30 A 2/2015

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Rutsche a soudců Mgr. Heleny Konečné a JUDr. Pavla Kumprechta, ve věci žalobce A. J., zast. Mgr. Milanem Musilem, advokátem PPS advokáti s.r.o., se sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, PSČ 500 03, proti žalovanému Krajskému úřadu Královéhradeckého kraje, se sídlem Pivovarské náměstí 1245, 500 03 Hradec Králové, za účasti 1. Statutárního města Hradec Králové, se sídlem Československé armády 408, 502 00 Hradec Králové, 2. J. V., nar. ..., N. 863/2, H. K., PSČ ..., zast. JUDr. Kamilem Podroužkem, advokátem a společníkem společnosti Podroužek, Moník, Petera a partneři, advokátní kancelář s.r.o. se sídlem Fráni Šrámka 1139, 500 02 Hradec Králové, 3. obchodní společnosti Královéhradecká provozní a.s., se sídlem Hradec Králové, Víta Nejedlého 893, PSČ 500 03, zast. Mgr. Lukášem Nohejlem, advokátem Kaplan & Nohejl, advokátní kancelář s.r.o., se sídlem Římská 104/14, Praha 2 – Vinohrady, PSČ 120 00 a 4. obchodní společnosti Vodovody a kanalizace Hradec Králové, a.s., se sídlem Víta Nejedlého 893, PSČ 500 03 Hradec Králové, zast. JUDr. Jaroslavem Stachem, advokátem se sídlem Gočárova tř. 504, Hradec Králové, PSČ 500 02, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 11. 2014, č. j. 11143/UP/2014/Kd, takto:

Žalovaným rozhodnutím žalovaný zamítl podle § 92 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, v platném znění (dále jen „správní řád“), odvolání žalobce proti územnímu rozhodnutí č. 643, vydanému Magistrátem města Hradec Králové, odborem hlavního architekta (dále jen „stavební úřad“) dne 23. 8. 2011 pod č. j. MMHK/136973/2011 (dále jen „územní rozhodnutí č. 643“), a to jako odvolání nepřípustné. Tímto prvoinstančním správním rozhodnutím byla podle § 79 a § 92 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), v platném znění (dále jen „stavební zákon“), umístěna novostavba rodinného domu, zpevněných ploch, přípojky elektro, kanalizační přípojky, vodovodní přípojky, plynovodní přípojky, dešťová kanalizace, akumulační jímky a vsakovacího objektu na pozemcích parc. č. 318/14, 318/4, 318/21, 318/39 a 318/3 v kat. území Kluky. Žalobce napadl žalované rozhodnutí včas podanou žalobou, o níž rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 26. února 2015, č. j. 30A 2/2015-40. Osoby zúčastněné na řízení, označené výše č. 2 a č. 4 podali proti tomuto rozsudku kasační stížnosti, na jejichž základě jej Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 21. 5. 2015, č. j. 7 As 65/2015-68, zrušil a věc vrátil nadepsanému krajskému soudu k dalšímu řízení. V něm dospěl krajský soud k těmto závěrům.

Žalobce uvedl, že se nadepsaný krajský soud předmětnou věcí zabýval, mimo jiné, již v rozsudku ze dne 28. března 2014, č.j. 30A 95/2012-50, v němž mu bylo přiznáno postavení účastníka předmětného územního řízení. O tom, že žalobci toto postavení příslušelo, neměl pochybnost ani žalovaný ve svém předchozím rozhodnutí ze dne 28. 8. 2012, č. j. 13299/UP/2012/Kd. V rozporu s právním názorem krajského soudu, vyjádřeným v jeho rozsudku ze dne 28. března 2014, č. j. 30A 95/2012-50, jakož i v rozporu se svým již dříve prezentovaným stanoviskem v rozhodnutí ze dne 28. 8. 2012, č.j. 13299/UP/2012/Kd, však žalovaný nyní v žalovaném rozhodnutí rozhodl, že odvolání žalobce je nepřípustné, neboť není účastníkem řízení. Tento závěr žalobce označil za zjevně nesprávný, rozporný s předchozími rozhodnutími a krajně překvapivý. Žalobce je totiž osobou oprávněnou z věcného břemene vztahujícího se k pozemkové parcele č. 318/3 v kat. území Kluky, na kterou byly umístěny sítě technického vybavení pro stavbu rodinného domu J. V. – osoby zúčastněné na řízení č. 2.

Postavení účastníka v daném územním řízení žalobce dovozoval i z rozhodnutí Ministerstva pro místní rozvoj ze dne 1. 2. 2013, č. j. MMR-39724/2012-83/2612, jímž bylo rozhodnuto o odvoláních osob zúčastněných na řízení (výše uvedených pod č. 2 a č. 4) proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 10. 2012, č. j. 14507/UP/2012/Kd. Jde o rozhodnutí, v němž se uvedený ústřední orgán státní správy zabýval především otázkou výkladu ustanovení § 86 odst. 2 písm. a), resp. odstavce 3 stavebního zákona, přičemž v něm na straně šesté uvedl mimo jiné následující: „…fakt, že účastníky územního řízení jsou mimo jiné také osoby, jež mají věcná práva k pozemkům, na nichž má být umístěna stavba, svědčí pro to, že práva těchto osob jsou chráněna z pohledu jejich účastenství v územním řízení.“

Vzhledem k uvedenému žalobce namítal, že mu s odkazem na § 85 odst. 2 písm. a) stavebního zákona náleželo v řízení o umístění novostavby rodinného domu včetně zpevněných ploch, akumulační jímky a vsakovacího objektu na pozemcích parc.č. 318/14, 318/4, 318/21, 318/39 a 318/3 v kat. území Kluky postavení jeho účastníka. Proto také nebylo jeho odvolání ze dne 27. 7. 2012 podáno neoprávněnou osobou a nebylo je tudíž ani možno zamítnout jako nepřípustné.

Krom toho žalovaný nebyl ani oprávněn zabývat se předmětným řízením věcně, když žalobci byla stavebním úřadem odebrána možnost aktivně se účastnit územního řízení, tedy vyjádřit se k věci, žádat informace o řízení, nahlížet do spisu, navrhovat důkazy, činit jiné procesní návrhy a především podat proti rozhodnutí prvoinstančního správního úřadu řádný opravný prostředek.

V další části žaloby žalobce namítal rovněž věcnou nesprávnost závěrů napadeného rozhodnutí, ty však již nebylo třeba z důvodů procesní ekonomie rozvádět, neboť nejsou pro závěr o tom, zda šlo o nepřípustné odvolání či nikoliv relevantní (viz dále).

Vzhledem k uvedenému žalobce navrhoval žalované rozhodnutí zrušit a věc žalovanému vrátit k dalšímu řízení. Zároveň navrhoval z důvodů ochrany svých práv, aby krajský soud vydal dle § 38 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění (dále jen „s.ř.s.“), předběžné opatření, jímž by bylo Magistrátu města Hradec Králové, jakožto příslušnému stavebnímu úřadu, do okamžiku, kdy bude pravomocně rozhodnuto o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 11. 2014, č. j. 11143/UP/2014/Kd, uloženo zdržet se vydání kolaudačního souhlasu ke stavbě přípojek na pozemku parc. č. 318/3 v katastrálním území Kluky, obec Hradec Králové, které jsou umístěny a povoleny na základě územního rozhodnutí č. 643.

Žalovaný se vyjádřil k žalobě podáním ze dne 17. 2. 2015. V něm nejprve zmínil dosavadní průběh řízení, jakož i obsah odvolání proti územnímu rozhodnutí č. 643, v němž žalobce zdůrazňoval, že je nositelem věcného práva k pozemku parc. č. 318/3 v kat. území Kluky, na němž byly umístěny přípojky pro rodinný dům, a to na základě smluv o zřízení věcných břemen. Ty uzavřel se společností AZA, spol. s r.o., IČ 49814362, se sídlem Ocelářská 799, 190 00 Praha 9 (dřívější vlastník pozemku parc. č. 318/3 v kat. území Kluky) dne 20. května 2010 a jejich vklad do katastru nemovitostí povolil Katastrální úřad pro Královéhradecký kraj, katastrální pracoviště Hradec Králové, pod č. j. V-3778/2010 a č.j. V-3779/2010. Kopie těchto dvou smluv žalobce přiložil k odvolání s tím, že na základě smlouvy č. V 3779/2010 je vlastník pozemku parc. č. 318/3 v kat. území Kluky (v současné době obchodní společnost Vodovody a kanalizace Hradec Králové, a. s., IČ 48172898, Víta Nejedlého 893/6, 500 03 Hradec Králové) mimo jiné povinen se v jeho prospěch zdržet udělení souhlasu nebo zřízení práva třetí osobě se zřízením vodovodních, kanalizačních, plynových a elektrických přípojek na pozemku parc. č. 318/3 v kat. území Kluky.

Žalovaný zamítl uvedené odvolání podle § 92 odst. 1 správního řádu jako opožděné rozhodnutím ze dne 28. srpna 2012, č. j. 13299/UP/2012/Kd. Vycházel v něm totiž z předpokladu, že mu bylo územní rozhodnutí č. 643 oznámeno dne 9. září 2011, tedy stejně jako dalším účastníkům daného územního řízení. S tímto závěrem se však neztotožnil Krajský soud v Hradci Králové, když rozsudkem ze dne 28. března 2014, č. j. 30A 95/2012-50, vpředu uvedené rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

V mezidobí od vydání rozhodnutí žalovaného ze dne 28. srpna 2012, č. j. 13299/UP/2012/Kd, a vydání rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. března 2014, č. j. 30A 95/2012-50, zahájil žalovaný usnesením ze dne 4. září 2012, č. j. 14507/UP/2012/Kd, podle § 95 odst. 1 správního řádu přezkumné řízení, v jehož rámci územní rozhodnutí č. 643 ze dne 23. srpna 2011, č.j. MMHK/136973/2011, zrušil. Zjistil totiž, že na pozemku parc. č. 318/3 v kat. území Kluky byla umístěna vodovodní a kanalizační přípojka a že vlastnické právo k němu je omezeno věcným břemenem ve prospěch žalobce. Dovodil, že stavebník rodinného domu nemá k pozemku parc. č. 318/3 v kat. území Kluky potřebné vlastnické právo, a proto že bylo nutné zkoumat věc v územním řízení i z pohledu požadavků stanovených v § 86 odst. 2 písm. a) stavebního zákona, respektive jeho § 86 odst. 3. Následně uzavřel, že v územním řízení o umístění stavby předmětného rodinného domu nebylo naplněno ustanovení § 86 odst. 2 písm. a) stavebního zákona, respektive § 86 odst. 3 stavebního zákona, že územní rozhodnutí bylo vydáno v rozporu se zákonem, a proto je rozhodnutím ze dne 2. října 2012, č. j. 14507/UP/2012/Kd, zrušil.

Proti rozhodnutí ze dne 2. října 2012, č. j. 14507/UP/2012/Kd, podali odvolání obchodní společnost Vodovody a kanalizace Hradec Králové, a.s., a J. V. (nyní osoby zúčastněné na řízení). V odvolacím řízení pak Ministerstvo pro místní rozvoj svým rozhodnutím ze dne 1. února 2013, č. j. MMR-39724/2012-83/2612, rozhodnutí žalovaného ze dne 2. října 2012, č. j. 14507/UP/2012, podle § 90 odst. 1 písm. b) správního řádu zrušilo a věc žalovanému vrátilo k novému projednání.

Žalovaný poté konstatoval podstatnou část odůvodnění uvedeného rozhodnutí Ministerstva pro místní rozvoj, a to zřejmě pro dokreslení věci, neboť tohoto přezkumného řízení (zrušení územního rozhodnutí č. 643) se dané soudní přezkumné řízení netýká. Jeho předmětem je totiž žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 11. 2014, č.j. 11143/UP/2014/Kd, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce proti územnímu rozhodnutí č. 643, vydanému stavebním úřadem dne 23. 8. 2011 pod č. j. MMHK/136973/2011, jako odvolání nepřípustné.

K tvrzení žalobce, že mu příslušelo postavení účastníka řízení dle § 85 odst. 2 písm. a) stavebního zákona se žalovaný přímo nevyjádřil. Konstatoval pouze, že: „K žalobní námitce, že žalovaný nerespektoval právní názor Krajského soudu v Hradci Králové vyjádřený v rozsudku ze dne 28. března 2014, č. j. 30A 95/2012, žalovaný uvádí, že má za to, že v rámci soudního řízení ukončeného uvedeným rozsudkem soud zkoumal odvolání žalobce z hlediska jeho včasnosti, nikoli jeho přípustnosti. Dle názoru žalovaného v tomto rozsudku nebylo deklarováno, že by žalobce byl účastníkem územního řízení.“

Žalovaný uzavřel tím, že považuje žalobou napadené rozhodnutí za zákonné, a proto navrhoval. aby krajský soud žalobu zamítl.

před podáním kasačních stížností

Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v řízení podle části třetí hlavy druhé dílu prvního s.ř.s., a to bez nařízení jednání dle jeho § 76 odst. 1 písm. c/ (pro podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, mohlo-li mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé), a to z důvodů, jež budou uvedeny dále. Osoby zúčastněné na řízení se k věci nevyjádřily.

před podáním kasačních stížností

Krajský soud konstatoval, že žalovaný založil své závěry o nepřípustném odvolání žalobce, o jeho neúčastenství v územním řízení, na úvaze, zda je či není „osobou, jejíž práva mohou být ve smyslu § 85 odst. 2 písm. b) stavebního zákona přímo dotčena.“ Toto dotčení přitom spojoval s věcnými právy žalobce k pozemku parc. č. 318/3 v kat. území Kluky, na němž byly umístěny vodovodní a kanalizační přípojky, respektive s názorem Ministerstva pro místní rozvoj ohledně výkladu § 86 odst. 3 stavebního zákona, vyjádřeném v jeho rozhodnutí ze dne 1. února 2013, č.j. MMR-39724/2012-83/2612 (viz výše). Právě v souladu s ním žalovaný rozváděl úvahy o přímé nedotčenosti práv žalobce umístěnou stavbou od strany sedmé žalovaného rozhodnutí dále, přičemž stěžejní pro něho byla otázka, kdo byl oprávněn k udělení souhlasu k umístění přípojek na parcele č. 318/3 v kat. území Kluky v kontextu § 86 odst. 2 písm. a), respektive § 86 odst. 3 stavebního zákona. Dospěl přitom k závěru, že žalobce jako oprávněný z věcných práv nikoliv, a proto že mu také ani v předmětném územním řízení nepřísluší postavení účastníka podle § 85 odst. 2 písm. b) stavebního zákona.

O náležitosti žádosti o vydání územního rozhodnutí (viz právě zmiňovaný § 86 stavebního zákona) však v dané věci prvotně vůbec nešlo. Stěžejní otázkou bylo, zda žalobci vůbec příslušelo postavení účastníka územního řízení, a to v kontextu celého ustanovení § 85 odst. 2 stavebního zákona, nikoliv jen jeho ustanovení písm. b) a teprve poté mohlo být řešeno dotčení jeho vlastnických či věcných práv. Žalovaný takto nepostupoval, když bez dalšího nahlížel na žalobce jen jako na potencionálního účastníka řízení dle ustanovení § 85 odst. 2 písm. b) stavebního zákona a dalšími možnostmi jeho účastenství se již nezabýval. Na základě takovéhoto neúplného zjištění dospěl k závěru, že žalobce nebyl účastníkem řízení, jehož výsledkem bylo územní rozhodnutí č. 643 a že tedy jeho odvolání proti němu je odvoláním nepřípustným. Jako takové je proto podle § 92 odst. 1 správního řádu zamítl.

Krajský soud vycházel při zkoumání okruhu účastníků územního řízení v době vydání územního rozhodnutí č. 643 z ustanovení § 85 stavebního zákona, který jej vymezoval takto:

„Účastníci územního řízení

(1) Účastníky územního řízení jsou

a) žadatel,

b) obec, na jejímž území má být požadovaný záměr uskutečněn.

(2) Účastníky územního řízení dále jsou

a) vlastník pozemku nebo stavby, na kterých má být požadovaný záměr uskutečněn, není-li sám žadatelem, nebo ten, kdo má jiné věcné právo k tomuto pozemku nebo stavbě, nejde-li o případ uvedený v písmenu d),

b) osoby, jejichž vlastnické nebo jiné věcné právo k sousedním stavbám anebo sousedním pozemkům nebo stavbám na nich může být územním rozhodnutím přímo dotčeno,

c) osoby, o kterých tak stanoví zvláštní právní předpis,

d) společenství vlastníků jednotek podle zvláštního právního předpisu35); v případě, že společenství vlastníků jednotek podle zvláštního právního předpisu nemá právní subjektivitu, vlastník, jehož spoluvlastnický podíl na společných částech domu činí více než jednu polovinu.“

Z uvedeného zákonného ustanovení krajský soud dovodil, že s ohledem na předmět územního řízení a existenci věcných práv žalobce k pozemku parc. č. 318/3 v kat. území Kluky, na němž byly územním rozhodnutím č. 643 umístěny vodovodní a kanalizační přípojky, mělo být se žalobcem jednáno jako s účastníkem řízení, odvozujícím toto své postavení z § 85 odst. 2 písm. a) stavebního zákona. Prokázal totiž, že mu svědčí věcná práva k pozemku, na němž byla stavba (její části) umístěna. Vzdor tomu žalovaný posuzoval postavení žalobce, coby účastníka územního řízení, na základě a jen podle § 85 odst. 2 písm. b) stavebního zákona, tedy jako osobu mající věcná práva k sousednímu pozemku oproti pozemku s umísťovanou stavbou. O takový případ ale podle krajského soudu vůbec nešlo, když předmětem sporu je stavba přípojek umístěná přímo na pozemku parc. č. 318/3 v kat. území Kluky, k němuž má žalobce věcná práva. A právě proto žalobci příslušelo postavení účastníka územního řízení bez dalšího podle § 85 odst. 2 písm. a) stavebního zákona.

Základní a rozhodující pochybení žalovaného spatřoval krajský soud v nezahrnutí žalobce do okruhu účastníků daného územního řízení. Právě proto se nemohlo jednat ze strany žalobce o odvolání nepřípustné, za které je žalovaný měl, ale jen o odvolání účastníka řízení včasné, pokud bylo podáno v řádné odvolací lhůtě, či opožděné, bylo-li by podáno až po jejím marném uplynutí.

A v tuto chvíli navázal krajský soud na svůj předchozí rozsudek v téže věci ze dne 28. března 2014, č. j. 30A 95/2012-50, v němž uvedené, ohledně otázky včasnosti podaného odvolání žalobcem, bylo možno vztáhnout i na danou věc. Na jeho straně sedmé k němu bylo uvedeno následující:

„V důsledku toho se ovšem žalobce dostal do situace předvídané § 84 správního řádu. V jeho odstavci prvním se totiž stanoví, že: „Osoba, která byla účastníkem, ale rozhodnutí jí nebylo správním orgánem oznámeno, může podat odvolání do 30 dnů ode dne, kdy se o vydání rozhodnutí a řešení otázky, jež byla předmětem rozhodování, dozvěděla, nejpozději však do 1 roku ode dne, kdy bylo rozhodnutí oznámeno poslednímu z účastníků, kterým ho správní orgán byl oznámil; zmeškání úkonu nelze prominout. Ustanovení tohoto odstavce neplatí pro účastníky uvedené v § 27 odst. 1.“ Na základě něho tak může účastník, kterému rozhodnutí nebylo oznámeno, podat odvolání nejpozději ve lhůtě 1 roku ode dne, kdy bylo rozhodnutí oznámeno poslednímu z účastníků řízení, kterým ho správní orgán oznámil.

Z uvedených hledisek však žalovaný odvolání žalobce vůbec nezkoumal a nemůže tak činit v tuto chvíli ani krajský soud, neboť správní soudnictví není institucí, která by měla výkon veřejné správy nahrazovat. Jeho funkce je čistě přezkumná, a proto krajskému soudu nezbylo, než žalované rozhodnutí pro podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé, podle § 76 odst. 1 písm. c) s.ř.s. zrušit a věc žalovanému vrátit k dalšímu řízení.“

Na to krajský soud uzavřel, že se žalovaný dopustil podstatného porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, když žalobci nepřiznal v rozporu se zákonem postavení účastníka územního řízení, což mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé. Proto Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 26. února 2015, č. j. 30A 2/2015-40, zrušil žalované rozhodnutí žalovaného 28. 11. 2014, č. j. 11143/UP/2014/Kd, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

ze dne 28. 11. 2014, č. j. 11143/UP/2014/Kd, a jeho zrušení

Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 11. 2014, č. j. 11143/UP/2014/Kd, podaly osoby zúčastněné na řízení, označené v záhlaví tohoto rozsudku čísly 2 a 4, kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud o nich rozhodl rozsudkem ze dne 21. května 2015, č. j. 7 As 65/2015-68, a to tak, že vpředu uvedené rozhodnutí krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Důvody, které Nejvyšší správní soud vedly k tomuto rozhodnutí, jsou rozvedeny od jeho strany třetí v podstatě takto (dále viz citace z uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu):

„Z obsahu soudního spisu vyplývá, že v projednávané věci byla u krajského soudu podána žaloba dne 15. 1. 2015. Dne 28. 1. 2015 obdržela osoba zúčastněná na řízení II. výzvu k uplatnění práv osob zúčastněných na řízení, na kterou reagovala podáním ze dne 6. 2. 2015 (téhož dne doručeným krajskému soudu). V něm soudu sdělila, že bude uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení a ve věci se písemně vyjádří po seznámení se s podklady. Osoba zúčastněná na řízení IV. uvedenou výzvu soudu obdržela dne 27. 1. 2015 a reagovala na ni podáním ze dne 10. 2. 2015 (téhož dne doručeným krajskému soudu). V něm sdělila, že bude uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení a „že se k podané žalobě do 28. 2. 2015 vyjádří.“ Dne 26. 2. 2015 pak krajský soud rozhodl napadeným rozsudkem.

( - )

Přinejmenším v případě osoby zúčastněné na řízení IV., se proto ze strany krajského soudu jednalo o zcela zjevné porušení jejího práva předkládat vyjádření. Uvedla-li, že se k žalobě vyjádří do 28. 2. 2015, představuje postup krajského soudu, který rozhodl ve věci samé dne 26. 2. 2015, zásadní procesní pochybení. Krajský soud nemusel nutně vyčkávat do data, které uvedla osoba zúčastněná na řízení IV. V rámci vedení řízení mohl přistoupit ke stanovení lhůty kratší. Jestliže však na její sdělení nijak nereagoval, vyvolal tím dojem, že uvedenou lhůtu akceptoval. Osoba zúčastněná na řízení IV. mohla legitimně očekávat, že se do jí uváděného data bude moci k žalobě vyjádřit. Vydání rozhodnutí několik dní před uplynutím této lhůty bylo překvapivé a rovná se faktickému zbavení práva vyjádřit se k podané žalobě.

( - )

Zjištěné pochybení krajského soudu přitom není pouhým formálním porušení procesních pravidel. Konkrétně se toto pochybení dílem promítlo také do nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, spočívající v tom, že krajský soud neuvážil o otázce, která byla zásadní pro učinění závěru o účastenství žalobce ve správním řízení. Krajský soud účastenství žalobce dovodil z jeho práv plynoucích z věcných břemen, nicméně nezabýval se možnou absolutní neplatností smluv o zřízení věcných břemen. I přesto, že takové tvrzení v řízení o žalobě uplatněno nebylo, nejednalo se o pouhou hypotetickou otázku, neboť byla již ve správním řízení evidentně sporná. Zároveň se jednalo o otázku pro věc zásadní, a proto se jí měl krajský soud zabývat.

Jak totiž vyplývá z ustálené judikatury, má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký skutkový stav vzal správní soud za rozhodný, jak uvážil o pro věc zásadních a podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodných skutečností, jak byla naplněna zákonná kritéria, proč považuje právní závěry účastníků řízení za nesprávné a z jakých důvodů považuje pro věc zásadní argumentaci účastníků řízení za lichou (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, a ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, všechny dostupné na http://nalus.usoud.cz, nebo rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, č. 244/2004 Sb. NSS, ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 – 52, ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004 – 62, ze dne 28. 8. 2007, č. j. 6 Ads 87/2006 – 36, č. 1389/2007 Sb. NSS, a ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008 – 75, všechny dostupné na www.nssoud.cz). Neuvážil-li tedy krajský soud o pro věc zásadní a podstatné skutečnosti, zatížil své rozhodnutí nepřezkoumatelností.

Krajský soud nemohl učinit závěr o účastenství žalobce z titulu jeho věcných práv k předmětným pozemkům, nezabýval-li se tím, že již ve správním řízení byla namítána neplatnost smluv zřizujících tato věcná práva. Jestliže si krajský soud spornost této otázky pouze neuvědomil, bylo to způsobeno právě tím, že stěžovatelům materiálně neumožnil vyjádřit se k žalobě. V opačném případě by patrně, stejně jako ve správním řízení a v řízení o kasační stížnosti, opět poukázali na absolutní neplatnost smluv o zřízení věcného břemene.

S ohledem na charakter zjištěných pochybení krajského soudu by bylo předčasné, aby se Nejvyšší správní soud věcně zabýval námitkami stěžovatelů rozporujícími závěry krajského soudu. Lze totiž předpokládat, že shodná tvrzení uplatní v řízení o žalobě. Je proto na místě ponechat prostor, aby se k jimi tvrzeným skutečnostem vyjádřil nejprve krajský soud.

Nejvyšší správní soud z uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnosti stěžovatelů proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 2. 2015, č. j. 30 A 2/2015 – 40, jsou opodstatněné, a proto napadené rozhodnutí podle ust. § 110 odst. 1 věta prvá před středníkem s. ř. s. zrušil, a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.

V tomto řízení bude na krajském soudu, aby osobám zúčastněným na řízení umožnil realizovat jejich právo předložit písemné vyjádření, a následně se při posuzování otázky účastenství žalobce ve správním řízení zabýval také zásadními otázkami, které byly v této souvislosti již ve správním řízení nastoleny, zejména tvrzením o absolutní neplatnosti smluv o zřízení věcných břemen.

Podle ust. § 110 odst. 4 s. ř. s. zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí.“

Důvody, jež vedly Nejvyšší správní soud ke zrušení předchozího rozsudku krajského soudu, tedy byly dva. Jednak mu bylo vytýkáno, že rozhodl ve věci o dva dny dříve, oproti lhůtě, kterou si stanovila osoba zúčastněná na řízení, označená shora č. 4, pro podání svého vyjádření k žalobě. K tomu nemůže krajský soud nezmínit, že mu skutečně s ohledem na neobvyklost takovéhoto řešení uteklo, že si obchodní společnost Vodovody a kanalizace Hradec Králové, a.s., ve svém oznámení, že bude uplatňovat v přezkumném řízení práva osoby zúčastněné na řízení, vymínila, že se k žalobě vyjádří do 28. 2. 2015, přičemž rozhodnutí bylo krajským soudem vydáno již dne 26. 2. 2015. Nicméně dlužno dodat, že ve věci bylo rozhodnuto bez jednání, o jehož době konání neměla tato osoba vůbec povědomost, přičemž písemné vyhotovení rozsudku ze dne 26. 8. 2015 bylo vypraveno k expedici účastníkům řízení až dne 5. 3. 2015. První reakce stěžovatele J. V. (stavebníka) na tento rozsudek byla dne 11. 3. 2015, kdy u krajského soudu nahlédl do spisu sp. zn. 30A 2/2015 a obchodní společnosti Vodovody a kanalizace Hradec Králové, a.s., až dne 13. 3. 2015, a to v souvislosti s podáním kasační stížnosti. V uvedené lhůtě 28. 2. 2015 tedy krajský soud žádné vyjádření k žalobě od osoby zúčastněné na řízení č. 4 k žalobě neobdržel. Za současného stavu je však zcela bezpředmětné vyvozovat z těchto skutečností jakékoliv závěry, když tento důvod zrušení předchozího rozsudku krajského soudu odpadl.

Dále bylo krajskému soudu vytýkáno, že si nemohl učinit závěr o účastenství žalobce z titulu jeho věcných práv k předmětným pozemkům, nezabýval-li se otázkou platnosti smluv zřizujících předmětná věcná břemena. K této otázce se krajský soud vrátí ještě dále.

a) K věci samé se nejprve vyjádřil zástupce žalobce, a to podáním ze dne 11. 8. 2015. Konstatoval v něm, že výše zmíněným rozsudkem Nejvyššího správního soudu bylo zasaženo do žalobcových ústavním pořádkem zaručených práv a svobod. Konkrétně do jeho práva na spravedlivý proces (soudní ochranu) dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále i jen „Listina“), dále jím měl být porušen ústavní princip rovnosti účastníků řízení a krom toho je měl za nepřezkoumatelné a vykazující libovůli. S ohledem na okolnosti případu měl za důležité shrnout alespoň v základních bodech relevantní skutkový stav věci, k němuž uvedl následující (dále citace jinak odpovídajícího vyjádření, zachycující průběh dané věci).

„Územním rozhodnutím č. 643 vydaným Magistrátem města Hradec Králové, odborem hlavního architekta dne 23.8.2011 pod č.j. MMHK/136973/2011, byla podle § 79 a § 92 stavebního zákona umístěna novostavba rodinného domu, zpevněných ploch, přípojky elektro, kanalizační přípojky, vodovodní přípojky, plynovodní přípojky, dešťové kanalizace, akumulační jímky a vsakovacího objektu na pozemcích parc. č. 318/14, 318/4, 318/21, 318/39 a 318/3 v katastrálním území Kluky.

Proti územnímu rozhodnutí č. 643 Magistrátu města Hradec Králové podal dne 27.7.2012 žalobce odvolání, neboť přestože žalobce byl na základě uzavřených a do katastru nemovitostí vložených smluv o věcném břemeni k pozemku parc. č 318/3 v katastrálním území Kluky v souladu s ustanovením § 85 odst. 2 písm. a) stavebního zákona účastníkem územního řízení (a byl tedy jediný oprávněn umístit na dotčeném pozemku přípojky nebo udělit souhlas s umístěním přípojek), bylo územní rozhodnutí stavebním úřadem vydáno, aniž by byl žalobce přibrán za účastníka územního řízení. Žalobci tak nebylo umožněno využít oprávnění související s procesním postavením účastníka řízení ani mu nebylo územní rozhodnutí správním orgánem oznámeno.

Rozhodnutím Krajského úřadu Královéhradeckého kraje, odbor územního plánování a stavebního řádu, oddělení stavebního řádu, č.j. 13299/UP/2012/Kd, ze dne 28.8.2012, bylo odvolání žalobce proti územnímu rozhodnutí č. 643 Magistrátu města Hradec Králové, odbor hlavního architekta, č.j. MMHK/136973/2012, ze dne 23.8.2011, zamítnuto. Dle odůvodnění odvolacího správního úřadu, je nesporné, že žalobce byl v daném případě na základě ustanovení § 85 odst. 2 písm. a) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, účastníkem řízení, a to na základě skutečnosti, že žalobce má věcné právo k pozemku parc. č. 318/3 v kat. území Kluky. Dle odvolacího orgánu není pro stanovení okruhu účastníků řízení rozhodující jejich výčet v tom kterém správním rozhodnutí, ale skutečnost, zda ten který subjekt naplňuje zákonné předpoklady daného účastenství. Účastníkem tedy může být i ten, s nímž formálně ve správním řízení a v rozhodnutí jako s účastníkem nakládáno není. Odvolání žalobce proto bylo z důvodu opožděnosti zamítnuto, neboť Krajský úřad měl rozhodnutí za doručené, i když v něm jako účastník žalobce nebyl uveden.

Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 28.3.2014, č.j. 30 A 95/2012-50, napadené rozhodnutí Krajského úřadu Královéhradeckého kraje, odbor územního plánování a stavebního řádu, oddělení stavebního řádu, č.j. 13299/UP/2012/Kd, ze dne 28.8.2012, zrušil a věc vrátil odvolacímu správnímu úřadu k dalšímu řízení. Dle odůvodnění rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové závěr o tom, zda někdo byl účastníkem správního řízení, je třeba posuzovat materiálně a nikoliv podle toho, zda s ním správní orgán jako s účastníkem jednal či nikoliv a i on měl žalobce za účastníka řízení. Žalobci však nemohlo být předmětné územní rozhodnutí oznámeno veřejnou vyhláškou, když na něm nebyl jako účastník řízení žalobce uveden. Krajský soud na základě tohoto právního posouzení došel k závěru, že napadené rozhodnutí Krajského úřadu bylo nesprávné a uložil Krajskému úřadu, aby znovu přezkoumal včasnost (jen včasnost) podaného odvolání, když Krajský úřad měl nadále vycházet z toho, že napadené územní rozhodnutí nebylo žalobci doručeno veřejnou vyhláškou. Tento rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28.3.2014, č.j. 30 A 95/2012-50 nebyl napaden kasační stížností a je tedy pravomocný a vykonatelný.

Krajský úřad Královéhradeckého kraje, odbor územního plánování a stavebního řádu, oddělení stavebního řádu, rozhodnutím ze dne 28.11.2014, č.j. 11143/UP/2014/Kd, odvolání žalobce proti územnímu rozhodnutí č. 643 Magistrátu města Hradec Králové, odboru hlavního architekta, ze dne 23.8.2011, č.j. MMHK/136973/2011, jako nepřípustné zamítl. Dle názoru odvolacího správního orgánu je pouze vlastník pozemku oprávněn k udělení souhlasu s umístěním stavby, přičemž z ustanovení § 86 odst. 2 stavebního zákona nelze naznat, že by toto ustanovení připouštělo možnost neplatnosti takto uděleného souhlasu. Stavební zákon se dle žalovaného nepochybně zmiňuje pouze o vlastníku pozemku, jehož souhlas či smlouva jsou relevantními podklady pro vydání územního rozhodnutí. Krajský úřad Královéhradeckého kraje proto dospěl k závěru, že byly naplněny všechny požadavky § 86 odst. 2 písm. a), resp. § 86 odst. 3 stavebního zákona, když vlastník pozemku par.č. 318/3 v katastrálním území dal žadateli souhlas s vybudováním vodovodní a kanalizační přípojky. V případě, že by Krajský úřad Královéhradeckého kraje jakožto odvolací orgán neakceptoval souhlas vlastníka pozemku a přiklonil by se k obsahu věcného břemene zřízeného ve prospěch žalobce smlouvami o zřízení věcného břemene, porušil by zásadu legality zakotvenou v § 2 odst. 2 správního řádu, podle které může svou pravomoc uplatňovat pouze k těm účelům, k nimž mu byla stavebním zákonem svěřena a v rozsahu, v jakém mu byla svěřena. A především žalobci v předmětném územním řízení nepřísluší dle názoru Krajského úřadu Královéhradeckého kraje postavení účastníka podle § 85 odst. 2 písm. b) stavebního zákona. Odvolání, které je podáno osobou, která není účastníkem řízení, je odvoláním nepřípustným a bylo proto zamítnuto.

Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 26.2.2015, č.j. 30 A 2/2015-40, napadené rozhodnutí Krajského úřadu Královéhradeckého kraje, odbor územního plánování a stavebního řádu, oddělení stavebního řádu, č.j. 11143/UP/2014/Kd, ze dne 28.11.2014, opět zrušil a věc vrátil odvolacímu správnímu orgánu k dalšímu řízení. Dle odůvodnění rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové s ohledem na předmět územního řízení a existenci věcných práv žalobce k pozemku parc. č. 318/3 v katastrálním území Kluky, na němž byly územním rozhodnutí č. 643 umístěny vodovodní a kanalizační přípojky, mělo být se žalobcem jednáno jako s účastníkem řízení, odvozujícím své postavení z § 85 odst. 2 písm. a) stavebního zákona, který byl nesprávně Krajským úřadem pominut. Krajský soud tedy správně setrval na svých závěrech vyslovených v předchozím rozsudku ze dne 28.3.2014, č.j. 30 A 95/2012-50.

Nejvyšší správní soud ČR svým rozsudkem ze dne 21.5.2015, č.j. 7 As 65/2015-68, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26.2.2015, č.j. 30 A 2/2015-40, zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud ČR dovodil, že Krajský soud v Hradci Králové neponechal osobám zúčastněným na řízení adekvátní časový prostor pro předložení vyjádření, čímž přinejmenším v případě osoby zúčastněné na řízení IV. (společnosti Vodovody a kanalizace Hradec Králové, a.s.) se jednalo o porušení jejího práva předkládat vyjádření. Jestliže soud na sdělení zúčastněné osoby o tom, že se vyjádří k žalobě v určité lhůtě, nereagoval, je vydání rozhodnutí několik dní před uplynutím této lhůty překvapivé a rovná se faktickému zbavení práva vyjádřit se k podané žalobě. Toto pochybení se dle Nejvyššího správního soudu ČR promítlo také do nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku spočívající v tom, že krajský soud neuvážil o otázce, která byla zásadní pro učinění závěru o účastenství žalobce ve správním řízení. Krajský soud účastenství žalobce dovodil z jeho práv plynoucích z věcných břemen, ale nezabýval se možnou neplatností smluv o zřízení věcných břemen. Krajský soud nemohl učinit závěr o účastenství žalobce z titulu jeho věcných práv k předmětným pozemkům, nezabýval-li se tím, že již ve správním řízení byla namítána neplatnost smluv zřizujících tato věcná práva. Neuvážil-li tedy krajský soud o pro věc zásadní a podstatné skutečnosti, zatížil své rozhodnutí nepřezkoumatelností.“

K otázce platnosti předmětných smluv o věcných břemenech uvedl žalobce následující:

„Žalobce uzavřel dne 20.5.2010 se společností AZA, spol. s r.o., IČ 49814362, se sídlem Ocelářská 799, 190 00 Praha 9 – Vysočany (dále také jako „povinný“), Smlouvu o zřízení věcných břemen, jejímž předmětem bylo zřízení věcných břemen ve prospěch Aleše Jirouta k následujícím pozemkům ve vlastnictví povinného: p.p.č. 318/3, p.p.č. 318/13, p.p.č. 318/47, p.p.č. 318/51 a p.p.č. 318/35 (dále jen „služebné pozemky“). Na základě věcného břemene je každý vlastník služebných pozemků povinen se zdržet:

- zřízení vodovodních, kanalizačních, plynových a elektrických přípojek na služebných pozemcích,

- uložení vodovodních, kanalizačních, plynových a elektrických přípojek do služebných pozemcích,

- udělení souhlasu nebo zřízení práva třetí osobě se zřízením vodovodních, kanalizačních, plynových a elektrických přípojek na služebných pozemcích,

- udělení souhlasu nebo zřízení práva třetí osobě s uložením vodovodních a kanalizačních přípojek do služebných pozemků a

- umožnění takového jednání, které by vedlo ke zřízení vodovodních, kanalizačních, plynových a elektrických přípojek na služebných pozemcích třetí osobou nebo k uložení vodovodních, kanalizačních, plynových a elektrických přípojek do služebného pozemku třetí osobou,

a to přípojek ze všech parcel sousedících se služebnými pozemky s výjimkou následujících parcel: p.p.č. 318/37, p.p.č. 318/26, p.p.č. 318/27, p.p.č. 318/1, st.p.č. 936, p.p.č. 318/36, p.p.č. 318/34, p.p.č. 318/19, p.p.č. 318/20, p.p.č. 318/17, p.p.č. 318/46, p.p.č. 318/6, st.p.č. 704, p.p.č. 318/7, p.p.č. 318/8, p.p.č. 318/16, p.p.č. 318/10, p.p.č. 318/52, st.p.č. 623, p.p.č. 489/1, p.p.č. 318/38, p.p.č. 489/7, p.p.č. 318/29, p.p.č. 318/28, vše v k.ú. Kluky.

Vklad práva z této Smlouvy byl povolen rozhodnutím Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště Hradec Králové, sp.zn. V-3779/2010-602, s právními účinky vkladu ke dni 21.5.2010.

Žalobce uzavřel dne 20.5.2010 se společností AZA, spol. s r.o., IČ 49814362, se sídlem Ocelářská 799, 190 00 Praha 9 – Vysočany (dále také jako „povinný“), Smlouvu o zřízení věcných břemen, jejímž předmětem bylo zřízení věcných břemen ve prospěch oprávněného k následujícím pozemkům ve vlastnictví povinného: p.p.č. 318/3, p.p.č. 318/13, p.p.č. 318/47, p.p.č. 318/51 a p.p.č. 318/35 (dále jen „služebné pozemky“). Na základě věcného břemene, které zatěžuje služebné pozemky je Aleš Jirout výlučně oprávněn

- zřídit vodovodní, kanalizační, plynové a elektrické přípojky na služebných pozemcích,

- uložit vodovodní, kanalizační, plynové a elektrické přípojky do služebných pozemků a

- vodovodní, kanalizační, plynové a elektrické přípojky v služebných pozemcích užívat a udržovat.

Věcná břemena zřízená podle této smlouvy mají účinky in personam. Mají výlučnou povahu a oprávnění podle věcných břemen náleží pouze Aleši Jiroutovi. Jde o věcná práva, která mají účinnost vůči všem a i správní úřady z jejich existence musí vycházet.

Vklad práva z této Smlouvy byl povolen rozhodnutím Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště Hradec Králové, sp. zn. V-3778/2010-602, s právními účinky vkladu ke dni 21.5.2010.

K nabytí práva odpovídajícího věcnému břemeni na základě písemného smluvního ujednání je nutný konstitutivní vklad této dohody do katastru nemovitostí. S okamžikem právní moci rozhodnutí katastrálního úřadu o povolení vkladu spojuje zákonodárce vznik věcného břemene. Zákonodárce tak nerozlučným způsobem spojil vznik práva z věcného břemene se zápisem tohoto práva do katastru nemovitostí.

Každý z účastníků právního vztahu je povinen vyvinout dostatečnou míru obezřetnosti při uzavírání závazkového právního vztahy. S ohledem na zásadu „vigilantibus iura“, podle které je každý povinen střežit svá práva, měl-li účastník právního vztahu reálnou možnost poznat obsah právního úkonu, když mu v tom, kromě jeho nečinnosti, nic nebránilo, jdou následky jeho liknavosti k tíži tohoto účastníka.

Účastník řízení na tomto místě upozorňuje, že koupě stavebního pozemku zpravidla znamená pro účastníka smluvního vztahu velkou finanční investici, proto je dle jeho názoru přiměřené, aby se účastník smluvního vztahu mimo jiné nahlédnutím do katastru nemovitostí přesvědčil ještě před koupí pozemku i o tom, zda má zajištěnou možnost připojit budoucí stavbu na příslušné řady. Pokud při koupi nemá kupující přípojky umístěné na hranici svého pozemku, nebo není ve prospěch kupovaného pozemku zřízeno odpovídající věcné břemene, měl by si příslušné listy vlastnictví a věcná břemena na příslušném katastrálním úřadě pročíst velmi důkladně, protože jinak si svojí neopatrností kupuje pozemek tzv. bez zasíťování, jak si ho koupil o své vůli i J. V. Nynější snaha J. V. o faktické získání přípojek přes stavební úřad je opožděná, měl na to myslet dříve, zejména v době, kdy stavební pozemek kupoval. Alespoň přiměřené prověření právního stavu stavebního pozemku a s ním spojených práv považuje účastník řízení rovněž za přiměřenou vzhledem k tomu, že stavební pozemek bez práva připojit se na vodovodní a kanalizační řad je překážkou pro budoucí výstavbu a její umístění a povolení. J. V. si ostatně absence věcných či jiných práv pro uložení přípojek do sousedních pozemků musel být vědom už v době, kdy si dotčený stavební pozemek kupoval, protože v kupní smlouvě prohlašoval, že je jak s právním, tak faktickým stavem kupovaných pozemků seznámen. Nemohlo tedy jít o žádné nečekané překvapení. O této vědomosti ostatně svědčí i to, že cena, za jakou si stavební pozemek kupoval, odpovídala ceně za tzv. nezasíťovaný pozemek, když cena za pozemek se zajištěnými právy k napojení na všechny řady se pohybovala cca o 1000 Kč na m2 výše. Podle kupní smlouvy ze dne 26.11.2010 J. V. zaplatil za 1 m2 částku ve výši cca 2.005,- Kč. V dané době se však cena „zasíťovaného“ pozemku v této lokalitě (samozřejmě podle konkrétního pozemku) pohybovala okolo 3.000,- Kč/m2. Není jistě obvyklé a ani v souladu s dobrými mravy, koupit si pozemek za cenu tzv. bez sítí a domáhat se následně zasíťování pozemku zdarma.

Pokud J. V. uvádí, že list vlastnictví č. 20112 vedený Katastrálním úřadem pro Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště Hradec Králové, obsahuje desítky až stovky věcný břemen, je třeba si uvědomit, že ne se všemi právy z těchto věcných břemen by se měl žadatel o územní rozhodnutí seznámit. Pro žadatele je v daném řízení podstatné vědět, zda vlastník předmětného pozemku není omezen na svém právu udělit souhlas třetí osobě se zřízením vodovodních, kanalizačních, plynových a elektrických přípojek (stejně jako byl v řízení, jež je předmětem tohoto sporu). Žadatel se proto nemusí, a ani to po něm nikdo nepožaduje, seznamovat se všemi právy z věcných břemen, ale pouze s těmi, jež omezují vlastníka dané nemovitosti ve výše uvedeném rozsahu. I kdyby se však žadatel o územní rozhodnutí byl nucen seznámit s obsahem všech věcných břemen, jež omezují vlastníka dané nemovitosti, považuje to účastník řízení s ohledem na výši investice vložené do pozemku a možných následků spojených s neexistencí souhlasu dle ustanovení § 86 odst. 3 stavebního zákona, za přiměřenou míru obezřetnosti.“

Z výše uvedených důvodů žalobce dovozoval, že nemůže být pochyb o platnosti smluv o věcných břemenech, neboť tyto smlouvy byly smluvními stranami platně uzavřeny a na jejich základě byl proveden vklad věcných břemen do katastru nemovitostí. V přezkoumávané věci sice došlo v průběhu doby ke změně vlastníka zatížené nemovitosti, nicméně ex lege došlo i k přechodu povinností plynoucích z věcného břemene na nového nabyvatele, a proto obchodní společnost Vodovody a kanalizace Hradec Králové, a.s., nebyla oprávněna k udělení souhlasu s vybudováním vodovodní a kanalizační přípojky. Zdůraznil, že na otázce platnosti smluv o věcných břemenech nebylo přezkoumávané správní rozhodnutí postaveno a tak ani soud nemohl tuto otázku přezkoumávat. Mělo-li se tedy rozhodovat o platnosti smluv o věcných břemenech, pak se správně mělo postupovat tak, že otázka platnosti smluv o věcných břemenech se vrátí do prvního stupně správního řízení, tedy do řízení o územním rozhodnutí a za účelem zjištění platnosti/neplatnosti těchto smluv by správní orgán správní řízení přerušil a účastníky odkázal na civilní soud. Orgán rozhodující o územním rozhodnutí by tedy pak měl v souladu se zněním ust. § 57 správního řádu účastníkům řízení uložit, aby řízení o platnosti/neplatnosti smluv o věcných břemenech vyvolali. Pouze takový postup by byl správný. Ani správní orgán rozhodující v prvním stupni tedy nebyl dle názoru žalobce oprávněn si tuto otázku posoudit sám jako předběžnou otázku, ale byly-li ke smlouvám námitky, měl probíhající správní řízení přerušit a vyčkat na rozhodnutí o tom, zda smlouvy o věcných břemenech jsou či nejsou platné. V opačném případě by správní orgán byl nucen vycházet ze stavu zapsaného v katastru nemovitostí v souladu s ustanovením § 53 odst. 3 s.ř.

Žalobce dále poukazoval na ustanovení § 89 odst. 6 (podle právní úpravy platné v době vydání územního rozhodnutí č. 643 šlo o odstavec pátý) a § 114 odst. 3 stavebního zákona, upravující postup stavebního úřadu v případech uplatnění námitek ze strany účastníků územního a stavebního řízení, o kterých nedošlo mezi účastníky k dohodě. Dodal, že pokud by si Krajský soud v Hradci Králové učinil jako předběžnou otázku úsudek o platnosti smluv o věcných břemenech, pak by v podstatě přeskočil správní řízení o několik stupňů, když o případné neplatnosti smluv o věcných břemenech by mělo být rozhodnuto ve zcela samostatném řízení.

Žalobce namítal, že „řízení před Nejvyšším správním soudem není řízením prvoinstančním, tak aby tento soud řešil otázky, které nebyly řešeny ani v řízení před správními orgány, natož pak před správními soudy. Samy správní orgány se totiž otázkou platnosti smluv o věcných břemenech doposud zcela správně nezabývaly, a tak, jak jim ukládá správní řád, vycházejí ze zápisu věcných břemen do katastru nemovitostí. Protože na otázce platnosti či neplatnosti smluv nezaložil své rozhodnutí krajský úřad, tak logicky tuto otázku neřešil a ani neměl řešit krajský soud a už proto ji jako „prvostupňový“ orgán neměl řešit Nejvyšší správní soud.“

Už jednou byla správnost odmítnutí odvolání podaného žalobcem proti vydanému územnímu rozhodnutí posuzována krajským soudem a již tehdy Krajský soud v Hradci Králové svým rozhodnutím ze dne 28.3.2014, č.j. 30 A 95/2012, rozhodnutí o odmítnutí odvolání zrušil a ve svém rozhodnutí se mimo jiné zabýval i otázkou, zda je žalobce účastníkem správního řízení. Skutkový stav se od té doby vůbec nezměnil.

Faktem tedy je, že v dané záležitosti byl vydán Krajským soudem v Hradci Králové rozsudek dne 28.3.2014, č.j. 30 A 95/2012-50, který stvrdil (ostatně tohoto názoru byl i Krajský úřad pro Královéhradecký kraj), že žalobce je účastníkem řízení. Proti tomuto rozhodnutí nikdo, tedy ani jedna z osob zúčastněných na řízení, kasační stížnost nepodal. Lze mít tedy zcela důvodně za to, že věc účastenství žalobce, vyřešená před Krajským soudem v Hradci Králové pod č.j. 30 A 95/2012-50, je za stávajícího skutkového stavu věcí rozhodnutou a závaznou.

Krajský soud v Hradci Králové v řízení vedeném pod sp. zn. 30 A 2/2015 pak tedy pouze konstatoval faktický stav a setrval na svém původním názoru, když správně respektoval své předchozí závěry vyslovené v rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28.3.2014, č.j. 30 A 95/2012-50. O tom, že žalobce je účastníkem správního řízení, bylo tedy již pravomocně rozhodnuto.

K argumentaci Nejvyššího správního soudu ČR o údajném neposouzení účastenství žalobce ze strany krajského soudu žalobce poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 3.12.2013, sp.zn. 32 Cdo 4004/2011, dle něhož: „Pro soudy je výrok pravomocného rozsudku v jiných než statusových věcech závazný potud, pokud posuzuje jako předběžnou otázku mezi účastníky právní vztahy, které byly pravomocně vyřešeny soudním rozhodnutím. Z toho však nelze dovozovat, že pro soud je závazné řešení kterékoliv z otázek, jimiž se soud (popř. jiný orgán) musel pro potřeby svého rozhodnutí vypořádat. Ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř. je třeba v případě, že půjde o rozhodnutí soudu, vykládat v souvislosti s ustanovením § 159a o. s. ř.; posouzení předběžné otázky jiným soudem je tudíž pro soud závazné tehdy, když byla tato předběžná otázka řešena ve výroku rozhodnutí. Řešení otázky, která nebyla přímo předmětem sporu v jiném řízení a o níž proto jiný soud nerozhodoval ve výroku, nýbrž se s ní (jako s otázkou předběžnou) pro účely svého rozhodnutí vypořádal toliko v odůvodnění svého rozhodnutí, pro soud v jiném řízení závazné není.

V souzené věci byla pravomocným přisuzujícím výrokem závazně pro účastníky řízení a v tomto rozsahu i pro všechny orgány vyřešena otázka, zda zhotoviteli vzniklo vůči objednateli právo na zaplacení ceny díla; to je otázka, o níž bylo rozhodnuto výrokem. Otázku, zda bylo dílo předáno řádně a včas, si soud pro potřeby rozhodnutí o žalobě na zaplacení ceny díla posoudil jako otázku předběžnou a vypořádal se s ní v důvodech svého rozhodnutí; její řešení tudíž pro soud v jiném řízení (o zaplacení smluvní pokuty za prodlení s předáním díla) závazné není.

Co však je významným apelem aktuálním i pro předmětné řízení, je v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 647/02 zdůrazněný požadavek na celkovou harmonii soudních rozhodnutí podmiňující důvěru v právo. V poměrech souzené věci by takovému požadavku nebylo učiněno zadost v případě, že by soud v tomto řízení o zaplacení smluvní pokuty za prodlení s předáním díla posoudil předběžnou otázku řádného a včasného předání díla jinak, než jak tuto otázku jako předběžnou posoudil soud v předchozím řízení o zaplacení ceny díla, aniž tu byly pro jiné její posouzení skutečně pádné důvody, zejména jiná - v důsledku jiné procesní aktivity účastníků - skutková zjištění o příslušných právně významných skutečnostech.“

Žalobce uzavřel své vyjádření k věci, jež bylo reakcí na vpředu zmíněný rozsudek Nejvyššího správního soudu odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 10.7.2008, sp. zn. II. ÚS 2742/07, z něhož považoval za důležitou pro danou věc následující pasáž: „Při opakovaném posuzování jedné a téže předběžné otázky soudem v jiném řízení nelze odhlédnout od okolností, za nichž byla řešena v předchozím řízení a nelze nebrat do úvahy legitimní očekávání účastníka obou řízení, že akt státu jednou vyslovený je platný a to včetně řešení předběžné otázky podstatné pro vlastní výrok rozhodnutí. Rozhodnutí soudu ve věci restituce je v podstatě rozhodnutím o určení, zda oprávněná osoba splňuje zákonné podmínky pro vrácení majetku. Pokud soud, jako tomu bylo v tomto případě, dospěje k závěru, že tyto podmínky v zásadě splněny jsou a jediným důvodem pro zamítnutí žaloby byl závěr soudu o tom, že požadovaný majetek nepřešel na stát, protože převodní smlouva nebyla platná, je tím založeno legitimní očekávání účastníka řízení, případně jeho právních nástupců, že v dalších řízeních na toto řízení navazujících, bude toto řešení předběžné otázky respektováno. Soud, který jednu a tutéž předběžnou otázku nově posuzuje, musí tudíž brát ohled na to, jak byla jiným soudem posouzena a pokud se chce od předchozího řešení odchýlit, musí vyložit proč tak činí, přičemž nemůže obstát jako argument skutečnost, že v mezidobí se změnila judikatura soudů, ale naopak musí vycházet z dobové judikatury a z právních předpisů platných v době, kdy byla v předchozím řízení předběžná otázka posuzována. Jen takovým postupem lze naplnit legitimní očekávání stěžovatelů v důvěryhodnost aktů státu, požívající ústavněprávní ochrany. Jak lze dovodit z čl. 1 Ústavy, podstatou uplatňování veřejné moci v demokratickém právním státu je princip dobré víry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci a ochrana dobré víry v nabytá práva konstituovaná akty veřejné moci, ať už v individuálním případě plynou přímo z normativního právního aktu nebo z aktu aplikace práva.“

Vzhledem k výše uvedenému žalobce navrhoval, aby Krajský soud v Hradci Králové zrušil rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 11. 2014, č. j. 11143/UP/2014/Kd, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

b) Vyjádření osoby zúčastněné na řízení – obchodní společnosti Vodovody a kanalizace Hradec Králové, a.s.

Dopisem ze dne 15. 9. 2015 se k žalobě vyjádřila i tato osoba zúčastněná na řízení, když tak ve lhůtě do 28. 2. 2015, kterou si pro to sama stanovila, neudělala. Konstatovala v něm, že žaloba je účelová, zavádějící a že neobsahuje žádné tvrzení, které by mohlo mít jakýkoliv vliv na podstatu věci samé, či na práva žalobce, a to jak v rovině procesní, tak i hmotněprávní. Podle ní krajský soud v rozsudku ze dne 28. 3. 2014, sp. zn. 30 A 85/2012, jednoznačně nedeklaroval, že žalobce je účastníkem řízení. Žalobce pouze stále opakuje totéž, že jeho právo je dáno uzavřenými smlouvami o věcném břemeni. Skutečnost, že tyto smlouvy uzavřeny byly, nikdo v průběhu celého správního řízení nezpochybnil, rovněž nikdo nezpochybňuje působnost zapsaných věcných břemen erga omnes. Velmi sporná je naopak platnost těchto smluv, což by si v případě potřeby mohl jak správní orgán, tak případně i soud vyřešit jako předběžnou otázku. A obchodní společnost Vodovody a kanalizace Hradec Králové, a.s., pokračovala:

„Podstata problému však tkví jinde, neboť předmětem sporu je, zda vlastník pozemku byl oprávněn dát v souladu s příslušnými ustanoveními příslušného zákona souhlas se zřízením přípojek či nikoliv. V tomto směru zaujal jak žalovaný, tak i orgán prvého stupně správné stanovisko, tedy že souhlas může dát toliko vlastník. Úvahy žalobce v části označené B jsou potom pouze pokusem o extenzivním demagogický, ničím nepodložený výklad stavebního zákona. Žalobce se snaží neustále směšovat oblast veřejného práva s právem soukromým, o čemž svědčí i jeho odkaz na nález Ústavního soudu obsažený v žalobě. Úprava obsažená v předpisech veřejného práva je úprava vesměs kogentní, a proto závěry, které učinil ve svém rozhodnutí žalovaný, jsou správné, neboť právě tuto kogentnost respektují. Stanoví-li tedy správní předpis, že souhlas může dát pouze vlastník pozemku, pak z toho nelze vyvodit, že by jakékoliv soukromoprávní omezení vlastníka mohlo na věci něco změnit.

Ve světle těchto skutečností pozbývá na významu opakovaná námitka žalobce, že byla porušena jeho procesní práva, jako účastníka řízení, naopak nabývá na významu shora uvedený názor krajského soudu, obsažený v cit. rozsudku, tedy o rozsahu procesních práv odvozených od hmotněprávního poměru k věci. Žalobce ani v průběhu správního řízení ani v podané žalobě nespojuje námitky k omezení jeho procesního účastenství s tvrzením, do jaké míry souhlas udělený podepsaným účastníkem řízení zasáhl do oblasti jeho hmotného práva. Jediná poznámka v tomto směru je pak obsažená v článku V žaloby, kde se konstatuje, že žalobce získal nepochybně legálně právo, jež má bezpochyby svoji hodnotu. Hodnota tohoto práva byla vyjádřena v uzavřených smlouvách částkou 1.200,- Kč, a to v každé z uzavřených smluv s tím, že šlo o částku jednorázovou. Jaká je tedy míra případné újmy, je velmi diskutabilní.

I za situace, kdyby žalobce byl účastníkem správního řízení, nemůže jeho účastenství výsledek stavebního řízení změnit, může jej pouze procesními obstrukcemi protahovat. Žalobce uplatňuje pouze jednu námitku, a to, že by vlastník pozemku neměl být oprávněn udělit souhlas s umístěním přípojek do svého pozemku. Posouzení této námitky, čistě jen z pohledu předpisů veřejného práva, provedlo ve svém rozhodnutí Ministerstvo pro místní rozvoj a následně i žalovaný. Ministerstvo konstatovalo jako odvolací orgán, že podle stavebního zákona je pouze vlastník pozemku oprávněn k udělení předmětného souhlasu, přičemž z ust. § 86 odst. 2 písm. a) rep. odst. 3 stavebního zákona nelze dovodit, že by připouštělo možnost neplatnosti takto uděleného souhlasu. Dále konstatovalo, že v daném stavebním řízení byly naplněny všechny požadované požadavky, když byl dán žadateli souhlas vlastníkem parcely č. 318/3 v k. ú. Kluky s vybudováním vodovodní a kanalizační přípojky. Správnímu orgánu nepřísluší posuzovat případná omezení vyplývající ze smluv uzavřených podle soukromého práva. Citované ustanovení stavebního zákona je ustanovením kogentním, nelze se tudíž od jeho dikce odchýlit a jakákoliv úvaha nad tento rámec je contra legem.

Z uvedeného je zřejmé, že tedy ani případné účastenství žalobce nemůže na shora uvedeném závěru nic změnit. Jeho postup je proto nutno považovat za šikanózní a takovéto jednání nemůže požívat právní ochrany. V této souvislosti podepsaný účastník řízení odkazuje na ustálenou judikaturu, zejména pak na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 29/2012. V uvedeném rozsudku soud zejména dovozuje, že byl-li někdo opomenut jako účastník řízení a ve svých podáních uvádí námitky, které nejsou pro řízení právně relevantní, a je tudíž evidentní, že i kdyby účastníkem řízení byl od počátku, tak by to na výsledku řízení nic nezměnilo. Taková situace nastala i v tomto řízení, neboť dal-li vlastník pozemku v souladu se stavebním zákonem souhlas, nemůže na této skutečnosti žádná smlouva uzavřená mezi vlastníkem pozemku a třetí osobou nic změnit a je zcela nerozhodné, co je obsahem takové smlouvy. Za této situace lze tedy využít i další závěr cit. rozsudku NSS, kde soud konstatuje, že v konkrétních případech bude namístě i v takových situacích, kdy byl účastník opomenut, dát přednost dobré víře účastníku v pravomocné rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Tento závěr se pak plně shoduje se zobecňujícími právními názory zastávanými Ústavním soudem, tedy že je na obdobné situace nutno použít ústavně konformní výklad namísto čistě gramatického výkladu. Citovaný závěr NSS je pak právě takovýmto ústavně konformním výkladem situace, kdy sice někdo byl jako účastník opominut, ale jeho námitky jsou právně irelevantní a on sám na svých právech vydaným rozhodnutím dotčen být nemůže.

( - )

S ohledem na shora uvedené lze považovat rozhodnutí žalovaného za věcně správné a naopak žalobu za účelovou, sledující zřejmě jiné cíle, než je ochrana práv účastníka řízení. Účastník řízení tedy navrhuje podanou žalobu zamítnout a přiznat mu nárok na náhradu nákladů řízení.“

Krajský soud ocitoval obsah tohoto vyjádření téměř v celém rozsahu, aby nevznikl falešný dojem, že některá z námitek byla opomenuta, a dále proto, aby bylo alespoň dodatečně patrno, v jakém že rozsahu byla obchodní společnost Vodovody a kanalizace Hradec Králové, a.s., zkrácena na svých právech rozsudkem nadepsaného soudu ze dne 26. 2. 2015. Z materiálního hlediska v žádném. Obsah tohoto vyjádření je totiž natolik obecný, neodpovídající skutečnosti a nejdoucí k podstatě věci, že i kdyby bylo učiněno ve lhůtě do 28. 2. 2015, nic by se na závěrech krajského soudu nezměnilo. Tou je totiž otázka, zda mělo být se žalobcem nakládáno jako s účastníkem řízení či nikoliv, neboť jeho odvolání bylo zamítnuto jako nepřípustné, tedy jako neúčastníka řízení. Záležitost oprávněnosti k udělení souhlasu se stavbou ze strany vlastníka pozemku by byla řešena až v průběhu řízení, vedeném ovšem s řádně stanoveným okruhem jeho účastníků. Pokud by žalobce předpoklady účastníka řízení nesplňoval, nemohl by uspět se žalobou a naopak.

Obecnost vyjádření obchodní společnosti Vodovody a kanalizace Hradec Králové, a.s., tedy dnešního vlastníka pozemku parc. č. 318/3 v kat. území Kluky, spatřuje krajský soud v tvrzení, že žaloba je účelová, zavádějící, bez vlivu na rozhodnutí ve věci atd., když tato tvrzení nejsou odůvodněna konkrétními okolnostmi, podklady či důkazy. K zásadní otázce této věci, objevivší se až ve shora uvedeném rozsudku Nejvyššího správního soudu, tedy otázce platnosti smluv o zřízení věcných břemen, není ve vyjádření obchodní společnosti Vodovody a kanalizace Hradec Králové, a. s., uveden jediný argument, proč by neměly být platné! Pokud se pak tato společnost odkazovala ve svém tvrzení na rozsudek krajského soudu sp. zn. 30A 85/2012 s tím, že v něm nebylo deklarováno, že žalobce je účastníkem řízení, třeba poznamenat, že tento rozsudek se dotýká případu obchodní společnosti ZIMBO CZECHIA, s. r. o., tedy zcela jiné věci, navíc spadající pod veterinární zákon. Zřejmě měla obchodní společnost Vodovody a kanalizace Hradec Králové, a.s., na mysli rozsudek krajského soudu ze dne 28. 3. 2014, č. j. 30A 95/2012-50, a nepravdivé je její tvrzení potud, že prý v něm krajský soud neměl žalobce za účastníka řízení. Měl jej totiž za účastníka zcela jednoznačně, stejně jako žalovaný s odkazem na § 85 odst. 2 písm. a) stavebního zákona, pouze šlo o to, zda žalobce podal odvolání proti územnímu rozhodnutí č. 643 včas nebo opožděně. K tomu viz závěr odůvodnění uvedeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králo