8 Afs 75/2005 — Nejvyšší správní soud

52 A 116/2018- 48 - text  11 52 A 116/2018 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Dvořáka a soudců JUDr. Petry Venclové, Ph.D., a JUDr. Aleše Korejtka ve věci žalobce: Město D. sídlem D. zastoupený advokátkou Mgr. Janou Zwyrtek Hamplovou sídlem Olomoucká 261/36, 789 85 Mohelnice proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7 za účasti: J. H. bytem D. v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 7. 2018, č. j. MV-71935-5/ODK-2018, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalovanému se toto právo nepřiznává. III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Rozhodnutím žalovaného ze dne 17. 7. 2018, č. j. MV-71935-5/ODK-2018, bylo podle § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále též „správní řád“), změněno rozhodnutí ředitele Krajského úřadu Pardubického kraje (dále též „správní orgán I. stupně“) ze dne 3. 5. 2018, č. j. 32408/2018, tak, že jeho výrok nově zní: „Ředitel Krajského úřadu Pardubického kraje neuděluje podle § 103 odst. 3 zákona o obcích souhlas s odvoláním pana J. H. z funkce tajemníka Městského úřadu D.“ 2. Žalobce v žalobě namítal, že výrok považuje za nesprávný, nezákonný a narušující kvalitu výkonu veřejné správy ve městě D., neboť je tímto rozhodnutím hrubě a nepřiměřeně zasaženo do výkonu samosprávy jak žalobce, tak i Pardubického kraje. Dále žalobce brojil proti tvrzenému formalistickému odůvodnění; lhůty je nutno počítat od okamžiku, kdy se starosta žalobce jako zástupce navenek o jednání pana tajemníka objektivně dozvěděl. Žalobce dále označil faktury, průvodku k faktuře a zápis i projednání fakturace, z nichž starosta podle žalobce zjistil a ověřil, že agendu státní správy stavebního úřadu vykonávala soukromá osoba (živnostník). Faktura, která byla vystavena obecně na administrativní práce, a to s velkou zpětností, nebyla podložena ani objednávkou ze strany tajemníka, ani následně výkazem práce (není tedy jasné, co dodavatel pro město vykonal), tedy faktura byla uhrazena bez jakéhokoliv podkladu, který by platbu odůvodňoval. Žalobce vyjmenoval obory činnosti uvedené soukromé osoby a uzavřel, že tak, jak byla specifikována činnost, která byla předmětem fakturace, nelze dohledat, jakou konkrétní činnost jmenovaný realizoval. Nebyla přitom k dispozici žádná smlouva ani objednávka, která by byla řádně schválena radou města. Rada města nebyla o daných službách ani informována. Nešlo přitom o sjednání pracovněprávního vztahu, nýbrž o ryze obchodní vztah, jehož uzavření tajemníkovi nepříslušelo. 3. Žalobce odkázal na pravomoci tajemníka obecního úřadu dle § 110 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (dále též „zákon o obcích“), s tím, že výkon přenesené působnosti nelze zajišťovat externími službami podnikatelů a tajemníkovi nebyl uložen žádný úkol ve smyslu zajištění administrativních prací. Jakékoliv smlouvy o dílo apod. spadají do pravomoci rady města, tajemník úřadu k jejich uzavírání není oprávněn. Tajemník navíc nevyhotovil žádné písemné doklady, tudíž se na úřadu pohyboval dlouhou dobu člověk bez jakéhokoli právního vztahu k tomuto úřadu. Žalobce dále zdůraznil, že žádnou z činností odboru stavebního, územního plánování a životního prostředí nemůže vykonávat soukromý subjekt. Pokud se tak stalo, jednalo se o bezprecedentní zásah, mj. do ochrany osobních údajů a do výkonu státní správy. Podle žalobce ze strany tajemníka úřadu došlo „k závažnému zneužití pravomoci úřední osoby ve smyslu platného trestního zákona se vzniklou škodou 80 000 Kč a k závažnému porušení pracovních povinností až na hranici překročení pravomoci úřední osoby.“ 4. Popsaný závažný exces při výkonu funkce tajemníka byl důvodem pro jeho odvolání z funkce a následné ukončení pracovního poměru. Napadeným rozhodnutím však došlo ke změně souhlasu s odvoláním tajemníka obecního úřadu, který byl vydán správním orgánem I. stupně. Žalobce považuje žalované rozhodnutí za nezákonné z důvodu nesprávného výpočtu formální lhůty (za správný žalobce označil výpočet správního orgánu I. stupně), z důvodu zásahu do výkonu samosprávy žalobce (z toho důvodu, že mu dané rozhodnutí „nutí“ pracovníka na významném pracovním zařazení, který vykonává nezákonně svou pravomoc a ohrožuje jak rozpočet žalobce, tak jeho pověst co do kvalitního výkonu veřejné správy, a ohrožuje zájmy soukromých subjektů) i Pardubického kraje a rovněž z důvodu zájmu na řádném výkonu veřejné správy, který je primární a který by měl být hlavním obsahem správního uvážení v dané věci. Žalobce proto navrhl zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného. 5. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě zrekapituloval dosavadní průběh řízení a odkázal na argumentaci obsaženou v žalobou napadeném rozhodnutí. Poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4123/2013, s tím, že byť se žalobci může zdát postup žalovaného jako formalistický, žalovaný je povinen judikaturní závěry respektovat, a tedy nemohl postupovat jinak. K námitce narušení kvality výkonu veřejné správy a hrubého a nepřiměřeného zásahu do výkonu veřejné správy žalovaný sdělil, že, jestliže správní řád v § 90 odst. 1 písm. c) dává odvolacímu správnímu orgánu možnost pro případ, že dojde k závěru, že napadené rozhodnutí je v rozporu s právními předpisy nebo je nesprávné, napadené rozhodnutí nebo jeho část změnit, nemůže být takový zásah důvodem nezákonnosti předmětného rozhodnutí. Ohledně posouzení dalších skutečností (porušení zákonem stanovené povinnosti ze strany tajemníka městského úřadu, jeho intenzity atd.) žalovaný upozornil, že ani správní orgán I. stupně neshledal v postupu tajemníka Městského úřadu D. pochybení v tom smyslu, že by agendu přenesené působnosti vykonávala neoprávněná osoba. Žalobce v průběhu řízení nepředložil jediný důkaz k tomuto svému tvrzení. Žalovaný proto navrhl zamítnutí žaloby. 6. Žalobce ve své replice oponoval vyjádření žalovaného tak, že judikatura není závazná, ale slouží pouze jako výklad k obdobným případům. Na ty pak musí být aplikována přiměřeně, přiléhavě, a především ne proti smyslu otázky, kterou judikatura upravuje. Dále žalobce uvedl, že jen to, že žalovaný má pravomoc, mu samo o sobě nedává právo tak výrazně zasahovat do mezí samosprávy, jak učinil žalobou napadeným rozhodnutím. Žalobce podotkl, že nelze opominout, že sám tajemník, o jehož odvolání jde, svou praxi tajil, neměl k ní žádné listiny, a vytvořil tak situaci, která je časově příznivá pro něj, ne však pro žalobce, a už vůbec ne pro kvalitu místní správy. Žalobce se tak kvůli porušení zákona ze strany tajemníka dostal do časové tísně, neboť o dění na úřadě vinou tajemníka vůbec nebyl informován. Žalovaný neměl poskytnout ochranu této osobě; jelikož tak učinil, napadené rozhodnutí je nespravedlivé a v rozporu s dobrými mravy. Podle žalobce je nutno lhůty počítat od okamžiku, kdy se starosta města jako zástupce žalobce objektivně dozvěděl o jednání tajemníka, což v daném rozhodnutí není respektováno a není přihlédnuto k tomu, že se starosta o věci nedozvěděl právě proto, že ho o ní dotčený tajemník neinformoval, tedy situaci zapříčinil právě tajemník. Naopak správní orgán I. stupně správně došel k závěru, že lhůta byla splněna. 7. J. H., k jehož odvolání z funkce tajemníka Městského úřadu D. žalobou napadeným rozhodnutím žalovaného nebyl udělen souhlas, k výzvě soudu sdělil, že v řízení bude uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení ve smyslu § 34 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále též „s. ř. s.“). K žalobě se však nevyjádřil. 8. Soud na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 2 věta prvá s. ř. s.), při přezkoumání vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), a po provedeném řízení dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Soud o věci samé rozhodl bez jednání v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s., neboť účastníci řízení v zákonem stanovené dvoutýdenní lhůtě k výzvě soudu nevyslovili nesouhlas s takovým postupem ve věci. 9. Soud se po přezkoumání žalobou napadeného rozhodnutí co do zjištění skutkového stavu věci a co do právního názoru na něj plně ztotožňuje s žalovaným rozhodnutím a na toto odkazuje. Smyslem soudního přezkumu totiž není podrobně opakovat již jednou vyřčené, a proto se může soud v případech shody s názorem soudu a odůvodněním napadeného rozhodnutí odkazovat na toto odůvodnění, jak již setrvale judikuje Nejvyšší správní soud (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005-130; rozsudky správních soudů jsou dostupné na www.nssoud.cz). K tomu lze ještě uvést, že povinnost posoudit všechny žalobní námitky neznamená, že krajský soud je povinen reagovat na každou dílčí argumentaci a tu obsáhle vyvrátit, když jeho úkolem je