7 As 83/2010 — Nejvyšší správní soud

22 A 24/2022- 42 - text  7 22 A 24/2022 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem Mgr. Filipem Skřivanem ve věci žalobce: R. K. bytem X zastoupen Mgr. Romanem Klimusem, advokátem sídlem Vídeňská 188/119d, Brno proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje sídlem Žerotínovo náměstí 449/3, Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 2. 2022, č. j. X, sp. zn. X takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Městský úřad Břeclav (dále jen „městský úřad“) rozhodnutím ze dne 3. 3. 2021, č. j. X (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), uznal žalobce vinným ze spáchání přestupku dle § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu). Přestupku se žalobce dopustil tím, že dne 28. 11. 2020 v 10:40 hod. v obci T. na ulici T., jako řidič motorového vozidla X, reg. zn. X, v rozporu s § 4 písm. c) zákona o silničním provozu, nerespektoval povinnost vyplývající z dopravní značky č. B 2 „Zákaz vjezdu všech vozidel“ a s uvedeným vozidlem vjel na jednosměrnou pozemní komunikaci, v níž je provoz veden opačným směrem. Za spáchání přestupku uložil městský úřad žalobci pokutu ve výši 1 500 Kč a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. Odvolání žalobce žalovaný napadeným rozhodnutím zamítl a rozhodnutí městského úřadu potvrdil. II. Obsah žaloby 2. Proti napadenému rozhodnutí podal žalobce včasnou žalobu. Namítá, že vozidlo neřídil a dopravního přestupku se nedopustil. V předmětném čase byl na svém soukromém pozemku a hlídal vnoučata. Bez jeho svolení na tento pozemek vstoupili příslušníci Policie ČR a požadovali po něm průkaz totožnosti. Zároveň vyhrožovali, že pokud průkaz nepředloží, bude odvezen za účelem ztotožnění na policejní služebnu. Chování policistů bylo nevhodné, agresivní, navíc před dvěma nezletilými dětmi. Policisté žalobce podezírali ze spáchání výše vymezeného přestupku. Žalobce předal policistům doklad totožnosti a odebral se s dětmi do domu, aby nemusely být přítomny nevhodnému chování policistů. Policisté ovšem následně se záměrem vstoupit do domu zvonili, bušili na dveře a vyhrožovali žalobci. Událost ukončil příjezd syna žalobce. Tomu policisté předali doklad totožnosti a z místa odjeli. Tyto skutečnosti žalobce uvedl na ústním jednání během řízení v prvním stupni. Nevhodným chováním policistů se žalovaný vůbec nezabýval a nepožadoval ohledně této skutečnosti jejich svědeckou výpověď. 3. Následně byla věc rozhodována ve správním řízení. Správní orgány se nevypořádaly s tvrzeními žalobce. Rozhodly pouze na základě výpovědí policistů, oznámení o přestupku a úředního záznamu a zohlednily tedy jen skutkovou verzi policistů. Proč k tvrzením žalobce nepřihlížely, nezdůvodnily. Skutkový stav tedy nebyl prokázán. Žalobce uznává, že svědectví policistů má obecně vysokou vypovídající hodnotu, jeho existence však neznamená, že správní orgány mohou zcela rezignovat na shromažďování dalších důkazů (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 9. 2011, č. j. 1 As 97/2011 – 52). O spáchání přestupku neexistuje kamerový záznam a k prokázání skutkového stavu tak dojít ani nemohlo. 4. Žalobce proto navrhuje, aby krajský soud napadené rozhodnutí a jemu předcházející rozhodnutí městského úřadu zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. III. Vyjádření žalovaného 5. Žalovaný s podanou žalobou nesouhlasí, napadené rozhodnutí považuje za správné a náležitě odůvodněné. Žalobce namítá v žalobě totéž, co v odvolání. 6. Zásah policistů a jejich chování není předmětem řízení o přestupku a správní orgány nemají možnost práci policie jakkoliv ovlivnit. Podle správních orgánů zásah navíc nepřekročil míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného služebním úkonem. Kdyby žalobce s policisty spolupracoval a přestupek na místě projednal, nemuseli se policisté pokoušet následně s žalobcem spojit, byť i jen proto, aby mu vrátili občanský průkaz. Formu a průběh kontroly tak určil žalobce, když odmítl s policisty jednat. Žalovanému není známo, zda žalobce podal proti postupu policistů stížnost, popř. s jakým výsledkem. 7. K tvrzení, že nebyl prokázán skutkový stav, jelikož správní orgány vycházely pouze z výpovědí policistů, se žalovaný rozsáhle vyjádřil v napadeném rozhodnutí. Žalobce od počátku nesouhlasí se spácháním přestupku. Správní orgány daly za pravdu výpovědím policistů. Výsledek hodnocení podkladů odpovídá zásadám formální logiky. Správní orgány postupovaly v souladu se zásadou volného uvážení a své úvahy řádně odůvodnily. Přestupek nebyl dokumentován technickým prostředkem. V této situaci jsou tak svědecké výpovědi zasahujících policistů a jimi zpracované písemnosti jedinými možnými důkazy. Situace, ve které obviněný z přestupku popírá tvrzení policisty není v přestupkovém řízení výjimečná a je logické přiznat svědectví policisty vykonávajícího dohled nad provozem na pozemních komunikacích vysokou míru věrohodnosti. IV. Posouzení věci krajským soudem 8. Žaloba byla podána včas (§ 72 odst. 1 s. ř. s.), osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s. ř. s.). Žaloba je přípustná (zejména § 65, § 68 a § 70 s. ř. s.). 9. Žaloba není důvodná. 10. Předmětem sporu je zejména otázka, zda správní orgány dostatečně zjistily skutkový stav. V přestupkovém řízení je správní orgán povinen prokázat nade vší rozumnou pochybnost, že se deliktního jednání dopustil právě ten, kdo má být za přestupek postižen. V řízení o přestupku se nelze spokojit s tím, že skutečnost, že se obviněný dopustil přestupku, je pravděpodobnou verzí skutkového stavu. Není-li mimo rozumnou pochybnost prokázáno, že jednáním obviněného byly naplněny znaky skutkové podstaty přestupku, nemůže být učiněn závěr, že byl přestupek spáchán. V takovém případě v souladu se zásadou in dubio pro reo, tj. v pochybnostech ve prospěch obviněného, nelze obviněného shledat vinným (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 5. 2006, č. j. 2 As 46/2005 – 55, ze dne 27. 6. 2013, č. j. 7 As 145/2012 – 39, či ze dne 9. 10. 2015, č. j. 4 As 206/2015 – 39). 11. V posuzované věci jde o to, zda bylo prokázáno, že se žalobce dopustil uvedeného jednání. Správní orgány přitom vycházely zejména z oznámení o přestupku, fotodokumentace místa spáchání přestupku, úředního záznamu Policie České republiky a výpovědí policistů. Žalobce zjištěný skutkový stav popírá a má za to, že tyto důkazy nejsou dostačující, jelikož všechny pochází ze stejného zdroje, tedy Policie ČR. Z napadeného rozhodnutí podle něj není zřejmé, proč správní orgány přihlédly ke skutkové verzi představené policisty a nezabývaly se tou, kterou předestřel žalobce. 12. Z uvedených podkladů vyplývá, že hlídka Policie ČR při vykonávání dohledu nad bezpečností silničního provozu v T. na ulici T. uviděla žalobce, jak v rozporu s dopravní značkou B 2 „Zákaz vjezdu všech vozidel“ vjel na jednosměrnou pozemní komunikaci v níž je provoz veden opačným směrem a pokračoval k rodinnému domu č. X, kde zastavil a byl kontrolován hlídkou Policie ČR. Policisté po celou dobu udržovali vizuální kontakt s vozidlem. Vozidlo řídil žalobce a nacházely se v něm také dvě nezletilé děti. Po výzvě policistů k předložení dokladů potřebných k řízení vozidla je žalobce odmítl předložit s tím, že vozidlo neřídil, a policisté se nacházejí na jeho soukromém pozemku. Požadoval, aby policisté pozemek opustili. Nakonec policistům předložil doklad totožnosti a odvedl děti do domu. Z toho pak již nevyšel, ačkoliv se jej policisté pokusili kontaktovat zvoněním, boucháním na dveře a telefonicky. Následně dorazil syn žalobce, kterému policisté předali žalobcův doklad totožnosti a místo opustili. 13. Takto zjištěný skutkový stav žalobce na ústním jednání popřel a uvedl skutkovou verzi vyjádřenou také v žalobě. Tvrdí, že pouze z podkladů rozhodnutí majících původ u Policie ČR nelze zjistit skutkový stav v souladu se zásadou materiální pravdy vyjádřenou v § 3 zákona č. 500/2004 Sb. správního řádu. Žalobce odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 9. 2011, č. j. 1 As 97/2011 – 52. Z toho vyplývá, že ačkoliv mají svědecké výpovědi policistů obecně vysokou vypovídací hodnotu, jejich existence neznamená, že by správní orgány mohly rezignovat na shromažďování jakýchkoliv dalších důkazů, jejichž provedení se s ohledem na konkrétní okolnosti dané věci jeví být vhodné, a které si mohou při vynaložení přiměřeného úsilí obstarat. 14. Žalobce žádné důkazy během správního řízení nenavrhoval a nečiní tak ani v žalobě. Z té vyplývá, že důkazem, který podle něj nebyl v rozporu se závěrem Nejvyššího správního soudu proveden, měl být kamerový záznam přestupku, u jednání se zmiňuje o blíže neurčených výpovědích svědků. Zdejší soud konstatuje, že vzhledem k tomu, že nebyl kamerový záznam pořízen, nejedná se o důkaz, který by si mohly správní orgány obstarat. Stejně tak nebylo zjištěno, že by jednání žalobce byli přítomni další