30 A 14/2013

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Rutsche a soudců JUDr. Pavla Kumprechta a JUDr. Marcely Sedmíkové ve věci žalobce: občanské sdružení Pekaři – severovýchod, IČ: 226 76 783, se sídlem Bieblova 849, Hradec Králové, PSČ 500 03, zast. JUDr. Stanislavem Kadečkou, Ph.D., advokátem AKSK se sídlem Sladkovského 601, Pardubice, PSČ 530 02, proti žalovanému: Krajský úřad Královéhradeckého kraje, se sídlem v Hradci Králové, Pivovarské náměstí 1245, za účasti 1. obchodní společnosti BEAS, a.s., IČ: 150 61 205, se sídlem v Hradci Králové, Gočárova 1620, PSČ 501 01, zast. JUDr. Evou Krausovou, advokátkou se sídlem AK v Hradci Králové, Antonína Dvořáka 1117, PSČ 500 02, 2. H. M., 3. J. F., 4. obce Choustníkovo Hradiště, 544 42 Choustníkovo Hradiště a 5. Státního pozemkového úřadu, se sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, PSČ 130 00, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 12. 2012, zn. 17719/UP/2012/Kd, takto:

Žalovaný vydal dne 17. prosince 2012 pod zn. 17719/UP/2012/Kd, rozhodnutí, jímž zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí Městského úřadu Dvůr Králové nad Labem, odboru výstavby a územního plánování, ze dne 23. srpna 2012, č.j. VÚP/26778-2012/4015-2012/bre, a toto potvrdil. Tímto prvoinstančním správním rozhodnutím byla za I. umístěna stavba „Nové technologie pečení využívající integraci řízení výrobních procesů a monitoring výroby /Novostavba pekárny BEAS/“, dále jen „stavba pekárny“, za II. jím bylo rozhodnuto o změně využití území „Terénní úpravy za účelem umístění stavby Nové technologie pečení využívající integraci řízení výrobních procesů a monitoring výroby /Novostavba pekárny BEAS/“ a za III. jím byla umístěna stavba „Choustníkovo Hradiště - připojení výrobního areálu Novostavby pekárny BEAS na sil. I/37“, vše na pozemcích v něm konkrétně specifikovaných v katastrálním území Choustníkovo Hradiště. Žalobce napadl shora uvedené rozhodnutí žalovaného včas podanou žalobou, kterou odůvodnil následujícím způsobem.

Žalobce napadl žalované rozhodnutí v plném rozsahu, a to pro jeho údajnou nepřezkoumatelnost, nezákonnost a nesprávnost, spočívající v jeho obsahových i formálních nedostatcích. Tvrdil, že byl postupem orgánů veřejné správy zúčastněných na řízení zkrácen na svých právech, která mu příslušejí, takovým způsobem, že to mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí. Poté odůvodnil žalobu následujícími žalobními body.

V prvním z nich namítal nepřezkoumatelnost žalovaného rozhodnutí z důvodu nesrozumitelnosti. V této souvislosti poukazoval na to, že žalovaný rozhodl v jednom rozhodnutí jak o odvolání žalobce, tak o odvolání občanského sdružení AKÁT způsobem, že nelze z odůvodnění napadeného rozhodnutí seznat, s jakou odvolací námitkou jakého účastníka, zda-li žalobce, či občanského sdružení AKÁT, se žalovaný na konkrétních místech odůvodnění vypořádává. Nepodává prý v tomto směru na jeho konkrétních místech informaci. Na některých místech (resp. u některých námitek – je jich ovšem menšina) sice uvádí odstavec např. tím, že „občanské sdružení AKÁT namítlo….“, ale dále není zřejmé, zda se zabývá jeho konkrétní námitkou a kdy již jde o odvolací námitku jinou (např. žalobce).

Žalovaný zřejmě usoudil, že některé odvolací námitky žalobce a občanského sdružení AKÁT se věcně shodují, pročež se je jal vypořádat najednou. Činí tím ovšem rozhodnutí ještě nesrozumitelnějším, neboť námitky účastníků z tohoto důvodu ani neodpovídají pořadí, v jakém byly namítány. Žalobce sám pak vůbec nenachází odpovědi na některé části svých námitek, což je zřejmě způsobeno tím, že žalovaný se u některých z odvolacích námitek obou odvolatelů vypořádává pouze s jejich průniky, nikoliv však s odvolací námitkou celou. Vzhledem k tomu považuje žalobce napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost a rovněž (přinejmenším v částech) i pro nedostatek důvodů.

Ve druhém žalobním bodu žalobce namítal nezákonnost rozhodnutí z důvodu nepřezkoumatelnosti rozhodnutí o námitkách žalobce. Tvrdil, že se s jeho námitkami podanými v územním řízení prvoinstanční správní orgán (dále jen “stavební úřad“) nevypořádal, což žalovaný nezohlednil, vadu stavebního úřadu nenapravil, naopak nezákonné prvoinstanční rozhodnutí potvrdil. Tím ovšem zatížil nezákonností i rozhodnutí svoje. Z uvedeného žalobce dovozoval, že došlo k porušení jeho procesních práv způsobem, jehož důsledkem je nezákonné rozhodnutí ve věci, jelikož pokud by se oba orgány jeho námitkami řádně zabývaly, nemohl by záměr žadatele (přinejmenším v dané podobě) územním řízením „projít“. Stavební úřad se vypořádal s námitkami způsobem, kdy citoval námitku žalobce, uvedl, že námitka údajně nemá vztah k ochraně přírody a krajiny (ovšem bez toho, aby zdůvodnil, proč tomu tak nemá být), načež citoval vyjádření žadatele s tím, že se s jeho vyjádřením ztotožňuje. Jelikož mu prý připadá věcné a logické.

Uvedený postup stavebního úřadu odůvodňoval odkazem na stranu č. 69 prvoinstančního rozhodnutí („K zamítnuté námitce č. 3“), přičemž obdobně měl stavební úřad přistupovat i vůči námitkám dalšího účastníka řízení – občanského sdružení AKÁT. U žádné z námitek žalobce stavební úřad nezdůvodňuje, proč by neměla souviset s ochranou přírody a krajiny, zájmy chráněnými zákonem o ochraně přírody a krajiny. Takové vypořádání námitek je ovšem jednak z části nepřezkoumatelné, jednak naprosto nedostatečné z pohledu nároků kladených stavebním zákonem a správním řádem na odůvodnění rozhodnutí.

Žalobce odkazoval v této souvislosti na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2004, č. j. 5A 137/2000-37, podle něhož se musí stavební úřad s jednotlivými námitkami vypořádat v odůvodnění územního rozhodnutí a pokud tak neučiní v dostatečné rozsahu, zatíží své rozhodnutí vadou. Vůči této vadě, kterou žalobce namítal ve svém odvolání, zaujal žalovaný postoj, při němž ji fakticky zopakoval. Oba správní orgány tak pouze proklamují, že námitky žalobce nesouvisejí s ochranou přírody a krajiny, aniž by ovšem toto své tvrzení jakkoliv odůvodňovaly.

Žalovaný pak na straně páté napadeného rozhodnutí k námitkám žalobce obsaženým v odvolání uvádí: „Pokud se týká námitek, že dokumentace pro územní řízení neřeší komplexně technologickou část výstavby pekárenské kapacity a technologii pečení, respektive technologii stavby, a námitky, že nastavené parametry pekárenské výroby jsou uvedeny v rozporu s metodickým pokynem pro budování pekárenských kapacit, že není dořešeno parkování vozidel a stavebně technické napojení na silnici I/37, že záměr je v rozporu s územním plánem, odvolací orgán uvádí, že uplatněné námitky nesouvisejí s ochranou přírody a krajiny vymezenou ustanovením § 2 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny (tj. s péčí o volně žijící živočichy, planě rostoucí rostliny a jejich společenstva, o nerosty, horniny, paleontologické nálezy a geologické celky, s péčí o ekologické systémy a krajinné celky, s péčí o vzhled a přístupnost krajiny).“

Třebaže se oba správní orgány odvolávají na judikaturu Nejvyššího správního soudu, evidentně si tuto vykládají nesprávně, neboť podle ní, úplatňuje.li občanské sdružení, které postavení účastníka správního řízení odvozuje z úst § 70 zákona o ochraně přírody a krajiny, námitky nesouvisející s ochranou přírody a krajiny tak, jak je vymezená citovaným zákonem, je zcela postačující, uvede-li správní orgán, proč se takové námitky netýkající zájmů, které má občanské sdružení ve správním řízení hájit (viz rozsudek NSS ze dne 4. 2. 2010, č.j. 7As 2/2009-80).

V žádném případě tedy nepostačuje pouhé konstatování žalovaného a stavebního úřadu, že uplatněné námitky nesouvisejí s ochranou přírody a krajiny, ale tyto orgány jsou povinny, mají-li za to, že není nezbytné provádět věcný přezkum z hlediska zákonnosti a správnosti – minimálně důkladně a racionálně odůvodnit, proč se uplatněné námitky účastníka (žalobce) těchto zájmů, které ve správním řízení hájí, nedotýkají (co se však zjevně nestalo). Žalobce dodal, že zákon o ochraně přírody a krajiny přitom vymezuje dotčené zájmy velmi široce, a to, zda argumentace ekologického občanského sdružení souvisí se zájmy vymezenými citovaným zákonem, je třeba vykládat extenzivně (viz rozsudek NSS ze dne 27. 4. 2012, č.j. 7As 25/2012-21).

Vzdor uvedenému žalobce ve třetím žalobním bodu připustil, že oba správní orgány přistoupily k jistému způsobu věcného vypořádání jeho námitek z hlediska dodržení zákonnosti. Kromě námitky týkající se dopadů nárůstu dopravního zatížení na životní prostředí. Zamítnutí této námitky stavebním úřadem zůstalo bez řádného odůvodnění, což nenapravil ani žalovaný v odvolacím řízení, přestože to žalobce výslovně namítal.

Žalobce dále konstatoval, že žalovaný zamítl jeho odvolání na základě nesprávné aplikace právních předpisů. V tomto směru předně poukazoval na část dokumentace přiložené k žádosti o vydání rozhodnutí o umístění stavby, a to pokud jde o technologickou část výstavby pekárenské kapacity. Správní orgány uvedly, že předložená dokumentace je v souladu s přílohou č. 4 vyhlášky č. 503/2006 Sb., která stanoví obsah a rozsah dokumentace k žádosti o vydání územního rozhodnutí a že pokud se týká rozsahu údajů o provozu a výrobním programu, budou tyto popsány v projektové dokumentaci zpracované pro stavební řízení. S tímto posouzením žalobce nesouhlasí, když dle jeho přesvědčení dokumentace zdaleka dostatečná není, jelikož mu neumožňuje účinně chránit zájmy ochrany přírody a krajiny v územním řízení. V navazujícím řízení stavebním přitom již nebude místo pro řešení otázek, které do územního řízení spadají. Podle žalobce tak nelze z předložené dokumentace dovodit, jaký dopad by měla případná realizace záměru na volně žijící živočichy, planě rostoucí rostliny a jejich společenstva, ekologické systémy, vzhled a přístupnost krajiny, a jaký zásah by mohla představovat do ekologické stability krajiny.

Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 4. 2011, č.j. 9 As 5/2011 – 171, je přitom „třeba důsledně rozlišovat mezi podstatou a účelem územního a stavebního řízení. Stavební řízení nabývá povahy „technologické“ – rozumí se tím, že v tomto řízení, které je neveřejné a jeho okruh účastníků je užší, již nejsou posuzovány skutečnosti týkající se vlivu stavby na okolí, důsledků budoucí existence a provozu stavby na okolí a podobně, nýbrž pozornost se soustředí na posuzovaní těch parametrů projektové dokumentace, které jsou rozhodující pro kvalitu a řádné provedení stavby [srovnej Plos, J.: Nový stavební zákon s komentářem pro praxi, GRADA, 2007, str. 98].“

Žalobce dále namítal, že záměr „nové technologie pečení“ nebyl fakticky nijak v předložené dokumentaci specifikován, přičemž se v ní navíc nacházejí vzájemně rozporné údaje o budoucím provozu (zejména o jeho kapacitě), navíc poskládané bez vzájemných souvislostí a návazností. K tomu žalobce dodal, že v podrobnostech odkazuje na své odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí, vyjádření ze dne 4.12.2012 a zejména na své stanovisko k územnímu řízení ze dne 15. 5. 2012. Tuto skutečnost považuje žalobce za zjevně rozpornou s ustanovením přílohy č. 4 vyhlášky č. 503/2006 Sb., o podrobnější úpravě územního rozhodování a stavebního řádu, obsaženým v části C, nazvané „Souhrnná technická zpráva“, bodu 3. upravujícím „Základní údaje o provozu, popřípadě výrobním programu a technologií“. Ani jeden ze správních orgánů prý tuto skutečnost neakcentoval a nevyzval žadatele k doplnění žádosti v této části dokumentace.

Vzhledem k vágnosti informací o předpokládané technologii a existující rozpornosti v dokumentaci, nemohly správní orgány, včetně dotčených orgánů státní správy, relevantně posoudit skutečnosti týkající se vlivu stavby na okolí a důsledky její budoucí existence a provozu na ně. Přitom ty již nebude možné posuzovat ve stavebním řízení. Z týchž důvodů je ale nemohl relevantně posoudit ani žalobce a v důsledku mu tak byla v materiálním smyslu upřena jeho práva účastníka hájícího zájmy ochrany přírody a krajiny.

Dle ustanovení § 90 stavebního zákona stavební úřad v územním řízení posuzuje, zda je záměr žadatele v souladu a) s vydanou územně plánovací dokumentací, b) s cíli a úkoly územního plánování, zejména s charakterem území, s požadavky na ochranu architektonických a urbanistických hodnot v území, c) s požadavky tohoto zákona a jeho prováděcích právních předpisů, zejména s obecnými požadavky na využívání území,d) s požadavky na veřejnou dopravní a technickou infrastrukturu, e) s požadavky zvláštních právních předpisů a se stanovisky dotčených orgánů podle zvláštních právních předpisů4), popřípadě s výsledkem řešení rozporů a s ochranou práv a právem chráněných zájmů účastníků řízení.

Žalobce je přesvědčen o tom, že žalovaný i stavební úřad nesprávně posoudili náležitosti žádosti o vydání územního rozhodnutí, když údaje uvedené k požadavkům přílohy č. 4 vyhlášky č. 503/2006 Sb. nebyly dostačující k tomu, aby mohl stavební úřad posoudit záměr z pohledu ustanovení § 90 stavebního zákona jako vyhovující. Je proto názoru, že postup a právní interpretace žalovaného jsou nesprávné, podstatným způsobem zkracující jeho práva v řízení a že by krajský soud měl posoudit, zda je to pouze proto, že žalovaný a stavební úřad nesprávně interpretovali uvedené ustanovení, nebo zda se snad může jednat i o takovou úpravu v podzákonném právním předpise, která jinou interpretaci nenabízí a dostává se tak do rozporu se stavebním zákonem – má-li být tedy alespoň tento interpretován tak, že reálně zajišťuje práva účastníků územního řízení a ochranu veřejného zájmu (potom by se podle žalobce mohl nabízet i postup dle čl. 95 odst. 1) Ústavy a navazujících zákonných předpisů).

Žalobce dále namítal nesprávné posouzení námitky, že územní rozhodnutí a předložená dokumentace neobsahuje dostatečný popis nakládání s odpady, a to vzhledem k možnému poškození zájmů chráněných zákonem o ochraně přírody a krajiny. Poukazoval přitom znovu na přílohu č. 4. vyhlášky č. 503/2006 Sb., část C. Souhrnnou technickou zprávu, bod 3. písm. f), podle něhož musí dokumentace k žádosti o vydání rozhodnutí o umístění stavby obsahovat řešení likvidace odpadů nebo jejich využití (recyklace apod.), řešení likvidace splaškových a dešťových vod. Žalovaný podle žalobce v rozporu s § 90 stavebního zákona přesouvá otázku nakládání s odpady převážně do stavebního řízení, kde však již nebude prostor pro relevantní zkoumání vlivu této činnosti na okolí a na přírodu a krajinu. Za zcela irelevantní považuje žalobce vsuvku žalovaného o povinnostech původce odpadů dle zákona o odpadech (viz str. 6, předposlední odstavec), neboť tyto nemají vliv na povinnost žadatele předložit dokumentaci řešící nakládání s odpady, ale postihují každého původce odpadů, pročež ani nemohou žadatele o územní rozhodnutí povinnosti dle přílohy č. 4, vyhl. č. 503/2006 Sb. zbavit.

Žalobce dále brojil proti interpretaci žalovaného, že „pokud se týká námitek, že . . záměr je v rozporu s územním plánem, odvolací orgán uvádí, že uplatněné námitky nesouvisejí s ochranou přírody a krajiny vymezenou ustanovením § 2 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny (tj. s péčí o volně žijící živočichy, planě rostoucí rostliny a jejich společenstva, o nerosty, horniny, paleontologické nálezy a geologické celky, s péčí o ekologické systémy a krajinné celky, s péčí o vzhled a přístupnost krajiny).

Územní plán totiž v sobě již zahrnuje opatření týkající se ochrany životního prostředí, včetně ochrany přírody a krajiny. Porušení územního plánu tedy vždy znamená rovněž porušení ochrany a krajiny, jelikož právě územní plán, jakož to opatření obecné povahy, vymezuje limitní možnost zásahu v prostředí – především výstavbou – a to i ve vztahu k tomuto veřejnému zájmu. V této souvislosti žalobce poukazoval na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2008, č.j. 5As 10/2008 – 103, podle něhož „může vlastník sousední nemovitosti dokonce namítat i nesoulad s územně plánovací dokumentací: Účelem závazných limitů využití území stanovených v závazné části územního plánu je především ochrana daného území před takovou zástavbou, která by neodpovídala charakteru daného území a zatěžovala by ho nad přípustnou míru nejrůznějšími negativními vlivy. Tato regulace tedy neslouží jen k ochraně veřejného zájmu v obecné rovině, ale také k ochraně práv a oprávněných zájmů konkrétních vlastníků pozemků a staveb, které se v daném území nacházejí. Vlastník sousedního pozemku či stavb , který je účastníkem příslušného územního řízení, je tedy oprávněn namítat rozpor záměru se závaznými limity využití daného území stanovenými platným územním plánem.“

Z citovaného judikátu a contrario plyne, že regulace prostřednictvím územního plánu slouží k ochraně veřejného zájmu a veřejných práv a že rozpor záměru s územním plánem bez dalšího znamená nejen nemožnost takový záměr povolit (vydat územní rozhodnutí), ale jeho povolením by došlo i k porušení některých veřejných práv, která v územním řízení hájí občanská sdružení, co by účastníci na základě zvláštního zákona (§ 70 odst. 3 zákona o ochraně přírody a krajiny).

Žalobce trvá na tom, že záměr žadatele je od počátku v rozporu s územním plánem a že se žalovaný s touto skutečností řádným způsobem nevypořádal. Záměr totiž nesplňuje podmínku stanovenou územním plánem, dle které je lokalita určena pro lehkou výrobu, přičemž se nepředpokládá umístění takových objektů a ploch, které by vyžadovaly opatření proti negativním vlivům z dopravy. Těm budou muset čelit jednak obyvatelé Choustníkova Hradiště, jednak samozřejmě i volně žijící živočichové. Dopravní zatížení lokality se změní zcela zásadně, což plyne již z předpokládaného počtu průjezdů nových osobních a nákladních vozidel k případné nové pekárně (viz str. 58 prvoinstančního rozhodnutí).

Žalovaný se v tomto směru zabýval pouze a jedině otázkou možné nové akustické zátěže území (hlukem). Oba správní orgány zcela pominuly, že mezi hlavní negativní vlivy dopravy spadá dále znečištění ovzduší, vibrace, znečištění vody a půdy, zábor půdy a destrukce osídlení. Přitom přinejmenším tři až čtyři ze jmenovaných negativních vlivů jsou schopny ohrožovat a porušovat zájmy chráněné zákonem o ochraně přírody a krajiny, když zejména jde o volně žijící živočichy, planě rostoucí rostliny a jejich společenstva, ekologické systémy a krajinné celky. Rovněž uvedená námitka zůstala z větší části nevypořádána.

Nakonec žalobce zpochybnil závěr, že napojením stavby na silnici I/37 (vybudováním nového sjezdu z této silnice) nebudou porušeny příslušné stavebně technické normy, a to až po úroveň ČSN 73 6101, která je závazná na základě vyhlášky č. 104/1097 Sb., kterou se provádí zákon o pozemních komunikacích (viz § 16). Rozhodnutí ve výroku III. povoluje umístění stavby v příkrém rozporu s ustanoveními uvedených předpisů (konkrétní zdůvodnění této námitky popsal žalobce do odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí a ve vyjádření k žalovanému ze dne 4. 12. 2012). Zásadně nesouhlasí rovněž s nijak neodůvodněným tvrzením žalovaného, že tato námitka nemá souvislost s ochranou přírody a krajiny, pročež se jí z tohoto hlediska vůbec nezabýval. Optikou ustanovení § 2 odst. 1) zákona o ochraně přírody a krajiny přitom přinejmenším vzhled a přístupnost krajiny případným vybudováním nového sjezdu značně utrpí, a to i ve vztahu k pohybu divoké zvěře a jejímu ohrožení při zvětšující se ploše komunikací pro motorová vozidla.

Vzhledem k tomu žalobce navrhoval žalované rozhodnutí zrušit a věc žalovanému vrátit k dalšímu řízení.

Žalovaný se vyjádřil k žalobě podáním ze dne 2. 4. 2013. Uvedl, že přezkoumávané rozhodnutí bylo vydáno na základě žádostí o umístění stavby, o změnu využití území a o umístění stavby, související s jejím připojením na silnici č. I/37. Žádosti podala společnost BEAS a.s., IČ 15061205, Gočárova 1620, 501 01 Hradec Králové. K žádosti o umístění stavby pekárny byla předložena dokumentace zpracovaná J. F. - autorizovaným inženýrem pro pozemní stavby, ČKAIT 0601795, pod zakázkovým číslem 4163/11 (dále jen „DUR 1“), k žádosti o změnu využití území spočívajícím v provedení terénních úprav za účelem umístění stavby pekárny byla dokumentace rovněž zpracovaná J. F. - autorizovaným inženýrem pro pozemní stavby, ČKAIT 0601795, pod zakázkovým číslem 4163/11 (dále jen „DUR 2“) a k žádosti o umístění stavby připojení výrobního areálu pekárny na silnici č. I/37 byla předložena dokumentace zpracovaná M. K., autorizovaným inženýrem pro dopravní stavby, ČKAIT 0701063, pod zakázkovým číslem 11/025 (dále jen „DUR 3“). Na základě včas podaných odvolání žalovaný přezkoumal napadené prvoinstanční rozhodnutí podle § 89 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, v platném znění (dále jen „správní řád“), přičemž dospěl k následujícím závěrům.

Ve věci žádosti o umístění stavby pekárny a změny využití území za účelem jejího umístění Městský úřad Dvůr Králové nad Labem, odbor výstavby a územního plánování (dále jen „stavební úřad“), opatřením ze dne 24. ledna 2012, č.j. VÚP/3063-2012/5771-2011/bre, oznámil zahájení řízení a nařídil veřejné ústní jednání, jehož konání stanovil na den 6. března 2012. Účastníky řízení upozornil, že mohou k tomuto dni uplatnit své námitky a veřejnost své připomínky. V souvislosti s umístěním stavby připojení ostavby pekárny k silnici č. I/37, učinil tento úkon opatřením ze dne 30. ledna 2012, č.j. VÚP/3800-2012/5834-2011/bre, s termínem konání veřejného ústního jednání rovněž dne 6. března 2012. Na základě uplatněných námitek byl spis doplněn a stavební úřad v souladu s § 36 odst. 3 správního řádu upozornil opatřeními ze dne 11. dubna 2012, č.j. VÚP/11534-2012/5771-2011/bre a č.j. VÚP/11586-2012/5834-2011/bre, účastníky na to, že mají možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. V této fázi územního řízení stavební úřad zjistil, že zemřel jeden z účastníků řízení, a bylo tak třeba zabývat se otázkou právního nástupnictví po zemřelém a jeho nástupci poskytnout tatáž procesní práva, jako ostatním účastníkům řízení. Stavební úřad proto opatřeními ze dne 12. dubna 2012, č.j. VÚP/13734-2012/5771-2011/bre, a č.j. VÚP/13735-2012/55834-2011/bre, opětovně nařídil veřejná ústní jednání s termíny konání 16. května 2012. Před vydáním rozhodnutí ve věci pak stavební úřad umožnil účastníkům řízení ještě vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, a to podle již výše citovaného § 36 odst. 3 správního řádu, o čemž je uvědomil opatřením ze dne 4. července 2012, č.j. VÚP/24336-2012/4015-2012/bre.

Vzhledem k uvedenému žalovaný konstatoval, že stavební úřad při projednání daného záměru postupoval v souladu s § 87 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), v platném znění‚ dále jen „stavební zákon“, který stanoví, že stavební úřad oznámí zahájení územního řízení a k projednání žádosti nařídí veřejné ústní jednání nejméně 15 dnů předem. Z nařízených ústních jednání stavební úřad pořídil protokol. Dostál rovněž požadavkům stanoveným v § 36 odst. 3 správního řádu.

Při rozhodování o námitkách proti danému záměru vycházel stavební úřad nejen z ustanovení § 2 a § 70 zákona o ochraně přírody a krajiny, ale také z § 89 odst. 5 stavebního zákona. Dle ustanovení § 70 zákona o ochraně přírody a krajiny je ochrana přírody a krajiny uskutečňována za přímé účasti občanů, prostřednictvím jejich občanských sdružení a dobrovolných sborů či aktivů. Účast občanských sdružení podle § 70 zákona o ochraně přírody a krajiny nelze vykládat natolik široce, že by se vztahovala na jakoukoli složku životního prostředí, nýbrž toliko na složky životního prostředí chráněné zákonem o ochraně přírody a krajiny. Ochranou přírody a krajiny se podle § 2 citovaného zákona rozumí dále vymezená péče státu a fyzických i právnických osob o volně žijící živočichy, planě rostoucí rostliny a jejich společenstva, o nerosty, horniny, paleontologické nálezy a geologické celky, péče o ekologické systémy a krajinné celky, jakož i péče o vzhled a přístupnost krajiny. Podle § 89 odst. 5 stavebního zákona o námitce, o které nedošlo k dohodě mezi účastníky řízení, stavební úřad rozhodne na základě obecných požadavků na výstavbu, obecných požadavků na využití území, závazných stanovisek dotčených orgánů nebo technických norem, pokud taková námitka nepřesahuje rozsah jeho působnosti. Nedošlo-li k dohodě o námitce občanskoprávní povahy, stavební úřad si o ní učiní úsudek a rozhodne ve věci; to neplatí v případě námitek týkajících se existence práva nebo rozsahu vlastnických práv. Lze konstatovat, že při rozhodování o námitkách stavební úřad vychází z výsledků posuzování záměru, který je povinen učinit podle § 90 stavebního zákona.

Podle § 90 stavebního zákona stavební úřad v územním řízení posuzuje, zda je záměr žadatele v souladu a) s vydanou územně plánovací dokumentací, b) s cíli a úkoly územního plánování, zejména s charakterem území, s požadavky na ochranu architektonických a urbanistických hodnot v území, c) s požadavky tohoto zákona a jeho prováděcích právních předpisů, zejména s obecnými požadavky na využívání území, d) s požadavky na veřejnou dopravní a technickou infrastrukturu, e) s požadavky zvláštních právních předpisů a se stanovisky dotčených orgánů podle zvláštních právních předpisů, popřípadě s výsledkem řešení rozporů a s ochranou práv a právem chráněných zájmů účastníků řízení.

Stavební úřad dospěl k závěru, že záměr žadatele je v souladu s vydanou územně plánovací dokumentací, v souladu s cíli a úkoly územního plánování, zejména s charakterem území, s požadavky na ochranu architektonických a urbanistických hodnot v území, a to z následujících důvodů.

Podle § 2 odst. 1 písm. n) stavebního zákona se územně plánovací dokumentací rozumí zásady územního rozvoje, územní plán a regulační plán.

Pokud se týká zásad územního rozvoje pro území Královéhradeckého kraje, do kterého obec Choustníkovo Hradiště patří, vydalo zastupitelstvo Královéhradeckého kraje „Zásady územního rozvoje Královéhradeckého kraje“ formou opatření obecné povahy dne 8. září 2011, které nabylo účinnosti dne 16. listopadu 2011. Dle těchto „Zásad“ je navrhovaný záměr situován v části území obce Choustníkovo Hradiště, která není výše uvedenými závaznými limity využití území dotčena. Navrhovaný záměr žadatele dostojí i prioritám územního plánování kraje stanoveným v „Zásadách“ pro zajištění udržitelného rozvoje v území, neboť záměr vytváří územní podmínky pro rozvoj ekonomického potenciálu v území obce s vymezenou rozvojovou osou, záměr nekoliduje s tvorbou územních podmínek pro rozvoj dopravní infrastruktury nadmístního významu, záměr nekoliduje s tvorbou podmínek pro rozvoj technické infrastruktury nadmístního významu, záměr nekoliduje s vytvářením územních podmínek pro zajištění kvality života obyvatel v současnosti i v budoucnosti, neboť jednou ze základních kvalit života je dostupnost zaměstnání a záměr žadatele nabízí rozšíření pracovních míst právě v oblasti s poměrně vysokým stupněm nezaměstnanosti obyvatel. Záměr nekoliduje s vytvářením územních podmínek pro zajištění kvality života obyvatel v současnosti i v budoucnosti, neboť je situován v dostatečné vzdálenosti od stávajících staveb určených pro trvalé bydlení, je v souladu s prioritou týkající se ochrany územních podmínek pro zachování potenciálu zemědělství, neboť záměrem žadatele je výrobní areál založený na zpracování zemědělských produktů, záměr není situován do záplavového území a nekoliduje s územními prvky územního systému ekologické stability ani s ochranou životního prostředí a kulturního dědictví.

Ohledně územního plánu žalovaný zjistil, že pro území obce Choustníkovo Hradiště vydalo zastupitelstvo obce Choustníkovo Hradiště dne 26. května 2010 územní plán, který nabyl účinnosti dne 12. června 2010. Jedná se o závaznou územně plánovací dokumentaci zpracovanou pro celé území obce Choustníkovo Hradiště, která stanoví základní koncepci rozvoje území obce, ochrany jeho hodnot, jeho plošného a prostorového uspořádání, uspořádání krajiny a koncepci veřejné infrastruktury; vymezuje zastavěné území, plochy a koridory, zejména zastavitelné plochy, plochy pro veřejně prospěšné stavby a stanoví podmínky pro využití těchto ploch a koridorů, zpřesňuje a rozvíjí cíle a úkoly územního plánování v souladu se zásadami územního rozvoje kraje a s politikou územního rozvoje.

Jak plyne z grafické části „Územního plánu Choustníkovo Hradiště“, záměr žadatele je situován do zastavitelné plochy určené pro VL - výrobu a skladování – lehký průmysl, označené Z10. V textové části je plocha Z10 definována jako plocha nacházející se na jihovýchodním okraji obce při silnici č I/37 v proluce mezi obytnou zástavbou a zemědělským areálem, plocha je vymezena pro lehkou výrobu s napojením na silnici č. I/37 za podmínky, že toto napojení bude projednáno a odsouhlaseno se správcem komunikace. Dále je k ploše Z10 uvedeno, že je určena pro lehkou výrobu, kde se nepředpokládá umístění takových objektů a ploch, které by vyžadovaly opatření proti negativním vlivům dopravy. Žalovaný dále z textové části zjistil, že plocha VL – výroba a skladování – lehká výroba, zahrnuje zejména pozemky staveb a zařízení pro výrobu a skladování. V dané ploše jsou mimo jiné přípustné stavby a zařízení pro lehkou výrobu a skladování a stavby a zařízení pro související dopravní a technickou infrastrukturu. Prostorové regulační prvky zahrnují výškovou regulaci zástavby max. 10 m nad terénem a koeficient zastavění pozemků max. 50 %.

Žalovaný ověřil, že v daném případě je záměr pekárny v souladu s regulativy vymezenými pro danou funkční plochu, neboť se jedná o lehkou výrobu s minimálními negativními vlivy na okolí. Dle žalovaného lze za lehkou výrobu považovat výrobní činnost, která používá malé množství částečně zpracovaného materiálu pro výrobu zboží s relativně vysokou hodnotou na jednotku zboží. Příkladem lehkého průmyslu, respektive lehké výroby, je např. výroba oděvů, obuvi, drobné spotřební elektroniky. Opakem je např. zemědělská, strojnická, chemická výroba, hutnictví. Pekárenství tedy bezesporu spadá do prvně zmíněné kategorie. Záměr žadatele tedy dostojí funkčnímu určení plochy, ve které byl navržen. Zároveň dostojí i prostorovým regulačním prvkům této funkční plochy. Nejvyšší stavbou navrhovaného komplexu staveb je dle dokumentace pro vydání územního rozhodnutí stavba pekárny dosahující nejvyšší svou částí výšky 9,65 m. Maximální výšková regulace v dané funkční ploše je stanovena 10,0 m.

Pokud se týká koeficientu zastavění pozemků, bylo zjištěno, že pozemky dotčené navrhovanou stavbou pekárny (budovami a zpevněnými plochami), které tvoří funkční celek, jsou dle výpisu z katastru nemovitostí následujících výměr - pozemek p.p.č. 1953 je o výměře 12447 m2, p.p.č. 1954 je o výměře 17766 m2, p.p.č. 1951 je o výměře 2260 m2, tj. celkem 32473 m2. Z čl. 2 písm. e) souhrnné zprávy DUR 1 žalovaný zjistil, že zastavěnost pozemků je následující. Budova pekárny má výměru 8580 m2, budova čistírny odpadních vod, trafostanice a vodní nádrž má výměru 112 m2, zpevněné plochy (komunikace) jsou o výměře 5950 m2, tj. celkem 14642 m2. Z uvedeného vyplývá, že prostorový regulativ týkající se dodržení max. 50% zastavění pozemků je splněn, neboť celková plocha výše uvedených pozemků tvořících jeden funkční celek, na nichž byl záměr (jednotlivé stavby a zpevněné plochy) umístěn, je více než dvojnásobně větší rozlohy, nežli součet půdorysných ploch umisťovaného záměru.

Záměr byl dle požadavků územního plánu Choustníkovo Hradiště projednán s Ředitelstvím silnic a dálnic ČR, jakožto správcem státní silnice č. I/37, které na základě posouzení uvedeného záměru vydalo dne 2. června 2011 pod č.j. 622/PJ/2011 souhlas s napojením.

Vzhledem k uvedenému nezbylo, než konstatovat, že záměr je v souladu se „Zásadami“ i s územním plánem obce Choustníkovo Hradiště. Regulační plán pro dané území zpracován není. Územní plán prověřil možnost umístění dané stavby v předmětném území, když je vymezil pro stavby pro lehkou výrobu, a to v procesu územního plánování, za účasti dotčených orgánů a veřejnosti. Žalovaný nemá pochyb, že stavba naplňuje požadavky § 90 písm. a) a b) stavebního zákona.

Stavební úřad dále zjistil, že záměr vyhovuje obecným technickým požadavkům na výstavbu, jak vyžaduje § 90 odst. c) stavebního zákona. Záměr žadatele je v souladu s obecnými požadavky na využívání území, jež jsou zakotveny ve vyhlášce č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 501/2006 Sb.“), neboť je situován do funkčních ploch v souladu se stanovenými regulativy, stavební pozemek byl vymezen tak, aby svými vlastnostmi, zejména velikostí, polohou, plošným a prostorovým uspořádáním a základovými poměry umožňoval umístění, realizaci a užívání stavby pro navrhovaný účel a byl dopravně napojen na veřejně přístupnou komunikaci (§ 20 odst. 4). Stavební pozemek byl vymezen tak, aby bylo zajištěno umístění odstavných a parkovacích stání pro účel využití tohoto pozemku dle příslušných normových předpisů (§ 20 odst. 5), aby bylo zajištěno z hlediska místních poměrů vsakování a odvádění srážkových vod (§ 20 odst. 5) a zajištěno nakládání s odpady a odpadními vodami dle požadavků zvláštních právních předpisů (§ 20 odst. 5). Stavba pekárny je navržena tak, aby bylo umožněno její napojení na potřebné sítě dopravní a technické infrastruktury (§ 23), stavba (vyjma staveb technické infrastruktury) je navržena tak, aby žádná její část nepřesahovala na sousední pozemky ve vlastnictví třetích osob (§ 23), umístěním stavby není znemožněna zástavba sousedních pozemků určených územním plánem Choustníkovo Hradiště k zastavění (§ 23), stavba je navržena mimo souvislou zástavbu a splňuje požadavky urbanistické, architektonické, životního prostředí, veterinární, památkové péče, požární ochrany, požadavky na denní osvětlení a oslunění a na zachování kvality prostředí (§ 23), navrhovaná změna využití území ve smyslu terénních úprav za účelem osazení navrhované stavby pekárny je ve vztahu k ochraně životního prostředí, krajinného rázu a požadavkům urbanistickým, architektonickým a památkové péče zanedbatelného charakteru.

Pokud se týká požadavků § 90 písm. d) stavebního zákona, stavební úřad dospěl k závěru, že záměr je navržen tak, aby mohl být napojen na veškeré potřebné sítě technického vybavení. Jako součást stavby pekárny je navržena nová vodovodní přípojka z obecního vodovodu, nová dešťová kanalizace, nová splašková kanalizace se zaústěním přes nově realizovanou čistírnu odpadních vod do obecní kanalizace, nový kabelový rozvod vysokého napětí, včetně trafostanice, nová STL plynovodní přípojka, nová přípojka sdělovacího kabelu. Dopravní napojení je zajištěno výrokem III. prvoinstančního správního rozhodnutí. K napojení na potřebné sítě technického vybavení byla získána potřebná vyjádření, respektive souhlasy vlastníků (správců) těchto sítí, které stavební úřad zapracoval do výroku společného rozhodnutí a jsou uvedeny v odůvodnění rozhodnutí stavebního úřadu.

Na základě požadavků § 90 písm. e) stavebního zákona stavební úřad dále ověřil, že záměr žadatele je v souladu s požadavky zvláštních právních předpisů, se stanovisky dotčených orgánů podle zvláštních právních předpisů a s ochranou práv a právem chráněných zájmů účastníků řízení. Na základě tohoto ustanovení byl záměr projednán se všemi dotčenými orgány, jejichž vyjádření a stanoviska nejsou záporná ani protichůdná. Jednotlivé podmínky či požadavky těchto dotčených orgánů byly zapracovány do rozhodnutí vydaného ve společném řízení. V průběhu územního řízení nebyl shledán nesoulad navrhovaného záměru s veřejným zájmem chráněným zvláštními právními předpisy.

Žalovaný poznamenal, že stavební úřad disponuje odbornou znalostí pouze na úseku stavebního zákona. Zbylou škálu odborných kompetencí představují dotčené orgány správy, které stavební úřad doplňují. Nejsou v pozici účastníků řízení, nýbrž zaujímají zvláštní postavení. Podstatou tohoto postavení je odborná pomoc stavebnímu úřadu, který územní řízení vede, a dále hájení veřejných zájmů, které jsou svěřeny do jejich věcné působnosti. Zmíněná pomoc se projevuje ve formě vyjádření, stanovisek, závazných stanovisek, rozhodnutí atd., jimiž se dotčené orgány státní správy vyjadřují k umístění stavby do území. Stavební úřad je jejich stanovisky vázán (§ 4 odst. 2 stavebního zákona a § 149 odst. 1 správního řádu), neboť sám nedisponuje jednak působností, jednak odbornou kompetencí v oblastech veřejné správy, které zastupují dotčené orgány státní správy. Stavební úřad plní v tomto ohledu roli „koordinátora“ a jeho úlohou je zajistit soulad mezi jednotlivými stanovisky. Cílem popsaného systému vztahů stavebního úřadu a dotčených orgánů státní správy je zajistit komplexní posouzení návrhu na vydání územního rozhodnutí.

To stavební úřad zabezpečil, když daný záměr konfrontoval s požadavky příslušných zvláštních právních předpisů, a to zákona o posuzování vlivů na životní prostředí, zákona o ochraně ovzduší, zákona o pozemních komunikacích, zákona o ochraně veřejného zdraví, zákona č. 133/1985 Sb., o požární ochraně, ve znění pozdějších předpisů, zákona č. 222/1999 Sb., o zajišťování obrany České republiky, ve znění pozdějších předpisů, zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákona o ochraně přírody a krajiny, vodního zákona, zákona o ochraně zemědělského půdního fondu, zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů a zákona o odpadech. Za tím účelem opatřil potřebná vyjádření, stanoviska a závazná stanoviska. Nebyl shledán nesoulad navrhovaného záměru s veřejnými zájmy chráněnými zvláštními právními předpisy. Na základě tohoto komplexního posouzení stavební úřad zavřel, že záměr je v souladu s požadavky § 90 písm. e) stavebního zákona. Stavební úřad posoudil záměr žadatele podle ustanovení § 90 stavebního zákona v celém rozsahu a žalovaným nebyl shledán nedostatek v posuzování záměru žadatele ani v úvahách s tímto posouzením spojených. Ty stavební úřad uvedl do odůvodnění napadeného rozhodnutí tak, jak vyžaduje § 68 odst. 3 správního řádu. Vzhledem k tomu a proto žalovaný jeho závěry akceptoval.

Záměrem není ohrožena ochrana přírody a krajiny, tudíž zájmy odvolatelů, tj. občanských sdružení AKÁT a Pekaři – severovýchod. V průběhu řízení pak nebyly uplatněny námitky jiných účastníků územního řízení, nežli námitky zmíněných ekologických občanských sdružení.

V souvislosti s přezkoumáváním správnosti napadeného rozhodnutí a jeho souladu s právními předpisy žalovaný dále zjistil, že výroky předmětného územního rozhodnutí odpovídají požadavkům § 92 odst. 1 stavebního zákona a obsahují náležitosti stanovené § 9 a § 10 vyhlášky č. 503/2006 Sb. Součástí společného rozhodnutí je 7 grafických příloh odpovídajících požadavkům § 9 odst. 5 a § 10 odst. 5 vyhlášky č. 503/2006 Sb., které obsahují výkres současného stavu území se zakreslením stavebního pozemku, umístění záměru s vyznačením jeho vazeb a vlivů na okolí, vzdálenosti od hranic pozemků. Ve výrocích prvoinstančního rozhodnutí bylo rozhodnuto o všech uplatněných námitkách, o důvodech rozhodnutí je pojednáno v jeho odůvodnění.

Žalovaný se odvolacími námitkami pečlivě zabýval a podrobně se s nimi vypořádal na třetí až patnácté straně žalovaného rozhodnutí. Shledal je nedůvodnými, když po konfrontaci všech výše uvedených skutečností ve smyslu § 89 odst. 2 správního řádu dospěl k závěru, že stavební úřad naplnil své procesní povinnosti spočívající v povinnosti věc řádně projednat s účastníky řízení. Výroková část rozhodnutí má oporu ve skutkových zjištěních obsažených ve spisovém materiálu. Stavební úřad posoudil záměr žadatele podle ustanovení § 90 stavebního zákona a žalovaný se s jeho závěry ztotožnil.

Dle žalovaného je část žaloby rozporná, když v ní žalobce jednak namítá nepřezkoumatelnost z důvodu nevypořádání jeho námitek, na druhou stranu uvádí, že žalovaný námitky věcně vypořádal. Pokud pak označil některé z námitek za námitky, které nespadají do kategorie ochrany přírody a krajiny (viz odvolací námitky týkající se technologické části, respektive technologie stavby, parametrů pekárenské výroby, parkování vozidel, stavebně technického napojení novostavby pekárny na silnici č. I/37, nesouladu s územním plánem a další), přesto se jimi žalovaný zabýval a v obsahu žalovaného rozhodnutí se k nim obsáhle vyjádřil.

K námitce ohledně technologie stavby žalovaný v žalovaném rozhodnutí předně poukázal na přílohu č. 4 vyhlášky č. 503/2006 Sb., která stanoví obsah a rozsah dokumentace k žádosti o vydání rozhodnutí o umístění stavby (DUR). V souhrnné zprávě DUR mají být dle čl. 3 obsaženy základní údaje o provozu, popřípadě výrobním programu a technologii.

Žalovaný ze souhrnné zprávy DUR 1 pro stavbu pekárny, zpracované J. F. - autorizovaným inženýrem pro pozemní stavby, ČKAIT 0601795, pod zakázkovým číslem 4163/11, zjistil, že základní údaje o provozu, tedy požadavky dle přílohy č. 4 vyhlášky č. 503/2006 Sb., čl. 3 souhrnné zprávy, jsou obsaženy na str. 33 až str. 42, když je v této části DUR 1 uveden stručný popis jednotlivých provozů, předpokládané kapacity provozu a výroby, popis technologií a výrobního programu, návrh řešení dopravy v klidu, odhad potřeby materiálů a surovin, řešení likvidace odpadů nebo jejich využití, odhad potřeby vody a energií pro výrobu, řešení ochrany ovzduší, ochrany proti hluku a ochrany stavby před vniknutím nepovolaných osob.

K rozsahu údajů o provozu a výrobním programu žalovaný uvedl, že technologická část stavby bude podrobně popsána v projektové dokumentaci, tj. v projektové dokumentaci zpracované pro stavební řízení. Nedílnou součástí této projektové dokumentace je totiž dle čl. 12 souhrnné technické zprávy, přílohy č. 1 k vyhlášce č. 499/2006 Sb., o dokumentaci staveb (dále jen „vyhláška č. 499/2006 Sb.“), právě podrobný popis toho, k čemu námitka žalobce směřuje, tj. podrobný popis účelu, funkce, kapacity a hlavních technických parametrů technologického zařízení, popis technologie výroby, údaje o počtu pracovníků, o spotřebě energií, bilanci surovin, materiálů a odpadů, řešení technologie dopravy, apod. Žalovaný v této souvislosti připomněl, že občanská sdružení mají právo na účastenství i ve stavebním řízení, tedy že zájmy na úseku ochrany přírody a krajiny bude moci žalobce (za současného splnění všech zákonných podmínek) hájit i v dalším stupni projednání (ve stavebním řízení), a to již na základě podrobnější projektové dokumentace.

Žalovaný zároveň poznamenal, že každý jednotlivý stupeň dokumentace (tj. územně plánovací dokumentace, dokumentace pro vydání územního rozhodnutí, projektová dokumentace pro vydání stavebního povolení, či prováděcí projektová dokumentace apod.) se zpracovává v podrobnosti, která je potřebná pro posouzení záměru v té které úrovni jejího projednávání. Pokud by v každé z těchto uvedených dokumentací měl být záměr dopracován do všech jednotlivých podrobností, pozbylo by uvedené členění dokumentací a projednání záměru v jednotlivých stupních řízení logiky stavebního zákona.

Obdobně žalovaný argumentoval i k odvolací námitce, že DUR 1 neobsahuje podrobný popis nakládání s odpady. Odkázal na přílohu č. 4 vyhlášky č. 503/2006 Sb., čl. 3 písm. f) souhrnné zprávy a konstatoval, že v této části DUR 1 bylo pojednáno jak o odpadu vzniklém při výstavbě, při provozu, tak o odpadu komunálním, přičemž obdobně jako u technologie stavby bude problematika nakládání s odpady nadále řešena v projektové dokumentaci zpracované ke stavebnímu řízení, a to na základě požadavků přílohy č. 1 vyhlášky č. 499/2006 Sb., čl. 12 písm. e) souhrnné zprávy.

V záležitosti odpadového hospodářství a požadavků zákona o odpadech bylo dotčeným orgánem, tj. Městským úřadem Dvůr Králové nad Labem, odborem životního prostředí, ve stanovisku ze dne 21. října 2011, č.j. OŽO/38348-11/4877-2011/spl, uvedeno, že k nakládání s odpady tak, jak je zaznamenáno v dokumentaci k územnímu řízení, nemá námitek.

K námitce ohledně nárůstu dopravního zatížení poukázal žalovaný na skutečnost, že k záměru předložil navrhovatel Rozptylovou studii č. 543/1/2011, zpracovanou společností BIOANALYTIKA CZ, s.r.o., Píšťovy 820, 537 01 Chrudim a Akustickou studii zak. č. 5026 11 103, zpracovanou společností Vodní zdroje Ekomonitor spol. s.r.o., Píšťovy 820, 537 01 Chrudim. Na základě podrobných výpočtů uvedených ve zpracované akustické studii vyplynulo, že navýšení hladin hluku z liniových zdrojů vlivem realizace záměru je nezhodnotitelné, neboť i v případě nerealizace záměru lze očekávat překračování limitních hladin akustického tlaku z liniových zdrojů v době noční. Vlivem provozu liniových zdrojů hluku hodnoceného záměru by tedy nemělo dojít k hodnotitelnému ovlivnění nejbližších chráněných venkovních prostor staveb pro bydlení. Vzhledem k samotné variabilitě dopravy v rámci dní v týdnu a ročních období (sezónní práce), bude navýšení hluku způsobené dopravou související s hodnoceným záměrem vzhledem k celkové dopravě na komunikaci č. I/37 v Choustníkově Hradišti nevýznamné. Dále byly v akustické studii vyhodnoceny stacionární zdroje hluku s výsledkem, že vlivem provozu stacionárních zdrojů hodnoceného záměru (tj. výrobního areálu pekárny) by nemělo dojít k negativnímu (tj. nadlimitnímu) ovlivnění nejbližších chráněných venkovních prostor staveb pro bydlení v době denní i noční. Na základě uvedeného vyhodnocení bylo shledáno, že navrhovaný záměr s sebou do území nepřinese negativní vlivy z dopravy.

O nedůvodnosti námitky týkající se nárůstu dopravního zatížení a jeho dopadu na životní prostředí svědčí i souhlasná závazná stanoviska Krajské hygienické stanice Královéhradeckého kraje, jakožto orgánu ochrany zdraví, vydaná na základě zákona č. 258/2000 Sb. dne ákon o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, která se záměrem umístění stavby Novostavba pekárny BEAS vyjádřila souhlas v závazném stanovisku ze dne 9. listopadu 2011 pod č.j. s-khshk 30706/2011/2/hok.tu/čer, a dne 5. března 2011 pod č.j. s-khshk 5170/2012/2/hok.tu/čer, a Krajského úřadu Královéhradeckého kraje, odboru životního prostředí a zemědělství, ze dne 25. listopadu 2011, č.j. 19327/ZP/2011-Ja-5, který vyslovil s umístěním stavby pekárny souhlas z hlediska ochrany ovzduší na základě zákona č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší a o změně některých dalších zákonů (zákon o ochraně ovzduší), ve znění účinném v době zahájení územních řízení.

Neoprávněnou shledával žalovaný rovněž námitku o nesouladu záměru s územním plánem obce Choustníkovo Hradiště, a to z důvodů, které ve svém vyjádření podrobně popsal a jež odpovídá obsahu odůvodnění žalovaného rozhodnutí.

K námitce, že napojením záměru na silnici č I/37 nebudou dodrženy příslušné stavebně technické normy, žalovaný uvedl, že tato část žaloby je zcela nekonkrétní, když v ní není uvedeno, jakou konkrétní ČSN má žalobce na mysli a v čem spatřuje rozpor záměru s ní. Žalovaný k tomu dodal, že účelem územního řízení je umístění stavby v území, čímž je míněno prověření možnosti existence stavby v navrhovaném místě, a to zejména z hlediska požadavků územního plánování, charakteru území, ochrany architektonických a urbanistických hodnot v území, požadavků stavebního zákona, prováděcích vyhlášek v rozsahu umisťování staveb, dále v souvislosti s požadavky na veřejnou dopravní a technickou infrastrukturu a požadavky zvláštních právních předpisů. Účelem územního řízení není podrobně prověřovat a hodnotit stavebně technické řešení stavby. Tyto otázky spadají do navazujícího stavebního řízení, přičemž stavebně technické řešení stavby je zobrazeno v projektové dokumentaci přikládané k žádosti o stavební povolení v rozsahu požadavků přílohy č. 1 vyhlášky č. 499/2006 Sb.

Krom toho jsou pozemní komunikace chráněny zákonem o pozemních komunikacích. Jejich připojování je upraveno v zákoně o pozemních komunikacích, přičemž podle jeho § 10 odst. 4 písm. a) rozhoduje o připojení dálnice, silnice nebo místní komunikace k jiné pozemní komunikaci, o úpravě takového připojení nebo o jeho zrušení příslušný silniční správní úřad, který si před vydáním povolení vyžádá souhlas vlastníka pozemní komunikace vyšší kategorie.

Podle § 40 odst. 3 písm. d) zákona o pozemních komunikacích je tímto silničním správním úřadem v daném případě Krajský úřad Královéhradeckého kraje, který připojení novostavby pekárny účelovou komunikací k silnici č. I/37 povolil rozhodnutím ze dne 18. srpna 2011, č.j. 11403/DS/2011/Zav, a to po předchozím souhlasu Ředitelství silnic a dálnic ČR, jakožto vlastníka silnice č. I/37. Z uvedeného tedy jednoznačně plyne, že s připojením účelové komunikace k silnici č. I/37 souhlasil dotčený orgán hájící zájmy na úseku pozemních komunikací. Stavba tedy byla umístěna za součinnosti dotčeného orgánu disponujícího odbornou znalostí v oblasti pozemních komunikací.

Vzhledem k výše uvedenému shledal žalovaný žalobní námitky nedůvodnými. Se všemi z nich se vypořádal v odvolacím řízení, a to včetně námitek žalobce netýkajících se ochrany přírody a krajiny. Znovu poznamenal, že žalobce v odvolacích ani žalobních námitkách neuvedl ve smyslu § 2 zákona o ochraně přírody a krajiny žádné konkrétní skutečnosti, kterými by dle jeho názoru mělo dojít k narušení ochrany volně žijících živočichů, planě rostoucích rostlin a jejich společenstev, nerostů, hornin, paleontologických nálezů a geologických celků, péče o ekologické systémy a krajinné celky, jakož i péče o vzhled a přístupnost krajiny. Účast občanských sdružení ve správních řízeních je přitom založena právě na ochraně přírody a krajiny, jak ji definuje citovaný § 2 zákona o ochraně přírody a krajiny.

Hlediska stanovená pro posouzení záměru žadatele v územním řízení v § 90 stavebního zákona byla ve vztahu k dané věci posouzena stavebním úřadem v celém rozsahu a na základě všech zákonem stanovených podkladů. Záměr není v rozporu se zájmy chráněnými zvláštními právními předpisy, jak vyplynulo ze součinnosti stavebního úřadu s dotčenými orgány. Stavební úřad dostál v odůvodnění svého rozhodnutí požadavkům stanoveným v § 68 odst. 3 správního řádu. Jeho závěr, že záměr žadatele je v souladu s požadavky uvedenými v § 90 stavebního zákona, žalovaný akceptoval.

Vzhledem k uvedenému žalovaný navrhoval žalobu jako nedůvodnou zamítnout.

Osoba zúčastněná na řízení, označená v záhlaví rozsudku č. 1 (obchodní společnost BEAS, a.s.), se vyjádřila k žalobě podáním ze dne 6. 5. 2013. V něm se předně dotýkala otázek týkajících se správného označení žalobce a s odkazem na stanovy občanského sdružení Pekaři – severovýchod zpochybňovala jeho postavení coby účastníka řízení odvozujícího své účastenství od zákona o ochraně přírody a krajiny. Namítala totiž, že jeho hlavním účelem je prosazování oprávněných zájmů členů sdružení v pekařském, cukrářském a jiných souvisejících oborech vůči vnějšímu prostředí, vůči orgánům státní, místní správy a samosprávy a dále vůči hlavním odběratelským a dodavatelským subjektům a teprve poté jde o činnost sdružení vykonávanou za účelem ochrany životního prostředí, ochrany přírody a krajiny. Na dalších okolnostech (změny stanov) demonstrovala přerod uvedeného sdružení ve sdružení hájící zájmy na úseku ochrany životního prostředí, ochrany přírody a krajiny. Zpochybňovala přitom i postupy Ministerstva vnitra při změně stanov a jejich registraci. Skutečným cílem žalobce není podle osoby zúčastněné na řízení ochrana přírody a krajiny, nýbrž zabránění výstavby pekárny BEAS z konkurenčních důvodů (problémy se zaměstnaností a odbytem). Své přesvědčení dovozovala ze zpráv uvedených v ČT 1 a skutečnosti, že v průběhu let 2010 a 2011 žalobce (občanské sdružení Pekaři – severovýchod) nepodal v jiných územních či stavebních řízeních žádné připomínky. S výjimkou právě dané věci.

A osoba zúčastněná na řízení pokračovala, že podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 4. 2012, čj. 7 As 25/2012-21: „Pokud by se pak v konkrétním řízení objevovaly snahy určitých subjektů opakovaným zakládáním provázaných občanských sdružení mařit průběh řízení a bez věcného důvodu řízení prodlužovat, fakticky s cílem zabránit realizaci záměru, ačkoli pro to nejsou z pohledu zájmů ochrany přírody a krajiny věcné důvody, je na místě takovým sdružením odepřít jejich takto šikanózně uplatněná procesní práva s poukazem na zákaz zneužití práva.“ Právě proto by se měl krajský soud podle ní nejdříve zabývat, jako předběžnou otázkou, zda je žalobce skutečně sdružením, jehož hlavním posláním podle stanov je ochrana přírody a krajiny (§ 70 zák. č. 114/19992 Sb.) a naplňuje tak požadavek zákona, aby se mohl stát účastníkem řízení, případně zvážit i odepření jeho šikanózně uplatňovaných procesních práv s poukazem na zákaz zneužití práva.

Námitky uplatněné žalobcem označila za nepřezkoumatelné a zmatečné. Poukazovala na celou řadu vad žaloby, byť odstranitelných k výzvám soudu, které ztěžují a prodlužují řízení o žalobě (nezaplacení soudního poplatku, neoznačení osob zúčastněných na řízení, obecnost žalobních důvodů, nepodložení žalobních tvrzení důkazy). Žalobce v čl. I žaloby nespecifikuje, čemu konkrétně nerozuměl, vzhledem k tomu, že v textu žaloby není přesně vymezeno, s čí námitkou se správní orgán vypořádával či na jaké části svých námitek nenašel v žalovaném rozhodnutí odpovědi. Naopak stavební úřad v odůvodnění rozhodnutí o uplatněných námitkách vysvětlil, jakými úvahami se při rozhodování o nich řídil, která ustanovení právních předpisů a rozhodnutí soudů vzal při svém rozhodování v potaz (viz strany 49-52 rozhodnutí) a až poté se zabýval jednotlivými námitkami jmenovitě. Všechny řádně odůvodnil s poukazem na to, z jakého skutkového stavu vycházel a jaké právní předpisy použil. Žalovaný jasně vysvětlil, proč se námitkami žalobců zabýval společně (viz třetí a čtvrtá strana žalovaného rozhodnutí).

V žalobě se opakují jen obecná tvrzení, která je obtížné přezkoumat, žalobní námitky nejsou vždy konkrétní a srozumitelné, a proto pak na ně nelze ani očekávat konkrétní odpovědi. Žalobce napadá zákonnost rozhodnutí z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti, neuvádí ovšem, v čem žalovaný pochybil a které konkrétní vady orgánu prvního stupně nenapravil. Údajný vadný postup je pouze prohlašován, žalobce však již neuvádí, které z ustanovení stavebního zákona či správního řádu bylo porušeno. Žalobce tak opakuje pochybení, které uplatňoval v prvoinstančním i druhoinstančním řízení, neuvádí však dostatečně konkrétně, v čem podle něj spočívají vady územních řízení, jaké to mohlo mít dopady na zájmy ochrany krajiny a přírody a co by měly stavební úřady učinit, aby byly důkazy o ohrožení zájmů, které chrání, dostatečné.

V těchto souvislostech osoba zúčastněná na řízení zmínila rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2004, č.j. 5 A 137/2000 – 37, dotýkající se otázek rozsahu práv žalobce s ohledem na to, že jeho účastenství je založeno na základě § 70 zákona o ochraně přírody a krajiny. Dodala, že žalobce tvrdí, že nemohl účinně chránit zájmy ochrany přírody a krajiny, když z předložené projektové dokumentace nelze dovodit, jaký dopad by měla případná realizace záměru na volně žijící živočichy……, že nebyl záměr „nové technologie pečení“ nijak specifikován…, zpochybňuje, že byly splněny podmínky ustanovení § 90 stavebního zákona, ale neuvádí v čem. To, že se zajímá zejména o „novou technologii pečení“, napovídá spíše tomu, že má profesní zájem a ochrana krajiny přírody je jen zástěrkou jeho zájmu. I zde je odůvodnění těchto žalobních bodů nekonkrétní a z textu žaloby není, v návaznosti na rozhodnutí správních orgánů obou stupňů patrné proč rozhodnutí nemá obstát.

Závěrem osoba zúčastněná na řízení konstatovala, že žalobce na odborné úrovni nevyvrátil stanoviska dotčených orgánů státní správy, hájících veřejné zájmy a že žalobce může své zájmy hájit ještě v následném stavebním řízení.

V dopisu ze dne 25. 9. 2013 pak krajskému soudu sdělila, že stavební úřad vydal dne 23. 9. 2013, pod č.j. VÚP/28907- 2013/287 6- 2013/ bre stavební povolení pro novostavbu pekárny BEAS a že jsou již pravomocná některá rozhodnutí. Z nich uvedla rozhodnutí vodoprávního úřadu Městského úřadu Dvůr Králové nad Labem ze dne 28. 3. 2013, č.j. OŽP/33789-13/922-2013/sea, jímž byla povolena stavba vodního díla „ČOV SC 700 EO, lapač tuků a splašková kanalizace a rozhodnutí ze dne 28. 3. 2013, č.j. : OŽP/3 381- 2013/ 922- 2013/sea, o povolení k vypouštění odpadních vod do veřejné kanalizace. Dodala, že Krajský úřad Královéhradeckého kraje, odbor dopravy a silničního hospodářství, jako příslušný speciální stavební úřad, vydal dne 2. 3. 2013 stavební povolení pro připojení výrobního areálu na silnici č. I/37 a že firmou COLAS CZ byly zahájeny práce na rozšíření komunikace č. I/37 a vybudování sjezdu (dle pravomocných stavebních povolení).

V dalším dopisu ze dne 15. 9. 2013 se osoba zúčastněná na řízení vracela ke vztahům ve sdružení žalobce (viz již výše) a zmiňovala jeho kroky s cílem zabránit zamýšlené výstavbě, včetně podání k Evropské komisi do Bruselu, v důsledku čehož

dochází k prodlužování administrativního procesu přidělovaní dotačních prostředků.

Krajský soud přezkoumal žalované rozhodnutí podle části třetí, hlavy první a druhé, dílu prvního, zákona č. 150/2002 Sb. soudního řádu správního, v platném znění (dále jen „s.ř.s.“), a to bez nařízení jednání dle § 51 odst. 1 s.ř.s., když žalobce s tímto postupem výslovně souhlasil a žalovaný se k výzvě o možnosti rozhodnout ve věci bez jednání ve lhůtě dvou týdnů od doručení této výzvy nevyjádřil. Krajský soud měl proto v souladu s citovaným ustanovením za to, že s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí. O tom byl ve výzvě poučen. Dospěl přitom k následujícím zjištěním a právním závěrům.

Vzhledem k pochybnostem osoby zúčastněné na řízení, označené shora č. 1, zda-li je žalobce vůbec aktivně legitimován k podání žaloby, zabýval se krajský soud předně touto otázkou. Ve shodě s orgány veřejné správy zúčastněnými na řízení přitom dospěl k závěru, že žalobce byl účastníkem předmětného územního řízení, a to jako osoba, o které to podle § 85 odst. 2 písm. c) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), v platném znění (dále jen „stavební zákon“), stanoví zvláštní právní předpis, konkrétně zákon ČNR č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, a to v § 70 odst. 2. Žalobce je občanským sdružením založeným i za účelem ochrany přírody a krajiny a je zcela nerozhodné, zda vedle toho vykonává i jinou činnost, respektive v jakém vzájemném poměru. Byl proto i aktivně legitimován k podání dané žaloby.

Krajský soud musí předně připomenout, že podle § 75 odst. 2 s.ř.s. soud přezkoumává napadené výroky žalovaného rozhodnutí v mezích žalobních bodů (dispoziční zásada), které jsou výslovně uvedeny v žalobě (viz § 71 odst. 1 písm. d/ s. ř. s.), přičemž vychází ze skutkového a právního stavu, jenž tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.).

Dále platí, že není smyslem soudního přezkumu stále dokola podrobně opakovat již jednou vyřčené, a proto bude krajský soud v případech shody mezi názorem soudu a odůvodněním žalobou napadeného rozhodnutí odkazovat na toto odůvodnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005 – 130 publikovaný pod č. 1350/2007 Sb. NSS, či rozsudky téhož soudu ze dne 2. 7. 2007, č. j. 4 As 11/2006-86, a ze dne 29. 5. 2013, č. j. 2 Afs 37/2012 – 47, všechny dostupné n