— Nejvyšší správní soud

22 A 115/2012- 60 - text pokračování - 5 - 22 A 115/2012 22 A 115/2012 - 60 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jiřího Gottwalda a soudců Mgr. Barbory Berkové a JUDr. Zuzany Šnejdrlové, Ph.D., v právní věci žalobců a) Ing. N.V., b) R. V. a c) P. V., všichni zastoupeni JUDr. Juliem Kramaričem, advokátem se sídlem v Praze 5, U Santošky 22/955, proti žalovanému Krajskému úřadu Olomouckého kraje, se sídlem v Olomouci, Jeremenkova 40a, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 7. 2012, č. j. KUOK 58412/2012, ve věci odstranění stavby, t a k t o : I. Žaloba se zamítá. II. Žalobci jsou společně a nerozdílně povinni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 95 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Žalobci se podanou žalobou domáhají přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 7. 2012, č. j. KUOK 58412/2012, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobců a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Olomouce (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 12. 3. 2012, č.j. SMOI/OPS/42/2883/2009/Ze, kterým bylo nařízeno žalobcům jako spoluvlastníkům odstranění stavby samostatně stojícího skořepinového venkovního bazénu z keramického kompozitu, včetně příslušenství, umístěného v obci Olomouc, část obce Olomouc-město, na pozemku parc. č. X (ostatní plocha) v kat. území Olomouc – město, přičemž stavbou dotčený pozemek přináleží ke stávající nemovitosti čp. X, ul. S. čo. X, která je umístěna na pozemku parc. č. X (zastavěná plocha a nádvoří) v kat. území Olomouc – město. Žalobci uvádějí, že proti řízení, které předcházelo rozhodnutí žalovaného, nevznášejí žádných námitek. Nesouhlasí však se závěry žalovaného o věcné správnosti rozhodnutí správního orgánu I. stupně a namítají, že řízení, které předcházelo prvoinstančnímu správnímu rozhodnutí, bylo stiženo mimořádně závažnou vadou, když negativní závazné stanovisko, které vydalo oddělení památkové péče správního orgánu I. stupně, je vydáno pouze na základě podzákonného výnosu Ministerstva kultury Československé socialistické republiky 16 417/87-VI/1, vydaného na základě již zrušeného zákona č. 22/1958 Sb., kterým byla zřízena Městská památková rezervace Olomouc s účinností od 21. 12. 1987. Od tohoto data nedoznala právní úprava statusu Městské památkové rezervace žádných změn. Dle názoru žalobců tak legální definice, podmínky a způsob zřízení památkové rezervace stanovené v § 5 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, nepřiléhají na „právní status“ současné Městské památkové rezervace Olomouc, zřízené před účinností tohoto zákona. Negativní závazné stanovisko je výsledkem formalistického postupu správního orgánu, neboť vychází z pouhé skutečnosti, že dotčená nemovitost tvoří hranici Městské památkové rezervace a správní orgán I. stupně ani žalovaný nikterak nereflektovali ústavněprávní základ dispozic žalobců, když omezení jednotlivých vlastnických oprávnění je možné teprve, je-li v tom kterém jednotlivém případě shledán důvod pro upřednostnění veřejného zájmu před konkrétním zájmem soukromým, resp. zájmem vlastníka nakládat s předmětem vlastnického práva, až tehdy lze přistoupit k aplikaci zákonných prostředků umožňujících zásah do soukromé sféry vlastníka. Žalobci jsou přesvědčeni, že žalovaný posoudil nesprávně skutkové okolnosti případu, kdy je třeba odlišovat mezi povahou ochrany nemovitostí, které se nacházejí v památkové rezervaci a jsou označeny jako kulturní památka a povahou ochrany nemovitostí, které se nacházejí v památkové rezervaci, ale takto označeny nejsou. Ve druhém případě je třeba bedlivě dbát na konkrétní charakter nemovitosti, její polohu a účel tak, aby v co nejvyšší míře byla šetřena vlastnická, resp. dispoziční oprávnění vlastníků. Dotčená nemovitost, na níž byl bazén postaven, představuje objekt, který ve výnosu Ministerstva kultury ČSR 16 417/87-VI/1 není označen jako kulturní památka, je umístěna na pozemku, který je ve výlučném vlastnictví žalobců. Jedná se o malou stavbu, která nijak nehyzdí památkou rezervaci, neruší její vizuální ráz, nezasahuje do výkonu ochrany kulturních památek a je určena k ryze soukromým účelům. Při ústním jednání dne 13. 5. 2014 žalobci dále namítali, že rozhodnutí je selektivní, je v rozporu s ustanovením § 2 odst. 4 správního řádu, že při rozhodování o skutkově podobných případech má být rozhodováno stejně, neboť v tomto případě došlo k nedůvodným rozdílům. Na sousedních pozemcích se rovněž nacházejí nepůvodní, ahistorické stavby. Žalobci jsou toho názoru, že ve stejné oblasti by měly platit stejné regulativy, případně by mělo být řádně zdůvodněno, v čem je spatřována odlišnost při posuzování staveb sousedních a staveb žalobců. Žalovaný navrhuje zamítnutí žaloby jako nedůvodné. K námitkám žalobců uvedl, že výnosem Ministerstva kultury ČSR 16 417/87-VI/1, kterým byla zřízena Městská památková rezervace Olomouc byla vymezena oblast, na kterou se vztahuje zvýšená ochrana kulturních památek, ale práva a povinnosti nejsou stanovena v tomto výnosu, který je podzákonným předpisem, ale právě v zákoně o státní památkové péči, který je platný a účinný a správní orgány se jím musí řídit. To, že Městská památková rezervace nedoznala změn, je způsobeno tím, že do ní byl zahrnut kompaktní celek historických objektů, které bylo vhodné do rezervace začlenit. Rozšíření ochrany i na nemovitosti, které nejsou kulturními památkami, je jistě vhodné z důvodu zvýšené ochrany všech staveb, které se nacházejí na území památkové rezervace. Bazén představuje rušivý zásah do historického prostředí městské památkové rezervace, protože je nutné při provádění respektovat dochovanou půdorysovou skladbu a vyvarovat se novodobých, nehistorických a rušivých zásahů, což předmětná stavba jednoznačně představuje. Stavební úřad se v řízení řádně předmětnou stavbou zabýval, vedl řízení, v němž zjišťoval, zda je předmětnou stavbu možné dodatečně povolit, byla zjištěna neslučitelnost umístění stavby do památkové rezervace města Olomouce, proto bylo žalobcům nařízeno předmětnou stavbu odstranit. Negativní závazné stanovisko bylo přezkoumáno nadřízeným správním orgánem a bylo potvrzeno, proto žalovaný rozhodl stejným způsobem jako správní orgán I. stupně. Z obsahu správních spisů soud zjistil, že na základě podnětu k prošetření prováděných výkopových prací na pozemku parc. č. X, k.ú. Olomouc, a kontrolní prohlídky pozemku a stavby bylo dne 31. 7. 2009 zahájeno řízení o odstranění stavby samostatně stojícího bazénu, umístěného na pozemku par. č. X, k.ú. Olomouc, neboť bylo zjištěno, že předmětná stavba je prováděna bez rozhodnutí stavebního úřadu. Žalobci b) a c) byli poučeni o možnosti dodatečného povolení stavby včetně povinnosti doložit k této žádosti závazné stanovisko oddělení památkové péče odboru koncepce a rozvoje Magistrátu města Olomouce, neboť započatá stavba se nacházela v památkově chráněném území. Dne 21. 8. 2009 podali žalobci b) a c) žádost o dodatečné povolení předmětné stavby. Správní orgán I. stupně z tohoto důvodu přerušil dne 26. 8. 2009 řízení o odstranění stavby do doby, než bude řízení o dodatečném povolení stavby pravomocně skončeno. Dne 21. 8. 2009 správní orgán I. stupně obdržel negativní stanovisko odboru koncepce a rozvoje, oddělení památkové péče, ze dne 11. 8. 2009, č. j. SmOl/OKR/ 20/1810/2009/Za, ve věci terénních úprav na pozemku par. č. 79/14, k. ú. Olomouc – město, pro účely vybudování samostatně stojícího bazénu. Dne 9. 12. 2009 správní orgán I. stupně zamítl žádost žalobců b) a c) o dodatečné povolení předmětné stavby, s odůvodněním, že žalobci nepředložili všechny potřebné podklady a zejména z toho důvodu, že bylo vydáno výše uvedené negativní závazné stanovisko. Proti tomuto rozhodnutí se žalobci b) a c) dne 10. 11. 2010 odvolali. Žalovaný dne 8. 2. 2011 předmětné rozhodnutí zrušil a věc vrátil správnímu orgánu I. stupně k novému projednání z důvodu nezákonného postupu správního orgánu I. stupně, když nedal účastníkům řízení možnost se vyjádřit k podkladům pro rozhodnutí, a to zejména k závaznému stanovisku, které bylo závazným podkladem pro jeho rozhodnutí. Správní orgán I. stupně opětovně ve věci rozhodl dne 18. 5. 2011, když znovu zamítl žádost žalobců o dodatečné povolení předmětné stavby. Proti tomuto rozhodnutí se žalobci b) a c) dne 15. 6. 2011 opět odvolali. Dne 26. 9. 2011 žalovaný odvolání žalobců b) a c) zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že vzhledem ke skutečnosti, že do řízení bylo doloženo negativní stanovisko dotčeného správního orgánu na úseku památkové péče, které bylo přezkoumáno a potvrzeno nadřízeným orgánem (odborem kultury a památkové péče žalovaného dne 28. 7. 2010), správní orgán I. stupně v souladu s ustanovením § 149 odst. 3 správního řádu již neprováděl další dokazování, účastníky seznámil s podklady pro rozhodnutí a následně žádost zamítl. V řízení o odstranění stavby bylo pokračováno, když dne 15. 2. 2010 bylo rozhodnutím nařízeno odstranění stavby. P