neposoudil míru společenské integrace jeho i celé jeho rodiny, a možné hrozící nebezpečí vážné újmy porušením čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských a práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Žalobce nemůže navázat na sociální vazby, jaké má vytvořené za dobu mnohaletého pobytu v ČR. Návrat by představoval natolik vážný zásah do jeho rodinných a soukromých vztahů, že by to bylo v rozporu s mezinárodními závazky ČR, a to především čl. 8 Úmluvy. S ohledem na realizované trvalé pobyty členů jeho rodiny, délku jejich pobytu na území, délku soužití žalobce a jeho rodiny na území a neexistence zázemí i jeho rodiny v zemi původu jsou splněny podmínky pro udělení doplňkové ochrany dle ustanovení § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu.

K porušení ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu žalovaný uvedl, že žalobce i zástupkyně byli o prováděných úkonech opakovaně řádně obeznámeni. V ČR vykonává svou praxi více než 10.000 advokátů, proto nemůže obstát vyjádření zástupkyně žalobce, že hledala substituci bezúspěšně. Skutečnost, že zástupkyně žalobce vykonává advokátní praxi samostatně a bez koncipienta, je její rozhodnutí a nemá vliv na nedostavení se k prováděnému úkonu. Záležitostmi ohledně seznamování se s podklady pro vydání rozhodnutí se žalovaný zabýval podrobným způsobem na str. 4 napadeného rozhodnutí. Ve věci byl vypracován i úřední záznam na čl. 96 spisu.

Sám žalobce nebyl členem žádné politické strany, organizace či hnutí, v místě bydliště se žádným způsobem veřejně neangažoval, zemi původu opustil v dětském věku. I záležitostmi ohledně udělení humanitárního azylu se zabýval dostatečným způsobem, přičemž žalobce v průběhu správního řízení žádné mimořádné okolnosti neuváděl. V současné době je žalobce již zletilý, práceschopný, svobodný, bez zdravotních problémů a hovoří arabským jazykem. V případě návratu do země si bude nucen upravit svůj život stejně jako další jeho spoluobčané vracející se po dlouholetém pobytu ze zahraničí. O nějaké integraci do české společnosti nelze hovořit, neboť žalobce nemá ani po 15 letech života v ČR upravenu legální formu pobytu a dokonce se zde dopustil trestného činu násilné povahy – těžkého ublížení na zdraví ve stadiu pokusu, za což byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 42 měsíců. S ohledem na tyto skutečnosti nelze považovat možné vycestování žalobce za nepřiměřený zásah do jeho rodinného a soukromého života. I v ČR je žalobce uprchlíkem, nadto jím zmiňované důvody by mohly být posouzeny také jako zjevně nedůvodná žádost dle ustanovení § 16 odst. 1 písm. c) zákona o azylu. Žádné české úřady pak neposkytují informace do země původu o tom, kdo v ČR žádá o udělení mezinárodní ochrany. I v tomto směru jsou obavy žalobce neopodstatněné. Žalobce ani ničím věrohodně nedoložil a nebylo zjištěno, že by mu v zemi hrozilo nebezpečí vážné újmy ve smyslu ustanovení § 14a zákona o azylu.

Žalobce u jednání především odkázal na žalobu. Zdůraznil, že nebyl řádně vyrozuměn o možnosti vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, navrhnout jejich doplnění. Žalobce ani nebyl upozorněn na skutečnost, že shromáždění podkladů bylo ukončeno. Na omluvu žalobce přitom žalovaný nereagoval, měl jej však upozornit, že ji neakceptuje. Žalovaný mohl vyhovět omluvě právní zástupkyně žalobce ze seznámení se s podklady nařízeného na den 30.6.2017, neboť řízení o azylu netrvalo ani 6 měsíců. Z průběhu azylového řízení je zřejmé, že jsou splněny podmínky uvedení v § 12 písm. b), § 14 zákona o azylu a rovněž důvody k udělení doplňkové ochrany.

Žalovaný zdůraznil, že odůvodnění je dostatečné a nebylo porušeno ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu.

Žalobce navrhnul provedení dokazování vyrozuměním o seznámení se s podklady, které bylo adresováno jeho právní zástupkyni na dny 19.6. a 30.6.2017 a omluvami z takto nařízených úkonů. Obě vyrozumění, stejně jako omluvy jsou součásti správního spisu, a proto jimi soud dokazování neprováděl. Soud provedl dokazování záznamem ze dne 29.6.2017. Z něj především plyne, že pracovnice kanceláře telefonicky hovořila dne 29.6.2017 s pracovnicí MV ČR OAMP Zastávka u Brna v souvislosti s omluvou a žádostí právní zástupkyně žalobce ze dne 26.6.2017 o stanovení nového termínu správního úkonu, neboť se blíží termín správního úkonu a správní orgán na omluvu a žádost o stanovení nového termínu dosud nijak nereagoval. Pracovnice správního orgánu sdělila, že zatím nemá žádné informace od kolegy, který předmětnou věc vyřizuje ani od pana vedoucího, který je t.č. na školení v Praze a tito se k předmětné žádosti dosud nijak nevyjádřili.

Krajský soud v Brně přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu žalobních bodů, jež žalobce uplatnil v žalobě (§ 75 odst. 2 s.ř.s), jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, a ověřil přitom, zda rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s.ř.s.).

Krajský soud v Brně dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Soud při svém rozhodování vyšel z následujících skutečností, úvah a závěrů.

Přednostně se zdejší soud zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť se jedná o tak závažnou vadu, že se jí musí zabývat i tehdy, pokud by to žalobce nenamítal, tedy z úřední povinnosti. Je-li totiž správní rozhodnutí nepřezkoumatelné, lze jen stěží uvažovat o jeho přezkumu správním soudem, což ostatně vyplývá již z lingvistické stránky věci, kdy nepřezkoumatelné rozhodnutí logicky nelze věcně přezkoumat. Nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí tedy obvykle bývá překážkou posouzení důvodnosti dalších žalobních námitek, což však v daném případě nenastalo.

K nepřezkoumatelnosti správních rozhodnutí pro nedostatek důvodů uvedl Vrchní soud v Praze v rozsudku ze dne 26. 2. 1993, sp. zn. 6 A 48/92, SJS 27/0, SP č. 27/1994, že:

„Z odůvodnění rozhodnutí musí být seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy za vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů a jaké úvahy jej případně vedly k uložení sankce v konkrétní výši. Z odůvodnění správního rozhodnutí musí jednoznačně vyplývat, že se správní orgán posuzovanou věcí zabýval, neopomenul žádné účastníkovy námitky a přihlédnul i k námitkám strany druhé. Užité argumenty a úvahy správního orgánu nesmí vzbudit pochybnosti o jeho nezávislosti a odbornosti. Z odůvodnění musí plynout vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Pokud by tomu tak nebylo, rozhodnutí by bylo nepřezkoumatelným, neboť by nedávalo dostatečné záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle.“

Při výkladu pojmu „nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu“ vyšel zdejší soud dále i z konstantní judikatury vztahující se k nepřezkoumatelnosti soudních rozhodnutí, která je shrnuta např. v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 21.12.2011, č.j. 2 As 85/2011-170 (všechny rozsudky Nejvyššího správního soudu jsou dostupné na www.nssoud.cz), kde je mj. uvedeno: „K vymezení rozsahu přezkoumatelnosti soudních rozhodnutí přispěl Ústavní soud, který např. v nálezu ze dne 11.04.2007, sp.zn. I. ÚS 741/06, publ. ve Sb.n.u. ÚS, svazek 45, nález 64, str. 77, vyslovil, že odůvodnění rozhodnutí soudu jednajícího a rozhodujícího ve správním soudnictví, z něhož nelze zjistit, jakým způsobem postupoval soud při posuzování rozhodné skutečnosti, nevyhovuje zákonným požadavkům kladeným na obsah odůvodnění a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv účastníka řízení, který má nárok na to, aby jeho věc byla spravedlivě posouzena. Ústavní soud rovněž v nálezu ze dne 17.12.2008, sp.zn. I. ÚS 1534/08 (dostupný na nalus.usoud.cz) také konstatoval: „Soudy jsou povinny své rozhodnutí řádně odůvodnit; jsou povinny též vysvětlit, proč se určitou námitkou účastníka řízení nezabývaly (např. proto, že nebyla uplatněna v zákonem stanovené lhůtě). Pokud tak nepostupují, porušují právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny.“ V tomto nálezu Ústavní soud dále vyslovil, že „… je-li povinností krajských soudů vyplývající z práva na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod to, aby se vypořádaly i s námitkami žalobců uplatněnými opožděně, a to z pohledu včasnosti jejich uplatnění, tím spíše je dána povinnost krajských soudů vypořádat se s námitkami uplatněnými v žalobě, tedy řádně a včas“. Z konstantní judikatury Ústavního soudu (např. nález ze dne 20.06.1996, sp.zn. III. ÚS 84/94, publ. ve Sb. n. u. ÚS, svazek 3, nález 34, str. 257, a nález ze dne 26.06.1997, sp.zn. III. ÚS 94/97, publ. ve Sb. n. u. ÚS, svazek 8, nález 85, str. 287) také vyplývá, že jedním z požadavků vyplývajících z práva na spravedlivý proces a z principů právního státu je povinnost soudů svá rozhodnutí odůvodnit. Ve správním soudnictví nachází tato zásada vyjádření v ustanovení § 54 odst. 2 s.ř.s. Z odůvodnění rozsudku musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Pokud by tomu tak nebylo, rozhodnutí by bylo nepřezkoumatelné, protože by nedávalo dostatečné záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem porušujícím ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.

Také Nejvyšší správní soud ve svých rozsudcích opakovaně vyslovil, že není-li z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s.ř.s. zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby. Soud, který se vypořádává s takovou argumentací, ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14.07.2005, č.j. 2 Afs 24/2005-44, publ. pod č. 689/2005 Sb. NSS, a také rozsudek ze dne 29.07.2004, č.j. 4 As 5/2003-52). Obdobně v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14.11.2007, č.j. 1 Afs 53/2007-34, bylo vysloveno, že „(…) je povinností soudu stranám sporu ozřejmit, jakými úsudky byl veden a k jakým závěrům dospěl“. V této souvislosti lze také poukázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17.01.2008, č.j. 5 As 29/2007-64, v němž se uvádí, že v situaci, kdy „(…) je část odůvodnění rozsudku krajského soudu, v níž se měl krajský soud vyjádřit ke skutkovým a právním otázkám vyplývajícím z uplatněných žalobních bodů, tvořena z valné části toliko pasážemi převzatými bez dalšího komentáře z publikovaného judikátu v jiné, skutkově i právně odlišné věci, aniž by krajský soud zároveň vyložil, jaký význam mají tyto převzaté závěry pro jeho rozhodnutí ve věci, je rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů“. Za nepřezkoumatelná pro nesrozumitelnost pak lze považovat zejména ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti, z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto, která zkoumají správní úkon z jiných než žalobních důvodů (pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec žalobních námitek), jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním, která neobsahují vůbec právní závěry vyplývající z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 04.12.2003, č.j. 2 Azs 47/2003-130, publ. pod č. 244/2004 Sb. NSS). Také správní rozhodnutí lze považovat za nepřezkoumatelné buď pro nedostatek důvodů, nebo pro nesrozumitelnost. Stejné závěry je třeba zásadně vztáhnout i na rozhodnutí správních orgánů.

Soud neshledal žádnou z vad, pro kterou by bylo napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné, ať už pro nesrozumitelnost (nelze seznat určitý a jednoznačný výrok, jde o výrok s obsahem rozporuplným, nevykonatelným apod.), nebo pro nedostatek důvodů (odůvodnění je v rozporu s výrokem, popř. jiné důvody než ty, v nichž má mít dle zákona oporu, odůvodnění postrádá rozhodný důvod pro výrok či neobsahuje žádné hodnocení provedených důkazů a závěr z nich učiněný). Soud se neztotožnil s tvrzením žalobce, že by v napadeném rozhodnutí žalovaný hodnotil pouze skutečnosti jim uváděné a nevzal v potaz jeho individuální azylový příběh žalobce a disponoval pouze neúplnými a kusými informacemi o zemi jeho původu. Naopak je z napadeného rozhodnutí zřejmé, že se žalovaný dostatečně podrobně zabýval azylovým příběhem nastíněným žalobcem samotným, neboť posuzoval jim uváděné důvody. Hodnotil i podklady, jež si v průběhu správního řízení pro potřeby vydání napadeného rozhodnutí shromáždil, přičemž tyto následně samostatně i ve vzájemné souvislosti hodnotil. Soud z obsahu správního spisu nezjistil, že by shromážděné podklady žalovaného byly nedostatečné či kusé, jak namítal žalobce. Pokud žalobce za důvod nepřezkoumatelnosti považoval skutečnost, že žalovaný vycházel z podkladů, s nimiž se nemohl seznámit, vyjadřuje se soud k této námitce podrobně níže v textu tohoto rozsudku. Ani s námitkou nepřezkoumatelnosti spočívající v tom, že se žalovaný při svém rozhodování nezabýval otázkou přiměřenosti napadeného rozhodnutí, se soud nemohl ztotožnit. Naopak z odůvodnění napadeného rozhodnutí (konkrétně z posledního odstavce na str. 5 a následujících a z posledního odstavce na str. 9 a str. 10 a 11 napadeného rozhodnutí) vyplývá, že se žalovaný velmi rozsáhle zabýval přiměřeností napadeného rozhodnutí vůči žalobci. Žalobce přitom především opakovaně odkazoval na zjevnou nepřiměřenost případného nevyhovění jeho žádosti o mezinárodní ochranu, a to vzhledem k jeho rodinnému zázemí na území ČR a silným citovým vazbám v jeho rodině na území ČR. Právě tomuto věnoval žalovaný značnou pozornost, neboť žalobce opakovaně upozornil, že zásah do rodinného a soukromého života lze uplatňovat v rámci zákona o pobytu cizinců, nikoliv v rámci azylového řízení. Žádný jiný zásah žalovaný neshledal. Skutečnost, že bude žalobce vystaven zcela jiné kultuře a bude muset snášet určitou prvotní dávku tvrdosti této změny, však nezpůsobuje nepřiměřenost napadeného rozhodnutí. Soud má proto za to, že žalovaný se i s touto otázkou přezkoumatelně vypořádal.

Soud proto nemůže přisvědčit žalobci ani v jednom z jeho odkazů na vady, které by vedly k nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Žalovaný se v dostatečné míře, zcela zřetelně a srozumitelně vyjádřil ke všem žalobcem uplatněným skutečnostem, přičemž žádnou z nich neopomenul. Zdejší soud má taktéž za to, že žalovaný srozumitelně uvedl, co jej vedlo k závěru napadeného rozhodnutí. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je tak seznatelné, které otázky žalovaný považoval za rozhodné. Vzájemná souvislost jednotlivých úvah, jež v napadeném rozhodnutí vyslovil žalovaný, je zřetelná.

Zdejší soud proto nemůže přisvědčit žalobci ani v jednom z jeho odkazů na vady, které by vedly k nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí.

Ve světle těchto skutečností považuje krajský soud námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí za nepřípadnou. Přistoupil proto k posouzení podstaty projednávané věci.

Soud se nejprve zabýval posouzením námitky, týkající se neakceptování omluvy zástupkyně žalobce z úkonu před žalovaným, na základě čehož bylo porušeno právo žalobce na seznámení se s poklady pro rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu.

Podle ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu nestanoví-li zákon jinak, musí být účastníkům před vydáním rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí; to se netýká žadatele, pokud se jeho žádosti v plném rozsahu vyhovuje, a účastníka, který se práva vyjádřit se k podkladům rozhodnutí vzdal.

Pokud žalobce namítal, že nebyl vyrozuměn o tom, že bylo ukončeno shromažďování podkladů pro vydání rozhodnutí a že má možnost se s nimi seznámit, neshledal zdejší soud tuto námitku za důvodnou. Z obsahu správního spisu soud ověřil, že žalobci samému bylo žalovaným zasíláno Předvolání k seznámení s podklady rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany, a to poprvé na den 19.06.2017, podruhé na den 30.06.2017. V obou případech byl žalobce vyrozuměn o tom, že se má dostavit k seznámení se s podklady pro rozhodnutí ve věci žádosti o udělení mezinárodní ochrany. V části poučení bylo poté v předvolání uvedeno: „Nedostavíte-li se bez vážného důvodu k seznámení se s poklady pro rozhodnutí ve věci Vaší žádosti o udělení mezinárodní ochrany, bude to považováno za Váš nezájem se s těmito podklady seznámit. Nastane-li vážný důvod, bránící Vašemu dostavení se k seznámení poklady pro rozhodnutí ve věci Vaší žádosti o udělení mezinárodní ochrany v uvedeném termínu, jste povinen o tom neprodleně správní orgán informovat na některém z výše uvedených kontaktů.“

Soud považuje tuto výzvu k seznámení se s poklady pro rozhodnutí za zcela dostatečnou, neboť je z ní zcela patrné, že je žalobce konkrétně vyzýván k seznámení se s poklady pro rozhodnutí. Lze i dovodit, že s ohledem na průběh předmětného azylového řízení by bylo nelogické, aby žalovaný vyzýval žalobce k seznámení se s poklady pro rozhodnutí za situace, pokud by nebylo kompletní. Po ukončeném shromažďování podkladů k tomuto úkonu by jej totiž byl nucen znovu vyzývat. Takový postup by odporoval zásadě hospodárnosti a rychlosti správního řízení. Takový postup pak ani není u žalovaného obvyklý. Jestliže byl tedy žalobce předvoláván k úkonu seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí, bylo zcela nepochybné, že jsou již ze strany žalovaného shromážděny veškeré podklady, které budou při jeho rozhodování brány v potaz.

Soud přitom neopomenul, že zástupkyni žalobce bylo namísto předvolání k seznámení se s podklady pro rozhodnutí doručeno Vyrozumění o konání správního úkonu v rámci řízení o udělení mezinárodní ochrany, ve kterém bylo uvedeno: „Odbor azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra České republiky (…) si dovoluje Vás tímto pozvat k seznámení k podané žádosti ve věci o udělení mezinárodní ochrany Vašeho výše jmenovaného klienta.“ Soud nezastírá, že žalovaný zvolil velmi úsporný obsah vyrozumění o konání úkonu seznámení se s poklady pro rozhodnutí. Z něj by bylo pro osobu neznalou dané problematiky skutečně poměrně obtížné seznat, k jakému konkrétnímu úkonu se vyrozumění vztahuje. Soudu je však z jeho činnosti známo, že právní zástupkyně žalobce opakovaně zastupuje klienty v řízení o udělení mezinárodní ochrany. I proto ji z předmětného vyrozumění mělo být zřejmé, k jakému úkonu je přizvána. Zástupkyně žalobce jako osoba dlouhodobě se zabývající zastupováním osob v řízeních o žádostech o udělení mezinárodní ochrany mohla z doručené písemnosti jednoznačně seznat, co mělo být účelem nařízení úkonu v daném řízení. Nebylo-li by ji zřejmé, k jakému konkrétnímu úkonu se má dostavit, mohla vyvinout adekvátní aktivitu a dotázat se na účel vyrozumění právě žalovaného. Je třeba poukázat rovněž na to, že žalobce jakožto klient právní zástupkyně byl o účelu nařízeného úkonu konkrétně a srozumitelně vyrozuměn prostřednictvím výše specifikovaného předvolání. V tomto směru je třeba setrvat na přesvědčení, že je právní zástupce se svým klientem v pravidelném kontaktu, kdy klient seznamuje svého právního zástupce mj. se všemi písemnosti, jež mu byly doručeny, aby mohl být zvolen následný postup. Žalobce byl řádně a konkrétně vyrozuměn o důvodu svého předvolání, a tudíž lze předpokládat, že obsah tohoto předvolání byl následně (nehledě na jí doručené vyrozumění) znám i jeho zástupkyni. V posuzovaném případě tedy není pochybením žalovaného způsobujícím nezákonnost napadeného rozhodnutí, pokud byla zástupkyně žalobce vyrozuměna pouze v obecné rovině. Na uvedeném závěru nemohou nic změnit ani odkazy na rozsudky Nejvyššího správního soudu uváděné žalobcem, neboť ty vycházejí z odlišného skutkového stavu. V rozsudku ze dne 14.11.2003 č.j. 7 A 112/200236, publ. pod č. 303/2004 Sb. NSS, se nejednalo o řízení o udělení mezinárodní ochrany, nýbrž o uložení sankce podle živnostenského zákona. Správní orgán nenařizoval ústní projednání a ve věci rozhodl pouze na základě protokolu o státní kontrole, přičemž nereagoval vůbec na námitky žalobce a návrhy na provedení důkazů učiněné během řízení a dokazování doplnil až došetřením věci po podání odvolání. Soud proto tuto námitku neshledal důvodnou.

Soud se dále zabýval námitkami, týkajícími se omluvy zástupkyně žalobce ze správního úkonu seznámení se s poklady.

Žalovaný předvolal k tomuto úkonu žalobce a jeho zástupkyni na den 19.06.2017 v 08:30 hod. Vyrozumění bylo zástupkyni žalobce doručeno dne 13.06.2017 a žalobci dne 12.06.2017. Následně v den konání úkonu, tj. dne 19.06.2017 v 07:23 hod, žalovaný obdržel od zástupkyně žalobce prostřednictvím e-mailu omluvu neúčasti z důvodu kolize jejího jednání právní zástupkyně žalobce u Městského soudu v Brně, přičemž se jí nepodařilo zajistit za sebe substituci. K omluvě byla připojena žádost o stanovení nového termínu na druhou polovinu července s ohledem na aktuální četnost nařízených soudních jednání a výslechů na policii v jiných věcech a následné čerpání dovolené. Žalovaný poté předvolal k danému úkonu žalobce a jeho zástupkyni na den 30.06.2017 v 09:00 hod, přičemž vyrozumění bylo zástupkyni žalobce doručeno dne 19.06.2017 a žalobci dne 26.06.2017. Dne 26.06.2017 v 15:54 hod obdržel žalovaný od zástupkyně žalobce prostřednictvím e-mailu omluvu neúčasti s odůvodněním, že se ji nepodařilo na daný termín za sebe zajistit substituci. Opětovně požádala o stanovení nového termínu v druhé polovině července. Dle úředního záznamu o nedostavení se k seznámení s poklady rozhodnutí v řízení o udělení mezinárodní ochrany ze dne 30.06.2017 se žalobce k danému úkonu nedostavil.

Soud k tomu uvádí, že uplatnění práva na seznámení se s poklady pro vydání rozhodnutí předpokládá jistou součinnost jak ze strany správního orgánu, tak ze strany účastníka řízení, resp. jeho zástupce. Správní orgán má povinnost postupovat tak, aby účastníku řízení vytvořil podmínky pro to, aby mohl realizovat své právo na seznámení se s poklady, kdy jde především o nutnost účastníka řízení řádně předvolat k tomu úkonu. Po účastníku řízení je však také vyžadován jistý stupeň součinnosti, kterou lze spatřovat v tom, že se dostaví, případně se řádně omluví, pokud se nemůže dostavit, ačkoliv se jednání zúčastnit chce. Totéž platí rovněž pro jeho zástupce. Správní orgán má povinnost akceptovat omluvu, která je náležitá, což předpokládá její bezodkladnost, relevanci důvodu a rovněž prokázání tvrzených důvodů omluvy.

Jde-li o omluvy ze správního úkonu nařízeného na den 19.06.2017, pak soud akceptuje, že zjistí-li zástupce kolizi dvou jednání, jichž se jako zástupce má účastnit, je nutné při posuzování bezodkladnosti a náležitosti omluvy zohlednit rovněž čas potřebný k tomu, aby si zástupce za sebe mohl nalézt substituenta. V souladu s požadavkem svědomitého výkonu advokacie stanoveným v ustanovení § 16 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, postupuje pouze takový zástupce, který začne činit kroky k ověření možnosti substituce bezodkladně poté, co se dozví o kolizi nařízených jednání. Jen tak lze zajistit, aby měl substituční zástupce co nejvíce času na seznámení s případem, resp. aby se mohl zástupce omluvit z nařízeného jednání v případě, že se mu i přes řádnou snahu substituci nepodaří zařídit. Pokud i přes náležitou snahu zástupce nemohl substituci zajistit, je třeba, aby ihned po marném završení snahy o substituci správnímu orgánu oznámil svou omluvu z důvodu kolize termínů jednání a nemožnosti zajistit substituci (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20.08.2015, č.j. 9 As 68/2015-27). Žalobcova zástupkyně tvrdila, že se substituci snažila zajistit, leč bezúspěšně. I při zohlednění přiměřeného času k prověření možnosti substituce soud uvádí, že není bezodkladná (a tudíž náležitá) omluva, kterou zástupkyně žalobce zasílala prostřednictvím e-mailu v den nařízeného seznámení se s poklady, tj. dne 19.06.2017, ačkoliv je z omluvy zřejmé, že tato byla digitálně podepsána již dne 16.06.2017. Pokud tvrdila, že tuto omluvu doručila nejprve dne 16.06.2017 do datové schránky žalovaného, nemá toto tvrzení oporu v předloženém správním spise. Dle názoru soudu se nejednalo o bezodkladnou, tudíž náležitou omluvu a žalovaný nebyl povinen takovou omluvu akceptovat, neboť nesplňovala požadavky § 59 správního řádu.

Ke skutečnosti, že při posuzování bezodkladnosti omluvy je třeba zohlednit i určitý čas potřebný k prověření možnosti substituce, se váže ještě další okolnost. Tou je nutnost sdělit důvody, proč nebylo možno řešit kolizi nařízených jednání substitucí. V rozsudku ze dne 30.04.2014, č.j. 8 As 107/2013-46, Nejvyšší správní požadoval, aby advokát v omluvě, ve které poukázal na kolizi termínů jednání, „(…) vysvětlil a prokázal, z jakých konkrétních důvodů nebylo možné zastupování klienta vyřešit prostřednictvím substituce, případně jiným způsobem“. Obdobné požadavky vyplývají i z judikatury Nejvyššího soudu, k tomu srov. usnesení ze dne 22.05.2002, sp.zn. 29 Cdo 3063/2000, kde bylo uvedeno: „(…) omlouvá-li účastník (jeho zástupce) svou neúčast při jednání časovou kolizí s jiným soudním sporem, může být jeho omluva ve smyslu § 153b odst. 1 o. s. ř. důvodná jen tehdy, jestliže soudu oznámí také konkrétní údaje o tom, proč se nemůže jednání zúčastnit, zejména jaké jiné jednání mu brání v účasti (v jaké věci a u jakého soudu), kdy se o něm dozvěděl (že k němu byl předvolán dříve než k jednání, z něhož se omlouvá) a že časovou kolizi více jednání již nebylo možné vyřešit jinak (např. substitucí).“ Substituce je běžný způsob, jak vyřešit kolizi termínů jednání. Žalovaný přitom posuzuje, zda je kolize jednání pro omluvu důležitým důvodem. O důležitý důvod by se nejednalo tehdy, když by substituci nic nebránilo, a přesto by zástupkyně žalobce nevyvinula snahu o její zajištění.

Omluva zástupkyně žalobce ze dne 19.06.2017 tedy nesplnila ani požadavek na důsledné popsání důvodů, proč kolizi termínů jednání nebylo možno řešit pomocí substituce. Náležitá omluva vyžaduje existenci a sdělení důležitého důvodu, který v účasti u jednání brání. Správní orgán přitom nemá při posuzování důvodnosti omluvy povinnost vyzývat k doplnění důvodů, pro které se omlouvá. Je především v zájmu účastníka řízení, resp. jeho zástupce, jehož si účastník řízení před orgány veřejné moci zvolil, aby se o osud podané žádosti zajímal (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23.10.2013, č.j. 9 As 6/2013-26). Zástupkyně žalobce sice v omluvě tvrdila, že se snažila kolizi termínů jednání řešit prostřednictvím substituce, avšak toto se jí nepodařilo. Žádné bližší podrobnosti však neuvedla. Správnímu orgánu tudíž nedala možnost v plné šíři posoudit, zda se v případě její omluvy jedná o důležitý důvod, který náležitá omluva předpokládá. Nadto je třeba poukázat rovněž na to, že zástupkyně žalobce svůj tvrzený důvod omluvy, kolizi jednání u Městského soudu v Brně, nedoložila ani případnou kopií předvolání k jednání u Městského soudu v Brně v tentýž den. I přes výše uvedené skutečnosti se však jednalo o první nenáležitou omluvu v řízení, a tudíž žalovaný ve prospěch žalobce a jeho zástupkyně stanovil nový termín daného úkonu, a to na 30.06.2017.

Pokud se týká druhé omluvy, tak ta vyhověla tato podmínce bezodkladnosti (byla žalovanému doručena dne 26.06.2017), jakož i odůvodněnosti, neboť zástupkyně žalobce jako důvod své omluvy uvedla dlouho plánovanou dovolenou (jež měla trvat od 29.06.2017 do 16.07.2017) a rovněž nemožnost zajistit za sebe náhradu v podobě substituce. Krajský soud však současně dodává, že pokud jde o omluvu z nařízeného správního úkonu, účastníka řízení, resp. jeho zástupce, nestíhá pouze povinnost tvrzení, ale též povinnost důkazní. Jinak by správní orgán stěží mohl důležitost důvodu v omluvě uvedeného zkoumat a hodnotit, ačkoliv v souladu se správním řádem tak činit musí. Soud přitom z obsahu správního spisu ověřil, že k omluvě ze dne 26.06.2017 nebyly přiloženy žádné další dokumenty. Soud s odkazem na citovaný obsah omluvy zástupkyně žalobce a související judikaturu uvádí, že taková forma omluvy není dostačující, resp. ji nelze považovat za náležitou dle § 59 správního řádu. Soud nad rámec všeho již výše uvedeného k možnosti substituce uvádí, že zástupkyně žalobce odpovídá za řádný výkon převzatého zastoupení podle zákona a pravidel svého povolání a je zcela legitimní žádat využití substituce v případě, kdy zástupkyně věděla, že nebude schopna žalobce v daný termín zastupovat. Zástupkyně žalobce tvrdila, že se jí substituci na daný termín nepodařilo zajistit. Toto své obecné tvrzení opětovně nikterak dále nepodpořila, když např. neuvedla, kdo přesně byl z její strany tázán, kdy a jaké měl důvody substituci nepřijmout. Ani v případě druhé omluvy tak nebyl zástupkyní žalobce uváděný důvod nemožnosti zajištění substituce shledán opodstatněným a podloženým.

Soud proto uzavírá, že žalovaný s ohledem na skutkové okolnosti posoudil náležitost, resp. nenáležitost omluvy zástupkyně žalobce ze dne 26.06.2017 správně. Předně je třeba zdůraznit, že zástupkyně žalobce se z úkonu seznámení se s poklady ve věci omlouvala již jedenkrát, a to dne 19.06.2017, přičemž žalovaný této omluvě, i přes její nedůvodnost, vyhověl. Zástupkyně žalobce však ani v tomto případě svou nepřítomnost dodatečně ničím nepodložila. Žalovaný tak mohl dospět k oprávněnému názoru, že předchozí omluva byla nedůvodná. Hodnocení náležitosti omluvy, resp. důležitosti důvodu, provádí správní orgán i s ohledem na dosavadní průběh řízení, proto i důvod, který může být dostatečný pro přeložení prvního úkonu, již nemusí být dostatečný pro jeho další přeložení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12.03.2009 č.j. 7 As 9/200966). Nelze proto žalovanému vytýkat, že podruhé již nedoloženou omluvu z nařízeného seznámení se s poklady pro vydání rozhodnutí z důvodu čerpání dovolené zástupkyně žalobce a opětovné nemožnosti zajistit za sebe substituci neakceptoval. Žalovaný přitom nebyl povinen vyrozumět žalobce či jeho zástupkyni o tom, že jejich omluvu neakceptoval. Jestliže správní orgán posoudí omluvu jako nedůvodnou, nemá povinnost o tom vyrozumět účastníka řízení či jeho zástupce, ani vyzývat k doplnění důvodů omluvy, neboť je především v zájmu účastníka řízení, resp. jeho zástupce, aby se o osud podané žádosti zajímal (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24.07.2014, č.j. 4 As 128/2014-26). Zaměstnankyně advokátní kanceláře právní zástupkyně žalobce sice činila dne 29.6.2017 dotaz na správní orgán ohledně zaslané omluvy a stanovení nového termínu (viz záznam jako důkaz provedený soudem). Tato skutečnost však nic nemění na shora uvedeném a ani na tom, že právní zástupkyně žalobce svou omluvu náležitě nedoložila. Pokud právní zástupkyně žalobce nevěděla, zda správní orgán její omluvu akceptuje, tím spíše se dle názoru soudu měla snažit zajistit substitutci, případně omluvu náležitě doložit. Nelze navíc ani odhlédnout od toho, že se jednalo o druhou omluvu, přičemž ani první omluva nebyla vyhodnocena jako řádná.

Argumentace žalovaného, co do nepřijmutí omluvy zástupkyně žalobce, zaměřující se na zásadu rychlosti a hospodárnosti správního řízení, sice nebyla zvolena zcela přiléhavě. Nic to však nemění na skutečnosti, že druhá (jakož i první) omluva z úkonu seznámení se s poklady řízení byla nedoložená, a tudíž bylo správným rozhodnutím žalovaného, pokud této nevyhověl. Ne zcela správně zvolené zdůvodnění tohoto postupu žalovaného totiž nemá vliv na faktickou správnost celkového rozhodnutí o neakceptaci neodůvodněné omluvy zástupkyně žalobce.

Soud při posouzení této námitky považoval rovněž za podstatné, že žalobce v podané žalobě blíže nerozvedl, se kterými konkrétními podklady měl zájem se seznámit, jakou konkrétní argumentaci by použil při vyjádření se k podkladům pro rozhodnutí a případně jaké důkazy by dále k uvedeným podkladům navrhoval provést. Přitom žalobce resp. jeho právní zástupkyně měli možnost nahlédnout do soudního spisu, jehož součástí je i správní spis s podklady (zprávy o zemi původu žalobce) a zcela konkrétně uvést, v čem jsou jednotlivé zprávy, z nichž žalovaný vycházel, nesprávné či neúplné. Stejně tak měl možnost doložit či odkázat na dokumenty, které by podporovaly jeho žalobní argumentaci. Žalobce však nic takového neučinil. Není tedy ani zřejmé, jaký zásah do práv žalobce (z materiálního hlediska) by mělo tvrzené, avšak soudem neshledané, hypotetické pochybení žalovaného co do umožnění seznámit se s poklady řízení žalobcem ve smyslu ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu. I z tohoto důvodu proto soud vyhodnotil tuto námitku žalobce jako nedůvodnou.

K námitkám týkajícím se samotného posouzení důvodnosti žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany uvádí soud následující.

Soud k věci předně uvádí, že udělení mezinárodní ochrany je specifickým způsobem legalizace pobytu na území ČR, a to z přesně vymezených důvodů. Soud dospěl k závěru, že žalobce v průběhu správního řízení neuvedl žádné skutečnosti, na základě kterých by bylo možno učinit závěr, že vyvíjel ve své vlasti činnost směřující k uplatňování politických práv a svobod ve smyslu ustanovení § 12 písm. a) zákona o azylu, za kterou by byl azylově relevantním způsobem pronásledován. Ve své žádosti výslovně sdělil, že nebyl nikdy členem žádné politické strany ani jiné organizace a v průběhu správního řízení neuvedl, že by se ve své vlasti jakkoliv politicky či obecně veřejně angažoval či měl jakékoliv potíže spojené s uplatňováním politických práv a svobod. Takové skutečnosti pak netvrdil ani při jednání.

Podle ustanovení § 12 písm. b) zákona o azylu se cizinci udělí azyl, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště. Žalobce jako důvod své neochoty vrátit se do země původu uvedl absenci kontaktů, na které by mohl navázat, obavy z pronásledování z důvodu příslušnosti k sociální skupině žijící na okraji společnosti a z důvodu podání žádosti o mezinárodní ochranu na území ČR, dále strach o život a absenci pomoci ze strany správních orgánů v Palestině.

Soud stejně jako žalovaný nedospěl k závěru, že by žalobce mohl ve vlasti pociťovat odůvodněnou obavu z pronásledování z důvodů uvedených v ustanovení § 12 písm. b) zákona o azylu. Soud přitom považoval odůvodnění napadeného rozhodnutí na str. 5 a následujících v tomto ohledu za dostatečné.

Pronásledováním se dle ustanovení § 2 odst. 4 zákona o azylu rozumí závažné porušení lidských práv, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání anebo jednání, která ve svém souběhu dosahují intenzity pronásledování, pokud jsou prováděna, podporována nebo trpěna původci pronásledování.

Podle ustanovení § 2 odst. 5 zákona o azylu se ochranou před pronásledováním nebo vážnou újmou rozumí zejména přiměřené kroky příslušných státních orgánů, strany nebo organizace, včetně mezinárodní organizace, kontrolující stát nebo podstatnou část jeho území, směřující k zabránění pronásledování nebo způsobení vážné újmy zejména zavedením účinného právního systému pro odhalování, stíhání a trestání jednání představujících pronásledování nebo vážnou újmu, za předpokladu, že je taková ochrana účinná, není pouze přechodná a cizinec k ní má přístup.

Podle ustanovení § 2 odst. 6 zákona o azylu se původcem pronásledování nebo vážné újmy rozumí státní orgán, strana nebo organizace ovládající stát nebo podstatnou část území státu, jehož je cizinec státním občanem nebo v němž měla osoba bez státního občanství poslední trvalé bydliště. Původcem pronásledování nebo vážné újmy se rozumí i soukromá osoba, pokud lze prokázat, že stát, strana nebo organizace, včetně mezinárodní organizace, kontrolující stát nebo podstatnou část jeho území nejsou schopny nebo ochotny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před pronásledováním nebo vážnou újmou.

Soud se zabýval informacemi o zemi původu, které žalovaný v průběhu správního řízení shromáždil. Z nich nelze dovodit, že by osoby na kraji společnosti, mezi které by se žalobce dle svého tvrzení po svém návratu do země původu řadil, byly v Palestině předmětem pronásledování. Jak správně dovodil žalovaný, z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že ekonomické důvody nejsou samy o sobě důvodem pro udělení azylu dle ustanovení § 12 zákona o azylu ani doplňkové ochrany dle § 14a zákona o azylu (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30.10.2003, č.j. 3 Azs 20/2003–43, ze dne 21.08.2003, č.j. 2 Azs 6/2003-38, ze dne 10.11.2005,č.j. 1 Azs 84/2005-63, ze dne 30.11.2005, č.j. 2 Azs 222/2005-61, či ze dne 07.12.2005, č.j. 3 Azs 491/2004-43, srov. též § 16 odst. 1 písm. a) zákona o azylu). Ani málo rozvinutý sociální systém, kte