4 Afs 48/2015 — Nejvyšší správní soud

31 Af 49/2020- 38 - text 6 31 Af 49/2020 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jaroslavy Skoumalové a soudců JUDr. Václava Štencla, MA a JUDr. Martina Kopy, Ph.D. ve věci žalobce: Waste Invest s.r.o., IČO 01859307 sídlem Bělehradská 858/23, Vinohrady, 120 00 Praha 2 zastoupený advokátem Mgr. Robertem Pšenkem sídlem Veselá 169/24, 602 00 Brno proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 6. 2020, č. j. 22348/20/5100-41453-712735, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět řízení 1. Finanční úřad pro Jihomoravský kraj (dále jen „správce daně“) rozhodnutím ze dne 23. 1. 2020, č. j. 217594/20/3008-00540-705601 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), zřídil správcovské zástavní právo k sedmi vozidlům náležejícím do vlastnictví žalobce za účelem zajištění neuhrazené daně v celkové výši 142 218 Kč. Jmenovitě se jednalo o tato vozidla: nákladní automobil Scania s registrační značkou X, nákladní automobil Wolkswagen Crafter s registrační značkou X, nákladní automobil Scania P 124 GB s registrační značkou X, nákladní automobil Wolkswagen Crafter s registrační značkou X, nákladní automobil Peugeuot 206 s registrační značkou X, osobní automobil Wolkswagen Caddy s registrační značkou X a nákladní automobil Mercedes-Benz Atego 1323 s registrační značkou X. Žalovaný následně rozhodnutím ze dne 8. 6. 2020, č. j. 22348/20/5100-41453-712735 (dále jen „napadené rozhodnutí“), podle § 116 odst. 1 písm. c) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“) zamítl odvolání žalobce podané proti prvostupňovému rozhodnutí správce daně a toto rozhodnutí potvrdil. II. Stanoviska účastníků řízení 2. Žalobce se domáhá zrušení správních rozhodnutí obou stupňů a přiznání náhrady nákladů řízení. Namítá, že správce daně zřízením zástavního práva k sedmi motorovým vozidlům žalobce porušil zásadu proporcionality. V případě rozhodování o zřízení zástavního práva podle § 170 daňového řádu se uplatní princip proporcionality. Příkladem nesprávného postupu správce daně je zřízení zástavního práva k majetku, který svojí hodnotou již na první pohled řádově převyšuje výši neuhrazené daně. V posuzované věci bylo zástavní právo zřízeno k zajištění neuhrazené daně ve výši 142 218 Kč. Podle § 5 odst. 3 daňového řádu má správce daně šetřit práva a právem chráněné zájmy daňových subjektů a třetích osob v souladu s právními předpisy a používá při vyžadování plnění jejich povinností jen takové prostředky, které je nejméně zatěžují, a ještě umožňují dosáhnout cíle správy daní. Správce daně pak v rozporu se rozhodovací praxí přenáší povinnost tvrzení hodnoty zastavených movitých věcí na žalobce. Jedno z vozidel zajištěných zástavním právem se prodává za cenu převyšující daňovou pohledávku. Při porovnání hodnoty zastavených movitých věcí žalobce s výší neuhrazené daně je zřejmé, že postup správce daně je v rozporu se zásadou proporcionality, přičemž tento nesprávný postup správce daně má pro žalobce značný ekonomický dopad. Proto jsou napadená rozhodnutí nezákonná. Správní orgán porušil zásady správního trestání tím, že ignoroval zásadu vyšetřovací, která mu ukládá zjišťovat všechny skutečnosti ve prospěch i neprospěch žalobce. Překročil také zákonem stanovené meze správního uvážení a napadená rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů. 3. Žalovaný ve svém vyjádření odkazuje na napadené rozhodnutí a navrhuje, aby soud žalobu zamítl. Napadené rozhodnutí nelze označit za nepřezkoumatelné, neboť je založeno na skutkových důvodech, které jsou dostatečné, právní závěry žalovaného vyplývají z rozhodných skutkových okolností a argumentace žalovaného je srozumitelná a logická. Námitkou porušení zásady proporcionality při zřízení zástavního práva se žalovaný dostatečně zabýval již v napadeném rozhodnutí, proto na něj žalovaný toliko odkazuje. Skutečnost, že i jediné ze zastavených vozidel svojí hodnotou převyšuje výši neuhrazené daně, je ničím nepodložený tvrzením, které žalobce použil teprve až v žalobě. Není povinností žalovaného, aby prokázal hodnotu zastavených věcí. V souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt je právě na žalobci, aby prokázal svá tvrzení o hodnotě zastavených věcí. Námitka porušení zásad správního trestání postrádá smysl, jelikož institut zástavního práva je institutem zajišťovacím. Daňové řízení není založeno na zásadě vyšetřovací, břemeno důkazní nese primárně daňový subjekt. III. Posouzení věci krajským soudem 4. Krajský soud v Brně na základě včas podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2, věta první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „s. ř. s.“), jakož i řízení předcházející jeho vydání. Při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správních orgánů (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Ve věci rozhodl bez nařízení jednání za splnění zákonných podmínek (§ 51 odst. 1 s. ř. s.). Při rozhodování soud vycházel z obsahu správního spisu, nad jehož rámec nebylo potřeba provádět dokazování. 5. Soud se nejdříve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti, kterou žalobce spatřoval v nedostatku důvodů. Zde je nutno předeslat, že „míra precizace žalobních bodů do značné míry určuje i to, jaké právní ochrany se žalobci u soudu dostane. Čím je žalobní bod, byť i vyhovující, obecnější, tím obecněji k němu může správní soud přistoupit a posuzovat jej. Není naprosto namístě, aby soud za žalobce spekulativně domýšlel další argumenty či vybíral z reality skutečnosti, které žalobu podporují. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by funkci žalobcova advokáta.“ [rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008-78, všechna zde citovaná rozhodnutí jsou dostupná na adrese www.nssoud.cz]. Žalobce neuvádí žádné konkrétní důvody, proč je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné, v duchu výše citovaného rozsudku NSS se proto soud této žalobní námitce věnoval pouze v obecné rovině. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena na nedostatku skutkových zjištění, o které správní orgán opírá své rozhodovací důvody. Podle § 170 odst. 2 daňového řádu musí rozhodnutí o zřízení zástavního práva obsahovat mimo obecné náležitosti také výši zajištěné daně a označení zástavy. Prvostupňové rozhodnutí tyto zvláštní požadavky na skutková zjištění splňuje, jelikož obsahuje jak výčet jednotlivých dlužných částek na dani, tak seznam zastavených motorových vozidel. Přezkoumatelným je stejně tak i napadené rozhodnutí, žalovaný v něm vycházel ze stejných skutkových zjištění jako prvostupňové rozhodnutí, reagoval na námitky žalobce, se kterými se řádně vypořádal, a jeho argumentace je srozumitelná a vnitřně koherentní. 6. Poté soud přistoupil k řešení věcné stránky sporu tj. otázky, zda správce daně zastavením movitých věcí žalobce porušil zásadu proporcionality, když rozhodl o zřízení zástavního práva k sedmi vozidlům ve vlastnictví žalobce. 7. Podle § 5 odst. 3 daňového řádu správce daně šetří práva a právem chráněné zájmy daňových subjektů a třetích osob v souladu s právními předpisy a používá při vyžadování plnění jejich povinností jen takové prostředky, které je nejméně zatěžují a ještě umožňují dosáhnout cíle správy daní. 8. Podle § 170 odst. 1 a 2 daňového řádu může správce daně zřídit rozhodnutím zástavní právo k majetku daňového subjektu k zajištění jím neuhrazené daně za podmínek stanovených občanským zákoníkem, pokud tento zákon nestanoví jinak. Rozhodnutí o zřízení zástavního práva obsahuje ve výroku kromě náležitostí podle § 102 odst. 1 také výši daně zajištěné zástavním právem a označení zástavy. 9. Z rozsudku rozšířeného senátu NSS ze dne 27. 10. 2009, č. j. 2 Afs 186/2006-54, zároveň vyplývá, že při zřízení správcovského zástavního práva by měly být respektovány základní zásady daňového řízení, zejména zásada proporcionality, popř. minimalizace zásahů do práv. Žalovaný ve svém vyjádření správně uvádí, že citovaný rozsudek rozšířeného senátu se věnuje otázce, zda rozhodnutí o zřízení zástavního práva podléhá soudnímu přezkumu. Dle názoru soudu jsou však úvahy rozšířeného senátu o nutnosti respektování základních zásad daňového řízení obecně platné pro rozhodování o zřízení zástavního práva. 10. Nutnost respektovat zásadu proporcionality ovšem nemůže vést k takovému výkladu § 170 daňového řádu, který by založil správci daně zcela novou, zákonem neupravenou povinnost. Princip proporcionality má totiž chránit pouze před zjevnými excesy správce daně. To znamená, že z celého okruhu možných případů, v nichž přichází v úvahu zřízení zástavního práva prostřednictvím aplikace ustanovení § 170 daňového řádu, vylučuje ty, v nichž by postup správce