2 Afs 74/2017 — Nejvyšší správní soud

62 A 81/2016- 106 - text [OBRÁZEK]č. j. 62 Af 81/2016-106 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Rause, Ph.D. a soudců Mgr. Kateřiny Kopečkové, Ph.D. a Mgr. Petra Šebka v právní věci žalobce: Automotoklub Masarykův okruh v likvidaci sídlem Brno, Ostrovačická 1 zastoupen JUDr. Danielem Ševčíkem, Ph.D., advokátem sídlem Brno, Kobližná 19 proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Brno, Masarykova 31 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24.6.2016, č.j. 28400/16/5200-11431-706012 takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 24.6.2016, č.j. 28400/16/5200-11431-706012, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 19 456 Kč k rukám JUDr. Daniela Ševčíka, Ph.D., advokáta, sídlem Brno, Kobližná 19, do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení. [OBRÁZEK]pokračování 2 62 Af 81/2016 Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobce se žalobou domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 24.6.2016, č.j. 28400/16/5200-11431-706012, jímž žalovaný zamítl žalobcovo odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj ze dne 20.8.2015, č.j. 3362898/15/3004-51522-702331, kterým byla žalobci podle zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů (dále jen „ZDP“), a podle § 147 odst. 4 a § 143 odst. 1 a 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „daňový řád“), doměřena daň z příjmů právnických osob ve výši 52 923 930 Kč a dodatečně zrušena daňová ztráta z příjmů právnických osob ve výši 120 374 791 Kč; současně vznikla žalobci povinnost uhradit penále. 2. Doměření daně souviselo s tím, že žalobce dne 16.7.2013 prodal nemovité věci tvořící část brněnského automotodromu K. A., který se podílí na vedení žalobce, a to za kupní cenu 40 000 000 Kč. Správce daně pro jedinečnost předmětu prodeje použil jako referenční cenu podle § 23 odst. 7 ZDP cenu zjištěnou znaleckým posudkem podle zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, ve výši 450 786 850 Kč. II. Shrnutí procesního stanoviska žalobce 3. Žalobce poukazuje na to, že nebyly splněny podmínky dle § 23 odst. 7 zákona o daních z příjmů. Namítá, že měla být stanovena cena obvyklá, že sjednanou cenu transakce dostatečně objasnil, že předmětné pozemky více než dva roky nabízel a nikdo o ně neměl zájem. Podle žalobce také žalovaný nedostatečně odůvodnil a nedoložil, proč nelze stanovit cenu obvyklou. Naopak žalobce doložil několik znaleckých posudků a vyjádření, z nichž má vyplývat, že cenu obvyklou stanovit lze. Žalobce dále namítá, že mu referenční cena nebyla řádně sdělena a žalobce neměl prostor pro adekvátní vysvětlení. 4. Vzhledem k výše uvedenému navrhuje žalobce napadené rozhodnutí, jakož i jemu předcházející rozhodnutí zrušit a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení. Na svém procesním stanovisku setrval po celou dobu řízení před zdejším soudem, i na jednání soudu, které ve věci proběhlo. III. Shrnutí procesního stanoviska žalovaného 5. Žalovaný se žalobou nesouhlasí a navrhuje žalobu zamítnout jako nedůvodnou; na svém procesním stanovisku setrval během celého řízení před zdejším soudem, i na jednání soudu, které ve věci proběhlo. IV. Posouzení věci 6. Žaloba byla podána včas (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s.ř.s.“), osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s.ř.s.). Žaloba je přípustná (zejména § 65, § 68 a § 70 s.ř.s.). 7. Zdejší soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.); vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). 8. Žalobce namítá, že nebyly splněny podmínky dle § 23 odst. 7 zákona o daních z příjmů. 9. V § 23 odst. 7 ZDP je stanoveno, že liší-li se ceny sjednané mezi spojenými osobami od cen, které by byly sjednány mezi nezávislými osobami v běžných obchodních vztazích za stejných nebo obdobných podmínek, a není-li tento rozdíl uspokojivě doložen, upraví správce daně základ Shodu s prvopisem potvrzuje: R. L. pokračování 3 62 Af 81/2016 daně poplatníka o zjištěný rozdíl; nelze-li určit cenu, která by byla sjednávána mezi nezávislými osobami v běžných obchodních vztazích za stejných nebo obdobných podmínek, použije se cena zjištěná podle zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku. 10. Pokud žalobce uvádí, že nebylo dostatečně prokázáno, že je žalobce a K. A. spojenou osobou, nelze s ním souhlasit. 11. Žalovaný naplnění této podmínky spatřuje v tom, že se K. A. podílí na vedení žalobce, neboť byl v rozhodnou dobu jeho prezidentem. To, že byl K. A. žalobcovým prezidentem a členem Rady, má i oporu ve spisu, neboť K. A. za žalobce podepisoval jak předmětnou kupní smlouvu ze dne 16.7.2013, tak její dodatky ze dne 25.11.2013 a ze dne 30.6.2014 jako „člen Rady a prezident“. Ze stanov žalobce, které jsou obsaženy ve správním spisu, pak plyne, že Rada je statutárním orgánem žalobce, řídí jeho činnost a jedná jeho jménem. Rada rozhoduje o všech záležitostech žalobce, pokud nejsou vyhrazeny působnosti valné hromady nebo revizní komise. Za Radu jedná její prezident spolu s dalším členem (bod. 6.2). 12. Podle § 23 odst. 7 písm. b) bod 1. ZDP se spojenými osobami pro účely tohoto zákona rozumí jinak spojené osoby, kterými jsou osoby, kdy se jedna osoba podílí na vedení nebo kontrole jiné osoby. Právě popsaná situace přitom nastala, neboť K. A. byl v rozhodnou dobu prezidentem a členem Rady a podílel se tak na vedení žalobce (žalobce řídil a jednal jeho jménem). Tato námitka tedy shledána důvodnou nebyla. 13. Žalobce dále namítá, že sjednanou cenu transakce dostatečně objasnil. Namítal také, že předmětné pozemky více než dva roky nabízel a nikdo o ně neměl zájem. Kupní cena 40 mil. Kč tak byla podle žalobce „limitně nejvýhodnější transakcí“. 14. Z § 23 odst. 7 ZDP plyne, že zákonodárce při stanovení tzv. referenční ceny upřednostňuje možnost zjištění obvyklé ceny na trhu, a teprve v případě, že to není možné, určí se podle zákona o oceňování majetku, zpravidla na základě znaleckého posudku. 15. V posuzovaném případě byla předmětem kupní smlouvy část areálu Masarykova okruhu (automotodromu). Vzhledem k charakteru převáděného majetku dospěl prvostupňový orgán k závěru, že nelze určit tržní cenu jako cenu, která byla sjednána mezi nezávislými osobami v běžných obchodních vztazích za stejných nebo obdobných podmínek. Z tohoto důvodu v souladu s § 23 odst. 7 ZDP přistoupil ke zjištění ceny podle zvláštního předpisu (zákona o oceňování majetku). Referenční cenu pak stanovil na základě posudku znalce Ing. M. K. ze dne 15. 6. 2013, č. 6930-109/2013, který byl zpracován pro žalobce za účelem stanovení daně z převodu nemovitostí. 16. K tomu, aby mohl soud posoudit, zda žalobce rozdíl mezi cenou kupní a cenou referenční věrohodně objasnil, bylo třeba posoudit, zda žalovaný správně stanovil referenční cenu. K tomu ostatně směřují i další žalobní námitky, neboť žalobce stanovení referenční ceny podle zákona o oceňování majetku zpochybňuje. Má za to, že v daném případě bylo možné stanovit referenční cenu obvyklou (tržní) a že žalovaný dostatečně neodůvodnil a nedoložil, že v daném případě takovou referenční cenu určit nelze. 17. Předně je třeba uvést, že zdejší soud ve věci téhož žalobce a žalovaného posuzoval zákonnost vydaného zajišťovacího příkazu, kterým bylo žalobci uloženo zajištění dosud nestanovené daně složením jistoty na depozitní účet správce daně, a to na daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období od 1. 1. 2013 do 30. 12. 2013 ve výši 52 880 040 Kč, právě v souvislosti s předmětným prodejem části automotodromu K. A. Zdejší soud v rozsudku ze dne 16.2.2017, č.j. 62 Af 21/2015-157, potvrdil závěr žalovaného, že prodej podstatné části automotodromu osobě spojené vyžadoval určení ceny podle zákona o oceňování majetku. S ohledem na výjimečnost předmětu prodeje bylo vyloučeno užití ceny obvyklé mezi nezávislými osobami, neboť srovnatelné objekty nejsou k dispozici. Tento závěr potvrdil i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 17.8.2017, č.j. 2 Afs 74/2017-46. Shodu s prvopisem potvrzuje: R. L. pokračování 4 62 Af 81/2016 18. Právě uvedené však oba soudy vyslovily v řízení, jehož předmětem byl zajišťovací příkaz (a nikoli doměření daně), který je vydáván (a výše zajišťované daně stanovena) na základě pomůcek správce daně (§ 167 odst. 4 daňového řádu). Smyslem rozhodnutí o zajištění daně (zajišťovacího příkazu) je dočasné zajištění účelu správy daní, kterým je úhrada určité částky jako jistoty pro případné budoucí plnění, nikoli její přesné stanovení. Nejedná se o rozhodnutí, jímž by byla vyměřována samotná daňová povinnost. K vydání zajišťovacího příkazu plně postačí, má-li správce daně k dispozici dostatek indicií vedoucích ke vzniku odůvodněné obavy z budoucí nedobytnosti daně. Právě v rámci tohoto přezkumu soudy shledaly dostatečným závěr správce daně o nemožnos