2 Azs 45/2008 — Nejvyšší správní soud

31 Af 34/2022- 86 - text  7 č. j. 31 Af 34/2022 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Šebka a soudců Mgr. Jana Jiráska, Ph.D., a JUDr. Václava Štencla, MA, v právní věci žalobkyně: Mgr. S. V. bytem X zastoupená advokátem JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským sídlem Palackého 151/10, 796 01 Prostějov proti žalovanému: Generální finanční ředitelství sídlem Lazarská 15/7, 117 22 Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 6. 2022, č. j. 35341/22/7700-10124-202542 takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 6. 2022, č. j. 35341/22/7700-10124-202542, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 15 342 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta JUDr. Ing. Ondřeje Lichnovského. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. V této věci soud posuzoval otázku, zda se žalovaný dostatečně vypořádal s aplikací směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/1937 ze dne 23. října 2019 o ochraně osob, které oznamují porušení práva Unie (Úř. věst. L 305, 26.11.2019, s. 17–56, dále jen „směrnice 2019/1937“), při rozhodování o uložení pokuty žalobkyni za přestupek spočívající v porušení povinnosti mlčenlivosti. 2. Žalobkyně byla v období od 15. 6. 2016 do 31. 3. 2018 zaměstnána ve služebním poměru na pozici referent a zástupce vedoucího vymáhacího oddělení na Finančním úřadu pro Zlínský kraj, Územním pracovišti ve Valašském Meziříčí (dále jen „územní pracoviště“). Žalobkyně ukončila služební poměr výpovědí; tvrdí přitom, že důvodem výpovědi bylo šikanózní jednání její nadřízené, na niž žalobkyně podala stížnost mimo jiné kvůli jednání nesoucímu znaky korupce. 3. Dne 24. 5. 2020 odeslala žalobkyně e-mail 27 úředním osobám Finanční správy České republiky (25 z nich pracujících na územním pracovišti, 1 pracující na Finančním úřadu pro hlavní město Prahu a 1 pracující na Finančním úřadu pro Středočeský kraj), v němž stručně poukázala na důvody svého odchodu z územního pracoviště a přiložila několik dokumentů (včetně stížnosti shora a trestního oznámení). V těchto dokumentech byly uvedeny konkrétní informace o nedoplatcích a průběhu vymáhacího řízení vedeného územním pracovištěm u celkem osmi daňových subjektů. 4. Odvolací finanční ředitelství rozhodnutím ze dne 24. 2. 2022, č. j. 7209/22/5300-21444-712211, za toto jednání uznalo žalobkyni vinnou z přestupku porušení povinnosti mlčenlivosti podle § 246 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, a uložilo jí pokutu ve výši 5 000 Kč a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. Žalovaný rozhodnutím ze dne 6. 6. 2022, č. j. 35341/22/7700-10124-202542, odvolání žalobkyně zamítl a rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství potvrdil. II. Žaloba 5. Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně včasnou žalobu. Namítla, že správní řízení, které s ní bylo vedeno, má trestněprávní charakter. Žalovaný byl proto povinen zohlednit v její prospěch novou právní úpravu – směrnici 2019/1937. Žalobkyně se od počátku řízení domáhala přímého účinku této směrnice. Žalovaný jej sice uznal, ale dále se s námitkou rozporu rozhodnutí se směrnicí nevypořádal s tím, že žalobkyně neuvedla, které ustanovení směrnice mělo být porušeno. I na správní úřady přitom dopadá zásada iura novit curia. Do věcné působnosti směrnice náleží ochrana finančních zájmů EU a ochrana vnitřního trhu – směrnice tak dopadá i na případy ohlašování korupce při správě DPH a daně z příjmů právnických osob. Daňová mlčenlivost pak není z věcné působnosti směrnice vyňata. Směrnice proto chrání i ty subjekty, které v rámci whistleblowingu poruší daňovou mlčenlivost. Směrnice přitom zakazuje použít vůči whistleblowerům odvetná opatření; skrze přímý účinek tak směrnice zamezuje žalovanému jakkoliv postihovat žalobkyni za whistleblowing. 6. Žalobkyně se ohledně korupčního jednání obrátila na příslušné orgány i orgány činné v trestním řízení, avšak bez výsledku. Po vyčerpání všech možností proto jako poslední snahu poukázat na „něco shnilého ve státě dánském“ napsala e-mail svým bývalým kolegům. Jako adresáty žalobkyně zvolila jména a příjmení svých bývalých kolegů ve spojení s doménou finanční správy. Netušila však, že dva z kolegů mají shodná jména s jinými služebně staršími úředníky pracujícími na jiném místě České republiky, a proto maily v těchto případech došly na jiné místo určení. 7. Žalobkyně dále k žalobě připojila dokument nazvaný skutkový základ případu, v němž dle svých slov vysvětluje „martyrium“, kterým si v souvislosti se svou stížností prošla. K tomu dále doložila řadu zčásti anonymizovaných listin. 8. Závěrem žalobkyně navrhla, aby soud rozhodnutí žalovaného zrušil. III. Vyjádření žalovaného a replika žalobkyně 9. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě odkázal na napadené rozhodnutí. Uvedl, že přestupkové řízení v tomto případě nepředstavuje žádné odvetné opatření. Směrnice 2019/1937 dle žalovaného nezakotvuje neomezené právo úřední osoby správce daně sdělovat informace chráněné povinností mlčenlivosti ve smyslu § 52 odst. 1 daňového řádu komukoliv dle jejího uvážení a bez jakéhokoliv postihu. V souladu se směrnicí je v rámci Finanční správy České republiky nastaven vnitřní systém pro oznamování protiprávního jednání (interní protikorupční program) a pověřeny příslušné osoby k přijímání oznámení o protiprávním jednání. Žalobkyně zaslala e-mail 27 úředním osobám, které však nemají oprávnění prověřovat oznámení na protiprávní jednání správce daně. Zároveň žalobkyně v rozporu s interními pokyny nepoužila pro tento účel zřízenou e-mailovou schránku, ani neadresovala svůj e-mail externím orgánům veřejné moci, které by byly oprávněny prověřovat případnou korupci uvnitř organizace. E-mail byl navíc určen bývalým kolegyním žalobkyně (viz oslovení „milé bývalé kolegyně“), a proto jej nelze považovat za oznámení o protiprávním jednání, ale o vysvětlení ryze soukromého důvodu, pro nějž žalobkyně ukončila poměr ve vztahu k územnímu pracovišti. Tomuto závěru svědčí dle žalovaného též to, že žalobkyně ve věci nestandardních postupů finanční správy doručila již dne 6. 2. 2018 podání žalovanému na e-mailovou adresu „korupce“ a ještě předtím stížnost řediteli územního pracoviště a též řediteli Finančního úřadu pro Zlínský kraj. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl. 10. Žalobkyně v replice odmítla, že by zaslaný e-mail byl jen vyjádřením ryze soukromého důvodu ukončení služebního poměru. V době jeho odeslání žalobkyně již vyčerpala všechny možné prostředky oznámení korupce. Jediným hmatatelným výsledkem však byly odvetné akce. E-mail byl tak posledním pokusem, jak vzbudit zájem o korupční jednání alespoň u řadových pracovníků, neboť snahy směřující k vedoucím pracovníkům se ukázaly jako zcela marné. Žalobkyně se dále dovolávala svého práva na svobodu projevu zaručeného v čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních práv a svobod s tím, že na její případ dopadají závěry Evropského soudu pro lidská práva obsažené v rozsudku Velkého senátu ze dne 14. 2. 2023 ve věci Halet proti Lucembursku (stížnost č. 21884/18). IV. Posouzení věci 11. Žaloba je důvodná. 12. Žalobkyně v jediné žalobní námitce argumentuje tím, že její případ spadá do věcné působnosti směrnice 2019/1937 a že v důsledku přímého účinku této směrnice je chráněna před postihem v přestupkovém řízení. Soud k tomu připomíná, že podmínkami pro přímý účinek směrnice (tj. pro možnost přímé aplikace jejího konkrétního ustanovení na právní případ bez nutnosti jeho provedení ve vnitrostátním právu) jsou 1) nedostatečná nebo chybějící implementace směrnice ve vnitrostátním právu, 2) uplynutí implementační lhůty směrnice a 3) dostatečně přesné a bezpodmínečné konkrétní ustanovení směrnice, které má být aplikováno. K tomu viz obsáhlou judikaturu Soudního dvora počínající rozsudkem ze dne 4. 12. 1974 ve věci 41/74 Van Duyn, Recueil s. 1337. 13. Kromě toho soud upozorňuje na doktrínu nepřímého účinku směrnice, podle níž je vnitrostátní správní orgán nebo soud povinen při výkladu vnitrostátního práva postupovat v co možná největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice, aby dosáhl výsledku, který směrnice sleduje, a dosáhl tak souladu s čl. 288 třetím pododstavcem Smlouvy o fungování Evropské unie (srov. např. rozsudek velkého senátu Soudního dvora ze dne 19. 1. 2010 ve věci C-555/10 Kücükdeveci, Sb. rozh. s. I-365, bod 48). Na rozdíl od přímého účinku směrnice se ovšem stát může dovolávat nepřímého účinku směrnice proti jednotlivci, resp. v jeho neprospěch (rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 7. 2007 ve věci C-321/05 Kofoed, Sb. rozh. s. I-5795, bod 45; též Bobek, M., Bříza, P. Komárek, J. Vnitrostátní aplikace práva Evropské unie. Praha : C. H. Beck, 2011, s. 169 – 175). Nepřímý účinek se v plné šíři uplatní poté, co uplynula transpoziční lhůta směrnice, nicméně již od data, k němuž směrnice vstoupila v platnost, se správní orgány a soudy členského státu musí zdržet v co největším možném rozsahu výkladu vnitrostátního