7 Afs 216/2006 — Nejvyšší správní soud

52 Af 33/2015- 41 - text pokračování -7- 52Af 33/2015 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Dvořáka a soudců JUDr. Aleše Korejtka a JUDr. Petry Venclové, Ph.D. v právní věci žalobkyně: Nieten Internationale Spedition, s.r.o., se sídlem Chrastavce, U Nietenu 65, PSČ 344 01, IČ: 64360172, zastoupené JUDr. Václavem Faltýnem, advokátem ve sdružení Faltýnová, Faltýn & partneři, advokátní kancelář se sídlem v Domažlicích, nám. Míru 143, PSČ 344 01, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, IČ: 71214011, se sídlem Budějovická 1387/7, 140 96 Praha 4, v řízení o žalobě proti rozhodnutí Generálního ředitelství cel ze dne 13.07.2015, č.j. 9119-3/2015-900000-304.3, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalovanému se toto právo nepřiznává. Odůvodnění: Žalobce se včasnou žalobou domáhal soudního přezkumu v záhlaví tohoto rozsudku označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto odvolání a potvrzeno rozhodnutí Celního úřadu pro Pardubický kraj (dále v textu jen jako „CÚ“ nebo „správní orgán I. stupně“ nebo „celní úřad“) ze dne 7.7.2014, č.j. 32297-4/2014-590000-11 (dále v textu jen jako „rozhodnutí správního orgánu I. stupně“), jímž bylo podle ust. § 260 l odst. 1 zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon, v platném znění (dále jen „celní zákon“), ve spojení s článkem 220 odst. 1 nařízení Rady (EHS), č. 2913/92, kterým se vydává celní kodex společenství (dále jen „celní kodex“) a podle ust. § 101 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, v platném znění (dále jen „daňový řád“) vyměřeno žalobci jako ručiteli clo ve výši 40.653 Kč, přičemž toto clo bylo žalobci jako ručiteli sděleno v souladu s čl. 221 celního kodexu, když původně bylo dodatečně vyměřeno daňovému subjektu Timbering s.r.o., se sídlem Podlesí 378, Podlesí (dále jen „Timbering s.r.o.“ nebo „celní dlužník“) platebním výměrem ze dne 29.4.2014. Žalobu odůvodnil následujícím způsobem: Předně žalobkyně (dále v textu i jako „žalobce“) tvrdila, že „žalovaný procesně zásadním způsobem pochybil“, když prováděl dokazování k doplnění podkladů pro rozhodnutí, nepostupoval dle ust. § 115 odst. 2 daňového řádu, tj. neseznámil žalobce před vydáním žalovaného rozhodnutí se zjištěnými skutečnostmi a důkazy, neumožnil mu, aby se k nim vyjádřil, či navrhl provedení dalších důkazních prostředků. Dále namítl „nesprávnost“ názoru žalovaného, že žalobce mohl uplatnit námitky proti určení celní hodnoty odvoláním proti rozhodnutí o určení celní hodnoty vydanému proti celnímu dlužníkovi, toto rozhodnutí nebylo vydáno pro žalobce, ale pro společnost Timbering s.r.o. a žalobce vystupoval jen jako zástupce této společnosti a neměl právo podat sám za sebe odvolání proti tomuto rozhodnutí. Žalobce namítal, a to i v odvolání, že celní hodnota, z níž celní orgány vycházejí při vydání napadeného rozhodnutí, není správná, správná byla ta, která byla uvedena v původním celním prohlášení. Clo uplatněné u žalobce nemá žádný „reálný podklad“, výše cla je nepodložená a neodůvodněná. Další námitka se týkala otázky zákonnosti ručitelského závazku žalobce. Z části B záruční listiny (označené jako „přijetí poskytnuté záruky“) vyplývá, že byla přijata 18.7.2012, kdy CÚ povolil, aby se žalobce stal na žádost s Timbering s.r.o. ručitelem povolením č. 4261/02-1161-01 ze dne 26.9.2002 ručitelem dle § 260 odst. 2 celního zákona. Společnosti Timbering s.r.o. však byla zapsána až dne 3.1.2008 a v době, kdy mělo žalobkyni povoleno stát se ručitelem, tj. 18.7.2012, ještě neexistovala. Navíc údajné povolení mělo být vydáno podle § 260 odst. 2 celního zákona, toto ustanovení v době vydání údajného povolení mělo zcela jiný obsah. Zmíněným povolením ze dne 26.9.2002 nemohlo být žalobkyni na žádost dlužníka Timbering s.r.o. povoleno být ručitelem a žalobkyně se „nemohla stát a nestala celním ručitelem a neručí za celní dluh“. Nepodstatné je i to, že se žalobce chtěl stát ručitelem a CÚ učinil nějaké „právní nevýznamné úkony“. Žalované rozhodnutí je tak nezákonné a žalobce navrhl, aby soud žalované rozhodnutí zrušil. Ve vyjádření k žalobě žalovaný uvedl svou argumentaci z žalovaného rozhodnutí, když většina žalobních námitek byla totožná s odvolacími námitkami. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl. Krajský soud v řízení vedeném podle ust. §65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v platném znění (dále jen „s.ř.s.“), přezkoumal žalované rozhodnutí v mezích žalobních bodů, přičemž dospěl k následujícím závěrům: Ze správního spisu vyplývá a mezi účastníky není sporné, že společnost Timbering s.r.o. jako deklarant podala u CÚ celní prohlášení, kterým navrhla propustit do celního režimu volného oběhu obuv a textil dovezené z Číny. Toto celní prohlášení bylo podáno dne 18.7.2012 a žalobce vystupoval v celním řízení jednak jako zástupce této společnosti a dále převzal ručitelský závazek na základě záruční listiny ze dne 18.7.2012 (tento den byla podepsána jak za žalobce v části A, tj. v části označené jako „závazek ručitele“ a dále i za CÚ v části B označení jako Přijetí poskytnuté záruky). V této záruční listině žalobce jako ručitel podle § 260 odst. 1 písm. c) celního zákona převzal záruku CÚ až do nejvyšší částky 92.000 Kč a zavázal se společně a nerozdílně se společností Timbering s.r.o. jako dlužníkem za podmínek stanovených v § 260 l celního zákona splnit celní dluh zajištěným touto zárukou, který vznikne nebo by mohl vzniknout v souvislosti s propuštěním zmíněného zboží do režimu volného oběhu. Tento akcesorický závazek naplnil svou funkci tím, že CÚ vznikly pochybnosti v případě určení celní hodnoty dováženého zboží a v příslušném řízení o určení celní hodnoty zboží (§ 320 odst. 1 písm. c celního zákona) vydal CÚ dne 17.4.2014 pod č.j. 22517/2014-590000-11 rozhodnutí ve věci určení celní hodnoty zboží. Následně vydal CÚ platební výměr, a to dne 29.4.2014, kterým bylo uvedené společnosti na základě nového určení celní hodnoty doměřeno dovozní clo ve výši 46.653 Kč. Proti rozhodnutí určení celní hodnoty nebylo podáno odvolání, toto rozhodnutí nabylo právní moci, a protože v případě dodatečně vyměřeného cla na základě nového stanovení celní hodnoty zboží CÚ zmíněným rozhodnutím (ve výši 46.653 Kč) nedošlo ze strany daňového dlužníka společnosti Timbering s.r.o. k jeho dobrovolné úhradě, byl oprávněn CÚ uplatnit právo z uvedeného ručitelského závazku, který je akcesorické povahy. To učinil tak, že nejprve zaslal celnímu dlužníkovi upomínku, tj. vyrozumění o nedoplatku a rovněž toto doručil i žalobci jako ručiteli, tj. CÚ vyzval k plnění celního dluhu i ručitele, jak vyžaduje podmínka stanovená v § 260 l odst. 1 celního zákona. Následně CÚ vydal dne 7.7.2014 rozhodnutí, tj. platební výměr ručiteli, kterým vyměřil zmíněné clo ve výši 46.653 Kč žalobci jako ručiteli a. Povinnost žalobce jako ručitele nevznikla z rozhodnutí o určení celní hodnoty, ale z platebního výměru ručiteli, vydaného dle ust. § 260l odst. 1 celního zákona. Podle ust. § 260l celního zákona celní úřad rozhodnutím uloží ručiteli povinnost uhradit clo a daň, za které se zaručil a které nebyly společnými a nerozdílnými dlužníky uhrazeny ani poté, co byly o jejich úhradu bezvýsledně upomenuti. Ústavní soud k rozhodnutí, platebnímu výměru podle § 260l odst. 1 celního zákona, uvedl, že platební výměr podle cit. ust. celního zákona je v materiálním smyslu rozhodnutím, kterým se stanoví výše cla pro ručitele (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14.5.2008, sp.zn. I. ÚS 2345/07). Samotné prohlášení ručitele v záruční listině tuto povahu nemá, avšak „stejně jako ji s účinky pro ručitele nemá vyměření daňového či celního dluhu vůči dlužníkovi“ (srov. rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 16.10.2008, čj. 9Afs 58/2007-96). Z toho tedy vyplývá, že samotné vyměření celního dluhu vůči celnímu dlužníkovi, tj. realizovaného v podobě již zmíněného rozhodnutí o určení celní hodnoty zboží, nemohlo založit ručiteli, tj. žalobci, práva a povinnosti, když se tak stalo pouze na základě rozhodnutí vydaného dle § 260l celního zákona, tj. platebního výměru ručiteli ze dne 7.6.2014. Na výzvu podle § 260l celního zákona je tak nezbytné pohlížet na rozhodnutí, „kterým byla vyměřena daň a kterým bylo zároveň aplikováno hmotné právo“ (srov. výše citovaný nález Ústavního soudu, bod 22), přičemž z tohoto závěru vyplývá, že Ústavní soud rozšířil „předchozí požadavky, které vyslovil s ohledem na postavení daňového ručitele (srov. především jeho nález ze dne 29.1.2008, sp.zn. Pl. ÚS 72/06, č.291/2008Sb.), také na postavení celního ručitele. Výzva (či rozhodnutí) podle § 260l celního zákona je rozhodnutím činěným v řízení vyměřovacím, kterým je vůči ručiteli poprvé stanovena platební povinnost co do jejího důvodu i výše.“ (srov. rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 16.10.2008, čj. 9Afs 58/2007-96). V dané věci celní úřad postupoval v souladu s platnou právní úpravou. Námitku o tom, že žalobce jako ručitel neměl stejnou možnost u