6 As 172/2020 — Nejvyšší správní soud

31 A 119/2018- 72 - text 6 31 A 119/2018 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jaroslavy Skoumalové a soudců Mgr. Petra Sedláka, PhD. a JUDr. Václava Štencla, MA ve věci žalobce: STAVEBNÍ FIRMA PLUS, s.r.o., IČO 26285363 sídlem Měšťanská 3992/109, 695 01 Hodonín zastoupený advokátkou JUDr. Marcelou Andrýskovou sídlem Masarykovo nám. 22, 695 01 Hodonín proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje sídlem Žerotínovo náměstí 449/3, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 6. 2018, č. j. JMK 39205/2018, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět řízení 1. Městský úřad Hodonín, odbor životního prostředí (dále jen „správní orgán prvého stupně“) rozhodnutím ze dne 29. 1. 2018, č. j. MUHOCJ 2252/2018 OŽP (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), shledal žalobce vinným ze spáchání správního deliktu dle § 20a odst. 1 písm. c) zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně ZPF“) a uložil mu pokutu ve výši 50 000 Kč a povinnost k náhradě nákladů řízení ve výši 1000 Kč. Uvedeného správního deliktu se měl žalobce dopustit tím, že užíval zemědělskou půdu části pozemků p.č. 1352/20, 1352/219, 1352/221, 1352/222, 1352/186, 1352/187, 1352/188, 1352/189, 1352/220 vše v k. ú. Hodonín (dále téže „předmětné pozemky“) k nezemědělským účelům (skladování stavebního materiálu a provádění recyklace stavebních odpadů) bez souhlasu orgánu ochrany zemědělského půdního fondu (dále jen „ZPF“). 2. Žalovaný následně rozhodnutím ze dne 13. 6. 2018, č. j. JMK 39205/2018 (dále jen „napadené rozhodnutí“), podle § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) změnil prvostupňové rozhodnutí tak, že označení „správní delikt“ nahradil označením „přestupek“ a ve výroku I. doplnil dobu spáchání přestupku – v období od 19. 8. 2016 do 2. 11. 2017. Ve zbytku pak žalovaný prvostupňové rozhodnutí potvrdil. II. Stanoviska účastníků řízení 3. Žalobce se domáhá zrušení správních rozhodnutí obou stupňů a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalovaný se relevantním způsobem nevypořádal s tvrzeními žalobce. Žalobce odkazuje na § 1012 občanského zákoníku a rozhodnutí Okresního soudu Plzeň - jih sp. zn. 4 C 3/2008 a Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3322/2010 a namítá, že § 3 odst. 4 zákona o ochraně ZPF neumožňuje libovůli správního orgánu vybrat si osobu přestupce. Řízení mělo být vedeno pouze s vlastníky předmětných pozemků, neboť ti disponují dle § 1012 občanského zákoníku jak povinnostmi, tak právy k předmětným pozemkům. Vlastník se uzavřením nájemní smlouvy dočasně zbavuje svého práva věc užívat, nezbavuje se svého práva vyloučit každého jiného z užívání věci bez jeho souhlasu, tedy ani povinnosti dodržování zákona o ochraně ZPF. Uzavřením nájemní smlouvy vlastník souhlasil s jejím užíváním v rozsahu dle nájemní smlouvy. Žalobce užívá předmětné pozemky v souladu s uzavřenou nájemní smlouvou. Ta prokazuje také to, že pozemky nebyly ke dni uzavření nájemní smlouvy užívány vlastníkem v souladu s § 3 odst. 1 písm. c) zákona o ochraně ZPF. Správní orgán měl postihnout známého vlastníka nemovitostí, který pravděpodobně způsobil změnu jejich užití. Pokud právní předpis připouští dvojí postih téhož skutku za pouze právně kvalifikačních podmínek, je toto ustanovení neaplikovatelné. Pokud měl být postihnut vlastník pozemku, nelze postihnout za stejný delikt žalobce. Uživatele lze postihnout pouze v případech, kdy vlastník pozemku není znám. S ohledem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1738/2005 je navíc nutné řešit, zda vůbec může být použit speciální předpis, jímž je zákon o půdě. Zákon o ochraně ZPF nelze použít, neboť pozemky byly v době uzavření nájemní smlouvy již užívány k nezemědělským účelům, tedy již fakticky nebyly součástí ZPF, a v roce 1999 byl vydán souhlas s dočasným odnětím ze ZPF. Neodvedení odvodů za dočasné odnětí je věcí státu a dotčených vlastníků a nemá vliv na charakter pozemků, neboť ty nebyly vráceny do ZPF. S ohledem na rozsudky Vrchního soudu v Praze 6 A 905/94 a Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 1883/2000 nezáleží na zápisu v katastru nemovitostí, ale na skutečném charakteru pozemků. Žalobce nemůže odpovídat za závadný stav, neboť ten nastal daleko dříve, než jím byly nemovitosti užívány. Správní orgán si zřejmě vyhlédl subjekt, který je nejbonitnější pro ukládání pokut, a tím se dopustil nezákonné libovůle. 4. Žalovaný ve svém vyjádření odkazuje na napadené rozhodnutí a navrhuje, aby soud žalobu zamítl. Zákaz obsažený v zákoně o ochraně ZPF dopadá na každého bez ohledu na vztahy vyplývající z občanského práva. Nelze směšovat rovinu soukromoprávní a veřejnoprávní. Trvajícího přestupku (užívání zemědělské půdy k nezemědělským účelům) se žalobce mohl dopustit i přesto, že protiprávní stav sám nevyvolal a pouze jej udržoval. Jedná se o trvající přestupek, proto je nepodstatné, že měl být potrestán vlastník pozemku. Osobou, která pozemky fakticky užívá, je žalobce. Ze zákona nevyplývá, že je možné postihnout uživatele pozemku až tehdy, pokud vlastník není znám. Souhlas ze dne 7. 9. 1999 se týká pouze části předmětných pozemků a navíc řeší pouze rozšíření hliniště, nikoliv skladování stavebního materiálu ani recyklaci stavebních odpadů. K argumentaci, že rozhodný je skutečný stav pozemků a nikoliv jejich evidence, žalovaný odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 8 As 22/2018-52. III. Posouzení věci krajským soudem 5. Krajský soud v Brně na základě včas podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2, věta první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „s. ř. s.“), jakož i řízení předcházející jeho vydání. Při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správních orgánů (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Při rozhodování soud vycházel z obsahu správního spisu, nad jehož rámec nebylo potřeba provádět dokazování. 6. Předně soud poznamenává, že se žalovaný řádně zabýval všemi odvolacími námitkami, zdůvodnil své úvahy a předložil ucelenou argumentaci oponující argumentaci žalobce. Z napadeného rozhodnutí je patrná reakce na námitky žalobce i konkrétní úvahy žalovaného. Nelze proto souhlasit s námitkou žalobce, že žalovaný s tvrzeními žalobce relevantně nevypořádal. Sám žalobce ostatně proti úvahám žalovaného v žalobě brojí konkrétní argumentací, a krajskému soudu proto nic nebrání v tom, aby správnost těchto úvah věcně posoudil. 7. Jádrem sporu je otázka, zda mohl být žalobce jakožto uživatel předmětných pozemků z titulu nájemní smlouvy postižen za správní delikt dle § 20a odst. 1 písm. c) zákona o ochraně ZPF s ohledem na skutečnost, že protiprávní stav dle jeho tvrzení vyvolal vlastník předmětných pozemků, který je znám. 8. Podle § 3 odst. 1 písm. c) zákona o ochraně ZPF je zakázáno užívat zemědělskou půdu k nezemědělským účelům bez souhlasu s odnětím ze ZPF s výjimkou případů, kdy souhlasu není třeba. 9. Podle § 20a odst. 1 písm. c) zákona o ochraně ZPF se právnická osoba nebo podnikající fyzická osoba dopustí přestupku tím, že v rozporu s § 3 odst. 1 písm. c) užívá zemědělskou půdu k nezemědělským účelům bez souhlasu s jejím odnětím ze ZPF. 10. V prvé řadě musí soud poznamenat, že na odpovědnost za přestupek podle zákona o ochraně ZPF nelze vztáhnout pravidla o soukromoprávní odpovědnosti vlastníka věci. Nemůže být proto rozhodné, že se ve světle soukromého práva vlastník nemůže zbavit svých povinností plynoucích z vlastnického práva, a tudíž ani případné soukromoprávní odpovědnosti za porušení těchto povinností. V případě veřejnoprávní odpovědnosti plynoucí z porušení veřejnoprávních povinností je nutno vždy aplikovat danou speciální úpravu a individuálně zkoumat, komu je zvláštní veřejnoprávní povinnost ukládána a kdo pak za porušení této povinnosti odpovídá. Jestliže je veřejné právo v tomto směru jednoznačné, není důvod hledat analogii v právu soukromém, neboť zde není žádná mezera v právu, kterou by bylo nutno tímto způsobem vyplnit. Tak tomu je také v případě § 20a odst. 1 písm. c) zákona o ochraně ZPF, ze kterého zřetelně vyplývá, že za daný přestupek odpovídá každý, kdo se dopustí zde vymezeného jednání. Z těchto důvodů také není na věc přiléhavá judikatura civilních soudů, na kterou žalobkyně odkazuje, neboť ta se týká právě soukromoprávních aspektů vlastnického práva a kromě toho řeší zcela odlišné skutkové situace (včetně otázky, zda určitá skutková situace spadá do působnosti zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, který na posuzovanou věc nijak nedopadá). 11. Z citovaných ustanovení je patrné, že přestupku dle § 20a odst. 1 písm.