— Nejvyšší správní soud

30 A 94/2012- 41 - text  30A 94/2012-41 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Rutsche a soudců Mgr. Heleny Konečné a JUDr. Pavla Kumprechta ve věci žalobce: PaeDr. J. H., zast. Mgr. Janem Balarinem, advokátem se sídlem Eliášova 922/21, Praha 6, proti žalovanému: Krajský úřad Královéhradeckého kraje, se sídlem v Hradci Králové, Pivovarské náměstí 1245, za účasti: SKIAREÁL Špindlerův Mlýn, a.s., se sídlem Lyžařská 281, Špindlerův mlýn, zast. JUDr. Jiřím Slovenským, advokátem se sídlem Krkonošská 186, Vrchlabí, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. srpna 2012, č.j. 12249/DS/2012-3-MA, t a k t o : I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 2. srpna 2012, č.j. 12249/DS/2012-3-MA, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 18. 947, 50,-- Kč do 10 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce Mgr. Jana Balarina, advokáta se sídlem Eliášova 922/21, Praha 6. O d ů v o d n ě n í : I. Předmět sporu Napadeným rozhodnutím žalovaný změnil k odvolání žalobce rozhodnutí Městského úřadu Špindlerův Mlýn ze dne 17. 5. 2012, č.j. DOK/Vyst/Ce/748/2012- pokračování 30A 94/2012 -2- SSÚ, kterým prvoinstanční správní orgán coby silniční správní úřad zamítl žalobcův návrh, aby se obchodní společnost SIAREÁL Špindlerův Mlýn, a.s., zdržela znemožňování příjezdu k nemovitostem ve vlastnictví žalobce zasypáváním příjezdové komunikace nacházející se na pozemcích p.č. 787/56 a 787/22 v k. ú. Špindlerův Mlýn sněhem v průsečících se sjezdovými tratěmi Hromovka I. a Hromovka II. V tomto řízení silniční správní úřad posuzoval, zda vrstva sněhu na sjezdových tratích v místech, kde křižují veřejně přístupnou účelovou komunikaci, představuje znečistění komunikace ve smyslu § 28 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“), nebo pevnou překážku ve smyslu § 29 téhož zákona. Protože dospěl k závěru, že tomu tak v daném případě není, žádost zamítl. Žalovaný se sice v odůvodnění zabýval jednotlivými žalobními námitkami žalobce, ale okolnost významnou pro své rozhodnutí shledal v něčem jiném. Totiž v tom, že vzhledem k panujícím klimatickým podmínkám není možné dané správní řízení vést, neboť nelze dokazováním odstranit nedostatky ve zjištění skutkového stavu věci, které prvoinstančnímu správnímu orgánu v průběhu správního řízení vytýkal, a v tom, že v současné době nebrání užívání účelové komunikace závada ve sjízdnosti, jak ji popisuje žadatel (žalovaný rozhodoval v měsíci srpnu – poznámka krajského soudu). Žádost žalobce se tak se tak dle jeho názoru stala zjevně bezpředmětnou ve smyslu ustanovení § 66 odst. 1 písm. g) správního řádu. Proto rozhodl, jak shora uvedeno. II. Obsah žaloby S tímto závěrem žalobce nesouhlasil. Podle něj není možné, aby zjištění skutkového stavu věci a dodržení zásady materiální pravdy záviselo pouze na jediném důkazu a to místním šetření, na čemž trvá žalovaný. Za tím účelem je jistě možné využít i jiné důkazy, například listinné důkazy, svědecké výpovědi apod. Jinak nastává situace, kdy není pochybnosti o tom, že za několik málo měsíců opět dojde k inkriminovanému jednání, ale přesto bylo řízení zastaveno z důvodu, že protiprávní jednání není možné v danou chvíli prokázat. Žalobce proto vyjádřil přesvědčení, že pokud lze jinými důkazními prostředky prokázat, že v době podání žádosti byla pevná překážka umístěna na komunikaci a lze důvodně očekávat opakování této situace i v nadcházejícím zimním období, bylo povinností silničního správního úřadu vydat rozhodnutí, kterým tuto činnost zakáže. Pokud by se přistoupilo na názor žalovaného, stala by se věc neřešitelnou. Pokud by žalobce podal nový návrh dle § 28 nebo § 29 zákona o pozemních komunikacích na počátku zimní sezóny, s největší pravděpodobností by se správní řízení znovu protáhlo do doby, kdy již sníh na účelové komunikaci nebude a řízení by bylo nutno zase zastavit. Nelze dále ani očekávat, že by věc byla vyřešena postupem pokračování 30A 94/2012 -3- dle § 41 zákona o pozemních komunikacích, jak doporučoval žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Dále žalobce uvedl, že závěr žalovaného o nemožnosti vést správní řízení s ohledem na klimatické podmínky byl natolik překvapivý, že s ním měl být žalobce seznámen a měla mu být dána možnost se k němu vyjádřit dle § 36 odst. 3 správního řádu. V reakci na to mohl žalobce například požádat o přerušení řízení dle § 64 odst. 2 správního řádu do doby, než bude opět možné provést ve věci ohledání. Žalobce rovněž nesouhlasil se závěrem žalovaného, že ve věci nemohl postupovat dle § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu. Dle něho by takový postup s ohledem na průběh správního řízení rozhodně neznamenal ztrátu možnost jiných účastníků řízení se odvolat. Žalovaný měl pochybit dále tím, že současně s nařízením ústního jednání ve věci nařídil i místní šetření. To je totiž úkon, který správní řád neupravuje. Ten zná pouze důkaz „ohledání na místě“, za který ovšem místní šetření považovat nelze, protože by tím došlo k porušení postupu dle § 54 správního řádu. Žalovaný tedy opírá své rozhodnutí o nezákonný důkaz. Dále žalovaný konstatoval, že se prvostupňový orgán nezabýval vyjádřením žalobce ze dne 14. 3. 2012. Nespecifikoval však, o které skutečnosti se jedná a nezhodnotil, zda pochybení nezpůsobuje nepřezkoumatelnost prvostupňového rozhodnutí. I proto měl toto rozhodnutí zrušit a věc vrátit prvoinstančnímu orgánu k dalšímu řízení, nikoliv řízení zastavit. Závěrem proto navrhl, aby krajský soud zrušil napadené rozhodnutí a věc žalovanému vrátil k dalšímu řízení. III. Obsah vyjádření žalovaného k žalobě Ve vyjádření reagoval žalovaný ne jednotlivé žalobní námitky. Ujasnil, že za zásadní otázku pro posouzení věci považuje, zda v daném místě dochází k umístění pevné překážky nebo znečištění pozemní komunikace. Dále odkázal na str. 4-5 napadeného rozhodnutí, kde rozvedl, proč bylo dokazování prováděno ze strany správního orgánu prvního stupně nesprávným způsobem. Popřel, že tvrdil, že jediným možným důkazním prostředkem je místní šetření (resp. ohledání na místě podle § 54 správního řádu). Nicméně uváděl, že provedení takovéhoto důkazu považuje za zcela zásadní a stěžejní pro naplnění zásady materiální pravdy – provedením tohoto důkazu totiž může dojít k objektivnímu posouzení aktuálního stavu na místě samém, čehož např. výslechem některých svědků bez dalšího dokazování dosáhnout nelze (šlo by o jejich subjektivní představy apod.). pokračování 30A 94/2012 -4- Pokud ale dokazování nebylo možné z objektivních důvodů provést a navíc jednoznačně pominul důvod, pro který se žalobce domáhal svého práva u správního orgánu, nezbylo, než uvedené řízení zastavit. V rámci dokazování by totiž mělo dojít k jednoznačnému závěru o umístění pevné překážky a její povaze, což se však v daném případě nestalo. Dále se žalovaný podrobně vyjádřil k institutu výkonu státního dozoru dle § 41 zákona o pozemních komunikacích. Ten totiž obecně považuje za nejefektivnější institut v případě ochrany pozemních komunikací. Je tomu tak proto, že se nevede správní řízení, v němž je třeba před vydáním rozhodnutí učinit řadu úkonů, není zde ani žádný okruh účastníků řízení apod. Dále platí, že z každého výkonu státního dozoru musí být sepsán protokol, kde bude zaneseno, zda k porušení zákona o pozemních komunikacích došlo a v čem je spatřováno (tj. vydá se příkaz adresovaný osobě, která daný protiprávní stav zapříčinila), či zda k porušení nedošlo, což je opět třeba řádně odůvodnit. Jestliže je tedy osoba pověřená výkonem státního dozoru informována (jakýmkoli způsobem) o okolnostech, které mohou nasvědčovat porušování zákona o pozemních komunikacích, pak je povinna vykonat státní dozor a učinit o tom záznam. Na výkon státního dozoru se přiměřeně užije zákon č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, v platném znění. Ministerstvo dopravy je příslušné vykonávat vrchní státní dozor nad výkonem státního dozoru prováděného příslušnými osobami (viz § 41 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích). Pokud osoba pověřená výkonem státního dozoru neplní své povinnosti, lze uplatnit nápravná opatření ze strany Ministerstva dopravy, příp. podle předpisů pracovněprávních, i s možností vymáhat regresivní náhradu za škodu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, v platném znění. Z těchto důvodů a za dané konkrétní situace lze naopak uvedené řešení cestou státního dozoru považovat za efektivní a to i z hlediska časového, které žalobce u daného správního řízení napadá. Pokud jde o možnost postupu dle § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu, žalovaný uvedl, že pokud bychom přistoupili na argumentaci žalobce, došlo by k zásadní procesní nerovnosti účastníků jednoho a téhož správní