6 As 89/2015 — Nejvyšší správní soud

29 A 112/2020- 80 - text  10 29 A 112/2020 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Bystřické a soudců JUDr. Faisala Husseiniho a JUDr. Mariana Kokeše ve věci žalobce: M. M. zastoupený advokátem JUDr. Radkem Ondrušem sídlem Bubeníčkova 42, 615 00 Brno proti žalovanému: Ministerstvo pro místní rozvoj sídlem Staroměstské náměstí 6, 110 15 Praha o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 5. 2020, č. j. MMR-12889/2020-83/639, takto: I. Rozhodnutí Ministerstva pro místní rozvoj ze dne 13. 5. 2020, č. j. MMR-12889/2020-83/639, a rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje ze dne 20. 1. 2020, sp. zn. KUSP 83346/2018 ÚP-IS, č. j. KUZL 4574/2020, se ruší a věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 11 228 Kč, a to k rukám jeho advokáta, JUDr. Radka Ondruše, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Městský úřad Holešov (dále jen „stavební úřad“) na základě žalobcovy žádosti rozhodnutím ze dne 22. 10. 2018, sp. zn. 4173/2018, č. j. HOL-19764/2018/SÚ/DN (dále jen „rozhodnutí stavebního úřadu“) povolil dle § 123 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“), k předčasnému užívání stavbu „Rekonstrukce tvrze v Kurovicích – SO 07 Dešťová kanalizace na pozemku: stavební parcela číslo X v katastrálním území Kurovice“ (dále jen „stavba“). 2. Dne 3. 12. 2018 obdržel Krajský úřad Zlínského kraje (dále jen „krajský úřad“) společný podnět E. a V. F. (dále jen „podnět“ a „podatelé“), zastoupených advokátem JUDr. M. K., Ph.D. Tímto podnětem se podatelé domáhali přezkoumání rozhodnutí stavebního úřadu, a to v přezkumném řízení podle § 94 a násl. zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“). 3. Krajský úřad opatřením ze dne 6. 12. 2018, č. j. KUZL 83937/2018, vyzval stavební úřad k předložení spisu věci se týkajícího a vyjádření k podnětu. Požadovaný spis krajský úřad obdržel dne 20. 12. 2018. Následně krajský úřad usnesením ze dne 5. 2. 2019, sp. zn. KUSP 83346/2018 ÚP-IS, č. j. KUZL 589/2019 (dále jen „usnesení o zahájení přezkumného řízení“), podle § 95 odst. 1 správního řádu zahájil přezkumné řízení ve věci rozhodnutí stavebního úřadu. 4. Proti usnesení o zahájení přezkumného řízení podal žalobce odvolání, v němž uplatnil námitku podjatosti a další procesní návrhy. Poté žalovaný rozhodnutím ze dne 14. 1. 2020, č. j. MMR-12358/2019-83/649, odvolání zamítl a usnesení o zahájení přezkumného řízení potvrdil. 5. Následně krajský úřad rozhodnutím ze dne 20. 1. 2020, sp. zn. KUSP 83346/2018 ÚP-IS, č. j. KUZL 4574/2020 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), podle § 97 odst. 3 správního řádu zrušil rozhodnutí stavebního úřadu a věc vrátil stavebnímu úřadu. 6. Proti prvostupňovému rozhodnutí se žalobce odvolal. V tomto odvolání, resp. v jeho doplnění, uvedl řadu námitek, v nichž argumentoval mj. tak, že krajský úřad zmeškal lhůtu pro zahájení přezkumného řízení. Toto rozhodnutí však žalovaný rozhodnutím, které je nyní napadeno žalobou, zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. 7. Předmětem řízení tak nyní je, zda krajský úřad zákonně rozhodl o zrušení rozhodnutí stavebního úřadu, resp. zda žalovaný otázku zákonnosti tohoto rozhodnutí posoudil správně. II. Shrnutí argumentů obsažených v žalobě 8. Ve včas podané žalobě žalobce navázal na odvolací námitky. Předně tak uvedl, že dle jeho názoru krajský úřad zmeškal subjektivní lhůtu pro zahájení přezkumného řízení. Z toho pak plyne nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí žalovaného. V tomto směru ostatně považuje žalobce napadené rozhodnutí za nedostatečně odůvodněné, neboť toto rozhodnutí adekvátně nereagovalo na žalobcovu odvolací argumentaci. Nad rámec toho žalobce – „z důvodu právní jistoty“ – opětovně vznesl např. námitku podjatosti krajského úřadu, namítl, že prvostupňové rozhodnutí i rozhodnutí žalovaného jsou přepjatě formalistická a vedena pouze snahou o zrušení rozhodnutí stavebního úřadu; dále žalobce uvedl např. to, že napadené rozhodnutí vychází z nesprávného pojetí zákonných podmínek pro povolení k předčasnému užívání stavby, že dotčená rozhodnutí správních orgánů se opírají o nesprávný zákon (potažmo o zákon v nerelevantním znění), že nebrala dostatečně v potaz žalobcovu dobrou víru. Dále žalobce namítá také nesprávný postup při dokazování a další pochybení. 9. V případě zmeškání subjektivní lhůty pro nařízení přezkumného řízení zdůraznil žalobce, že přezkumné řízení zahájil krajský úřad na základě podnětu podatelů. Ten jménem podatelů podal u krajského úřadu dne 3. 12. 2018 jejich advokát. Tento podnět obsahoval skutečnosti, které byly důvodem pro zahájení přezkumného řízení. Krajský úřad se tak dozvěděl o tvrzených důvodech pro zahájení přezkumného řízení prokazatelně dne 3. 12. 2018, a to z podnětu. Jedině tyto informace pak byly důvodem pro zahájení přezkumného řízení a krajský úřad je již nijak nedoplňoval. Samotné doložení správního spisu v dané věci již nemělo na obsah těchto objektivních skutečností žádný vliv. 10. Žalobce uvedl, že dle § 96 odst. 1 správního řádu lze usnesení o zahájení přezkumného řízení vydat nejdéle do dvou měsíců ode dne kdy, kdy se tento o důvodech zahájení přezkumného řízení dozvěděl. Krajský úřad proto měl rozhodnout nejpozději do 3. 2. 2020, což bylo pondělí (soud poznamenává, že žalobce měl zřejmě na mysli den 3. 2. 2019). Jelikož tak ale učinil až 5. 2. 2019, zmíněnou subjektivní lhůtu pro zahájení přezkumného řízení zmeškal. Usnesení o zahájení přezkumného řízení tedy bylo vydáno po uplynutí zákonné lhůty. Proto bylo zahájení přezkumného řízení nepřípustné, pročež je prvostupňové rozhodnutí a rozhodnutí žalovaného nezákonné. 11. Již v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí žalobce argumentoval rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 5. 2015, č. j. 9 As 183/2014-34 (všechna zde uvedená rozhodnutí správních soudů jsou dostupná na www.nssoud.cz), kterého se dovolával v prvostupňovém rozhodnutí i krajský úřad. Z tohoto rozsudku plyne, že za den, kdy se správní orgán dozvěděl o důvodu zahájení přezkumného řízení podle § 96 odst. 1 správního řádu, je třeba považovat den, kdy správní orgán získal dokumenty a informace, z nichž později usoudil, že rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s právními předpisy. S tím je v rozporu názor krajského úřadu, potažmo žalovaného, že subjektivní lhůta začala běžet až okamžikem, kdy krajský úřad obdržel spis stavebního úřadu. Ve smyslu citované judikatury totiž § 96 odst. 1 správního řádu nespojuje začátek běhu subjektivní lhůty s obdržením spisu, ale s okamžikem, kdy se správní úřad dozví o důvodech, pro které je možné přezkumné řízení zahájit. Zároveň Nejvyšší správní soud v daném rozsudku vyložil, že § 96 odst. 1 správního řádu je nutné vykládat restriktivně ve prospěch účastníka řízení, nikoliv ve prospěch úřadu a počátek běhu prekluzivní lhůty je třeba spojit s přezkoumatelnou objektivní skutečností. Počátek běhu lhůty je proto spojen s okamžikem, kdy příslušný úřad obdržel informaci, ze které bylo alespoň v hrubých rysech zřejmé, v čem konkrétně spočívalo porušení zákona a je zcela irelevantní, kdo tomuto úřadu danou informaci poskytl. 12. Žalobce též opět zdůraznil, že podrobný podnět vypracoval advokát, tedy vysoce kvalifikovaný odborník. Z tohoto podání také krajský úřad citoval konkrétní důvody, které již svým dalším úředním postupem nikterak nerozváděl ani nedoplňoval. Je proto dle žalobce zcela zřejmé, že krajský úřad obdržel informace právě z tohoto podání, a to více než jen v hrubých rysech. Od tohoto okamžiku je proto nutné začít počítat běh subjektivní lhůty. 13. K výše uvedenému žalobce dodává, že si krajský úřad i žalovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 5. 2015, č. j. 9 As 183/2014-34, nesprávně vyložili, neprostudovali si jej a spokojili se pouze s právní větou, která se pokouší zevšeobecnit závěry soudů a často proto nepojme všechny důležité aspekty, které soudy ve svém rozsudku posuzovaly. To žalobce zdůrazňoval již v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí, avšak žalovaný se k tomu nijak nevyjádřil. III. Vyjádření žalovaného k žalobě 14. Ve vyjádření k žalobě žalovaný pouze stručně uvedl, že se domnívá, že žaloba není důvodná. Přitom žalovaný ponechal na úvaze soudu, zda je žalobcova argumentace dostatečná a průkazná pro zrušení napadeného rozhodnutí. Dle žalovaného tak tomu však není. IV. Posouzení věci soudem 15. Krajský soud přezkoumal, bez jednání (§ 51 odst. 2 s. ř. s.) v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.) napadené rozhodnutí žalovaného, jakož i předcházející rozhodnutí správního orgánu prvního stupně včetně řízení předcházejícího jejich vydání, a shledal, že žaloba je důvodná (§ 78 odst. 1 s. ř. s.). 16. Za klíčovou považuje soud po seznámení se s věcí otázku, zda krajský úřad dodržel subjektivní lhůtu pro zahájení přezkumného řízení (objektivní lhůta nyní není důležitá).