52 A 82/2025 – Krajský soud v Hradci Králové

52 A 82/2025- 29 - text 7 52 A 82/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci v Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl samosoudcem JUDr. Janem Dvořákem ve věci žalobce: Y. U. státní příslušnost Uzbekistán zastoupený advokátem Mgr. Matějem Šedivým sídlem Václavské náměstí 21, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Ředitelství služby cizinecké policie, IČ 00007064 sídlem Olšanská 2, 130 51 Praha 3 v řízení o žalobě proti rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, ze dne 24. 11. 2025, č.j. CPR-30696-6/ČJ-2025-930310-V235, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se včasnou žalobou domáhá soudního přezkumu v záhlaví tohoto rozsudku označeného rozhodnutí žalovaného, kterým byla zamítnuto odvolání a potvrzeno rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Pardubického kraje, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 30. 7. 2025, č. j. KRPE-47677-41/ČJ-2025-170022-SV, jímž bylo podle ust. § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, v platném znění (dále jen „zákon č. 326/1999 Sb.“ nebo jen „zákon o pobytu cizinců“) uloženo žalobci správní vyhoštění s dobou, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie a smluvních států. Současně byla tímto rozhodnutím stanovena doba k vycestování z území EU a smluvních států do země státního občanství cizince nebo třetí země, kde je oprávněn pobývat nebo která ho přijme. 2. Žalobce odůvodnil žalobu následujícím způsobem. Nejprve namítl, že je „viněn“ z opakovaného porušení pobytových pravidel, kdy tomuto neodpovídá použitá právní kvalifikace, neboť řízení není vedeno dle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 9 uvedeného zákona a dochází k nesouladu odůvodnění rozhodnutí s použitou právní kvalifikací a dále že je mu kladeno k tíži, že se měl dopustit výkonu nelegální práce, když pro tuto protiprávnost není vůbec řízení vedeno. Dále žalobce namítl porušení § 174a zákona o pobytu cizinců, když je v daném případě nepřiměřeně přísné ukládat mu správní vyhoštění, protože jeho situaci bylo možné řešit mírnějším způsobem. Správní orgán byl povinen posuzovat závažnost protiprávního jednání cizince, když žalobce vyjádřil nad svým jednáním adekvátní lítost a přislíbil, že řádně vycestuje do domovského státu. K porušení zákonů jej dohnala zoufalá osobní a finanční situace, což oslabuje intenzitu posuzované protiprávnosti. Jedná se o historicky teprve druhé porušení zákona, kterého se žalobce na území České republiky dopustil, proto má za to, že je třeba vnímat jeho jednání jako ojedinělý exces z jinak řádného způsobu života. Žalobce navrhl, aby soud žalované rozhodnutí zrušil a věc byla vrácena žalovanému k dalšímu řízení. 3. Žalovaný ve vyjádření k žalobě odkázal na obsah žalovaného rozhodnutí a navrhl, aby soud žalobu zamítl. 4. Krajský soud v řízení vedeném podle ust. § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v platném znění (dále jen „s.ř.s.“), přezkoumal žalované rozhodnutí v mezích žalobních bodů, přičemž dospěl k následujícím skutkovým a právním závěrům. 5. Ze správního spisu vyplývají následující rozhodné skutečnosti, které nejsou mezi účastníky sporné. 6. Dne 18. 5. 2025 byla správním orgánem I. stupně v ubytovacím zařízení BBS, Hlinsko, provedena pobytová kontrola, při níž kontrolovaný žalobce předložil cestovní doklad UZB č. FA 2801229, v němž měl jako poslední datum vstupu do schengenského prostoru vyznačen otisk razítka ze dne 20. 9. 2024 letiště Karlovy Vary a dále zde měl vylepen výjezdní příkaz vydaný s platností od 11. 4. 2025 do 15. 4. 2025. Žádným oprávněním k pobytu na území České republiky žalobce nedisponoval. V řádně provedeném šetření bylo zjištěno, že žalobce měl dříve vydané povolení k pobytu v Litvě, a dále bylo zjištěno, že žalobci bylo dne 11. 4. 2025 vydáno rozhodnutí č. j. KRPA-119002/Č-2025-000022-50 rozhodnutí o povinnosti opustit území České republiky, neboť žalobce pobýval na území České republiky neoprávněně, když na základě podané žádosti o povolení k přechodnému pobytu byl oprávněn po dobu tohoto řízení pobývat na území Polska. Dále bylo zjištěno, že žalobce obdržel výjezdní příkaz vydaný s platností od 15. 4. 2025 za účelem, aby mohl neprodleně odejít na území státu, kde aktuálně byl oprávněn pobývat, tedy na území Polské republiky. Žalobce v protokolu o výslechu ze dne 19. 5. 2025 uvedl, že do České republiky přicestoval na letecké vízo za prací a od té doby území České republiky neopustil, povolení k pobytu v Litvě si zařizoval proto, aby mohl pobývat na území států Evropské unie, v Litvě nikdy nebyl a ani tam jet nechtěl, když uvedl, že ví, že mu bylo povolení k pobytu v Litvě zneplatněno. Rozhodnutí o povinnosti opustit území České republiky a výjezdní příkaz obdržel, avšak nikam nevycestoval a zůstal v České republice. Dále vypověděl, že někdy v únoru 2025 zavolal svému známému, aby mu zařídil pobyt v Polsku. Polské povolení k pobytu se rozhodl si zařídit, neboť mu kamarádi řekli, že na litevské povolení zde může pobývat pouze tři měsíce. Dále uvedl, že v České republice pracuje po celou dobu svému pobytu různě po stavbách, o vízum ani povolení zaměstnání v České republice nežádal. Žalobce pochází z Uzbekistánu, v České republice nemá žádné příbuzné, ani rodinné příslušníky, všichni jsou v Uzbekistánu, je ženatý a má čtyři děti. V kontaktu s rodinou je skoro denně. Dále uvedl, že na území České republiky si žádné kontrolní a sociální vazby nevybudoval, je zde jen kvůli práci a výdělku peněz, neuvedl, že by měl nějaký důvod, který by mu bránil vycestování. V průběhu správního řízení a poté i v odvolání žalobce uvedl námitku, kterou v podstatě zopakoval v žalobě, tedy že nerozporuje protiprávní jednání, spočívající v neoprávněném pobytu na území České republiky, ale že se domnívá, že žalované rozhodnutí je nepřiměřené přísné a je v rozporu s požadavky § 174a zákona č. 326/1999 Sb. Již správní orgán I. stupně se s touto námitkou podrobně zabýval (strana 5 – 6 odůvodnění rozhodnutí správního orgánu I. stupně) a dospěl k závěru, že správní vyhoštění v dané věci nepředstavuje pro žalobce nepřiměřený zásah do rodinného a soukromého života, když žalobce je dospělou osobou, má na území Uzbekistánu zázemí, neboť zde žije jeho rodina, se kterou je v kontaktu. Navíc žalobce přicestoval do České republiky na litevské vízum za prací, a i přes uložené rozhodnutí o povinnosti území České republiky, které bylo vydáno dne 11. 4. 2025, povinnost mu uloženou v tomto rozhodnutí žalobce nerespektoval, a i nadále zůstal v České republice. Žalovaný k této námitce uvedené v odvolání dále zdůraznil, že již dříve správní orgán ve prospěch žalobce po jeho prvním neoprávněném pobytu vydal rozhodnutí o povinnosti opustit území České republiky, žalobce jej však nerespektoval a o nápravu svého protiprávního jednání se nějak nesnažil, ačkoliv „si musel být vědom, že v rámci podané žádosti o pobyt na území Polska je oprávněn se zdržovat pouze na území Polska, a to do doby rozhodnutí o této žádosti, nikoliv na území ostatních členských států Evropské unie“. Navíc žalovaný odkázal i na směrnice EP a Rady č. 2008/115/ES („Návratová směrnice“), která v článku 6 odst. 2 přímo ukládá členským státům, aby pro případ, že „státní příslušníci třetí země, které neoprávněně pobývají na území členského státu a kteří jsou držiteli platného povolení k pobytu nebo jiného povolení zakládajícího oprávnění k pobytu vydaného jiným členským státem“ stanovily pravomoc příslušného vnitrostátního orgánu rozhodnout o povinnosti „neprodleně odejít na území jiného členského státu“. Současně článek 6 odst. 2 Návratové směrnice podmiňuje rozhodnutí o navrácení tím, že „pokud dotčený státní příslušník třetí země nesplní tento požadavek, použije se odstavec 1“, podle kterého členské státy vydají rozhodnutí o navrácení každému státnímu příslušníkovi třetí země, který pobývá neoprávněně na jejich území, aniž jsou dotčeny výjimky uvedené v odstavci 2 – 5. Žalovaný však dospěl k závěru, že v případě žalobce byly dány podmínky pro vydání rozhodnutí ve věci správního vyhoštění, kdy žalobce povinnost neprodleně odejít na území Polska nesplnil. Navíc žalovaný z informačních systémů zjistil, že žalobce byl vyhlášen v informačním systému jako státní příslušník třetí země, na které se vztahuje rozhodnutí o navrácení, tj. účastník řízení není k pobytu na území Polska oprávněn, a ani nesplňuje podmínky pro pobyt na území jiných členských států EU. Uvedené skutečnosti žalobce nenapadl žádnou konkrétní námitkou v žalobě, pouze zopakoval své tvrzení o nepřiměřeném vydaného rozhodnutí o vyhoštění, kterým se zabýval na základě odvolací námitky žalobce nejen žalovaný, ale i již správní orgán I. stupně, když žalobce uplatnil toto tvrzení už před tímto správním orgánem. 7. Vzhledem ke skutečnosti, že tato žalobní nám