30 A 66/2017

Žalovaný zamítl shora označeným rozhodnutím odvolání žalobce proti rozhodnutí Městského úřadu Dvůr Králové nad Labem, odboru dopravy a silničního hospodářství (dále i jen „správní orgán“), ze dne 5. 10. 2016, č. j.: ODP/89624-2016/dum 15230-2016/dum/11, a toto potvrdil. Tímto prvoinstančním správním rozhodnutím byl žalobce shledán vinným ze spáchání správního deliktu podle ustanovení § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „silniční zákon“), jehož se měl dopustit tím, že porušil jeho ustanovení § 10 odst. 3, neboť jako provozovatel motorového vozidla tovární značky Audi, reg. značky, nezajistil, aby při jeho užití na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem.

Stalo se to tím, že dne 31. 1. 2016, ve 14:47 hodin, na pozemní komunikaci v obci Choustníkovo Hradiště, na silnici č. I/37, směr Jaroměř, okres Trutnov, v úseku platnosti svislých dopravních značek č. IS 12a „Obec“ a č. IS 12b „Konec obce“, neznámý řidič při řízení uvedeného vozidla překročil nejvyšší dovolenou rychlost jízdy v obci stanovenou zvláštním právním předpisem na 50 km/h, přičemž mu byla automatizovaným technickým prostředkem používaným bez obsluhy, typu SYDO Traffic Velocity, výrobní číslo GEMVEL0007, naměřena rychlost jízdy 69 km/h. Při zvážení možné odchylky měřícího zařízení ve výši ±3 km/h, tedy byla naměřena nejnižší skutečná rychlost jízdy 66 km/h, čímž řidič porušil ustanovení § 18 odst. 4 silničního zákona a dopustil se tak přestupku dle ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 silničního zákona. Za tento správní delikt byla žalobci uložena pokuta ve výši 1.500,--Kč a povinnost uhradit náklady řízení paušální částkou ve výši 1.000,--Kč. Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného včas podanou žalobou, kterou odůvodnil následujícím způsobem.

Žalobce shrnul žalobní námitky do jedenácti bodů. V prvním z nich namítal, že správní orgán porušil ustanovení § 125g odst. 2 silničního zákona, když nerozhodoval ve společném řízení o všech správních deliktech, pro které žalobce v souběžné době stíhal. Konkrétně odkazoval na správní delikt, který se měl stát 17. 3. 2015 v obci Kocbeře. Proto měla být řízení spojena a jedním rozhodnutím uložena jedna souhrnná pokuta.

Ve druhém žalobním bodu žalobce namítal, že správní orgán neučinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku. Správní orgán neporovnal podobu řidiče s podobou jednatele a jediného společníka žalobce. Tuto osobu přitom bylo na místě předvolat k podání vysvětlení, jelikož v daném případě se měla správního deliktu dopustit právnická osoba, která vozidlo řídit nemohla. Nadto se jednalo o jedinou osobu, která připadala v úvahu, a proto ji měl správní orgán kontaktovat ex offo, a nepřenášet odpovědnost za zjištění skutkového stavu na provozovatele vozidla. Podle žalobce tak projevil správní orgán nulový zájem o zjištění pachatele přestupku. Takový stav nerespektuje smysl a účel skutkové podstaty správního deliktu dle § 125f silničního zákona, resp. jeho subsidiaritu vůči odpovědnosti řidiče za přestupek, kterou NSS přiléhavě vyjádřil v rozsudku ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015 – 46.

Správní orgán dále nečinil nezbytné kroky ve smyslu § 125f odst. 4 silničního zákona, jelikož osobě, kterou žalobce označil za řidiče svého vozidla v předmětné době (dále jen „pan N.“), mylně doručovat tak, jako by měl v sídle svého zaměstnavatele poštovní schránku. Přitom je velmi neobvyklé, aby měl zaměstnanec v sídle zaměstnavatele vlastní poštovní schránku. Naopak situace, kdy si zaměstnanec nechá písemnosti doručovat prostřednictvím zaměstnavatele, není nijak neobvyklá, nadto pokud se jedná o písemnosti, které souvisí s výkonem jeho práce jako v tomto případě.

Krom toho správní orgán věděl ještě předtím, než mu žalobce sdělil, že jeho vozidlo řídil pan N., že tato osoba nemá na uvedené adrese poštovní schránku. Jediné kroky, které správní orgán za účelem kontaktování pana N. učinil, se tedy musely správnímu orgánu předem jevit jako marné, neboť správnímu orgánu bylo z úřední činnosti známo, že pan N. nemá na žalobcem uvedené adrese poštovní schránku, a dále, že z místa trvalého pobytu odešel. Jediné, co správní orgán přitom pro kontaktování pana N. udělal, bylo to, že mu zaslal na uvedenou adresu a na trvalý pobyt výzvu k podání vysvětlení. Takovýto postup správního orgánu měl žalobce za nesmyslný.

Nadto měl správní orgán po zjištění, že doručování výzvy panu N. nebylo úspěšné, informovat žalobce o potížích s doručováním, a umožnit mu tak na tuto nepředvídatelnou procesní situaci relevantně zareagovat. Takový postup lze dovodit jak z § 37 odst. 3 správního řádu, tak ze základních zásad činnosti správních orgánů. Případně měl správní orgán panu N. ustanovit opatrovníka pro doručování, nebo mu měl doručovat veřejnou vyhláškou. Rovněž měl požádat vietnamské státní orgány o sdělení, zda pan N. prochází jejich evidencemi a např. zda se s ním jsou schopni spojit. Žalobce dále rozporuje závěr správních orgánů, že se pan N. nikdy nezdržoval na území ČR. Tento závěr je opřen o informace poskytnuté Ministerstvem vnitra, Krajským ředitelstvím policie Královéhradeckého kraje a získané z Informačního systému základních registrů. Z těchto podkladů vyplývá, že pan N. žádnou z evidencí dostupných těmto subjektům neprochází a nikdy neprocházel, není tedy občanem ČR a na území ČR neměl nikdy povolen pobyt. Žalobce je však názoru, že na základě těchto informací nelze dojít k jednoznačnému závěru, že se pan N. na území ČR skutečně nenacházel, a to z toho důvodu, že je obecně známou skutečností, že na území státu se nacházejí též osoby, které k tomu nemají oprávnění. Nelze též přehlédnout, že pan N. mohl získat právo k pobytu od jiného členského státu EU a v takovém případě by žádnou z kontrolovaných evidencí neprocházel, přesto by měl právo na území ČR pobývat na základě volného pohybu. Na závěr tohoto žalobního bodu se žalobce vyjádřil k údajné účelovosti označení pana N. jako řidiče svého vozidla. Namítal, že správní orgány rozhodovaly v tomto směru na základě skutečností, které jsou jim známy z úřední činnosti (četnost označování pana N. jako řidiče vozidel různých provozovatelů vozidel), žalobci však neumožnily se s tímto podkladem seznámit a vyjádřit se k němu. Správní orgán přitom neuvedl, z jakých konkrétních řízení jsou mu tyto skutečnosti známy, v důsledku čehož jsou pro něho napadená rozhodnutí překvapivá a nepřezkoumatelná.

Podle třetího žalobního bodu správní orgán dostatečně neodůvodnil svůj závěr o tom, že použitý rychloměr je tzv. automatizovaným technickým prostředkem používaným bez obsluhy ve smyslu § 125f odst. 2 písm. a) silničního zákona (dále i jen „automat“). Jde přitom o otázku zásadní, neboť se jedná o jednu z podmínek odpovědnosti za správní delikt dle § 125f téhož zákona. Správní orgán sice uvedl, co automatem rozumí, přičemž se odkázal na stanovisko Ministerstva dopravy, neuvedl však, jak dospěl k závěru, že použitý rychloměr vykazuje znaky automatu, jak je údajně definován v citovaném stanovisku Ministerstva dopravy. Rozhodnutí prvého stupně je proto nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.

Žalobce rovněž namítá, že správní orgán porušil jeho právo seznámit se se všemi podklady rozhodnutí, neboť předmětné stanovisko nebylo obsahem správního spisu. Tento podklad rozhodnutí nebyl proveden ani jako důkaz. Podle žalobce není z předmětné fotodokumentace ani zřejmé, že snímky pocházejí z obce Choustníkovo Hradiště. Krom toho se správní orgán nezabýval tím, zda konkrétní strážníci měli písemné zmocnění ve smyslu § 3a zákona o obecní policii od obce, kde bylo měření rychlosti prováděno, a proto má žalobce provedené měření za nezákonné.

Ve čtvrtém žalobním bodu, označeném jako rychlostní limit, upozorňoval žalobce na to, že téměř v polovině úseku, kde dle výroku mělo dojít k překročení rychlostního limitu dle § 18 odst. 4 silničního zákona, tento rychlostní limit zřejmě neplatí. Nebylo totiž prokázáno, že by se jednalo o zastavěné území. Na první pohled se přitom o zastavěné území podle žalobce nejedná, neboť zde chybí zástavba. Správní orgány přitom v tomto směru neprovedly žádné dokazování.

A žalobce pokračoval s tím, že z § 2 písm. cc) silničního zákona plyne, že obec je „zastavěné území, jehož začátek a konec je na pozemní komunikaci označen příslušnými dopravními značkami; na účelových komunikacích se značky neosazují.“ Pokud tedy určité území není zastavěným územím, nejedná se o obec ve smyslu silničního zákona, a proto v takovém úseku nemůže platit obecná úprava nejvyšší dovolené rychlosti v obci podle § 18 odst. 4 téhož zákona. Takový rychlostní limit by zde pak musel být stanoven místní nebo přechodnou úpravou, což nebylo správními orgány prokázáno (ani tvrzeno).

Správní orgány se tak povahou území, kde mělo dojít ke spáchání správního deliktu, vůbec nezabývaly. Přitom na tom, zda se jedná o zastavěné nebo nezastavěné území, závisí otázka protiprávnosti části projednávaného skutku. Napadená rozhodnutí jsou proto podle žalobce nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů a rovněž nezákonná pro nedostatečně zjištěný skutkový stav. Rozhodování o povaze území jako zastavěného či nezastavěného má přitom zákonem upravený proces, který ústí do vydání územního plánu, tj. opatření obecné povahy. Právě provedením tohoto opatření obecné povahy jako důkazu mělo být v řízení zjišťováno, jaká je povaha území, kterým prochází měřený úsek.

Správní orgán pouze tvrdil, že měřený úsek procházel zastavěným územím, žádným způsobem však toto tvrzení nepodložil provedením dokazování. I bez toho je však odůvodnění jeho závěru nepřezkoumatelné, neboť se vůbec nezabýval tím, kde konkrétně měřený úsek začíná a končí, a proto stěží mohl dojít k závěru, že se tento úsek nachází v zastavěném území.

Obdobně správní orgán pouze konstatoval, ale nijak neprokazoval, že měřený úsek byl označen dopravními značkami č. IS 12a a IS 12b. Žalobce nic takového sporovat nemůže, jelikož spáchání údajného přestupku nebyl přítomen. Bylo proto na správním orgánu, aby tyto skutečnosti aktivně zjišťoval.

Provedené měření pak nemůže být podle žalobce podkladem pro jednoznačný závěr o tom, že řidič žalobcova vozidla jel rychlostí 66 km/h v celém úseku mezi značkami č. IS 12a a IS 12b v obci Choustníkovo Hradiště, silnice I/37, směr Jaroměř, neboť měření bylo zřejmě provedeno jen v části tohoto úseku (475,2 m), přitom úsek kde mělo dojít ke spáchání správního deliktu podle výroku má zhruba kilometr.

V pátém žalobním bodu žalobce namítal vady výroku. Konkrétně to, že pokud přibližně polovina úseku pozemní komunikace č. I/37, mezi dopravními značkami č. IS 12a a IS 12b v obci Choustníkovo Hradiště, je nezastavěným územím, tak zde neplatil v celé délce rychlostní limit 50 km/h. Respektive nebylo prokázáno, že řidič vozidla překročil uvedený rychlostní limit právě v těch místech, kde platil. Navíc mu nebylo srozumitelně vysvětleno, kde mělo ke správnímu deliktu dojít, tedy kde začínal a kde končil měřený úsek. Nebylo mu tedy umožněno namítat např. to, že v úseku, kde došlo k měření, rychlostí limit dle § 18 odst. 4 silničního zákona neplatil. Výrok rozhodnutí má proto za nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost.

V šestém žalobním bodu žalobce namítl, že správní orgán rozhodoval podle novější právní úpravy, než která byla účinná v době spáchání údajného správního deliktu, neboť od té doby do vydání napadeného rozhodnutí nabylo účinnosti několik novel právních předpisů, na základě nichž bylo rozhodováno, tedy zákona o silničním provozu a zákona o přestupcích (tj. zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů., dále jen „zákon o přestupcích“). Správní orgány se tak měly zaobírat otázkou, zda je novější právní úprava pro žalobce příznivější, což se nestalo. Žalobce dále namítl, že správní orgán rozhodoval podle novější právní úpravy, než která byla účinná v době spáchání údajného správního deliktu, aniž tento postup jakkoliv odůvodnil.

Žalobce dále namítal, že správní orgán rozhodoval podle novější právní úpravy, než která byla účinná v době spáchání údajného správního deliktu. Tím podle něho došlo k porušení § 7 odst. 1 zákona o přestupcích a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod. Takový postup by byl však možný pouze tehdy, pokud by správní orgán přezkoumatelně odůvodnil závěr, že novější úprava je pro žalobce příznivější. Taková úvaha však z rozhodnutí prvého stupně nevyplývá, rozhodnutí je proto rovněž nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Pro neposouzení této otázky prý došlo rovněž k porušení žalobcova práva na spravedlivý proces.

V sedmém žalobním bodu žalobce namítal, že napadená rozhodnutí nejsou výsledkem skutečné rozhodovací činnosti, ale toliko výsledkem mechanického vyplnění šablony. Tato skutečnost prý musí být zdejšímu soudu známa z úřední činnosti známa. Tedy to, že se rozhodnutí správního orgánu a žalovaného ve věci správního deliktu provozovatele vozidla liší v zásadě pouze v osobních a jiných údajích individuálních pro každý případ zvlášť (čas a místo spáchání přestupku, jméno a další údaje o označeném řidiči) a všechno ostatní zůstává stejné. Takový postup vyvolává otázku, zda se správní orgány každému případu věnují s náležitou pozorností. Ze šablonovitosti jejich rozhodnutí lze naopak dovozovat mechanický postup, a to, že řízení o správním deliktu je v podstatě automatizované.

V osmém žalobním bodu žalobce namítal, že žalovaný rozhodl v rozporu se svoji rozhodovací praxí, když potvrdil postup správního orgánu, který rozhodoval též na základě podkladů, které neprovedl jako důkaz při ústním jednání nebo alespoň v rámci dokazování mimo ústní jednání. V této souvislosti zmiňoval zejména již vpředu zmíněné stanovisko Ministerstva dopravy, ze kterého správní orgán zjišťoval, co je automat, dále veřejnoprávní smlouvu, souhlas Policie ČR s měřením rychlosti v předmětném úseku, ověřovací list atd. Žalobci je přitom známo, že žalovaný konstantně v odvolacím řízení zrušuje napadená rozhodnutí, pokud správní orgán neprovedl při ústním jednání nebo při dokazování mimo ústní jednání všechny důkazy, které užije při rozhodování. V dané věci však rozhodl žalovaný v rozporu se svojí dosavadní praxí. Žalobce uvedl, že k této otázce podal žádost o informace žalovanému a že po jejich získání je předloží při soudním jednání. Za zásadní považuje otázku, zda se skutečně vytvořila rozhodovací praxe správního orgánu. Pokud ano, měl žalovaný rozhodnutí správního orgánu I. stupně zrušit, jelikož ten neprovedl jako důkaz všechny podklady rozhodnutí.

V další námitce žalobce namítal, že ho správní orgán zkrátil na právu vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. Sdělil mu totiž, že má právo vyjádřit se k podkladům pouze osobně v kanceláři oprávněné úřední osoby, a to v předem určeném termínu. Žalobce pro toto omezení práva neshledává žádnou zákonnou oporu. Zmocněnec žalobce, s ohledem na své pracovní vytížení, pak na realizaci tohoto práva rezignoval, jelikož se skutečně domníval, že tak lze učinit v tomto případě pouze a jedině osobně.

V desátém žalobním bodu žalobce namítal, že nebylo provedeno ústní jednání, na kterém by bylo provedeno dokazování za osobní účasti žalobce. Ten je přesvědčen, že takový postup jej krátil na jeho právu dle čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. c. Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Žalobce měl právo na to, aby věc byla projednána za přítomnosti jeho a jeho obhájce a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům (uplatnění zásady bezprostřednosti). Toto pochybení shledal zásadním, jelikož provozovatel vozidla, který nese objektivní odpovědnost, nemůže předkládat žádná skutková tvrzení, neboť na místě spáchání přestupku zpravidla osobně nebyl, a tedy může vycházet toliko z prováděných důkazů.

Žalobcem byla dále namítána i protiústavnost ustanovení § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu (viz jedenáctý žalobní bod) když tvrdil, že fakticky absolutní odpovědností provozovatele vozidla za dodržení povinnosti řidiče a pravidel provozu na pozemních komunikacích při užití jeho vozidla v silničním provozu dochází k porušení základních práv provozovatele vozidla.

Vzhledem k výše uvedenému žalobce navrhoval zrušit jak žalované rozhodnutí, tak i rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu, a věc žalovanému vrátit k dalšímu řízení.

Žalovaný se vyjádřil k žalobě podáním ze dne 25. 4. 2017. Odkázal se v něm plně na obsah žalovaného rozhodnutí, v němž se věcí podrobně zabýval. Poté shrnul dosavadní průběh správního řízení. K otázce, týkající se zákonnosti měření, uvedl následující: „Z hlediska technického je možné uvést, že SMLOUVA O NÁJMU ZAŘÍZENÍ O POSKYTOVÁNÍ SLUŽEB č. GE1/ZE130021/S 023, schválena usnesením rady města R/1501/2013-108 ze dne 20. 8. 2013 končí instalací záznamového systému – automatizovaných silničních rychloměrů a nastavení tolerance měřících zařízení, je ve výlučné kompetenci Města Dvůr Králové nad Labem, resp. obecní policie, která v rámci svých zákonných oprávnění provádí činnost jí svěřenou zákonem dle § 79a zákona o silničním provozu. Vlastní měření probíhá bez zásahu lidského činitele, fungování měřících zařízení je zcela automatické a nevyžaduje trvalou obsluhu. Technicky ani není možné, aby soukromoprávní subjekt jakkoliv do chodu měřícího zařízení zasahoval. Záznamy o provedených měřeních jsou automaticky generovány a zobrazovány v systému městské policie (http://www.gemos.cz/dvurkralove/index.php?r=site/DokumentyNajemniSmlouva).

K námitce, že správní orgán nerozhodoval ve společném řízení o všech správních deliktech, žalobce dodal, že pod sp. zn. 30A 117/2016 je veden u zdejšího soudu přezkum ve věci správního deliktu ze dne 17. 3. 2015. V této věci bylo vydáno rozhodnutí příkazem již dne 1. 9. 2015, dne 2. 9. 2015 byl podán odpor a dne 26. 5. 2016 bylo vydáno rozhodnutí v uvedené věci. V nyní projednávané věci bylo řízení o správním deliktu zahájeno až dne 6. 9. 2016.

Žalovaný uzavřel žalobu s tím, že v ní jsou uvedeny námitky, které bylo možno uplatnit již v rámci odvolacího řízení, kdy by měl žalovaný možnost se s nimi řádně vypořádat. Žalobce však podal v zákonné lhůtě odvolání, ve kterém uvedl pouze tolik, že napadá rozhodnutí v plném rozsahu a cítí se být poškozen postupem správního orgánu, který ve věci nenařídil ústní jednání. Dodal, že správní orgán neměl zahajovat řízení o správním deliktu s provozovatelem vozidla, ale měl zahájit řízení o přestupku s osobou řidiče, jehož totožnost správnímu orgánu sdělil. Účelově tak přesunul námitky až do žaloby.

Vzhledem k uvedeným skutečnostem žalovaný navrhoval žalobu jako nedůvodnou zamítnout.

Krajský soud projednal žalobu při jednání dne 7. 5. 2019, a to v nepřítomnosti účastníků a v souladu s § 49 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění (dále jen „s.ř.s.“). Oba účastníci řízení se totiž z jednání předem písemně omluvili, jak straně žalující, tak straně žalované bylo předvolání k jednání řádně doručeno a projednání věci v jejich nepřítomnosti proto nebránily žádné zákonné překážky.

V průběhu jednání provedl krajský soud dokazování následujícími důkazy, když přečetl jejich obsah: - Návodem k použití rychloměru SYDO Traffic Velocity od jeho výrobce společnosti Gemos CZ, s. r. o. včetně certifikátu o schválení typu měřidla daného silničního rychloměru, vyhotoveného Českým metrologickým institutem dne 2. 2. 2012, - Stanoviskem Ministerstva dopravy ze dne 29. 5. 2013, - smlouvou o nájmu měřícího zařízení a poskytování služeb, uzavřené mezi společností Gemos CZ, s.r.o., coby pronajímatelem, a městem Dvůr Králové nad Labem, coby nájemcem, ze dne 2. 12. 2013, včetně příloh.

Dále provedl krajský soud důkazy níže označenými částmi správního spisu, když přečetl obsah: - č.l. 12 - vyjádření Krajského ředitelství Policie Královéhradeckého kraje, odboru cizinecké policie, ze dne 11. 1. 2016, - č.l. 13 - sdělení Ministerstva vnitra ze dne 18. 1. 2016, - č.l. 15 – ověřovacího listu měřícího zařízení č. 8012-OL-70076-15, -č.l. 16 - veřejnoprávní smlouvy č. KTÚ/VERJ-2013/590, ze dne 12. 6. 2013, uzavřené mezi městem Dvůr Králové nad Labem a obcí Choustníkovo Hradiště, -č.l. 17 - rozhodnutí Krajského úřadu Královéhradeckého kraje ze dne 3. 7. 2013, č. j. 11801/VZ/2013-2, - č.l. 18 - výpisu z usnesení zastupitelstva obce Choustníkovo Hradiště ze dne 29. 5. 2013, a zastupitelstva města Dvůr Králové nad Labem ze dne 6. 6. 2013, - č.l. 19 - vyjádření Policie ČR, krajského ředitelství Policie Královéhradeckého kraje, územního odboru Trutnov, k návrhu úseků pozemních komunikací vhodných pro úsekové měření rychlosti vozidel z 21. 12. 2015, včetně přílohy č. 1.

Správní orgán I. stupně obdržel dne 4. 3. 2016 od Městské policie Dvůr Králové nad Labem „Oznámení o přestupku v dopravě (Automatizované měření)“ spáchaného neznámým pachatelem – řidičem, když ten dne 31. 1. 2016, v 14:47:50 hodin, jako řidič motorového vozidla reg. zn., překročil v obci Choustníkovo Hradiště, na silnici I. třídy č. 37, směr Jaroměř, nejvyšší dovolenou rychlost jízdy stanovenou zvláštním právním předpisem na 50 km/h, když mu byla silničním úsekovým rychloměrem SYDO Traffic Velocity, v. č. GEMVEL0007, naměřena rychlost jízdy 69 km/h, po zvážení odchylky měřícího zařízení +/- 3 km/h, rychlost jízdy 66 km/h.

Vzhledem k tomu, že nebyl zjištěn řidič vozidla, zaslal správní orgán dne 8. 4. 2016 žalobci coby provozovateli vozidla dle výpisu z karty vozidla výzvu podle § 125h odst. 1 silničního zákona. V reakci na ni bylo správnímu orgánu doručeno vyjádření zmocněnce žalobce, společnosti ODVOZ VOZU s.r.o., s uvedením řidiče vozidla, kterým měl být pan L. H. N., zaměstnanec společnosti ODVOZ VOZU s.r.o., a to s tím, že jmenovaný přebírá poštu na adrese sídla společnosti, Americká 11. Praha. Správní orgán poté předvolal dopisem ze dne 28. 4. 2016, č. j.: ODP/41716-2016/dum 15230-2016/dum, pana L. H. N. k podání vysvětlení. Tato obsílka se mu však vrátila zpět s tím, že adresát je na uvedené adrese neznámý a nemá na ni ani umístěnou schránku. Vzhledem k tomu zaslal správní orgán výzvu k podání vysvětlení i na adresu trvalého pobytu L. H. N. do V., avšak opět marně, když se zásilka vrátila zpět správnímu orgánu. Kontakt se jmenovaným se správnímu orgánu nepodařilo navázat ani ve spolupráci s Krajským ředitelstvím Policie Královéhradeckého kraje, odborem cizinecké policie, ani s Ministerstvem vnitra ČR, odborem azylové a migrační politiky. Opatřením ze dne 5. 9. 2016 správní orgán přestupek spáchaný dne 31. 1. 2016 § 66 odst. 3 písm. g) tehdy platného zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, odložil.

Dne 5. 9. 2016 pod č. j. ODP/79051-2016/dum 15230-2016/dum/7, vydal správní orgán Oznámení o zahájení správního řízení spolu s Vyrozuměním účastníka o provádění důkazů mimo ústní jednání a Poučením o možnosti vyjádřit se k podkladům pro vydání rozhodnutí. V něm byl stanoven termín provádění dokazování mimo ústní jednání na den 26. 9. 2016. Tato písemnost byla doručena zmocněnci žalobce dne 6. 9. 2016. Žalobce ani jeho zmocněnec se k provádění důkazů mimo ústní jednání nedostavili, aniž by svoji neúčast na něm jakkoliv vysvětlili. Poté bylo vydáno prvoinstanční správní rozhodnutí, ve kterém byl žalobce uznán vinným ze spáchání správního deliktu podle § 125f odst. 1 silničního zákona a byla mu uložena pokuta ve výši 1.500 Kč. Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu odvolání, v němž namítal, že v řízení nebylo nařízeno ústní jednání, které očekával a že správní orgán nebyl oprávněn zahájit řízení o správním deliktu, neboť přestupce znal, a proto s ním měl věc řešit jako přestupek. Žalovaný rozhodl o tomto odvolání žalovaným rozhodnutím.

Pokud jde o právní posouzení věci, považuje na tomto místě krajský soud za vhodné připomenout, vzhledem ke způsobu formulace žalobních bodů, že ačkoliv je povinností orgánů veřejné moci svá rozhodnutí řádně odůvodnit, nelze tuto povinnost interpretovat jako požadavek detailní odpovědi na každou námitku (ve vztahu k soudům srov. např. odst. 61 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van de Hurk v. Nizozemí). Nadto je třeba si uvědomit, že orgán veřejné moci na určitou námitku může reagovat i tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí prezentuje od názoru žalobce odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní. Tím se s námitkami účastníka řízení vždy - minimálně implicite – vypořádá. Nelze proto bez dalšího uzavřít, že absence odpovědi na ten či onen argument žalobce v odůvodnění žalovaného rozhodnutí (či rozhodnutí soudu) způsobuje nezákonnost rozhodnutí či dokonce jeho nepřezkoumatelnost. Takovýto přístup by totiž mohl vést zejména u velmi obsáhlých podání, případně podání obsahujících námitky vymykající se rozumnému náhledu na věc, až k absurdním důsledkům a k porušení zásady efektivity a hospodárnosti řízení. Podstatné je, aby se správní orgán (či následně správní soud) vypořádal se všemi základními námitkami účastníka řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9Afs 70/2008 – 13).

Zároveň je nutné dodat, že rozsah reakce soudu na konkrétní námitky je co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry (proto zpravidla postačuje, jsou-li vypořádány alespoň základní námitky účastníka řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9Afs 70/2008 – 13, všechna rozhodnutí Nejvyššího správního soudu citovaná v tomto rozsudku jsou dostupná na www.nssoud.cz) případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní (což připouští i Ústavní soud – srov. např. usnesení ze dne 18. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2774/09, odstavec 4. odůvodnění, usnesení ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 609/10 , odstavec 5. odůvodnění, usnesení ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. II. ÚS 515/09 , odstavec 6. odůvodnění, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2011, č. j. 4 Ads 58/2011 – 72, atd.) - tzn., že na určitou námitku lze reagovat i (např.) tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí soud prezentuje od názoru žalobce odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní tak, že toto zdůvodnění poskytuje dostatečnou oporu výroku rozhodnutí. Ústavní soud v této souvislosti konstatoval, že: „není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná“ (srov. nález ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, bod 68; srov. obdobně též rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2013, č. j. 8 Afs 41/2012 - 50, bod 21, nebo ze dne 6. 6. 2013, č. j. 1 Afs 44/2013 - 30, bod 41, popř. ze dne 3. 7. 2013, č. j. 1 As 17/2013 – 50, bod 17). Ostatně i Ústavní soud v případě, že námitky stěžovatelů nejsou způsobilé změnit výrok rozhodnutí, tyto nevypořádává (srov. např. bod 24. nálezu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. II. ÚS 2029/08; Ústavní soud zde uvedl, že: „Ústavní soud se nezabýval dalšími námitkami stěžovatelky, protože by rozhodnutí o nich nebylo způsobilé změnit výrok.“), neboť si je plně vědom toho, že požadavky kladené na orgány veřejné moci - pokud jde o detailnost a rozsah vypořádání se s námitkami adresátů jejich aktů - nesmí být přemrštěné. Takové přehnané požadavky by byly výrazem přepjatého formalismu, který by ohrožoval funkčnost těchto orgánů, především pak jejich schopnost efektivně (zejména v přiměřené době a v odpovídajícím rozsahu) plnit zákonem jim uložené úkoly.

K tomu lze ještě uvést, že povinnost posoudit všechny žalobní námitky neznamená, že krajský soud je povinen reagovat na každou dílčí argumentaci a tu obsáhle vyvrátit, když jeho úkolem je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (srov. rozsudek NSS ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013-19). Anebo jak uvedl NSS v rozsudku ze dne 24. 4. 2014, č. j. 7 Afs 85/2013, který lze aplikovat nejen na odůvodnění rozsudku soudu, ale analogicky a logicky i na odůvodnění rozhodnutí správních orgánů: „…přestože je třeba z hlediska ústavních principů důsledně trvat na povinnosti dostatečného odůvodnění rozhodnutí, nemůže být tato povinnost chápána dogmaticky. Rozsah této povinnosti se totiž může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován s ohledem na okolnosti každého jednotlivého případu. Podstatné podle názoru Nejvyššího správního soudu je, aby se správní soud ve svém rozhodnutí vypořádal se všemi stěžejními námitkami účastníka řízení, což může v některých případech konzumovat i vypořádání některých dílčích a souvisejících námitek. Absence výslovného posouzení dílčí žalobní námitky, která souvisela s námitkami stěžejními, za situace, kdy městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku dospěl k věcně správnému závěru, že stěžovatel neunesl v daňovém řízení důkazní břemeno, neboť důkazy jím předložené neprokázaly u sporných obchodních případů splnění podmínek pro uplatnění nároku na odpočet DPH, nezpůsobuje jeho nepřezkoumatelnost. V této souvislosti lze odkázat např. na nález Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. II. ÚS 67/04, v němž bylo zdůrazněno, že z hlediska splnění náležitostí rozhodnutí není povinností soudu se v jeho odůvodnění speciálně vyjadřovat ke všem jednotlivým argumentům účastníka podporujícím jeho konkrétní a z hlediska sporu pouze dílčí tvrzení, pokud stanovisko k nim jednoznačně a logicky vyplývá ze soudem učiněných závěrů.“

Dále platí, že samu okolnost, že soud nepřisvědčil argumentaci účastníka řízení, nelze bez dalšího považovat za porušení jeho práv. Právo na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že jde o právo jednotlivce na vyhovění jeho návrhu či na rozhodnutí v jeho prospěch (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. III. ÚS 2773/11, dostupné /stejně jako všechna v tomto rozsudku citovaná rozhodnutí Ústavního soudu/ na http://nalus.usoud.cz).

Krajský soud dále předesílá, že není smyslem soudního přezkumu stále dokola podrobně opakovat již jednou vyřčené, a proto se může soud v případech shody mezi názorem soudu a odůvodněním žalobou napadeného rozhodnutí odkazovat na toto odůvodnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005-130, publikovaný pod č. 1350/2007 Sb. NSS, či rozsudky téhož soudu ze dne 2. 7. 2007, č. j. 4 As 11/2006-86, a ze dne 29. 5. 2013, č. j. 2 Afs 37/2012 – 47).

Společné řízení.

V této námitce žalobce namítal, že správní orgán nevedl společné řízení o všech správních deliktech (z této formulace plyne, že jich bylo povícero), pro které jej v souběžné době stíhal. Jak je u žalob podávaných Mgr. Václavem Voříškem běžné, neobtěžoval se jmenovaný zástupce žalobce jím zmiňované „všechny správní delikty“ specifikovat, s výjimkou přestupku (správního deliktu), který se měl stát dne 17. 3. 2015 v obci Kocbeře a o němž již bylo zdejším krajským soudem rozhodnuto rozsudkem ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 30A 117/2016. Takže v úvahu přicházelo společné řízení pouze u dvou přestupků – protiprávních jednání.

Ustanovení § 125g odst. 2 zákona o silničním provozu ve znění do 30. 6. 2017, na něž žalobce odkazoval, uvádělo, že: „Dopustil-li se provozovatel vozidla více správních deliktů podle § 125f, o kterých je příslušný vést řízení týž obecní úřad obce s rozšířenou působností, vede se o těchto deliktech společné řízení.“ Krajský soud pro úplnost připomíná, že správní delikt provozovatele vozidla podle § 125f je projednán pouze, pokud správní orgán učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku a za a) nezahájil řízení o přestupku a věc odložil, protože nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě nebo za b) řízení o přestupku zastavil, protože obviněnému z přestupku nebylo spáchání skutku prokázáno.

Z rozsudku nadepsaného krajského soudu sp. zn. 30A 117/2016 bylo zjištěno, že k přestupku v Kocbeřích došlo dne 17. 3. 2015 a rozhodnuto v této věci bylo prvoinstančním správním orgánem dne 27. 10. 2015. Protože ke spáchání přestupku, který je předmětem daného přezkumného řízení, došlo dne 31. 1. 2016, tedy v době, když již bylo řízení před správním orgánem o předchozím deliktu skončeno, nepřicházelo v úrovni správního orgánu spojené řízení o uvedených deliktních jednáních vůbec v úvahu.

Nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku

V tomto žalobním bodu si žalobce předně protiřečí, když namítá, že správní orgán neporovnával podobu řidiče s podobou jednatele a jediného společníka žalobce. Proč by to dělal, když sám žalobce označil za řidiče svého vozidla v předmětné době pana N.? Ze strany zástupce žalobce tak nejde o nic jiného, než o odvádění pozornosti od skutečné podstaty věci. Ostatně z pořízené fotodokumentace není obličej řidiče vozidla vůbec zřejmý, takže by ji ani nebylo možno k nějakému srovnávání s podobou jiných lidí použít.

Námitka o neprovedení nezbytných kroků ke zjištění pachatele přestupku a tím i tvrzení o nesplnění podmínek pro zahájení řízení o správním deliktu se žalobcem ve smyslu § 125f odst. 4 písm. a) zákona o silničním provozu, je nedůvodná. Krajský soud vycházel přitom zejména z judikatury Nejvyššího správního soudu, konkrétně jeho rozsudku ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015-46, v němž je pod body 16 a násl. uvedeno k dané otázce toto: „Podle § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu správní orgán projedná správní delikt provozovatele vozidla teprve tehdy, učinil-li nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, ale nezahájil řízení o přestupku a věc odložil, protože nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě [§ 125f odst. 4 písm. a)], nebo řízení o přestupku zastavil, protože obviněnému z přestupku nebylo spáchání skutku prokázáno [§ 125f odst. 4 písm. b)]. Toto ustanovení vyjadřuje subsidiaritu odpovědnosti za správní delikt provozovatele vozidla vůči odpovědnosti za přestupek (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2014, čj. 1 As 131/2014 – 45). „Přednost“ odpovědnosti za přestupek je patrná i z § 125h odst. 6 zákona o silničním provozu, podle kterého správní orgán poučí provozovatele, jehož vozidlem nezjištěný řidič spáchal přestupek, o možnosti sdělit údaje o totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupku.

Žalobci byla zaslána bezvadná výzva dle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu, a ten na ni následně reagoval prostřednictvím svého zmocněnce - společností Odvoz vozu s.r.o., sdělením, že vozidlo měl řídit pan L. H. N., zaměstnanec této společnosti, který přebírá poštu na adrese sídla společnosti Americká 11, Praha, trvale bytem. Správní orgán se pokusil dotyčnou osobu kontaktovat, kdy na žalobcem uvedenou adresu zaslal výzvu k podání vysvětlení dle ustanovení § 60 zákona o přestupcích. Zásilku si však nikdo nevyzvedl, přičemž adresát je na této adrese neznámý, nemá tam ani schránku, a proto byla po úložní době vrácena zpět odesílateli. Podivuje-li se žalobce nad tím, proč správní orgán opakovaně zasílá písemnosti na adresu sídla společnosti Americká 11, Praha, ačkoliv se na ni nedaří doručovat, dlužno poznamenat, že k podivení je v tomto směru on sám, respektive jeho zástupce, když tuto adresu jako kontaktní na L. H. N., kterého ze správních orgánů ještě nikdo neviděl, uvádějí. Označuje-li pak takový postup správního orgánu za nesmyslný, je jeho příčinou on sám.

Zmíněná zásilka, kterou se nepodařilo doručit na pražskou adresu, je součástí správního spisu. Následně se žalovaný pokoušel obeslat označenou osobu na místě jejího trvalého pobytu ve Vietnamu, ovšem se stejným výsledkem. Tato vrácená zásilka je rovněž součástí správního spisu.

Krajský soud konstatuje, že pokud provozovatel označí osobu řidiče a ten poté nepřebírá poštovní zásilky nebo je na adrese neznámý, tzn., že se mu nedaří doručovat, je nutné v takovém případě řízení o přestupku odložit či zastavit a lze mít tedy za to, že ve smyslu ustanovení § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu učinil správní orgán I. stupně v tomto případě nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, než zahájil řízení o správním deliktu provozovatele vozidla. Krajský soud proto neshledává ve shora uvedeném postupu prvoinstančního správního orgánu žádné pochybení.

Navíc třeba dodat, že rovněž krajskému soudu je z jeho úřední činnosti známo, že pan L. H. N., údajně nar., je uváděn zastupující společností ODVOZ VOZU, s.r.o., jako řidič vozidla v analogických řízeních u něj vedených, viz např. sp. zn. 30 A 146/2016 nebo 30 A 20/2017.

Je tak možno zkonstatovat, že Městský úřad Dvůr Králové nad Labem, odbor dopravy a silničního hospodářství, se pokusil v souladu s příslušnými ustanoveními správního řádu o doručení uvedené písemnosti, kterou chtěl dle § 60 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, v platném znění, vyzvat označenou osobu k podání vysvětlení ohledně dané deliktní věci, a to na adresy, které uvedl samotný žalobce (jeho zmocněnec). Nebylo jeho povinností žádat za dané situace o součinnost vietnamské státní orgány, jak požadoval žalobce v žalobě. Podle krajského soudu tak učinil správní orgán potřebné kroky ke zjištění pachatele přestupku podle § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu.

Za nadbytečný má krajský soud návrh žalobce, že když se nepodařilo správnímu orgánu navázat kontakt s jím označeným řidičem, tak že se měl obrátit na něho samotného. K tomu totiž jednak neměl správní orgán žádný zákonný důvod, a krom toho je přeci normální a logickou reakcí běžného občana, že na výzvu správního orgánu ke sdělení k osobě řidiče uvede hned svoji verzi a všechny indicie k ní.

Ostatně ani v žalobě v tomto směru žalobce nic neuvedl, kromě obecných proklamací. A nestalo se tak ani při jednání soudu, když se k němu nedostavil. Žádné důkazy tak pro tato svá tvrzení krajskému soudu nepředestřel. A to ani takové důkazy, které by prokazovaly jeho tvrzení, že pan L. H. N. byl zaměstnancem jeho zmocněnce. Za takové situace však neexistovaly skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti konkrétní osobě a správní orgán I. stupně postupoval správně, když řízení o přestupku nezahájil a věc odložil.

Dále si je třeba uvědomit, že přestupkové řízení je řízením zahajovaným v převážné většině z úřední povinnosti, tak jako by tomu bylo ostatně i v daném případu. Než k takovému řízení ale správní orgán přistoupí, musí mít dostatečné indicie k závěru, že se konkrétní osoba mohla přestupkového jednání skutečně dopustit. Před vlastním zahájením přestupkového řízení tedy existuje určité období „zjišťovací“, v němž správní orgán sumarizuje a hodnotí dostupné podklady, jež by mohly k zahájení přestupkového řízení vést. Byť při nich může správní orgán provádět celou řadu úkonů, tak vzhledem k tomu, že ještě není vedeno vlastní přestupkové řízení, které je řízením správním, nevztahují se na ně ustanovení části druhé správního řádu, nazvané „Obecná ustanovení o správním řízení“. Tedy ani ustanovení § 25 odst. 1 správního řádu, které upravuje doručování úředních písemností veřejnou vyhláškou osobám neznámého pobytu a osobám, jimž se prokazatelně nedaří doručovat, jakož i osobám, které nejsou známy či ustanovení § 32 odst. 2 písm. d) téhož zákona, podle něhož správní orgán ustanoví opatrovníka osobám neznámého pobytu a sídla a osobám, jimž se prokazatelně nedaří doručovat. Vytýkal-li proto žalobce správnímu orgánu porušení těchto zákonných ustanovení v době, kdy žádné přestupkové řízení vedeno nebylo, mýlil se. Ostatně těžko si lze představit, co by v té době, kdy přestupkové řízení ještě nebylo vedeno, měl např. takový opatrovník za úkol. Při pojetí, z něhož žalobce vycházel, snad jedině přidat se k hledání údajného přestupce. I to svědčí o neopodstatněnosti uvedených námitek a jejich iracionalitě.

Totéž lze říci i o námitce, že pokud z podání žalobce nevyplývala kontaktní adresa pana L. H. N., tak že měl být tento nedostatek řešen postupem podle § 37 odst. 3 správního řádu. Rovněž tento institut je upraven v části druhé správního řádu, jejím oddílu 2, nazvaném „Úkony účastníků“, tedy je pro něj prostor v již zahájeném správním řízení. To nejen že nebylo vedeno (viz vpředu), ale žalobce v něm ani nemohl vystupovat jako jeho účastník, k jehož návrhu by mělo být vedeno. Vždyť žalobce se za přestupce neoznačil.

Krajský soud ještě dodává, že žalobce byl správním orgánem I. stupně řádně informován o tom, že má možnost seznámit se s podklady rozhodnutí před jeho vydáním, kdy tak může učinit a jakým způsobem (viz shora). Neučinil tak. Těžko tedy dnes může správnímu orgánu vytýkat, že ho s těmi kterými důkazy nebo zjištěními známými mu z úřední činnosti měl před vydáním rozhodnutí seznámit. Správní orgán se o to pokusil, ale tato snaha zůstala ze strany žalobce bez odezvy.

Automatizovaný technický prostředek používaný bez obsluhy

Předně nutno zmínit, že správní orgán I. stupně svůj závěr, že se ohledně použitého rychloměru jednalo o automatizovaný technický prostředek bez obsluhy, opřel o důkazy založené ve správním spisu (tj. např. ověřovací list Českého metrologického institutu ze dne 16. 3. 2015, č. 8012-OL-70076-15, vyjádření Policie České republiky, Územního odboru Trutnov, dopravního inspektorátu, ze dne 21. 12. 2015, k návrhu úseků pozemních komunikací vhodných pro úsekové měření rychlosti vozidel č. j. KRPH-433-207/Čj-2015-051006, včetně ilustrativní mapy). Krajský soud je proto toho názoru, že již jen na základě těchto důkazů lze dojít ke spolehlivému závěru, že v daném případě použitý rychloměr SYDO Traffic Velocity fungoval při měření rychlosti vozidla žalobce jako automatizovaný technický prostředek bez obsluhy.

Pokud se jedná o pojem „automatizovaný technický prostředek bez obsluhy“, pak ten zakotvuje ustanovení § 125f odst. 2 písm. a) zákona o silničním provozu, podle něhož právnická nebo fyzická osoba za správní delikt odpovídá, pokud porušení pravidel bylo zjištěno prostřednictvím automatizovaného technického prostředku bez obsluhy při dohledu na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích.

To, že v daném případě použité rychloměry typu SYDO Traffic Velocity fungovaly při měření rychlosti vozidla žalobce jako automatizované technické prostředky bez obsluhy, pak dokládají již zmíněné dokumenty, a to vyjádření Policie České republiky, Územního odboru Trutnov, dopravního inspektorátu, ze dne 21. 12. 2015, k návrhu úseků pozemních komunikací vhodných pro úsekové měření rychlosti vozidel, kde je uvedeno např., že: „Předmětem vyjádření je návrh Městské policie Dvůr Králové nad Labem na určení úseků pozemních komunikací vhodných pro úsekové měření rychlosti vozidel pomocí automatizovaného měřícího zařízení. Měření je plánováno v rámci silnic I. a II. třídy v územní působnosti dopravního inspektorátu Trutnov, na úsecích uvedených v příloze tohoto vyjádření.“

Námitka ohledně automatu se v žalobách, v nichž vystupují jako zástupci žalobců - pojištěnců Motoristické vzájemné pojišťovny, Družstva advokáti Mgr. Jaroslav Topol a Mgr. Václav Voříšek, pravidelně opakuje a jmenovaní na ni dostávají v rozsudcích zdejšího krajského soudu odpovědi s tím, že se o automatizovaný technický prostředek bez obsluhy jedná. Příkladmo lze uvést věci sp. zn. 30A 141/2016, 30A 146/2016 či 30A 175/2016, ale je možno je již počítat na desítky. O tom, že se v daném případě jedná o automatizovaný technický prostředek používaný bez obsluhy, nikdo nepochybuje, s výjimkou právě vpředu zmíněných zástupců toho kterého žalobce. V dané věci pak jde o námitku, která byla opět uplatněna až v žalobě.

Přestože je krajský soud toho názoru, že již jen na základě uvedených důkazů lze dojít ke spolehlivému závěru, že v daném případě použitý rychloměr SYDO Traffic Velocity fungoval při měření rychlosti vozidla žalobce jako automatizovaný technický prostředek bez obsluhy, doplnil v tomto směru dokazování provedené správními orgány ve smyslu § 77 s. ř. s. A to právě zmíněným Stanoviskem a dále Návodem k použití rychloměru SYDO Traffic Velocity od jeho výrobce společnosti Gemos CZ, s. r. o., včetně Certifikátu o schválení typu měřidla daného silničního rychloměru vyhotoveného Českým metrologickým institutem dne 2. 2. 2012, č. 0111-CS-C004-12.

Krajský soud předně neshledává závadným, pokud je při výkladu tohoto neurčitého právního pojmu (automatizovaný technický prostředek bez obsluhy) používán ze strany správních orgánů interní akt ústředního orgánu státní správy pro danou oblast. V daném případě tedy zmíněné stanovisko Ministerstva dopravy, v němž je tento pojem vykládán a jsou v něm vymezena jeho definiční kritéria.

Ministerstvo dopravy ve Stanovisku k determinaci automatizovaného technického prostředku bez obsluhy uvádí: „Předně to jsou především (až na výjimky) technické prostředky trvale instalované, projektované a zabudované v určeném prostoru. Dovětek „používaného bez obsluhy“ je nezbytné chápat tak, že vlastní spuštění nebo spánkový režim zařízení je činěn automaticky či dálkovým nebo manuálním způsobem, avšak jakákoliv průběžná či operativní obsluha takového zařízení je v daném čase a místě vyloučena, a do vlastního výběru měřených vozidel nikterak nezasahuje.“ Za rozhodující podmínku pro statut daného rychloměru jako automatizovaného technického prostředku bez obsluhy je považována „skutečnost, že po uvedení měřícího zařízení do činnosti, vyhodnocuje toto měřící zařízení rychlost jízdy všech vozidel (popř. vozidel, jejichž řidiči překročili hodnotu sledované rychlosti jízdy).“ Za další nezbytnou podmínku se považuje „skutečnost, že identita skutečného řidiče není v daný okamžik zjistitelná, jinými slovy, že v daném místě a čase není organizováno kontrolní stanoviště, kde by mohlo být kontrolované vozidlo zastaveno a jeho řidič zjištěn.“

Krajský soud se ve shodě se správními orgány s těmito definičními kritérii plně ztotožňuje, neboť podstatu pojmu „automatizovaný technický prostředek bez obsluhy“ dle jeho názoru přiléhavě vystihují. Že v daném případě použitý rychloměr SYDO Traffic Velocity fungoval při měření rychlosti vozidla žalobce jako automatizovaný technický prostředek bez obsluhy, pak dokládají jak shora zmíněné důkazy provedené již správními orgány, tak rovněž již citovaný Návod k použití rychloměru SYDO Traffic Velocity od jeho výrobce společnosti Gemos CZ, s. r. o. a zmiňovaný Certifikát o schválení typu měřidla daného silničního rychloměru vyhotoveného Českým metrologickým institutem dne 2. 2. 2012, č. 0111-CS-C004-12, který jako důkaz provedl při jednání krajský soud.

Hned v bodě 1. 1. uvedeného Certifikátu je daný rychloměr definován jako „silniční úsekový rychloměr s dlouhým měřícím úsekem“, který je určen „k automatickému měření průměrné rychlosti a dokumentaci překročení nejvyšší povolené rychlosti projíždějících vozidel.“

Skutečnost, že předmětný rychloměr naplňuje shora vymezené definiční znaky automatizovaného technického prostředku bez obsluhy, je pak zřejmá z dalšího obsahu jak Návodu k jeho obsluze (viz např. bod 2. – Ovládání rychloměru nebo bod 3.1. – Kontrola značky), tak zmíněného Certifikátu (viz např. bod 1.3. – Uspořádání rychloměru nebo bod 1.4. – Snímek měřeného vozidla). Obsahy obou těchto důkazů nepovažuje krajský soud za potřebné v plném rozsahu opisovat, v podrobnostech na ně proto odkazuje.

Stanovisko Ministerstva dopravy ze dne 29. 5. 2013 nebylo součástí správního spisu, když správním orgánům zúčastněným na řízení je dostatečně známo z úřední činnosti a žalobce ve směru k němu v řízení žádnou námitku či připomínku nevznesl. On totiž v řízení před správním orgánem neuplatňoval žádné námitky, když s nimi účelově vyčkával až na okamžik podání správní žaloby. Krom toho lze dodat, že vzhledem k četnosti námitky, týkající se uvedeného Stanoviska a uplatňované shodně v jiných případech jiných pachatelů správních deliktů, nemá krajský soud sebemenších pochyb o tom, že zmocněnci žalobce bylo ve správním řízení citované Stanovisko dostatečně známo. Pokud by o ně měl skutečný zájem samotný žalobce, respektive jeho zástupce, mohl se zúčastnit jednání krajského soudu, což neučinil.

Že se jedná o fotodokumentaci pořízenou v obci Choustníkovo Hradiště, je pak zřejmé nejen z Oznámení o přestupku v dopravě (automatizované měření), které bylo městskou policií ve Dvoře Králové nad Labem předloženo správnímu orgánu, ale především ze samotné fotodokumentace na č.l. 3 správního spisu, která zachycuje celou řadu údajů z měření, včetně právě místa měření. Souhlas obce Choustníkovo Hradiště s prováděním úsekového měření rychlosti na jejím území strážníky Městské policie Dvůr Králové nad Labem je pak dán již zmiňovanou veřejnoprávní smlouvou, kterou krajský soud při jednání zopakoval k důkazu.

Rychlostní limit

Žalobce dále považoval žalované rozhodnutí za nepřezkoumatelné, neboť správní orgán nepřesně určil místo spáchání údajného správního deliktu, ani neodůvodnil závěr o tom, že se správní delikt stal v zastavěném území a že se na daném místě skutečně nacházely dopravní značky č. IS 12a a č. IS 12b. Žalobce tvrdil (a svoje tvrzení podpořil mapovým podkladem Choustníkovo Hradiště), že dopravní značky č. IS 12a - „Obec“ a č. IS 12b – „Konec obce“ jsou v obci umístěny ještě mimo zastavěné území, resp. že téměř polovina úseku mezi těmito dopravními značkami patrně prochází mimo takto vymezené zastavěné území. Dle žalobce tak správní orgány pochybily, pokud neprovedly dokazování, z něhož by vyplývalo, že celé měřené úseky probíhaly zastavěným územím (např. územním plánem obce). Pokud by tomu tak totiž nebylo, neplatil by dle názoru žalobce po celém měřeném úseku rychlostní limit 50 km/h.

Krajský soud v souvislosti s danou problematikou předně odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2019, č. j. 2 As 145/2018-13, v němž se ztotožnil a poukázal na přiléhavý rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. 8. 2017, č. j. 33 A 82/2015 - 41, dle nějž „vymezení obce pro účely zákona o silničním provozu je třeba považovat za autonomní definici, která sleduje čistě potřeby úpravy pravidel provozu na pozemních komunikacích. „Zastavěné území“ představuje obecný (z hlediska logiky „rodový“) formální znak obce ve smyslu zákona o silničním provozu, který znamená toliko, že obec by měla být vymezována na pozemních komunikacích dopravními značkami v zásadě v zastavěném území (tzv. intravilánu), nikoliv mimo ně. Z hlediska působení pravidel silničního provozu je ovšem zásadní, v jakém úseku je obec na pozemní komunikaci skutečně dopravními značkami vyznačena, nikoliv zda se skutečně jedná či nejedná o zastavěné území. To neplatí pouze na účelových komunikacích, kde se obec dopravní značkou nevymezuje a kde se musí účastník silničního provozu orientovat podle charakteru okolí, případně v situacích, kdy by z jiných důvodů dopravní značka vymezující „obec“ na předmětné pozemní komunikaci chyběla (viz k tomu podrobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 3. 2013, č. j. 1 As 183/2012 - 50). Z hlediska jízdy po silnici první třídy, o kterou se v posuzované věci jednalo, při níž došlo k překročení nejvyšší povolené rychlosti, však může mít skutečnost, že její část dopravní značkou vyznačená jako „obec“ nevede zastavěným územím, vliv pouze z hlediska hodnocení společenské nebezpečnosti (škodlivosti) spáchaného přestupku, nikoliv však na samotnou kvalifikaci pod příslušnou skutkovou podstatu překročení nejvyšší povolené rychlosti v obci.“

S uvedenými právními závěry se plně ztotožňuje i zdejší soud a dodává v návaznosti na ně následující. Jednání nezjištěného řidiče vozidla provozovatele ze dne 31. 1. 2016 je přestupkem dle ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona o silničním provozu, k němuž došlo překročením nejvyšší dovolené rychlosti v obci o méně jak 20 km.h-1.Jedná se tedy o přestupek spáchaný v obci, nikoliv překročením nejvyšší dovolené rychlosti v zastavěném území. Dle ustanovení § 2 písm. cc) zákona o silničním provozu je obec zastavěným územím, jehož začátek a konec je na pozemní komunikaci označen příslušnými dopravními značkami; na účelových komunikacích se značky neosazují.

Pro naplnění skutkové podstaty žalobci vytýkanému deliktu je tedy relevantní, zda se měřený úsek nachází v obci ve smyslu zákona o silničním provozu. Aplikace např. stavebního zákona, případně územního plánu, není pro tento případ na místě. Proto krajský soud ani nepovažoval za potřebné provádět důkaz územním plánem dotčené obce.

Že se měřený úsek skutečně nachází na silnici č. I/37 v obci Choustníkovo Hradiště, směr Jaroměř, mezi dopravními značkami „Obec“ a „Konec obce“, vyplývá nejen z přesné specifikace tohoto úseku ve správních rozhodnutích, ale také z důkazů provedených správním orgánem, a sice z oznámení o přestupku, z fotodokumentace, z ověřovacího listu Českého metrologického institutu ze dne 16. 3. 2015, č. 8012-OL-70076-15 a z vyjádření Policie České republiky, Územního odboru Trutnov, dopravního inspektorátu, ze dne 21. 12. 2015 k návrhu úseků pozemních komunikací vhodných pro úsekové měření rychlosti vozidel.

Žalobce vytýká správním orgánům, že nezjišťovaly umístění dopravního značení na začátku a konci obce, stejně jako kde měřený úsek začínal a končil. Toto tvrzení není jednak pravdivé, protože jak už uzavřel krajský soud shora, z citovaných důkazů má ve shodě se závěry správních orgánů za spolehlivě prokázané, že se měřený úsek nacházel na území obce ve smyslu ustanovení § 2 písm. cc) zákona o silničním provozu. Tyto skutečnosti navíc žalobce nijak nevyvrátil a ani se o to ve správním řízení nesnažil, neboť takové námitky v něm vůbec nevznesl. Žalobcova tvrzená obava z toho, zda skutečně celý měřený úsek probíhal územím obce, tedy zda po celé jejich délce platil rychlostní limit 50 km/h, není ani v žalobě podložena jediným relevantním důkazem. Mapový podklad, který přilož